Infekce dolních močových cest u žen – diagnostika, terapie a profylaxe

Infekce dolních močových cest patří mezi nejčastější bakteriální záněty v populaci dospělých žen. Akutní uroinfekce nepředstavuje diagnostický či léčebný problém. Recidivující infekce dolních močových cest se podílí na významné redukci kvality života. K jedné atace uroinfekce dojde v průběhu života alespoň u 60 % žen. Recidivující infekce dolních močových cest se vyskytují u 25–30 % žen, které prodělaly akutní infekt.

Souhrn

Hlavní rizikový faktor vzniku uroinfekce představuje kolonizace pochvy a hráze uropatogeny. Nejčastějším původcem infekcí dolních močových cest je Escherichia coli, která způsobuje 75–90 % akutních a více než 60 % infekcí recidivujících. Diagnostika uroinfekce je velmi jednoduchá, postavená na typických symptomech, z nichž dominují zejména dysurie a vyšší frekvence mikce. V léčbě infekcí dolních močových cest se používají močová chemoterapeutika a širokospektrá baktericidní antibiotika. Nejčastější profylaktickou modalitou je kontinuální léčba malou dávkou antimikrobiálního přípravku, dále se používá imunomodulační terapie a brusinkové extrakty. Ženám v postmenopauze se rovněž doporučuje lokální vaginální estrogenní léčba zlepšující známky urogenitální atrofie a snižující poševní pH, které je důležité pro prevenci patologické bakteriální kolonizace pochvy a vulvy.

Summary

Chmel, R., Novackova, M., Brtnicky, T., Hoftova, K. Infections of lower urinary tract in women – diagnostics, therapy and prophylaxis

Lower urinary tract infections are among the most common infectious diseases in adult women. Acute infection is usually not a diagnostic and therapeutic problem. Recurrent lower urinary tract infections can contribute significantly to a decrease in quality of life. At minimum, 60 % of women contract at least one urinary tract infection during their lifetime. 25-30 % of the women who undergo a primary infection go on to suffer from recurrent urinary tract infection. Bacterial colonisation of the vagina, vulva and the perineum is the main risk factor of urinary infection. E. coli is most common cause of urinary tract infections generating 75-90 % of acute and more than 60 % of recurrent infections. The diagnostic process is very simple and it is based on characteristic symptoms, especially dysuria, urgency, strangury, haematuria a higher frequency of micturition. Urinary chemotherapy and bactericidal antibiotics are used in the treatment of urinary tract infections. Continuous low dose antimicrobial treatment is the most common means of prophylaxis. Immunomodulating therapy and cranberry extracts are also used. Local vaginal oestrogen therapy is recommended in postmenopausal women to improve urogenital atrophy, decrease the vaginal pH and to prevent pathological bacterial colonisation of vagina and vulva.

Infekce dolních močových cest (IDMC) jsou jedním z nejčastějších bakteriálních onemocnění v populaci dospělých žen. Vysoká prevalence sporadických i recidivujících zánětů močových cest je významným aspektem podílejícím se na redukci kvality života postižených žen, přičemž plnohodnotná kvalita života (jako pocit fyzického, psychického a sociálního zdraví) je v moderní společnosti vnímána jako absolutní nezbytnost. K jedné atace močové infekce dojde v průběhu života alespoň u 60 % žen.(1) Prevalence IDMC stoupá s věkem. Výjimku z tohoto pravidla tvoří skupina dospívajících dívek a mladých žen v období po započetí sexuálního života. Močové infekce postihují dominantně (v 80–90 %) ženy, muže jen v 10–20 %.(2) Nejvyšší riziko recidivy uroinfekce je do dvou měsíců po prodělané akutní atace. Recidivující infekce dolních močových cest se vyskytují u 25–30 % žen, které prodělaly akutní infekt.(3)

