Diferenciální diagnostika dušnosti z pohledu pneumologa

Autor dává ve svém článku přehled nejčastěji používaných vyšetření v diferenciální diagnostice chronické dušnosti. Současně navrhuje jejich určitou posloupnost na základě epidemiologie nejčastějších onemocnění způsobujících chronickou dušnost a na základě věku pacienta.

Summary

Chlumský, J. Differential diagnosis of dyspnea from the perspective of a pneumologist

In this article the author gives an overview of the examinations mostly used in the differential diagnosis of chronic dyspnea. At the same time he suggests an algorithm of investigations based on epidemiology of the most common diseases causing chronic dyspnea and the age of patients.

Dušnost je běžným a velmi častým příznakem, se kterým se pravidelně setkávají lékaři většiny oborů. Je jedním z hlavních a nejčastějších příznaků v ordinacích pneumologů a kardiologů. V obecném pohledu je odhadováno, že až čtvrtina celkové populace si stěžuje na potíže s dýcháním. Dušnost je důvodem vyšetření v 3,7 % všech ambulantních návštěv lékaře a v 15–25 % všech hospitalizací.
Americká hrudní společnost definuje dušnost jako „subjektivní zkušenost obtížného dýchání, která je odvozena z interakcí mezi mnohočetnými fyziologickými, psychologickými, sociálními a okolními (životní prostředí) faktory“. Dušnost je proto široký termín zahrnující obsáhlý počet klinických situací.

Přesto, že příčina dušnosti může být velmi rozličná, zdá se, že nejčastějšími patofyziologickými mechanismy jsou neuromuskulární disociace a porucha respirace. Neuromuskulární disociace vyjadřuje neadekvátní ventilační odpověď na neurální impuls dechového centra a je nejčastěji výsledkem významné změny elastických vlastností plic nebo hrudní stěny, případně dysfunkce dýchacích svalů. Porucha výměny dýchaných plynů je rovněž velmi častou příčinou dušnosti, která ukazuje na postižení respirační funkce plic jakékoliv etiologie nebo omezení transportní kapacity krve pro kyslík.
Při vyšetřování pacientů je nesmírně důležitým údajem rychlost, s jakou se dušnost objevila. Akutní dušnost vyžaduje klinicky cílené vyšetření k rychlému odhalení potenciálně život ohrožujícího onemocnění. Chronická dušnost je obvykle definována klidovými, případně námahou navozenými obtížemi, které trvají déle než 3 týdny. Příčina chronické dušnosti může být často odhalena již podrobně odebranou anamnézou a pečlivým fyzikálním vyšetřením, případně výsledky screeningových vyšetření.

Určitá nejednota však může panovat v tom, co zařadit mezi screeningová vyšetření. To se nepochybně bude odvíjet od místních zvyklostí odvozených od prevalence nemocí, které mohou dušnost způsobovat. Podle některých studií byla nejčastější příčinou dušnosti plicní onemocnění, následovaná dekondicí, kardiálními a psychogenními nemocemi, přičemž v řadě případů byla etiologie smíšená. Výskyt jednotlivých příčin však významně závisí na věku populace, která je sledována, protože s narůstajícím věkem stoupá výskyt dušnosti kardiálního původu.
Efektivní přístup k diferenciální diagnostice chronické dušnosti musí proto brát v úvahu prevalenci jednotlivých onemocnění v dané populaci a věk pacienta. Tématem tohoto sdělení je diferenciální diagnostika chronické dušnosti z pohledu pneumologa, tedy odbornosti, kam je velká část pacientů s tímto symptomem referována.

Vyšetřování pacientů s chronickou dušností

Vyšetření pacienta s chronickou dušností by měla zachovat určitou posloupnost a systematiku, tak, aby nebyly opominuty nejčastější choroby, které dušnost způsobují. Nezbytným prvním krokem jsou vyšetření, která jsou dostupná prakticky všem lékařům a měla by být provedena již při prvním kontaktu s pacientem. a) Vstupní vyšetření Vstupní vyšetření by mělo zahrnovat podrobnou anamnézu, fyzikální vyšetření, skiagram hrudníku, EKG, screeningovou spirometrii, pulsní oxymetrii a vyšetření krevního obrazu.

