Suicidium – sebevražda

Autorka se v článku zabývá jednotlivými druhy sebevražedného chování a varovnými signály, které jedince k tomuto konečnému řešení problémů vedou.

Suicidium - sebevražda

SUMMARY

The author describes the various types of suicidal behavior and the warning signals that may point to the suicidal thinking.

Většina z nás sebevraždu nikdy neplánovala a nemá podobnou zkušenost ani v okruhu svých známých. Většinou ji odmítáme slovy „mně se to nemůže stát“. K sebevraždám ale v životě skutečně dochází. Mnoho rodin jasnou sebevraždu v rodině popírá, protože myšlenka, že jejich milovaný/á si vzal/a život, je pro ně emocionálně velmi bolestivá, ať už pro pocit zodpovědnosti, že tomu nedokázali zabránit, ale i pro vyhnutí se odsouzení ze strany okolí. Je však jisté, že vzhledem k počtu spáchaných sebevražd si nemůžeme dovolit čekat a nepostavit se proti této tragédii všemi dostupnými prostředky.

Sebevražda (suicidium) je jedna z forem sebevražedného (suicidiálního) chování. Pod sebevražedným chováním chápeme záměrný, sebepoškozující akt, při kterém si osoba, která se ho dopouští, nemůže být jistá, zda jej přežije. Nejedná se o jednorázový akt, ale o výsledek dlouhodobého psychického a sociálního vývoje.

Formy sebevražedného jednání

Takové jednání probíhá obvykle v několika formách. Rozlišujeme sebevražedné myšlenky, tendence a sebevražedný pokus letálně končící dokonanou sebevraždou. Sebevražedné myšlenky jsou verbální i neverbální projevy toho, že se jejich nositel zabývá myšlenkami na ukončení svého života. S myšlenkou „co by bylo, kdybych nežil, kdybych se neprobudil…“ je v životě asi konfrontován každý.
Jestliže chceme posoudit nebezpečnost sebevražedných myšlenek, musíme zhodnotit jejich intenzitu, kolik zabírají času a jejich konkrétnost, tzn. jak jasnou má takový jedinec představu o provedení suicidia.

V případě, že si člověk shromažďuje léky, obstará si zbraň a podobně, hovoříme o sebevražedných tendencích. Ty jsou dalším krokem na cestě směrem k sebevraždě. Vážné suicidální jednání s úmyslem zemřít představuje sebevražedný pokus. Obvykle je projevem impulzivního činu, o čemž svědčí i skutečnost, že po probuzení, kdy k ukončení života nedojde pro nedostatečnost zvolených prostředků nebo v důsledku zásahu jiné osoby, čtyři z pěti osob už nemají sebevražedné úmysly a jejich akutní krize pomíjí.

Možné motivy a typy sebevražd

Sebevražda znamená dobrovolné, vědomé a cílené ukončení života, které nesleduje žádný jiný vědomý cíl, pouze smrt. Jde o vyvrcholení suicidálního vývoje. Kdybychom chtěli analyzovat motivy sebevražedného jednání, přišli bychom na to, že neexistuje pouze jeden motiv, ale že jde o propojení více navzájem souvisejících pohnutek, které mají komplexní povahu.

Může jít o východisko z neřešitelného problému. Je to v podstatě typ sebevražd páchaných v normálním duševním stavu, které vycházejí z reality a odbornou literaturou bývají označovány jako biické sebevraždy. Když však dojde k chybnému zhodnocení reálné situace, na základě přítomné psychopatologie, klasifikujeme sebevraždu jako patickou.

V případě, že se jedná o velkou neutuchající bolest či extrémní životní prohru, hovoříme o bilanční sebevraždě. Tu páchají většinou starší lidé, kteří celkem střízlivě uvažují, co jim ještě život může přinést, a naopak co mu ještě mohou nabídnout, a jejich závěrem je, že „příjmy a výdaje“ už nejsou v rovnováze, a proto se rozhodnou svůj život ukončit.

Sebevražednému chování, v případě, že suicidium není výsledkem zkratovitého jednání bez varovných signálů, kde se v pozadí obvykle potvrdí různý stupeň psychického onemocnění (deprese, schizofrenie apod.), předchází takzvaný presuicidální syndrom, který slouží k prognostice a diagnostice. Ringel ho popsal ve třech fázích: V první fázi jedinec projevuje menší iniciativu a zájem. Minimalizuje své prožívání, vnímání a sociální existenci. Jednostranně přijímá realitu, vidí pouze to, co snižuje její hodnotu, anebo to, co ji jednostranně idealizuje. V podstatě nic nemá smysl a nevidí žádnou budoucnost.

Ve druhé fázi se objevují agresivní fantazie. Agresi takový člověk neumí přiměřeně použít, a tak ji nasměruje proti jiné osobě nebo ji obrátí proti sobě. Ve třetí fázi se objevují sebevražedné fantazie s přáním smrti. Na rozdíl od výše zmíněných nevýznamných prchavých myšlenek s přáním smrti, v rámci presuicidálního syndromu, jsou fantazie častější, intenzivnější a konkrétnější. Jejich obsahem jsou představy o vlastním pohřbu, reakcích pozůstalých nebo reakci člověka, který osobě ublížil (např. nespravedlivý učitel, partner, který ho opustil, apod.).

Odborníci se zabývají otázkou, zda existuje nějaký jedinec, který má určité specifické, trvalé a úplně definitivní strukturální uspořádání osobnosti, kterým se odlišuje od ostatních a tím je předurčen ke spáchání sebevraždy. V současnosti se nedá s jistotou tvrdit, že jeden člověk sebevraždu spáchá a druhý nikoli. Existují však lidé, kteří v sobě nesou vyšší riziko sebevraždy než ostatní a ty musíme považovat za osoby extrémně ohrožené.

Jde především o:

* osoby společensky izolované, které nemají žádné přátele,
* osoby mající zkušenosti s drogami nebo alkoholem, ať už samy u sebe nebo ve své rodině,
* sexuálně zneužívané, psychicky nebo fyzicky týrané osoby,
* lidi, kteří přežili nebo právě prožívají vážnou ztrátu (smrt milované osoby, rozvod, rozchod, finanční ztrátu, společenský pád),
* prvorozené děti (bývají často pod tlakem, aby byly příkladem pro mladší sourozence),
* osoby s psychickými poruchami,
* jedince, kteří se už o sebevraždu pokusili nebo si vzal život někdo z jejich blízkých.

Tragédie každé sebevraždy poukazuje na naléhavou potřebu prevence, lepší připravenost učitelů, psychologů i samotných rodičů. Jejich erudovanost může včas odhalit rizika spojená se sebevražedným konáním. Co když ale k prevenci stačí obyčejný lidský zájem, který jednoduše nic nemůže nahradit?


O autorovi: PhDr. Adriana Ďuricová, Fakulta zdravotníctva a sociálnej práce, Trnavská univerzita v Trnave (adriana.d@atlas.sk)

Suicidium – sebevražda
Ohodnoťte tento článek!
5 (100%) 1 hlas/ů