Terminologické poznámky

Obecně se infekce močových cest rozdělují na nekomplikované a komplikované. Význam dělení spočívá zejména v rozdílném diagnosticko-terapeutickém přístupu k jednotlivým typům močových zánětů (potřeba specializovaného vyšetření, výběr antimikrobiálního přípravku, trvání léčby). Nekomplikované uroinfekce vznikají obvykle u žen bez anatomické nebo funkční poruchy močového traktu. Uroinfekce v těchto případech vznikají v důsledku virulence baktérií, které svým působením překonají fyziologické obranné mechanismy organismu. Komplikované infekce močového traktu jsou nezřídka následkem přítomnosti některého z rizikových faktorů, které zvyšují možnost terapeutického neúspěchu. Dominantním faktorem je sice virulence baktérií, ale neméně významným aspektem vedoucím k recidivám je i celkový zdravotní stav organismu. Rizikovými faktory vzniku komplikované infekce močového traktu jsou proto zejména striktura uretry či ureteru, litiáza, urologická malignita, divertikl uretry, parauretrální cysta, vezikoureterální reflux, imunosuprese a cukrovka.

Komplikovaná je i uroinfekce v průběhu gravidity, kdy hrozí vyšší riziko ascenze infekce z dolních na horní močové cesty. Příslušná léčba asymptomatické bakteriurie v těhotenství významně (až o 90 %) redukuje riziko rozvoje klinické infekce, zejména charakteru IDMC. Prevalence asymptomatické bakteriurie je relativně vysoká i ve vyšším věku, u žen nad 70 let dosahuje až 10 %, a ve věku nad 80 let dokonce přesahuje 20 %. Terapie asymptomatické bakteriurie (zjištěné zpravidla ze vzorku moči po spontánní mikci) nemá ve stáří klinického významu. Omezená hybnost či konkomitantní onemocnění (např. prolaps dělohy či pokles poševních stěn) nezřídka vedou k problémům s dodržováním základních hygienických opatření. Výsledek mikrobiologického vyšetření moči proto nelze považovat ve vztahu k nedokonalé technice odběru moči za reprezentativní.

V období senia jsou navíc ženy často léčeny diuretiky, která nejenže zvyšují frekvenci mikce a zapříčiňují symptomy hyperaktivního měchýře obecně, ale snižují i osmolalitu moči, což vede k nežádoucímu omezení schopnosti moči inhibovat růst baktérií. Při předpisu jakékoli terapie (ve vyšším věku zejména) byl měl mít lékař vždy na mysli potenciální nežádoucí účinky s léčbou spojené, a to nejen ty, které jsou vyjmenovány v příbalovém letáku (chrání zejména výrobce léčiva), ale i ty, které jsou sice logické, ale s ochranou výrobce nemají nic společného.

Infekce dolních močových cest je většinou sporadická, ale u cca 20 % žen vzniká do šesti měsíců recidiva zánětu. Recidivující močové infekce se dělí na perzistentní zánět, relaps a reinfekci. Méně než 5 % žen s rekurentními uroinfekcemi má anatomickou nebo funkční odchylku v močových cestách, přičemž absolutní většina žen trpí recidivami bez zřejmých příčin. V případě perzistentní infekce se jedná o recidivu přítomnosti původního patogenního agens. Relaps infekce je způsobený stejnou baktérií v průběhu dvou týdnů po primární léčbě. Přítomnost nového etiologického agens rekurence uroinfekce se nazývá reinfekcí.(4)

Rizikové faktory a etiologická agens

Ke každému onemocnění existují predisponující rizikové faktory a v případě infekce dolních močových cest to platí dvojnásobně. Jsou mezi nimi zejména faktory související s ženskou anatomií a fyziologií: přirozeně krátká uretra, běžná kontaminace dolní třetiny uretry uropatogeny z pochvy, perinea či trávicího traktu, masáž baktérií do močového měchýře při pohlavním styku nebo postupně se rozvíjející postmikční reziduum následkem poklesu dělohy a poševních stěn. Dominantním rizikovým faktorem je bezpochyby kolonizace pochvy a hráze uropatogeny, jejichž ascenze do měchýře je podmíněna zejména schopností přilnavosti k epitelu močové trubice a pochvy.(5) Kolonizace pochvy patogeny je způsobená kombinací virulence baktérie, kvalitou obranyschopnosti konkrétního jedince, nepřítomností laktobacilu a poruchou přirozené vaginální bakteriální flóry. Laktobacily napomáhají potlačování množení patogenních baktérií a podílejí se na udržování poševního pH pod 4,5.

