Když se řekne narozeniny, co uvidíte jako první? Může to být oslava, spousta přátel, kteří vám přicházejí gratulovat. Pro mnohé se ale za zvyšujícími číslicemi na narozeninovém dortu skrývá řada pochybností a obav z toho, jak život utíká.
Faktem samozřejmě je, že všechny pochybnosti o tom, jestli jdu správným směrem a ke správnému cíli, občas přepadnou každého. Ale stejně tak je třeba připomenout, že právě o narozeninách vůbec není třeba vnímat přibývající léta jako katastrofu. Možná se jen potřebujete naučit se na život podívat z jiného úhlu pohledu. Z takového, který vám ukáže, že na každé dekádě se dají najít převažující pozitiva a že vám občas nezaškodí se naopak i s něčím poprat.
30. narozeniny
„Obecně vzato je velká škoda, že lidé počítají svůj život podle údaje v občance. Čas je přece relativní a měří se jedině podle událostí, ne podle kalendáře. Tím se jen zbytečně týráme,“ říká na úvod internistka a systemická psycholožka MUDr. Kateřina Cajthamlová, podle níž nás začínají narozeniny trápit nejčastěji právě kolem 30. roku věku. Do té doby jsme nejen podle sebe, občanky, ale také podle okolí prostě mladé. Ale třicítka na krku? To už se od nás společensky něco očekává. Už bychom měly mít stálého partnera, děti, nějakou část kariéry, protože tak jsou nastaveny parametry úspěšného života. A my se s nimi mnohdy zbytečně poměřujeme.
„Žena kolem třicítky reviduje, zda dostála svému společenskému nastavení, všem potenciálním ,povinnostem‘, a pokud ne, dochází u ní k první významnější osobnostní krizi. Na rozdíl od muže, který zažívá kolem 30. roku věku spíše krizi biologickou. Poprvé u něj dochází k poklesu hladiny testosteronu (to se mu stane ještě zhruba v pětačtyřiceti a padesáti),“ objasňuje Kateřina Cajthamlová s tím, že vinou poklesu mužského testosteronu mohou krizi zažít i ženy zadané, které si stávající děje v těle partnera vyloží jako ztrátu sexuálního zájmu o ni samotnou. A k jiným pochybnostem si připíšou ještě tu o vlastní přitažlivosti…
Krize snadného života?
Začínáme také více bádat nad tím, jak vypadá naše tělo, které ve dvaceti vypadá dobře tak nějak samozřejmě, ale kolem třicítky a zvláště po dětech už se mění. Což ne vždy dokážeme přijmout.
„Ve třiceti je přitom žena oproti desítkám předchozích generací ve špičkové formě. Dneska v tomto věku teprve poprvé otěhotní nebo řeší, jestli to má vůbec udělat, zatímco kdysi za sebou měla pět šest porodů. Z pohledu evoluce žije dnešní žena v naprostém bezpečí, pohodlí a zdravém prostředí, které jí umožňují být extrémně fit. Podmínky k životu se změnily, z boje o přežití se stala spíše hra, která nám bohužel dala prostor obracet se samy proti sobě. Protože co uděláte, když nemáte vnějšího nepřítele? Velmi snadno se nepřítelem stanete samy sobě. Přitom myšlenky na jakoukoli krizi nejsou ve třiceti ve většině případů vůbec relevantní!“ dodává lékařka.
Skutečný problém
Na reálné krize osobnosti narážejí vlastně „pouze“ ti, kteří z nějakého důvodu nezvládli předchozí životní etapy. „Nedozráli, neprošli si situacemi, které by z nich udělaly hotové osobnosti, protože těmi už bychom ve třiceti skutečně měli být. Nebo nedořešili potíže, jež je provázely například v pubertě, a před vším spíše utíkali. Takové ženy se pak mohou potýkat s hlubokou krizí a pátrat i po takových pojmech, jako je sebevědomí, které by pro ně jinak mělo být samozřejmostí. Protože sebevědomí, to je vědomí si sebe sama. Toho, co umím, zvládám, kdo jsem, kam jdu. Pokud mi na takové otázky chybějí odpovědi ještě ve třiceti, je vhodné obrátit se na odborníka. Zjistit s jeho pomocí, kde se stala chyba, a podstoupit něco, čemu můžeme říkat dovychování,“ doporučuje lékařka.
