Problematika interrupcí v etickém kontextu

Světová zdravotnická organizace uvádí, že každý rok otěhotní přibližně 210 milionů žen a 130 milionů z nich porodí dítě. Asi 80 milionů těhotenství je neplánovaných, některá končí porodem, jiná přirozeným anebo umělým potratem. Ročně je 46 milionů těhotenství ukončeno předčasně.


SOUHRN: Hlavním tématem příspěvku je problematika interrupcí. Autorka se věnuje začátku života, hodnotě a statusu lidského života v dnešní společnosti, etickému náhledu na problematiku prostřednictvím etických dokumentů.
Klíčová slova: interrupce, etika, status plodu, pro-choice, pro-life


Oproti 80. létům minulého století má roční počet interrupcí na Slovensku klesající tendenci. V současné době je uváděno přibližně 15 000 interrupcí ročně. Na tomto vývoji má významný podíl vzdělávání a prevence. Zásadní význam má v souvislosti s problematikou interrupcí hodnota lidského života, status lidského plodu, postoj rodičů k těmto zásadním hodnotám. Novodobá medicínská etika vychází ze tří zdrojů, a to z Hippokratovy přísahy a hippokratovské tradice, ze židovsko-křesťanské tradice a novodobých filozofických směrů. Cílem etické teorie je vytvoření mechanismů řešení morálních problémů, ve kterých se uplatňují tři principy: hodnota života, jako všeobecně uznávaná morální hodnota, kvalita života, jako subjektivně pojímaný pojem, vyjadřovaný většinou veličinami, jako je zdraví a možnost využívat své schopnosti, a posvátnost života, která vyplývá především z náboženského postoje.

Morální kategorie vyjadřují mravní hodnocení lidského konání. Mezi nejvýznamnější morální kategorie patří dobro a zlo, čestnost a nečestnost, spravedlnost a nespravedlnost.

Kořenek (2002) uvádí, že morální kategorie spravedlnost a nespravedlnost je konkrétnější než kategorie dobra a zla, protože spravedlnost je úzce spjata s právem a nespravedlnost spojená s bezprávím. V každé společnosti existují buď psané, nebo nepsané normy, které určují, co je čestné a co nečestné.

Tisíciletí je veden spor, zda je, či není plod lidskou bytostí s právem na život jako člověk. Vždy se polemizovalo, od kterého stadia vývoje plodu lze hovořit o lidské bytosti s právem na život. Podle postojů k právům plodu se společnost rozdělila na dvě skupiny. Lidé věřící v Boha, zejména křesťané, ale i jiné víry s úctou k životu, by měli stát na straně života od početí.

Bioetika se v diskusích zaměřuje především na dva důležité momenty, a to uznání biologického statusu embrya od početí a na druhé straně neuznávání statusu osoby alespoň v počátečních fázích vývoje, tedy pokud ještě plod není člověkem a je v tzv. preembryonální fázi svého vývoje. Tento redukcionalistický pohled odmítá skutečnost, že jedinec již existuje. Funkcionalistické teorie přiznávající status člověka v okamžiku implantace vajíčka do dutiny dělohy či od 14. týdne trvání těhotenství, mají společný závěr, že lidské embryo ještě není člověkem. Společnost anebo jedinec se sám smí rozhodnout, jaký status připíše embryu. Zákaz zabít lidský život tak není absolutní. Mnohé děti se svého narození nikdy nedočkaly.

Z biologického hlediska začíná lidský život ve chvíli početí, tedy je ho třeba chránit pevnými zákony, které by měly přinášet řešení problémů a nevyvolávat další. Zákony jsou ale většinou stanovené volněji pro jejich přijetí celou společností.

Haškovcová (2002, 125 s.) uvádí, že ochrana nenarozených dětí je žádoucí a dostupnost odborně vykonávaných interrupcí je nutná. Také konstatuje, že: „Lidské embryo je budoucí dítě, a proto si vyžaduje ochranu.“

Embryo by mělo mít stejná práva jako těhotná žena. Za počátek vzniku nové bytosti se také považuje okamžik spojení obou pohlavních buněk, tzn. od chvíle oplodnění vajíčka, kdy má všechny charakteristiky dospělého člověka, i když pouze v podobě určitého předpokladu. Rozhodujícím bodem všech diskusí o vyvolaných potratech je otázka, kdy začíná lidský život? Morálním problémem je v případě ohrožení zdraví, či dokonce života ženy otázka, který život má přednost – ten potenciální ze strany nenarozeného dítěte, anebo život matky?

