Rehabilitační ošetřovatelství v práci sestry

Rehabilitace je návratná péče, jejímž cílem je optimální zařazení člověka do plnohodnotného života. Je to snaha o zachování nebo zlepšení porušených funkcí v oblasti biologické, psychické a sociální.


SOUHRN: Rehabilitační ošetřování je aktivní ošetřování, kdy sestra všemi dostupnými prostředky zamezuje vzniku komplikací a sekundárních změn. Je to každodenní spolupráce sestry s rehabilitační pracovnicí.
Klíčová slova: RHB u imobilizovaného pacienta, prevence proti vzniku imobilizačního syndromu, RHB u pacienta s poruchou hybnosti


Cílem rehabilitace je udržení a zvýšení životní aktivity, schopnosti sebeobsluhy, soběstačnosti a nezávislosti na pomoci druhé osoby. Vhodně indikovaná a prováděná rehabilitace má nesmírný význam.

Rehabilitace imobilního pacienta

RHB by měla začít rekondicí pacienta, nácvikem přesunů lůžko–židle. Židle je stejně vysoká jako lůžko, matrace je pevně uchycená, aby neujížděla. Při nácviku chůze dbáme na pomalý pohyb a používáme kompenzační pomůcky (mají význam při odlehčení např. operovaného kloubu). Každá vertikalizace, mobilizace a chůze zlepšuje psychiku nemocných a důvěru v sebe sama.

Prevence vzniku imobilizačního syndromu: Při upoutání na lůžko může poměrně snadno vzniknout řada komplikací (dekubity, edémy, pneumonie, kontraktury, tvorba trombů DK, kachexie a jiné), kterým však lze důslednou léčebnou RHB předejít.

Základní RHB úkony

1. Polohování: Nemocného uložíme tak, aby poloha odpovídala jeho pohodlí, tím se zabrání vzniku kontraktur, omezení pohybu v kloubech, dekubitů. Polohování provádíme 24 hodin v jednotlivých polohách 2–3 hodiny, při nebezpečí vzniku dekubitů měníme polohu častěji. Při každé změně polohy pečujeme o hygienu kůže, provádíme masáže, cvičení.

Existují tři základní polohy:

* polohování vleže na zádech – pod hlavu dáváme malý polštářek, horní končetiny jsou volně položeny;
* polohování vleže na boku – pod hlavu dáme polštář, zezadu podepřeme trup stočeným polštářem, spodní horní končetina je vedle hlavy, vrchní horní končetina je před tělem podepřena polštářem;
* polohování vleže na břiše – hlavu otáčíme střídavě na obě strany, mírně podložíme ramena, horní končetiny jsou střídavě podél těla nebo pokrčené vedle hlavy; u dolních končetin podkládáme nárt, plosky se opírají o desku.

Při jakémkoli polohování nedáváme přikrývku přímo na pacienta, ale přes deku nebo bedýnku.

2. Pasivní cvičení: Pohyby pacient neprovádí sám, pohyb vykonává druhá osoba nebo pacient za pomoci druhé zdravé končetiny. Účelem cvičení je udržení rozsahu pohybu v kloubu, prevence kontraktur, zlepšení krevního oběhu atd.

3. Aktivní cvičení: Pohyby vykonává pacient sám, zařazuje se, když chceme zvětšit rozsah pohybu nebo svalovou sílu. Zde je třeba kontakt s pacientem a instruktáž (ukázat pohyb na sobě, pak ho provést s pacientem, následně pohyb kontrolovat a slovně ho motivovat a chválit).

4. Dechová cvičení: Navozují vědomé prohloubené dýchání, které spojujeme s pohybem trupu nebo končetin. Zlepšuje se ventilace plic, žilní návrat, uvolňuje sekret dýchacích cest, působí na peristaltiku.

5. Nácvik soběstačnosti: Již na lůžku lze nacvičovat stravování, hygienu, oblékání. Bereme v úvahu aktuální stav pacienta (stupeň vnímání, poruchy paměti, koncentrace atd.). Prvním předpokladem soběstačnosti je uložení pacienta tak, aby úkon mohl provést sám nebo s kompenzačními pomůckami.

Rehabilitační prostředky v sesterské praxi

Polohování – jedná se o správné uložení pacienta, změny poloh v určitých časových intervalech.

Pasivní pohyby – jsou prováděny v plném rozsahu fyziologického pohybu, do mírné bolesti nebo pocitu tahu. Tyto pohyby se provádí při každé manipulaci s pacientem.

Kondiční cvičení – je zaměřeno na cvičení zdravých nebo částečně hybných částí, na celkovou aktivitu pacienta, zvýšení tělesné zdatnosti a výkonnosti. Cílem je udržení stávajícího fyzického stavu pacienta, pohyblivosti kloubů, svalové funkce atd. Možnosti kondičního cvičení se odvíjejí od toho, zda je pacient upoutaný na lůžko, může se posadit, může chodit. Cvičeni s kondičním účinkem dobře působí jak na fyziologické funkce pacienta, tak na jeho psychický stav.

Aktivní cvičení – pacient dostává zadané úkoly od fyzioterapeuta, jde o jednoduché pohyby, které mohou být prováděny i s náčiním (s využitím hrazdičky atd.). Nepatrný pohyb při těžkém postižení je nesmírně cenný. Důležité je také zaměstnání a aktivizace psychických funkcí (tím se zabývá ergoterapeut).

