RZS versus JIP aneb Být sestrou má smysl

V dnešní civilizované společnosti na nás dnes a denně útočí stres ze všech stran -jde o neustálý boj s časem, domácími povinnostmi, nefungujícími službami i závodem o udržení zaměstnání či budování kariéry. A přes to všechno stále ještě existují mezi námi sestry, které nás v hektickém a stresujícím období vítají vždy s úsměvem.

Daniela Mošová

Jednou z nich je staniční sestra Daniela Mošová z JIP transplantační, která je i sestrou u RZS. Žena plná optimismu, působící na své okolí silným charismatem. Jak zvládá veškeré nástrahy současného stresujícího života? Prozradí recept, jak nevyhořet a zůstat věrná zdravotnickému prostředí? Jaký způsob relaxace je tím pravým dobíjením?

Po maturitě na střední zdravotnické škole jste nastupovala na interní oddělení, kde jste vytrvala přes 15 let. Jaké máte vzpomínky na tuto dlouhou etapu svého života a co vám dala pro vaši současnou pozici?

Moje kariérní počátky se spojují s krajskou nemocnicí v Ostravě-Zábřehu. V roce 1986 jsem nastoupila na standardní interní oddělení. Služebně starší sestry mne velmi příjemně a rychle přijaly mezi sebe. Práce mne od samotného počátku bavila, denně jsem se těšila jak na kolektiv, tak na pracovní náplň. Tenkrát sestry chodily do práce s dobrou náladou. Nevadila nám těžká práce ani odpolední harmonogramy. Dnes se většina dívek hlásí na zdravotnickou školu například proto, že přijímací zkoušky nezahrnují matematiku. Mám pocit, že se trošku vytrácí touha pomáhat!

Jak jste takto fyzicky i psychicky náročnou práci vydržela? Berete tuto zkušenost jako dobrý start pro svou budoucí kariéru?

Po nástupu na JIP jsem si nemohla zvyknout na odlišný chod oddělení. Měla jsem velký strach. Práce byla od začátku velmi zajímavá. Má stávající staniční a vrchní sestra mě neustále kontrolovaly, nebylo to příjemné. Někde uvnitř jsem věděla, že hlavním důvodem je, abych se vše dobře naučila. Po letech jsme si mezi sebou vytvořily neuvěřitelně pevné vztahy. JIP mě doslova pohltila. Sama jsem se rozhodla pro následné dvouleté postgraduální studium v Brně zaměřené na ARO a JIP.

Byl ve vašem životě nějaký moment, který rozhodl o vašem povolání?

V devíti letech mi lékaři diagnostikovali infekční mononukleózu. Následoval tříměsíční pobyt v nemocničním zařízení. Zdravotnický personál mě zcela uchvátil. Milovala jsem pobíhající sestry s čepečkem. Od té doby jsem snila o svém budoucím povolání zdravotní sestry. Nikdy, ale opravdu nikdy ve svém životě jsem nelitovala, jak jsem se tenkrát rozhodla. Práce mě baví, vůbec si neumím představit, že bych dělala něco jiného. Mám vnitřní potřebu pomoci a postarat se o ty, kteří to potřebují. Ne všichni pacienti o naši pomoc stojí, ale mně stačí to, že mě potřebují a mají nás rádi. Stává se, že je pacient nepříjemný a zlý. Vždy si ho sama omlouvám tím, že trpí. Vím jistě, že své povolání nedělám pro peníze.

Několikaleté působení na JIP vám umožnilo ucházet se o místo staniční sestry. Ze zákulisí vím, že jste i po více než dvouletém působení neustále oblíbená mezi spolupracovníky. Co vám „šéfování“ vzalo a naopak zase dalo, profesně, ale i lidsky?

Nikdy jsem se o místo staniční sestry neucházela. Byla jsem k tomu víceméně dotlačena ze strany staniční sestry a staniční lékařky. Moc si přály, abych právě já byla novou nástupkyní. Po dlouhodobém přemlouvání jsem slíbila, že to zkusím. Ihned po nástupu do funkce staniční sestry následovaly tři měsíce utrpení. Neuměla jsem si se svými povahovými vlastnostmi představit, že povedu tým dvaceti lidí. Vždy jsem říkala: „Neuměla jsem vychovat dvě děti, jak mám vychovat vás!“ Podpora byla ze strany sesterského i lékařského personálu, všichni mne povzbuzovali, nikdy se nenašel nikdo, kdo by mi tzv. podrazil nohy. Nastala samozřejmě spousta situací, které jsem neuměla sama řešit. Den ode dne jsem se učila, ale i nadále se učím novým věcem. Chybí mi samotná sesterská práce. Jsem pohlcena velkým množstvím administrativy. Pokud mi to čas dovolí, vždy se k sestrám na svém oddělení pracovně připojím. Přistihla jsem se, že jim závidím manuální rychlost, praxi, dokonalost při výkonech. Já už ji asi ani nemám.