O právu ženy a dítěte můžeme diskutovat a nahlížet na ně z různých úhlů. Nejčastěji diskutovaným úhlem pohledu je právo těhotné ženy a právo nenarozeného dítěte. Podstatou problému je konflikt mezi matkou a plodem, přičemž žena i lékař chápe zájem ženy a plodu rozdílně. Z toho vyplývají dva druhy konfliktu. Prvním je zájem ženy z jejího pohledu i z pohledu lékaře a druhým konfliktem je zájem plodu z pohledu matky a z pohledu lékaře. Konflikt mezi zájmem matky, jak jej chápe sama, a konfliktem plodu, jak ho chápe lékař, je nejčastější. V moderní době je však velmi častá situace, kdy je zájem matky z lékařského pohledu v rozporu se zájmem plodu z medicínského pohledu. Jako příklad může posloužit situace, kdy je v zájmu plodu být rozen císařským řezem, ale v zájmu ženy je porodit plod vaginální cestou, koncem pánevním.

Avšak právo těhotné ženy a právo nenarozeného dítěte nemusí být vždy v rozporu, především pokud je dítě chtěné a radostně očekávané oběma rodiči. V případě nechtěného těhotenství a zvažování interrupce je nutné ženě nabídnout i jiné řešení, např. adopci, projekt Hnízdo záchrany apod. A s tímto doporučením se vynořují nové otázky ohledně tzv. rychlých interrupcí. Jediným shodným názorem při snaze o definování práv nenarozeného dítěte zůstává jeho právo narodit se do úplné rodiny s matkou a otcem, kteří ho budou společně vychovávat.

Etické chování lékaře k pacientovi představuje respektování základních principů medicíny, a tedy i principu beneficience s přihlédnutím na zájem pacienta, tzn. respektováním jeho autonomie. Časté konflikty ale vznikají při aplikaci tohoto práva na těhotnou ženu a plod, kdy mohou být jejich zájmy ve vzájemném konfliktu, jako například při diagnostikování poškození plodu s právem ženy na podstoupení interrupce. V případě konfliktu zájmů a práv lidí můžeme využít tzv. doktrínu dvojitého účinku, kterou používají katolíci jako podporu svých názorů a postojů k interrupcím. Již samotný název doktríny vypovídá o dvou možných následcích akce. Jeden je zamýšlený a druhý je předvídaný, ale ten není v žádném případě žádoucí.

Pro-choice a pro-life

Strategie pro-life, tzn. pro život, a její zastánci jsou přesvědčeni o hodnotě lidského života, který je nutné chránit od začátku. Interrupci pokládají za nemravný čin, za vraždu. Ženy podle vyznavačů této teorie nemají právo rozhodovat o životě svého počatého dítěte. Většina stoupenců strategie pro-life pochází z řad křesťanů. Poměrně silné zastoupení má Hnutí pro-life například v Polsku, Irsku, USA a v Itálii. Umírnění zastánci připouštějí interrupci, avšak pouze za určitých podmínek. Mnozí vyznavači usilují o usnadnění procesu adopce jako alternativy k interrupcím a o zlepšení ekonomických podmínek matek, které se rozhodnou dítě si ponechat.

Zastánci strategie pro-choice, tzn. pro volbu, uznávají právo ženy rozhodovat o svém těhotenství, o životě svého nenarozeného dítěte. Podporují aktivity směřující k zodpovědnému a plánovanému rodičovství, k sexuální výchově a k předcházení nechtěnému těhotenství prostřednictvím antikoncepce. Interrupce je podle jejich názoru krajním, i když ne nejlepším řešením. Souhlasí s názorem, aby interrupce byly ekonomicky náročné.

