Mor – černá smrt hrozí ještě dnes

Mor je infekční choroba s nesmírně vysokou úmrtností. Název pochází ze staroslověnštiny a ze stejného základu vzniklo také „mříti“ a „smrt“. Tzv. morové rány bývaly označovány i slovem „šelm“, výrazem převzatým z německého Schelm.

SUMMARY

Plague is an infectious disease with high mortality. Its Czech name mor comes from old slavic language, it was derived from the same roots as “to die” and “death”. Plagues were also called “selm” which had been taken from German word Schelm.

Původcem moru je bacil Yersinia pestis, který poprvé popsal v roce 1894 během epidemie v Hongkongu švýcarský lékař a badatel Alexandre Yersin (1863–1943). Ve stejné době se to podařilo i japonskému lékaři Schibasaburo Kitasatovi (1852–1931). Jde o tyčinku viditelnou jen pod mikroskopem, ovoidní, zakulacenou, nepohyblivou, barvivosti gramnegativní. Barví se zásaditými anilinovými barvivy, více na pólech. Dá se pěstovat na agarových půdách a želatině při 4–30 °C.

V roce 1896 prokázali John Simon (1816–1904) a Georg Sticker (1860–1960) cestu přenosu Yersinia pestis z hlodavce (většinou krysy) či blechy (Xenopsylla cheopsis) na člověka. Bakterie Yersinia jsou přenášeny běžnou krysou domácí (Rattus rattus), potkanem (Rattus norvegicus) a dalšími hlodavci. Náš potkan ale mezi přenašeče nepatří. Lidská blecha (Pullex irritans) přenáší infekci jen z člověka na člověka, nikoli z krys, protože je nevyhledává. Infekční mohou být i bleší exkrementy, které se škrábáním dostanou do rány. Rozlišujeme dvě formy moru – bubonický (dýmějový) a plicní.

Dýmějový mor: Kolem místa blešího vpichu odumírá kůže a barví se dohněda. Po 2 až 3 dnech se vytvářejí bubony – nesmírně bolestivý zánět – a zduří lymfatické regionální uzliny drénující místa, kudy infekce vnikla do těla. Pokud nepronikla do krevního oběhu, rána hnisá a vznikají píštěle. Postižený má 50% šanci na přežití. Při rozsevu infekce do krevního oběhu následuje septikemie, horečka, zimnice, strach, obluzení, neklid, bolest hlavy, žízeň, někdy dušnost, zvětšení sleziny, kalná moč. Objevuje se krvácení, zvracení krve a krvácení do kůže a sliznic. Odtud černé a hnědé skvrny na tělech obětí, odtud černá smrt. V tomto stadiu nemocní většinou umírali.

Plicní forma moru se přenášela kapénkovou cestou. Nemocný dostal akutní zánět plic s velkou dušností. Vykašlával zprvu světlý hlen, postupně se barvící dorůžova až červena. Občas docházelo i k vyplivování částí plic se značným zápachem rozkládající se tkáně.

Inkubační doba moru byla poměrně krátká. U dýmějového moru lidé umírali do dvou dnů, u plicního do několika hodin. Rady, jak se ubránit morové nákaze, obsahovaly tzv. protimorové spisy, nicméně jejich drtivá většina se míjela účinkem.

První účinnou prevencí moru bylo až vyhlášení karantén. V roce 1373 například musely v Benátkách čekat lodě z Orientu na vpuštění do přístavu 40 dní. Ve 2. polovině 16. století zase kontrolovali stráže u městských bran pasy a zdravotní průkazy. V době moru přistupovali lékaři k nemocným v dlouhých ochranných oblecích, s rukavicemi, brýlemi a maskou s dlouhým zobákem, který byl plný vonných bylin, které měly bránit přenosu nákazy a zmírňovaly zápach. Nástroje měl lékař nasazené na dlouhé tyči, aby stál co nejdále od nemocného. Nikdo nesměl z „nemocného“ domu vyjít, ani do něj vstoupit, dveře „zdobil“ veliký kříž a „zapečetěnci“ dostávali potravu a nejnutnější věci oknem.

Na lístek vyvěšený na okně připisovali vedle potřebných věcí i jména zemřelých. Večer odvezli zahalení muži mrtvého na hřbitov. Když nebezpečí pominulo, dostavila se „očišťovací“ komise. Její členové oknem dovnitř vhodili jalovec a uschlé trnky, které se pálily v domě i na dvoře. Lékař dezinfikoval dům roztokem soli ve vodě a kořalce. Ti, kteří přežili, vyšli na týden či dva do zahrady, aby se vzduchem vyčistili. Pak směli mezi lidi. Až v roce 1705 byl v našich zemích vydán tzv. Infekční řád.

Dnes je mor léčitelný

Dříve se mor léčil sulfonamidy, dnes se používají širokospektrá antibiotika: streptomycin, tetracyklin a chloramfenikol. Vyrábějí se i vakcíny, avšak Světová zdravotnická organizace upozorňuje, že imunita populace je slabá a po jejich aplikaci hrozí nežádoucí účinky. Proto jejich aplikaci odborníci doporučují pouze při vysokém stupni rizika. Zvažovat je třeba i možnost ochrany profylakticky podaným tetracyklinem (3 g denně po dobu ohrožení a sedm dní po něm).

Při včasném zahájení léčby, do třiceti hodin od počátku infekce, příznaky rychle ustupují. V roce 1716 odezněla poslední morová epidemie, od té doby se u nás toto onemocnění prakticky neobjevilo. V 19. století se však mor objevil v Egyptě, kolem Volhy, v Indii, Číně a v Jižní Americe. Morovou epidemii zažila i americká Florida (1922). Na přelomu 80. a 90. let 20. století hlásila WHO ročně z celého světa 300–500 případů, z toho 50–200 smrtelných. V Evropě bylo toto onemocnění registrováno do konce 40. let 20. století. Vznikla například velká morová epidemie v Paříži (1920), na Korsice (1945), v Torontu a na Maltě (1949).

Ve Vietnamu je mor hlášen na jihu, většinou v horských oblastech obývaných nevietnamskými menšinami. Velká epidemie nejdříve dýmějového a později i plicního moru se vyskytla v roce 1994 v Indii ve státech Maharashtra a Gujarat. V současné době jsou hlášena ložiska infekce v Brazílii, Číně, Rusku, USA, Vietnamu, Tanzanii a Zairu.

LITERATURA
Historie moru v českých zemích: o moru, morových ranách a boji proti nim, o zoufalství, strachu a nadějích i o nezodpovězených otázkách. Wondrák, E. Triton, Praha 1999.
Epidemické infekční nemoci a vývoj populací (1). Šmahel Z. Živa, 49/87, 2001, 5, s. 194–197.
Rány černé smrti. Šmahel Z. Zdraví, 46, 1998, 9, s. 2–33
Mor je stále ještě hrozbou. Šerý, V Bulletin Sdružení praktických lékařů ČR, 9, 1999, 3, s. 30–31
Čtení o moru. Reisner, V. Zdravotnický pracovník, 28, 1978, 7–8, s. 462–465.
Pandemie moru ve čtrnáctém století. Wagner, V. Praktický lékař, 75, 1995, 3, s.131–133.

Marcela Jančáková, Kardiologie JIP, Masarykova nemocnice v Ústí nad Labem (marci@ujancaku.net.)

Mor – černá smrt hrozí ještě dnes
Ohodnoťte tento článek!