Anamnéza. Podrobná anamnéza by měla být zaměřena na detailní popis obtíží nemocného, včetně délky trvání dušnosti, její progrese, tíže, faktorů, které ji vyvolávají nebo zhoršují, případně denní doby, kdy se objevuje. Důležité je rovněž sledování přidružených příznaků, jako např. kašle čí pískotů, onemocnění, jejichž diagnóza již byla stanovena v minulosti, včetně operačních zákroků, užívání léků, abúzu cigaret a alkoholu, pracovního zařazení, psychosociálních faktorů a u žen menstruačního cyklu. Řada onemocnění má velmi podobnou symptomatologii a proto někteří autoři přikládají anamnéze význam převážně pro její schopnost vyloučit běžně se vyskytující nemoci.

Fyzikální vyšetření. Většina autorů doporučuje podrobné vyšetření zaměřené na srdce a plíce, případně další orgány a systémy, na jejichž dysfunkci lze pomýšlet na základě anamnestických údajů. Podobně jako v případě anamnézy mají ale jednotlivé nálezy fyzikálního vyšetření relativně malou přesnost, např. poslechový nález krepitace má vysokou pozitivní prediktivní hodnotu pro diagnostiku intersticiálních plicních procesů, ale přítomnost pískotů není užitečná pro určení diagnózy astmatu.

Skiagram hrudníku. Hodnocení skiagramu hrudníku umožňuje určení etiologie chronické dušnosti v případě běžných onemocnění s relativně vysokou přesností (cca 80 %). U méně častých onemocnění je přínos skiagramu hrudníku menší a může vést ke špatné diagnóze až ve třetině případů. Mezi nejdůležitější hodnocené nálezy patří známky hyperinflace, ztráty plicního objemu (atelektázy), změny siluety srdečního stínu a kardiomegalie, retikulace nebo známky onemocnění pleury (pneumotorax, fluidotorax).
Při abnormálním nálezu na skiagramu hrudníku jsou již obvykle pneumologem indikována další vyšetření, nejčastěji CT hrudníku a bronchoskopie. Velmi často se provádějí při radiologických známkách snížení plicního objemu, tekutiny v pleurální dutině, rozšíření stínu mediastina, známkách hilové adenopatie či nálezu retikulací a/nebo nodulací. Bronchoskopie pak často dovoluje upřesnění nebo přímo stanovení konečné diagnózy pro možnost odběru vzorků plicní tkáně, tkáně mízní uzliny nebo vyšetření tekutiny bronchoalveolární laváže.

Elektrokardiogram. Ischemická choroba srdeční je stále jednou z hlavních příčin mortality a morbidity ve vyspělých zemích. Opakovaně bylo prokázáno, že specifické anamnestické údaje mají spolu s EKG prediktivní význam, zvláště proto, že výskyt kalcifikací v koronárních artériích významně stoupá po 40. roce života. Význam provedení EKG u mladší populace však zůstává nejasný. V případě abnormálního nálezu nebo známek srdeční insuficience při fyzikálním vyšetření by mělo vést k provedení echokardiografie, případně zátěžového vyšetření.

Spirometrie. Spirometrické vyšetření, v současnosti měřené a vyjadřované pomocí křivky závislosti průtoku vzduchu na objemu plic (křivka průtok/objem), vyjadřuje dvě základní informace. První z nich dovoluje podle velikosti vitální kapacity (VC) nepřímo hodnotit mechanické vlastnosti ventilační pumpy, přičemž normální hodnota VC vylučuje klinicky významnou poruchu elastických vlastností plic, hrudní stěny či dysfunkci dýchacích svalů. Pokles VC však vyžaduje měření nepřímo měřitelných plicních objemů a kapacit k určení přítomnosti a tíže ventilační poruchy či okluzních ústních tlaků, případně dalších testů k přesnějšímu hodnocení funkce dýchacích svalů. Vzhledem k vysoké prevalenci plicních onemocnění v populaci má screeningová spirometrie značný význam, přičemž nejefektivnější je při průkazu obstrukční ventilační poruchy. Provedení jednoduchého bronchodilatačního testu inhalací krátkodobě působícího beta2-mimetika pak umožňuje s poměrně vysokou přesností rozlišení mezi astmatem a chronickou obstrukční plicní nemocí (CHOPN). Komplexní hodnocení tvaru křivky průtok/ objem může být užitečné k odhalení fixní či variabilní obstrukce ve velkých dýchacích cestách, zvláště při poslechovém nálezu stridoru. Sama spirometrie má však pro postižení velkých dýchacích cest velmi malou senzitivitu.