Když všichni, tak já taky
Svou roli v tom, že ve třiceti někdy neskutečně bilancujeme, sehrává také naše okolí. Kdyby oni nechodili a neustále nám nepřipomínali, že je třeba rodit, usadit se, dělat věci tak nebo onak… asi bychom se také cítily jinak. Ale právě proto je potřeba případně zapracovat s osobou povolanou na tom, abychom přesně věděly, kam půjdeme dál, a nenechaly se zviklat nikým a ničím, protože ve třiceti si do života máme dávno mluvit jen my samy! Žádné maminky, babičky ani dobré kamarádky. Jen my samy víme, co je pro nás nejlepší - ať je to v souladu se společenskými předpoklady, nebo není!
40. narozeniny
Jestliže se vám blíží už čtvrtá dekáda, znovu se vám může zdát, že přichází čas bilancovat. Přitom neexistuje jediný důvod předpokládat, že cítit se ve čtyřiceti mizerně je normální. „Jen ti, kteří mají své problémy, jsou prostě víc vidět a slyšet, protože vám své problémy někdy až vnucují. Proto se vám může zdát, že krize kolem čtyřicítky postihla kdekoho, a začnete si ji vsugerovávat taky. Místo toho si spíš uvědomte, že ty, které problémy nemají, prostě nevidíte. Takové ženy si prostě žijí svůj život, mají své zájmy, žijí si své vztahy, cestují, jsou na vrcholu sexuálně, pracovně, mnohým klape život lépe než kdy jindy, protože jsou jejich děti někde v pubertě, takže se těmto ženám vrací prostor pro sebe samé,“ vypočítává Kateřina Cajthamlová.
Výjimky existují
Mezi ty, které budou mít potíže reálně, budou patřit čtyřicátnice, které se staly pozdě matkami. Protože z tohoto pohledu je hladina energie opravdu nižší než u třicátnic - jakkoli je jinak zdraví stále ve vrcholné formě! „Ženy, které rodily těsně před čtyřicítkou, zkrátka budou nervóznější, chybí jim jistý nadhled. A většinou mají na takové mateřství naneštěstí opět příliš mnoho času, který jim dává prostor hledat mouchy i tam, kde nejsou. Přehánějí to s mateřskou péčí, s důrazem, který kladou na děti, a pochopitelně se pak mohou cítit vyčerpané. Nemluvě o tom, že se svou přehnanou pozorností zaměřenou na děti odříznou od partnera a nevědomky si tak přivodí krizi i na poli intimního a manželského soužití. Protože na to, že je výhradně na druhé koleji, chlap prostě není stavěný ani zvědavý,“ říká lékařka.
Lidé se rodí, lidé umírají
Čtyřicátnice jsou pak zásluhou stále lepší medicíny mnohdy vůbec poprvé až v tomto věku také konfrontovány se smrtí svých blízkých. Odcházejí jejich rodiče, tetičky… Mohou bohužel umírat také i jejich vrstevníci. A pokud nebyly vychovávány nebo samy časem nepřišly na to, že smrt je sice bolestivou, nicméně nedílnou součástí života, stávají se tyto smutné události opět zdrojem velké krize.
„Dnes lidé obecně smrt neumějí přijímat a dnešního člověka vždycky nějak zaskočí. A pokud se bude týkat blízké osoby, která do té doby dotyčné ženě nějakým způsobem utvářela hodnotový žebříček, směrovala ji, stojí pak taková žena nejen před ztrátou blízkého, ale také pocitem, že vlastně neví, kudy by se měl její život ubírat dál, když už jí ho nikdo nebude linkovat,“ vysvětluje Kateřina Cajthamlová. „Ženy se v tomto věku také potýkají s myšlenkami, že půlku života promarnily tím, že žily podle představ druhých,“ dodává Kateřina Cajthamlová.
Čas nezastavíš
V tomto věku se objevují také obavy ze stárnutí a konce vlastního života. A to se pak nejedna z nás svěřuje plastickým chirurgům a touží zastavit čas, místo aby přijala klady, které přináší. Třeba možnosti „nádechu“ a většího osobního prostoru, který ženám kolem čtyřicítky umožní odrůstající děti. Právě v tomto věku ženy vědí, co chtějí, často mění svou práci a partnery. Váží si každé minuty svého života natolik, že ji nechtějí ztrácet čímkoli, co jim nedělá radost. „Co se partnerů týče, z dávné minulosti si v sobě neseme biologické nastavení, které počítalo s tím, že jeden nebo druhý z partnerů nepřežije více než patnáct let soužití. Vinou vnějších okolností, těžších podmínek k životu… Z toho důvodu nám ani dnes není příliš vlastní vydržet s jedním mužem či ženou celý život. A proto také mnoho žen dnes kolem čtyřicítky zvedá kotvy a nachází nového, často i mladšího partnera - protože jejich vrstevníci procházejí po čtyřicítce poklesem sexuální aktivity, a tedy i rizikem, že budou pro své partnerky méně atraktivní,“ dodává lékařka.