Situace v našem zdravotnictví je dosti svízelná, i přesto na vašem JIP máte celkem trvale dobrý kolektiv kvalifikovaných sester i ostatních zdravotníků. Máte nějaký recept i pro ostatní řídící pracovníky, jak si lidské zdroje udržet?

Kolektiv, ve kterém pracuji, mne respektuje. Neděláme mezi sebou rozdíly. Mezilidské vztahy a chování mezi celým personálem nastavila naše vynikající staniční lékařka, která nás bere jako sobě rovné. Nejdůležitější je neustálý empatický přístup. Je mezi námi neuvěřitelná lidskost. Neuznávám přísnost, nemusím zvyšovat hlas. Sestry na mém oddělení dělají spoustu práce navíc a vůbec o tom nemluví, moc si jich vážím. Vždy se v kolektivu domluvíme. Jsou to mí miláčci. Kolektiv se snažíme udržet za každou cenu. Grilujeme na zahradě, scházíme se i s dětmi. Vybíráme si zajímavé semináře. Je nutné se neustále něčím motivovat.

Aby toho nebylo málo, navíc sloužíte u RZS. Jak na takové pracovní nasazení pohlíží rodina?

O pomoci RZS jsem uvažovala již v době krátce před ukončením studia ARO a JIP. Chtěla jsem své zkušenosti využít. S manželem jsem nikdy o těchto věcech nediskutovala, měla jsem volnou cestu. Respektuje mé zaměstnání, ale myslím, že neví, co je náplní mé práce.

Daniela Mošová

Stala jste se babičkou velmi mladá, užijete si vůbec vnuka?

Jsem velmi šťastná babička. Prvního krásného vnuka si však v klidu neužiji. Ráda ho pohlídám, ostatní ale nechávám na rodičích. Ještě jsem mladá. Nechci celé dny hlídat vnoučata, na to mám, doufám, ještě dost času, a navíc mne stále přitahuje nemocniční prostředí.

Pokud bychom měli velmi stručně shrnout pracovní pozici staniční sestry a zaměstnance RZS?

Podle mého názoru funkce staniční sestry není nic světoborného. Všude kolem vás je množství administrativy. Naopak u RZS nemusím moc papírovat. Papírovou práci přebírá počítač, kde si nastavíme konkrétní data, a vše je usnadněno. O to více času zbývá na samotnou práci s postiženým. Baví mě to. Je to adrenalin. Práce je rozmanitá, velice odborná. Ve vzdálené budoucnosti bych se ráda věnovala této práci na plný úvazek. Čím dál více zjišťuji, že mne akutní medicína moc baví a naplňuje.

Jak se liší obě pracovní pozice ve smyslu mezilidských vztahů na pracovišti?

U záchranné služby jsme společně na malé základně. Neustále se mezi sebou střídáme. K případům vyjíždí řidič jako sanitář, který se stará o technický stav vozidla, eventuálně pomáhá s přístroji i s manipulací s pacientem. Dále lékař a sestra. Ani na tomto pracovišti si nemohu na spolupracovníky stěžovat. Moc si rozumíme a důvěřujeme. Ale nikdy se zde nevytvoří „rodina“ jako na JIP.

Téměř veškerý svůj čas věnujete zdravotnickému oboru. Máte občas pocit křivdy či bezmoci? Vím, že jakožto střední zdravotnický management či jako sestra jste vystavena mnoha psychickým tlakům.