Patologickou kolonizaci pochvy podporuje zejména používání širokospektrých antibiotik, dále pohlavní styk, menstruační krvácení a u nás nepříliš populární používání spermicidních antikoncepčních přípravků aplikovaných do pochvy před koitem. Vyšší výskyt akutních infekcí dolních močových cest se datuje do první poloviny menstruačního cyklu, což pravděpodobně částečně souvisí s vyšší frekvencí pohlavního styku v době po menstruaci, ale reálnějším vysvětlením jsou změny hormonálních hladin a s tím související vyšší přilnavost zejména Escherichia coli k poševní sliznici v době, kdy je sérová koncentrace estrogenů vysoká.

Typicky ženským rizikovým faktorem vzniku IDMC je urogenitální atrofie rozvíjející se postupně v období postmenopauzy,(6) kdy se v důsledku nízkých hladin estrogenů a absence laktobacilů v pochvě zvyšuje vaginální pH, což vede k riziku osídlení patogeny původem z trávicího traktu. S vyšší prevalencí IDMC v postmenopauze a v seniu souvisí i dva typické rizikové kofaktory: močová inkontinence a postmikční reziduum vznikající následkem poklesu dělohy a poševních stěn s typickým obrazem velké cystokély.(7) K onemocněním s vyšším rizikem vzniku recidivujících IDMC patří diabetes mellitus, lupus erythematodes a revmatoidní artritida. Frekvence pohlavního styku, přítomnost nového sexuálního partnera v posledním roce před vznikem močových infekcí, první uroinfekce před 15. rokem života a anamnéza stejných potíží u matky patří mezi další rizika vzniku uroinfekcí. Potenciálními rizikovými faktory jsou i nesprávné pre- a postkoitální mikční návyky, frekvence mikce, způsob otírání, poševní výplachy a vzdálenost zevního ústí močové trubice a análního otvoru.(8, 9, 10)

Nejčastějším původcem IDMC je Escherichia coli, která způsobuje 75–90 % akutních a více než 60 % infekcí recidivujících.(11, 12) Dalšími častými uropatogeny jsou Enterococcus faecalis, Staphylococcus saprophyticus, Klebsiella sp. a Proteus mirabilis. Komplikované infekce močových cest jsou nezřídka způsobeny multirezistentními baktériemi (Citrobacter sp., Enterobacter sp., Staphylocossus aureus). Zejména u mladých koitálně aktivních žen je třeba pomyslet na sexuální přenos etiologického agens, zejména Chlamydia trachomatis a Neisseria gonorrhoeae. U imunosuprimovaných pacientů může být příčinou IDMC kandidová infekce. V případech nevysvětlitelných neúspěšných terapií recidiv se nesmí zapomínat i na existenci takových patogenů, jakými jsou Mycoplasma hominis a Ureaplasma urealyticum.(13)

Diagnostika – dominantní význam anamnézy

Diagnostika sporadické uroinfekce je zpravidla velmi jednoduchá, postavená na typickém klinickém obrazu, jasných a nezaměnitelných symptomech, z nichž dominují zejména dysurie, hematurie a vyšší frekvence mikce. Úskalím diagnostiky však bývá promptní nasazení terapie bez získání dalších anamnestických informací, což nezřídka rezultuje v perzistenci jednoho či více rizikových faktorů, v důsledku čehož se pacientka s identickými potížemi objeví zanedlouho opět v naší ambulanci. Lépe při první atace uroinfekce, ale nejpozději při první recidivě se musíme soustředit na pečlivý odběr anamnézy se zaměřením na detekci výše popsaných rizikových faktorů, které jsou zpravidla v příčinné souvislosti s opětovným výskytem potíží.