Koncepce plodu jako pacienta má klinický význam a dnes je již akceptovaná. Pokud je plod pacientem, je přiměřeným typem poradenství a porodnického managementu direktivní typ. Znamená doporučení, se záměrem dobrodiní, tzn. benefitu pro plod. Zahrnuje například také doporučení směrovaná proti ukončení těhotenství. Musí ale brát v úvahu případné anomálie plodu či povinnosti k těhotné ženě, kdy se poradenství mění na nedirektivní. Tento direktivní typ musí počítat se vznikem konfliktů mezi lékařským doporučením a samostatným rozhodnutím těhotné ženy. Nedirektivní forma poradenství se využívá v případě, kdy plod pacientem není, a jde tedy o nabídnutí formy managementu. Aplikace těchto dvou forem poradenství je v praxi komplikovaná především z důvodu nevyjasnění faktu, kdy je plod pacientem, a kdy jím naopak není.

Nezávislý morální status plodu (The independent moral status of the fetus): Jde o pokus zjištění nezávislosti plodu na těhotné ženě, ale protože není jeho definice zatím zcela jasná, od klinické aplikace se ustupuje.

Závislý morální status plodu (The dependent moral status of the fetus): Povinnost založená na dobrodiní k plodu existuje, pokud se spolehlivě očekává, že plod později nabude nezávislého morálního statusu, tzn. někdy v průběhu druhého roku po porodu.

Životaschopný fetální pacient (The viable fetal patient): Životaschopnost je stanovená schopností přežít mimo tělo matky za pomoci biologických a technických faktorů. Současnou hranicí viability je přibližně 24. gestační týden.

Neživotaschopný fetální pacient (The pre-viable fetal patient): O tom, zda se previabilní plod stane dítětem, rozhoduje pouze těhotná žena, proto tento neživotaschopný plod není pacientem nezávisle na autonomii těhotné ženy.

Interrupce v etických dokumentech v historickém kontextu

Hippokratova přísaha: Hippokratova přísaha (400–300 před Kristem), která hovoří o etických normách pro lékaře, udává: „Ani prosbami se nedám přinutit k podání smrtícího léku, ani sám k tomu nikdy nedám podnět. Žádné ženě nepodám prostředek k vypuzení plodu. Svůj život a své umění budu vždy chránit v čistotě a udržím je bez jakékoli viny.“

Všeobecná deklarace lidských práv: Přijata byla Generálním shromážděním OSN 10. prosince 1948. Vyjmenovává a opisuje základní lidská práva. V souvislosti s ochranou lidského života je významný především článek: 1, 2, 3. V prvním článku se uvádí, že „všichni lidé se rodí svobodní a rovní v důstojnosti i v právech…“ Druhý článek uvádí, že „každý je nositelem všech práv a svobod, které zakotvuje tato deklarace…“ Právo na svobodu života a osobní bezpečnost zastřešuje článek číslo 3.

Deklarace práv počatého dítěte (DPPD): Tento dokument byl vyhlášen 22. listopadu 1999. V této deklaraci je zakotveno právo každé počaté lidské bytosti na život. Počaté dítě má podle této deklarace právo narodit se a být přijaté a milované v harmonickém prostředí manželského svazku muže a ženy.

Úmluva o právech dítěte: Přijata byla 20. listopadu 1989 Valným shromážděním OSN. Tuto úmluvu ratifikovalo 191 států. Stala se součástí mezinárodního práva. Dokument obsahuje 41 článků, které přímo upravují práva dětí. Čtyřmi základními principy úmluvy jsou nediskriminace (článek č. 2), nejvyšší zájmy dítěte (článek č. 3), život a rozvoj (článek č. 6) a účast (článek č. 12). Úmluva zahrnuje široké spektrum práv od občanských a politických až po hospodářské, sociální a kulturní. Patří sem například právo na život, právo poznat vlastní rodiče, právo na přiměřenou životní úroveň, právo na ochranu před násilím v jakékoli formě. Každé právo vyjádřené v úmluvě je základní, vlastní a neoddělitelné od lidské důstojnosti a harmonického rozvoje každého dítěte. Práva uvedená v úmluvě jsou právy všech dětí na celém světě.


O autorovi: PhDr. Iveta Ondriová, Ph. D., Mgr. Janka Slaninková, Katedra ošetrovateľstva, Fakulta zdravotníckych odborov PU v Prešove

Problematika interrupcí v etickém kontextu
Ohodnoťte tento článek!
4 (80%) 1 hlas/ů