Pulsní oxymetrie. Pulsní oxymetrie slouží k rychlému, jednoduchému a neinvazívnímu hodnocení výměny plynů v plicích. Je sice pouze zástupným parametrem standardního vyšetření arteriální krve, nicméně poskytuje informace o míře oxygenace krve v klidu, případně při fyzické aktivitě, a dovoluje rychle odhalit vážnější kardiopulmonální onemocnění, eventuálně nutnost oxygenoterapie.

Hemoglobin. Více než 98 % kyslíku je v krvi vázáno na hemoglobin a proto jeho hodnota velmi významně ovlivňuje obsah kyslíku v krvi. Chronická dušnost na podkladě anémie proto také bývá často projevem komorbidit, jako např. chronického ledvinného selhání a maligních onemocnění.

b) Statická vyšetření funkce plic
Jestliže není možno dospět k odhalení příčiny dušnosti vstupními vyšetřeními, pak dalším krokem jsou komplexní vyšetření funkce plic, která pomáhají k odhalení onemocnění, často způsobujících chronickou dušnost, zvláště s ohledem na demografické údaje pacienta, eventuálně řeší diferenciální diagnostiku onemocnění, na která vzniklo podezření při vstupním vyšetření. Rovněž se používají k upřesnění či potvrzení diagnóz, které byly stanoveny na základě vstupního vyšetření.

Bronchoprovokační testy. U mladých pacientů s chronickou, zvláště epizodickou dušností nutno v prvé řadě uvažovat o astmatu, dysfunkci hlasových vazů, dekondici a psychogenních faktorech. Bronchoprovokační testy jsou tudíž u mladých jedinců vyšetřením volby také proto, že lze při hodnocení křivky průtok/objem v průběhu testu odhalit i dysfunkci hlasových vazů. Astma se může vyskytnout v jakékoliv věkové skupině a proto při podezření na tuto diagnózu je bronchoprovokační test indikován i u starších jedinců. Bronchoprovokační test má vysokou senzitivitu, ale malou specifičnost pro určení diagnózy astmatu, a proto je klinicky nejvýznamnější negativní výsledek testu, který znamená prakticky vyloučení této diagnózy.

Vyšetření mechanické a respirační funkce plic. Vzhledem k tomu, že plicní onemocnění jsou nejčastější příčinou chronické dušnosti, má vyšetření plicních funkcí své nezastupitelné místo ve vyšetřovacím algoritmu. Základem je spirometrické vyšetření provedené metodou průtok/objem. Při průkazu obstrukční ventilační poruchy je nezbytné provést bronchodilatační test s adekvátní dávkou bronchodilatancia, obvykle inhalačního betamimetika. Vzestup FEV1 (objem vzduchu vydechnutý při usilovném výdechu za první vteřinu) o více než 12 % oproti výchozí hodnotě a zároveň alespoň o 200 ml znamená pozitivitu testu a průkaz bronchiální hyperreaktivity, která je typická pro bronchiální astma. Negativita testu však nemusí znamenat vyloučení astmatu, neboť přinejmenším zčásti může být obstrukční ventilační porucha způsobena organickými zánětlivými změnami ve stěně průdušek. Zánětlivé změny jsou obvykle reverzibilní po podání glukokortikosteroidů a proto při negativitě testu přichází řadu steroidní test, nejlépe perorálně podávanými steroidy po dobu přibližně 2 týdnů, k jednoznačnému odlišení mezi astmatem a chronickou obstrukční plicní nemocí.

Měření křivky průtok/objem je relativně málo citlivou, ale poměrně specifickou metodou k hodnocení přítomnosti variabilní či fixní obstrukce ve velkých dýchacích cestách. Dysfunkce hlasových vazů je porucha, která často napodobuje astma a je charakterizována paradoxní addukcí hlasových vazů (nejen) při nádechu. Přesná prevalence této poruchy není známá, nicméně byla prokázána u 10–15 % mladých jedinců vyšetřovaných pro námahovou dušnost a u 40 % astmatiků vyšetřovaných pro neadekvátní odpověď na antiastmatickou terapii. Zlatým vyšetřovacím standardem je rinolaryngoskopie s nálezem addukce přední části hlasových vazů při inspiriu nebo v průběhu celého dechového cyklu. Přítomnost dysfunkce hlasových vazů může být patrna na inspirační části křivky průtok/objem, typicky jejím oploštěním s patrnými zářezy. Senzitivita spirometrie je však velmi malá (asi 23 %), může však být významně zvýšena provedením bronchokonstrikčního testu, kdy jsou popsané známky přítomny až v 60 % případů.