Vždy se posuzují nejen urologické aspekty jako průběh předchozí uroinfekce, typ léčby, její efektivita, postižení horních nebo dolních močových cest, postmikční reziduum, porucha kontinence moči, urolitiáza, ale i další predisponující faktory jako věk, riziková rodinná anamnéza, poruchy evakuace stolice, podstoupená operace v urogenitální oblasti (hysterektomie, poševní plastiky, resekce divertiklu uretry či parauretrální cysty, antiinkontinenční operace), chronická medikamentózní terapie (antihypertenziva, diuretika, antidepresiva, estrogeny, hormonální antikoncepce), sexuální zvyklosti, pokles gynekologických orgánů či stupeň urogenitální atrofie v postmenopauze. Po některém z výše uvedených faktorů musí lékař pátrat vždy, když se chystá léčit pacientku s IDMC. Toto doporučení platí nejen pro nekomplikované infekce dolních močových cest, ale i pro ženy s komplikovanou infekcí horních cest močových, u které se objevují zejména horečky, bolesti v zádech a je přítomen pozitivní tapottment.

Nesčetněkrát opakovanou pravdou a základní podmínkou validity mikrobiologického vyšetření moči je dokonalý odběr středního proudu moči bez přerušení mikce s oddálením stydkých pysků a po opláchnutí zevního ústí močové trubice vodou nebo dezinfekcí v prostředí ordinace. Pozitivním výsledkem je zpravidla nález 105 a více baktérií v 1 ml moči, ale diagnózu IDMC může potvrdit i nižší koncentrace baktérií v souvislosti s výše popsanými klinickými potížemi. Každá zdravotní sestra pracující zejména v ambulantním zdravotnickém zařízení by měla umět poučit pacientky o správné technice odběru moči na kultivační vyšetření. Pro každé onemocnění platí, že neléčíme laboratorní hodnoty, ale klinické potíže, tedy ani negativita močové kultivace nemusí znamenat, že žena uroinfekci nemá. U pacientek s recidivujícími symptomy IDMC bez ověřené bakteriální příčiny je vhodné provést i vyšetření na přítomnost ureaplazmat a mykoplazmat.(14)

Pokud nejsou dysurie a urgence vysvětlitelné běžnou močovou infekcí či nádorem v měchýři, je nutné pomyslet i na diagnózu intersticiální cystitidy.(15) U recidivujících a komplikovaných močových infekcí je vždy vhodné zvážit provedení gynekologické prohlídky a mikrobiologického vyšetření poševního prostředí. Vyšetření gynekologem může odhalit pokles dělohy a poševních stěn, což může být příčinou obtížného a neúplného vyprazdňování močového měchýře vedoucího ke zvětšování postmikčního rezidua a s tím související recidivující IDMC. Doplňujícími vyšetřeními (radiodiagnostika, ultrasonografie, urodynamické vyšetření, kalibrace uretry) je možné odhalit další příčiny recidiv, například divertikl uretry, strikturu močové trubice apod.

Terapeutické možnosti

V léčbě infekcí dolních močových cest se používají zejména různá močová chemoterapeutika a širokospektrá baktericidní antibiotika. Nedílnou součástí léčby rekurentních močových infekcí by vždy měla být kromě léčby probíhajícího zánětu i opatření preventivní, která mají zabránit dalším recidivám onemocnění. Základní podmínkou úspěšné terapie IDMC je komplexní léčebně-preventivní přístup. Léčba sporadické nekomplikované uroinfekce je obvykle jednoduchá, recidivující záněty se však často daří vyléčit až po odstranění konkrétního rizikového faktoru. Terapie musí být vysoce účinná a při výběru vhodného léčiva se musí posoudit jeho antimikrobiální spektrum, potřebná terapeutická koncentrace, aktuální stav rezistence, vedlejší účinky a efekt na střevní a v případě ženy zejména na poševní bakteriální flóru.