Dechová cvičení – mají preventivní význam, neboť imobilita vede ke snížení plicní ventilace. Aktivní dynamická dechová cvičení jsou cviky končetin a trupu provázené koordinovaným dýcháním ve správném rytmu.

Relaxace – navozuje tělesné a duševní uvolnění. Může být celková, nebo místní.

Vertikalizace:

* vysoký podepřený sed – v denním programu pacienta má být určen čas, kdy je uveden do sedu, i když sed je pouze pasivní. Vertikalizace začíná vleže na zádech zvyšováním podpěry do nejvyšší možné polohy. Pacient je zabezpečen, aby nesjížděl dolů. Když je dosaženo tolerance vysokého podepřeného sedu v délce 30 minut, následuje sed přes okraj postele. Předpokladem je částečná aktivita, udržení stability pomocí fixace horních končetin, částečná funkce trupového svalstva a nenáročná asistence. Je-li postižení těžké, je lepší posadit pacienta do vozíku.

* posazení na lůžku se spuštěnými bérci – tomu předchází bandážování dolních končetin jako prevence embolie, edémů, ortostatického kolapsu. Vhodné je měření tlaku krevního a pulzu. Pacienta vleže obrátíme na bok, pokrčené dolní končetiny vysuneme přes okraj lůžka. Pacient se rukou vzepře na lůžku před tělem, vzpřímí hlavu (sestra může pomoci přitlačením dlaní na rameno, pánev, stehno pacienta). Pro udržení rovnováhy dáváme pacientovi pod nohy stoličku. V této poloze lze provádět cvičení dechová, horních končetin, dolních končetin a nácvik rovnováhy. Je přechodem k sedu na židli, křesle nebo vozíku a přípravou k následnému stoji. Sed se prodlužuje na maximálně dvě hodiny. Je nutno respektovat pocity a požadavky pacienta s ohledem na jeho postižení. Vhodnější je častější posazování v průběhu dne.

* nácvik stoje u lůžka – pacienta nejprve posadíme na lůžku se spuštěnými bérci. Vydrží-li sedět, nacvičujeme přesun těžiště a následně stoj. Při postavování se pacient přidržuje buď čela lůžka, nebo hole, berle atd. Pacient se posadí na okraj lůžka, položí ruce sestře na ramena, sestra položí ruce pacientovi na lopatky a opře se koleny o kolena pacienta a vzpřímí se. Otočením se dokončí usazení na židli.

* příprava a nácvik chůze – závisí na stavu pacienta. Je důležité znát způsob asistence při doprovázení pacienta a podmínky bezpečné chůze. Je to především správná obuv, která musí na noze držet a netlačit. Ideální je 3–4 cm vysoký podpatek a plná pata. Asistující nedrží pacienta za paže nebo berle. Nejlepší je přidržování pomocí volnějšího opasku zezadu. Při chůzi po schodech jde do schodů za pacientem, ze schodů před pacientem. Pro chodící o berlích je nebezpečná mokrá, kluzká podlaha a volně ležící koberce.

* nácvik přesunu z vozíku – pacient nacvičuje přesedání. Podmínkou je částečná schopnost shybu nebo vzporu.

Výcvik a výchova k soběstačnosti – využívá plně i částečně zachovalých funkcí i technických pomůcek. Stupeň dosažení samostatnosti je závislý na rozsahu a závažnosti postižení, na psychice pacienta a v neposlední řadě na pochopení a vědomostech ošetřovatelského personálu. Výcvik soběstačnosti se týká oblasti sebesycení, osobní hygieny, oblékání, mobility, lokomoce. Jde o důležitý úsek spolupráce sester, rehabilitačních pracovníků a ergoterapeutů. Sestra musí být informována, za jakých podmínek a s jakými pomůckami je pacient schopen činnost zvládnout.

Kompenzační pomůcky:

* pomůcky pro přemisťování – přesuny a lokomoce (podpažní berle, francouzské hole, chodítka, vozíky mechanické a elektrické, koupelnové zvedáky, hrazdičky, skluzová prkna atd.), pro překonávání bariér slouží rampy, nájezdy, schodišťové výtahy a jiné;
* pomůcky pro osobní hygienu – kartáče a houby na tyči, sedačky do vany a madla, nástavce na WC, protiskluzné podložky;
* pomůcky pro sebesycení – nutné řešit individuálně;
* pomůcky pro oblékání – obouvače ponožek a punčoch, dlouhá lžíce na obouvání bot a podavač.

Pro sesterskou praxi je nutné znát uvedené nejvyužívanější pomůcky, které zlepšují stupeň nezávislosti.

Závěr

Tímto stručným shrnujícím článkem jsem chtěla zdůraznit, jak rehabilitace u pacientů pomáhá předcházet různým komplikacím (dekubity, ochabnutí svalstva, malnutrice atd.), které se obvykle přidružují k základnímu onemocnění nebo mohou zhoršit uzdravování pacienta např. po operaci, úrazu atd.

Doufám, že výše uvedené rehabilitační postupy jsou v běžné praxi hojně využívány, protože zdravotníkům pomáhají při práci s pacientem odkázaným na pomoc v každodenních činnostech. Sestra nemůže nahradit rehabilitační pracovnici, ale může v každodenní praxi udělat pro pacienta s omezenými pohybovými aktivitami velmi mnoho.


O autorovi: Lenka Piecková Palata – Domov pro zrakově postižené, Praha (ca047242@tiscali.cz)

Rehabilitační ošetřovatelství v práci sestry
Ohodnoťte tento článek!
5 (100%) 1 hlas/ů