V případě izolovaného poklesu vitální kapacity je nutno doplnit měření nepřímo měřitelných plicních objemů a kapacit. Jejich pokles, zejména celkové plicní kapacity (TLC), je nutný k průkazu restrikční ventilační poruchy. Restrikční ventilační porucha může nejčastěji provázet intersticiální plicní nemoci, abnormality hrudní stěny, obezitu a neuromuskulární onemocnění.
Poměrně specifické postavení mezi jednotlivými vyšetřeními plicních funkcí má měření transferfaktoru (starším označením: difúzní kapacita plic) pro oxid uhelnatý (TLCO), které vyjadřuje snadnost přestupu plynů přes alveolokapilární membránu. Jeho hodnota musí být korigována na aktuální hodnotu hemoglobinu a pokud možno i karboxyhemoglobinu (jedná-li se o kuřáka, který před vyšetřením nezvládne nekouřit od půlnoci předešlého dne). Hodnota TLCO se skládá z několika komponent (složka alveolární membrány, kapilárního objemu a charakteristika vazby kyslíku na hemoglobin) a proto je její interpretace poměrně složitá.

K poklesu TLCO dochází při poškození plicního parenchymu vedoucího k poškození či úbytku funkčních alveolů (intersticiální plicní procesy, chronická obstrukční plicní nemoc) a/nebo při onemocnění plicních cév (plicní arteriální hypertenze, levostranná kardiální insuficience). V přítomnosti ireverzibilní obstrukční ventilační poruchy je hodnota TLCO citlivým parametrem k rozlišení chronické obstrukční plicní nemoci a bronchiálního astmatu s fixní obstrukcí na základě remodelace dýchacích cest, kde je v normě. Na druhé straně vysoké hodnoty TLCO (> 140 % normy) jsou diagnostické pro krvácení do plicního parenchymu.

Normální hodnoty TLCO při snížených hodnotách plicních objemů a kapacit vedou k podezření na mimoplicní poruchu, nejčastěji neuromuskulární onemocnění. Měření TLCO je u symptomatických jedinců na místě i při nálezu normálních plicních objemů, protože disproporcionální snížení TLCO vede k podezření na onemocnění postihující plicní cirkulaci. Při vzestupu poměru VC (% normy)/TLCO (% normy) nad 1,8 je již postižení plicní cirkulace velmi pravděpodobné. Na druhé straně normální mechanická i respirační funkce plic nevylučují poruchu v oblasti plicního řečiště a proto je v takovém případě pacient indikován k vyšetření funkce dýchacích svalů, spiroergometrii nebo echokardiografii.

Spirometrické vyšetření je velmi málo citlivé k hodnocení funkce dýchacích svalů, u neuromuskulárních onemocnění dochází k poklesu vitální kapacity obvykle až tehdy, klesne-li maximální statická síla inspiračních svalů pod 50 % normy. Provedení usispirometrických manévrů v poloze vleže zvyšuje senzitivitu záchytu slabosti/únavy dýchacích svalů jen poměrně málo. Užitečným vyšetřením je přímé měření maximální statické síly inspiračních (PImax) i exspiračních (PEmax) dýchacích svalů pomocí ústních tlaků při maximálních dechových manévrech a intermitentním uzávěru shutteru spirometru. K adekvátnímu hodnocení je nutný záznam celé tlakové křivky manévru. Hodnoty PImax vyšší než 8 kPa pro muže a 7 kPa pro ženy prakticky vylučují klinicky významnou poruchu funkce inspiračních svalů. Měření základních charakteristik dechového vzoru a tlaku v ústech 100 ms po zahájení klidného nádechu umožňuje výpočet indexu dechové práce, který je užitečným parametrem při hodnocení globální funkce dýchacích svalů i energetické náročnosti ventilace.