Před terapií ataky IDMC u pacientky s recidivujícími cystitidami je zpravidla vhodné vyšetřit moč mikrobiologicky, a to jak pro potvrzení uroinfekce, tak i pro ověření správnosti zvoleného antimikrobiálního přípravku. Terapie recidivující IDMC by měla trvat minimálně 7 dní. Upřednostňovány jsou antimikrobiální preparáty s vysokým vylučováním do moči. V neodkladné situaci je doporučována úvodní empirická terapie nitrofurantoinem, u těhotných amoxicilinem/ /klavulanátem.(16) Léčba nekomplikované akutní IDMC je obvykle empirická, na výsledek kultivačního vyšetření moči se nečeká. Používají se dostupné léky první volby v obvyklých dávkách. Důležitými aspekty při výběru léku jsou: šíře antimikrobiálního spektra, terapeutická koncentrace léku v moči, frekvence užívání a charakter nežádoucích účinků. Po trimetoprimu se sulfametoxazolem se mohou objevit kožní a trávicí potíže a po cefalosporinech a ampicilinu se u disponovaných žen objevuje poševní kvasinková infekce.

Fluorochinolony představují ideální způsob léčby IDMC, ale bylo by vhodné, aby se používaly hlavně pro léčbu recidivujících a komplikovaných uroinfekcí.(17, 18) Varovným signálem souvisejícím s léčbou recidivujících IDMC je neustále vzrůstající antibiotická rezistence nejčastějšího uropatogenu, jímž je E. coli. Současná rezistence na ampicilin a amoxicilin dosahuje v České republice téměř 60 %. Proto se používají aminopeniciliny s inhibitory betalaktamáz nebo cefalosporiny. Rezistence kmenů E. coli na aminopeniciliny kolísala v letech 2001–2005 v České republice v závislosti na regionu mezi 16 a 26 %.(19) Ještě varovnější a pro někoho možná i překvapivá je informace, že u nás v posledních letech významně stouplo procento rezistentních kmenů E. coli na fluorochinolony. Na ciprofloxacin bylo v roce 2001 rezistentních pouze 8 % kmenů, ale v roce 2005 to bylo již 20 %.(20) Aktuální, ale zatím nepublikované informace dokonce uvádí alarmujících 30 %.

Pomalejší nárůst rezistence uropatogenů je pozorován u trimetoprimu se sulfametoxazolem, liší se zpravidla podle lokality a v Evropě dosahuje 10–30 %.(12, 13) V České republice je u kotrimoxazolu popisována 24% rezistence.(19) Nejnižší procento rezistence, zatím bez tendence k nárůstu, bylo opakovaně zaznamenáno u nitrofurantoinu a pohybuje se dlouhodobě do 5 %.(12, 13, 19) Z tohoto důvodu je možné považovat nitrofurantoin za nejvhodnější lék pro empirickou terapii i dlouhodobé preventivní užívání.

Profylaktická opatření s cílem redukce rizika recidivy

Základ prevence spočívá v aktivním přístupu ženy, v jejím poučení o některých režimových opatřeních, zejména příjmu tekutin, přechodném vynechání pohlavního styku nebo alespoň dodržení návyku vymočení po něm. Zásady profylaxe by měly být součástí poučení již při léčbě první akutní cystitidy. Smysluplnost, resp. objektivní prokazatelnost efektivity těchto rad je sice poněkud diskutabilní, přesto jsou prospěšné minimálně v tom, že alespoň upozorní ženu na riziko recidivy a donutí ji k zamyšlení nad potřebou dodržení určitých zásad, které mohou přispět ke snížení rizika opětovného vzniku IDMC.
Dlouhodobá (např. šestiměsíční) prevence pomocí malých dávek antimikrobiálních přípravků podávaných v jedné dávce na noc je schopna zajistit snížení rizika recidivy infekce dolních močových cest až o 95 %, přičemž jednotlivé léky působí různými mechanismy (např. snižují kontaminaci poševního introitu patogeny, dezinfikují moč).