Co se týče mých přímých nadřízených, máme vůči sobě jakýsi respekt. Problémy pokud možno řešíme co nejrychleji a mezi čtyřma očima. Nějaký vážnější konflikt do této doby nenastal. Jediné, s čím neustále bojuji, je vzdělávání sester. Mám na svém oddělení sestry, které se rády vzdělávají, baví je učit se novým věcem. Tito jedinci táhnou za sebou zbytek kolektivu a nenásilnou formou předávají odborné informace. Jsme jediný tým v celé České republice, který se věnuje eliminačním metodám. Na kongresu v Brně jsme sklidili obdivný potlesk. Jedná se o náročnou a zajímavou metodu. V každém případě jsme na sebe hrdé, doslova žijeme vlastním úspěchem. Chceme tyto zkušenosti předávat dále a naopak přijímat nové poznatky. Sestry na mém oddělení mají certifikáty, mohou tedy školit ostatní zdravotnické pracovníky. A zde pociťuji beznaděj a pocit křivdy. Neustále musíme vyřizovat dodatečné dovolené, psát žádosti a podobně, až poté se sestry mohou odborně vzdělávat, tzn. pouze ve svém pracovním volnu. Je smutné, že si nikdo neuvědomí, že dnů volna má setra málo, a navíc je potřebuje pro vlastní rodinu. Tato situace mi dost komplikuje tzv. další vzdělávání zdravotníků. Mrzí mě to a už opravdu nevím, jak s tím mám bojovat. Mám obavu, aby mé sestry neztratily zájem a doslova je tato zkušenost nedemotivovala.

Daniela Mošová

K celostátní soutěži s názvem Sestra roku vznikla na Moravě Sestra Moravskoslezského kraje. Myslíte si, že je výhodnější soutěžit po jednotlivých regionech, nebo je v tom trocha vzdoru proti pragocentrismu apod.?

Myslím si, že je mnoho výborných sester, které nikdy nikdo nikam nejmenoval. Na druhou stranu, čím více soutěží a oceněných sester, tím lépe. Hlavní je sestry motivovat k jejich budoucí práci.


Jednou větou

* Za posledních 15 let poklesl průměrný věk nemocných s prvním infarktem z přibližně 63 na současných 49 let, protože u mladších ročníků se stále více vyskytují rizikové faktory, které k onemocnění srdce a cév vedou, jako jsou kouření, nadváha, nedostatek pohybu, vysoký krevní tlak a vysoký cholesterol.
* Ze studie amerického Střediska pro kontrolu a předcházení nemocí vyplývá, že ženy, které před otěhotněním trpí nadváhou nebo obezitou, mají o 18 % vyšší pravděpodobnost, že budou mít děti s vrozenou srdeční vadou, u žen se silnou obezitou je pravděpodobnost až o 30 % vyšší.
* Australští vědci, kteří zkoumali vliv stravy na pocity a duševní pohodu lidí, zjistili, že strava s vysokým podílem uhlovodanů a nízkou hladinou tuků pomáhá nejen hubnutí, ale tomu, aby se lidé cítili šťastnější ve srovnání s lidmi, kteří měli ve stravě méně uhlovodanů, ale hodně masa a mléčných výrobků.
* Čím více sledují děti do tří let televizi, tím je pravděpodobnější, že se stanou agresivními, a agresivnější chování, jen o něco mírnější, lze pozorovat i u dětí, které se na televizi přímo nedívají a mají ji jen jako pozadí, uvedli vědci z Newyorské státní univerzity.
* Z experimentu, který provedli američtí vědci na krysách, vyplývá, že transplantace embryonálních kmenových buněk by mohla do budoucna pomáhat lidem, kteří po ozařování mozkových nádorů trpí úbytkem paměti a poznávacích schopností, protože tyto kmenové buňky mohou obnovit mozkové tkáně poškozené radiací.
* Lékaři v České republice každým rokem nově diagnostikují okolo 200 diabetických dětí do 18 let, které jsou závislé na pravidelných dávkách inzulinu. Za nárůst zřejmě může zhoršující se životní prostředí a zejména životní styl dětí, které většinu svého volného času tráví u počítače, jsou častěji doma a mají málo pohybu.
* Australští vědci tvrdí, že špatná nálada pro člověka ve skutečnosti nemusí být tak špatná, protože smutní lidé jsou méně snadno ovlivnitelní, mají lepší schopnost soudit jiné a zlepšuje se i jejich paměť. * Téměř kilogram kovových předmětů (hřebíky, mince, rezavé dráty a kovový odpad) vyoperovali lékaři z nemocnice v severoperuánském městě Cajamarca ze žaludku muže, který byl hospitalizován kvůli prudkým bolestem břicha – chirurg, jenž muže operoval, uvedl, že nic podobného ještě neviděl.
* Letos by oslavil 210. narozeniny lidový léčitel a zakladatel moderního způsobu vodoléčby Vincenz Priessnitz, který povýšil vodu na nejúčinnější lék, jehož působení umocnil pobytem pacientů na čerstvém vzduchu.
Ester Kopecká

Ohodnoťte tento článek!