c) Spiroergometrie
Chronická dušnost se ve většině případů projevuje pouze v souvislosti s fyzickou zátěží a klidová vyšetření srdce a plic korelují velmi omezeně s obtížemi, které jsou vyvolány námahou. Navíc přibližně 1/3 pacientů s chronickou dušností má řadu přidružených onemocnění a nezřídka je velmi složité rozhodnout, které z nich je hlavní příčinou obtíží. V průběhu spiroergometrie se kontinuálně měří řada fyziologických parametrů, zejména spotřeba kyslíku (VO2), výdej oxidu uhličitého (VCO2), proudění vzduchu při dýchání a EKG, které tvoří základ pro výpočet dalších fyziologických veličin vyjadřujících kardiopulmonální funkce. Na základě hodnocení všech těchto dynamických parametrů je možno efektivně rozeznat řadu srdečních i plicních onemocnění či poruch, psychogenní důvody dušnosti, dekondici, ale i některá vzácná onemocnění, jako např. mitochondriální myopatii. V případě, že pacient má více limitujících faktorů, spiroergometrie umožňuje určit hlavní příčinu omezení fyzické zátěže či přítomných symptomů. Dovoluje rovněž vyjádření k tíži a prognóze onemocnění, eventuálně odpovědi na podávanou léčbu.

Nejčastěji se k provedení testu používá protokol s kontinuálně narůstající zátěží (ramp protokol), který umožňuje relativně přesné stanovení anaerobního prahu (AT) a dynamické sledování výše zmíněných parametrů v závislosti na jeho hodnotě. V posledních letech narůstá obliba spiroergometrických testů s konstantní zátěží, obvykle na úrovni 60–70 % maximální hodnoty VO2, která se zdá užitečná pro hodnocení terapeutických intervencí, a to nejen u pacientů s CHOPN.
Existuje řada protokolů k hodnocení spiroergometrického vyšetření.

Jejich výčet a srovnání, stejně jako patofyziologický výklad jednotlivých měřených parametrů, přesahují rámec tohoto textu. Nutno však uvést, že maximální dosažená hodnota VO2 je nejlepším dostupným parametrem k hodnocení tolerance fyzické zátěže a je tudíž stěžejní při hodnocení spiroergometrického vyšetření. VO2 (vynásobený arteriovenózním rozdílem obsahu kyslíku) představuje podle Fickova principu srdeční výdej, jeho dynamiku tak lze zcela neinvazívně sledovat kontinuálně po celou dobu zátěžového testu. Podobně lze hodnotit i tepový objem podle aktuální spotřeby kyslíku dělené tepovou frekvencí (VO2/TF); tento parametr je nazýván tepovým kyslíkem. Ventilační odpověď na fyzickou zátěž lze hodnotit podle dynamiky dechového objemu (Vt) a jeho podílu na minutové ventilaci (VE), která je těsně spjata s tvorbou oxidu uhličitého (CO2).

Sklon křivky závislosti VCO2/VE je pro zdravé jedince prakticky konstantní a jeho změny mohou svědčit pro poruchu mechaniky dýchání nebo změny stimulace dechového centra. Respirační funkce plic lze hodnotit podle velikosti poměru ventilace a perfúze. Na zkratovou perfúzi, případně snížení kontaktního času erytrocytů se stěnou alveolů, lze soudit při poklesu saturace krve kyslína kem (SpO2), která se u zdravých jedinců mění jen velmi málo. Velikost fyziologického mrtvého prostoru odráží tzv. ventilační ekvivalent pro CO2 (VE/VCO2), který zjednodušeně řečeno vyjadřuje, jak velká minutová ventilace je potřebná k exkreci jednoho litru CO2.

Před interpretací testu je nutné zhodnotit, zda byl test ukončen opravdu při (sub)maximálním úsilí vyšetřovaného a co bylo důvodem jeho ukončení.

Z výše uvedených důvodů jsou na tomto místě jen schematicky popsány nálezy u nejdůležitějších skupin onemocnění:

Psychogenní poruchy. Pacienti mají obvykle (téměř) normální maximální VO2 a maximální dosaženou zátěž (W). Není výjimkou abnormální dechový vzor před a v průběhu fyzické zátěže. Celkem typickým nálezem je abnormální vzestup minutové ventilace (VE), poměru VE/VCO2, dechové frekvence a přítomnost respirační alkalózy, a to v klidu i v průběhu ergometrie.

Obezita. Obézní pacienti mohou dosáhnout normálních hodnot maximální VO2, při vztažení na hmotnost bude však maximální spotřeba kyslíku vždy nízká. VO2 může být ve vztahu k aktuální zátěži zvýšena, ale sklon křivky poměru nárůstu spotřeby kyslíku k nárůstu zátěže (?VO2/?WR) zůstává normální, což odráží významné metabolické nároky na pohyb zvýšené masy tkání. Vysoké metabolické nároky jsou doprovázeny zvýšenou tepovou frekvencí, která obvykle dosahuje maxima normy před dosažení maximální zátěže. AT může být normální nebo snížen v případě snížené srdeční funkce. Minutová ventilace je neadekvátně zvýšena, hlavně na úkor dechové frekvence, neboť je patrný trend k pomalejšímu nárůstu dechového objemu. V klidu mohou mít obézní pacienti snížený parciální tlak kyslíku v krvi (PaO2) s vyšším tlakovým gradientem mezi alveoly a kapilární krví (P(A-a)O2) při atelektázách v bazálních partiích plic, což se obvykle v průběhu zátěže upravuje.