Určitou nevýhodou spojenou s uvedenou metodou prevence je bohužel fakt, že do 3–4 měsíců po vysazení prevence nastává recidiva IDMC až u 60 % pacientek.(21) K dlouhodobé antibiotické profylaxi jsou nejvhodnější: nitrofurantoin 50–100 mg, trimetoprim 100 mg, trimetoprim/sulfametoxazol 240 mg nebo cefalexin 250 mg, který se doporučuje zejména v graviditě.(13) Efektivní alternativou uvedené prevence je jednorázové postkoitální užití tablety antimikrobiálního léku do dvou hodin po pohlavním styku ženami, u nichž byl opakovaně potvrzen vznik recidivy IDMC v souvislosti s koitální aktivitou. Účinnost této metody je ve správně indikovaných případech srovnatelná s dlouhodobou antimikrobiální profylaxí a je vhodná zejména pro ženy s nižší frekvencí pohlavního styku.(22, 23) Další možností efektivní, bezpečné a historicky ověřené prevence je imunomodulační terapie.(24, 25) Jedná se o systémovou perorální imunoterapii preparáty obsahujícími imunostimulující frakce extrahované z buněk E. coli.

Profylaxe stimuluje B-lymfocyty a NK-buňky, aktivuje makrofágy, zvyšuje jejich fagocytární schopnost, stimuluje syntézu sekrečního imunoglobulinu A, T-lymfocyty a indukuje tvorbu endogenního interferonu. Máme k dispozici preparát Uro-Vaxom, který se užívá jednou denně ráno nalačno po dobu tří až šesti měsíců s následným podáváním posilujících dávek v časovém odstupu. Cílem profylaxe je posílení slizniční imunity dolních močových cest. Po tříměsíčním podávání imunomodulačního preparátu byl opakovaně prokázán signifikantní pokles počtu recidiv močových infekcí v šesti měsících po léčbě. Kim(11) popisuje ve své studii 82,4 % pacientek bez močové infekce po tříměsíčním užívání Uro-Vaxomu, při stejné medikaci uvádí Magasi(26) 86,2 % pacientek bez ataky IDMC v porovnání s 20,4 % ve skupině užívající placebo.

Jednou z možných metod profylaxe a adjuvantní terapie recidivujících IDMC je užívání extraktů z kanadské brusinky (klikva velkoplodá, Vaccinium macrocarpon). Vliv brusinek na pokles pH moči byl opakovaně prokázán již od dvacátých let minulého století, nikdy však nebyl prokázán bakteriostatický efekt tohoto acidifikačního působení.(27) Sobota(28) v roce 1984 jako první popsal schopnost brusinkové šťávy inhibovat adherenci baktérií E. coli k buňkám sliznice dolních močových cest. Antiadhezívní účinky mají zejména antokyanidiny a proantokyanidiny obsažené v brusinkách. Dále se předpokládá i příznivý vliv kyseliny ellagové.

Efekt těchto látek spočívá v ireverzibilní inhibici adherence zejména uropatogenní E. coli s I- a P-fimbriemi ke sliznici dolních močových cest.(29, 30) Přímé antibakteriální působení přípravků z brusinek nebylo prokázáno.(30) Brusinkové extrakty je možné užívat dlouhodobě, závažné nežádoucí účinky této profylaktické modality nebyly popsány. Efektivita brusinkových přípravků je závislá na velikosti dávky. Byl prokázán nižší účinek na prevenci vzniku močových infekcí u starších osob, což může souviset s tím, že jejich efekt souvisí s kvalitní renální glomerulární filtrací. Pokud je tato filtrace insuficientní, tak se v zájmu dostatečné koncentrace v moči podávají vysoké dávky brusinkových extraktů.(31)