50. narozeniny
Zatímco naše babičky se v tomhle věku stávaly babičkami, oblékaly zástěry a svět se jim místo kolem dětí točil pro změnu kolem vnoučat, dnešní padesátnice jsou mnohdy ještě aktivními matkami a do důchodu se nechystají. Jenže místo toho, aby z těchto výhod těžily, doléhají na ně někdy negativní pocity a pochybnosti, jestli ten jejich život ještě vůbec stojí za to.
Věk moudrosti
„Problém je, že současná filozofie nedovoluje jakékoli propady. Proto za sebou ani dnešní padesátnice nemají dostatek úspěšně vyřešených krizových situací - protože i kdyby si jimi procházely, je jejich nepsanou a velmi podivnou povinností si je nepřipouštět, neprožívat je a neřešit. Místo toho jsou tu přece nejrůznější tabletky! Ale ty vám neumožní mít jednou ten moudrý nadhled, s nímž byste si tak skvěle mohly užívat života po padesátce,“ vysvětluje Kateřina Cajthamlová.
Po přechodu
Je sice pravda, že do života žen kolem padesátky neurvale vstoupí klimakterium, jenže to rozhodně neznamená konec ničeho ani signál, že jste „na odpis“. Je to jen signál, že začíná nová, zase jinak zajímavá etapa života. Dětmi už se v tuhle chvíli máte zabývat jen jako pozorovatel. „Jenže děti dnešních padesátnic mnohdy často zůstávají stále doma i když jim je už hodně přes dvacet, nedej bože třicet. Jejich matky a společnost jako taková je totiž vychovala k naprosté pasivitě. Úzkostlivě sledovala každé jejich odřené koleno, bránila je před negativními prožitky, a proto dítě ve věku dávno dospělém stále sedí doma a využívá máminy přítomnosti. Ale máma v padesáti má žít znovu sama za sebe a pochopit, kolik toho už umí, a ujasnit si, jak to dál využije. A maximálně tak učit ty mladší děti, protože po padesátce k tomu má zase nebo konečně dostatek trpělivosti,“ objasňuje lékařka.
Párové soužití
Pokud máte to štěstí a v padesáti si žijete moudře, je ještě skvělé mít štěstí na stejně moudrého partnera. Ale to už je opět ošemetné - protože po posledním propadu testosteronu on chytí pravděpodobně druhou mízu a začne „blbnout“. Možná si pořídí milenku, možná i dítě. „Nicméně pokud spolu zmoudřeli oba, čeká takový vztah období příjemného rozkvětu. Všechno je klidné, vyřešené a vztah získává nový rozměr. Objevuje se radost z blízkosti toho druhého, radost, že se vzájemně mají,“ říká Kateřina Cajthamlová, podle níž se život ocitá v půlce teprve právě v padesátce a z výkonného se stává spíše požitkovým.
Život s nadhledem!
Vyhnout se všem krizím, to nelze a ani by vám to neprospělo. Daleko spíše se zkuste učit k nim přistupovat jako k něčemu, co je dobré řešit, aby se vám potíže, které začaly ve dvaceti, nevymstily
o dalších dvacet let později. Pěstujte si v sobě pokud možno nadhled - přestože je to právě to nejtěžší. „K nadhledu totiž nejsme vychováváni. Máme hrůzu z chyb, omylů, jednosměrnosti vývoje… A nevnímáme, že není normální jít jednou jednoduchou cestou po celý život. Pokud totiž pověsím svůj život na jediný hřebík, pak se nemůžu divit, že jednoho dne zrezne, vyviklá se a já najednou nebudu mít směr. Život by spíš než jedinou nití měl být jakýmsi kobercem, který utkám ze spousty barev a který bude obrazem všech možných druhů prožitků, které mě obohatily. V dobrém i zlém,“ uzavírá Kateřina Cajthamlová.
O autorovi| (převzato z časopisu Moje psychologie 6/2013)