Kardiovaskulární onemocnění. Pacienti s nemocemi kardiovaskulárního systému mají obvykle sníženou maximální hodnotu VO2 se snížením AT jako důkazu časného nástupu metabolické acidózy. Tepová frekvence je zvýšena s posunem křivky vztahu TF-VO2 doleva a nízkým tepovým kyslíkem (poměrem VO2/TF). Maximální VE je většinou snížena, stejně jako vzestup dechového objemu při snížené poddajnosti plic a dysfunkci dýchacích svalů. Pacienti mívají normální PaO2 i P(A-a)O2, alespoň při absenci poruchy funkce plicního řečiště, často je však patrno zvýšení poměru ventilace mrtvého prostoru k dechovému objemu (VD/VT) a poměru VE/VCO2, jako důsledek snížené plicní perfúze při sníženém srdečním výdeji. Při progresi onemocnění obvykle dochází k poklesu PaO2 a vzestupu P(A-a)O2 se vzrůstající fyzickou zátěží.

Dekondice. Jedinci s nízkou fyzickou kapacitou mají obvykle typ odpovědi na fyzickou zátěž podobný lehčímu postižení kardiovaskulárního systému. Tyto klinické okolnosti se navíc často vyskytují současně a je někdy obtížné je odlišit.

Plicní onemocnění. V těchto případech se odpověď na fyzickou zátěž řídí převažujícím typem onemocnění a jeho tíží. Maximální VO2 může být normální, ale s tíží onemocnění klesá, stejně jako hodnota AT.

Pacienti s CHOPN mají obvykle při zátěži vyšší tepovou frekvenci a nižší tepový kyslík jako důsledek poruchy plnění komor při dynamicky narůstající plicní hyperinflaci. VE může být normální, ale s tíží onemocnění se snižuje, vzestup VE je obvykle se vzrůstající zátěží umožněn zvyšující se dechovou frekvencí s patrným omezeným nárůstem dechového objemu jako prodynamické hyperinflace. Poměr VE/VCO2 je obvykle zvýšen spolu se zvýšením VD/VT při zvýšené ventilaci mrtvého prostoru. S tíží onemocnění obvykle dochází k poklesu PaO2 a vzestupu P(A-a)O2, případně ke vzestupu PaCO2 se vzrůstající fyzickou zátěží, hlavně kvůli vzrůstající dysbalanci poměru ventilace a perfúze (V/Q).

Pacienti s intersticiálními plicními procesy mají obvykle sníženou maximální VO2 se sníženým AT. V nedávné době bylo u těchto nemocných, zvláště v případech idiopatické plicní fibrózy, prokázáno současné postižení kardiovaskulárního systému se zvýšením TF a snížením tepového kyslíku. V průběhu fyzické zátěže dochází k poklesu PaO2 a vzestupu P(A-a)O2, převážně díky zkrácení kontaktního času erytrocytů v plicních kapilárách. VE je obvykle omezena s rychlou dechovou frekvencí a jen malým nárůstem dechového objemu při snížené poddajnosti plic.
Na základě spiroergometrie lze tudíž určit většinu – do té doby neznámých – příčin námahové dušnosti a provést pak specializovaná vyšetření (např. echokardiografii, případně srdeční katetrizaci při průkazu postižení kardiovaskulárního systému) vedoucí k určení definitivní diagnózy a k cílené léčbě pacientů. Měla by být tudíž součástí algoritmu vyšetření námahové dušnosti, a to i pro svou schopnost posoudit stupeň postižení daného systému, případně prognózy onemocnění.


O autorovi: MUDr. Jan Chlumský, Ph. D.
Pneumologická klinika 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní Thomayerovy nemocnice

e-mail: jan.chlumsky@ftn.cz

Diferenciální diagnostika dušnosti z pohledu pneumologa
Ohodnoťte tento článek!
5 (100%) 1 hlas/ů