V odborné literatuře nacházíme publikace prokazující preventivní efekt 6–12měsíčního podávání brusinkových preparátů u mladých žen s recidivujícími uroinfekcemi (redukce recidiv až o 35 %). Efektivita profylaxe ve vyšších věkových kategoriích jsou stejně jako optimální doporučená dávka a způsob podání zatím předmětem dalších výzkumů.(30) V roce 2009 byla publikována studie souboru žen v postmenopauze srovnávající profylaktický efekt šestiměsíčního užívání definované dávky extraktu z kanadských brusinek a malé dávky trimetoprimu na recidivy IDMC. Výsledky prokázaly pouze mírně lepší efekt trimetoprimu při významně vyšším výskytu nežádoucích účinků ve srovnání s brusinkovými přípravky.(32)

Objektivně prokázanou součástí prevence IDMC v postmenopauze je hormonální léčba lokálně vaginálně podávanými estrogeny, které primárně zlepšují trofiku poševní stěny a sekundárně přispívají k normalizaci vaginální mikroflóry, osídlení pochvy laktobacilem a k následnému snížení pH.(33)

Jednou z hlavních výhod vaginálního podávání estrogenů je kromě malé bezpečné dávky i obcházení jaterního first-pass efektu, což vede k tomu, že dostatečné terapeutické koncentrace léku lze v cílových orgánech dosáhnout i při použití nízkých dávek. Poševní stěna má velmi dobré absorpční vlastnosti, což prokazuje i studie švédských autorů publikovaná již v roce 1981. Ve studii byla dosažena až 40krát vyšší plazmatická koncentrace estradiolu po podání stejné dávky a velikosti tablety léku do pochvy než po perorálním užití.(34) Bezpečnost vaginální estrogenní terapie byla opakovaně prokázána, přičemž hlavní sledované parametry bezpečnosti představují nezvyšující se endometrium v ultrazvukovém obraze a nepřítomnost metroragie, a to ani po roce užívání.(35) Reprezentativní výsledky poskytuje například studie hodnotící výše uvedené parametry po několikaměsíčním vaginálním podávání 25 µg 17-beta-estradiolu.(36) V prevenci recidivujících IDMC u žen v postmenopauze je lokální vaginální estrogenní terapie účinná obdobně jako dlouhodobé profylaktické podávání malých dávek perorálních antimikrobiálních přípravků s výhodou minimálního ovlivnění imunity. V případě použití 25 µg 17-beta-estradiolu se k zajištění dostatečného efektu aplikuje první dva týdny jedna tableta denně a poté dlouhodobě dvakrát týdně.

Závěr

Recidivující IDMC představují závažný problém a mají často nepříjemné fyzické, psychické a sociální konsekvence vedoucí ke snížení kvality života. Specifika managementu recidivujících infekcí dolních močových cest se od sporadických atak neliší jen použitými diagnostickými postupy, ale i délkou cílené antimikrobiální terapie a využitím jednoho či více způsobů profylaxe. Nevhodná a neindikovaná léčba močových infekcí, nedostatečné trvání primární antimikrobiální terapie a nevyužití preventivních opatření patří mezi nejčastější nedostatky, kterými se mohou lékaři spolupodílet na vzniku i perzistenci recidivujících IDMC.


O autorovi: MUDr. Roman Chmel, MUDr. Marta Nováčková, MUDr. Tomáš Brtnický, MUDr. Kateřina Hoftová
Univerzita Karlova v Praze, 2. lékařská fakulta a Fakultní nemocnice v Motole, Gynekologicko-porodnická klinika

e-mail: roman.chmel@fnmotol.cuni.cz

1)
roky) x AST (U/l
2)
PLT (109/l
Ohodnoťte tento článek!