V současné době prožíváme převratné období vyznačující se výraznými demografickými změnami obyvatelstva. Střední délka života populace vyspělých zemí světa se znatelně prodlužuje. Je to jev, který má své společenské dopady, a proto je nezbytné jej systémově řešit.
Nejdůležitějším cílem každého geriatrického programu není prodloužení života, ale především dosažení pocitu dobrého bytí, tedy zlepšení kvality života stárnoucí populace. Stále více převládá odborný názor, že lidé by mohli ve většině případů prožít závěrečnou etapu života lépe, důstojněji a plnohodnotněji než doposud. Tím je míněna hlavně soběstačnost, relativní nezávislost v samoobslužnosti a z toho vyplývající pocit radosti ze života, bez ohledu na věk. Kdo by tuto nabídku nepřijal, co za tím však vězí?
Umění stárnout je umění žít
Než budeme analyzovat zmíněnou tematiku, rád bych se v krátkosti a v obecné rovině zmínil o výchově ke stáří, která s naší problematikou úzce souvisí. Bez nadsázky lze říci, že v naší společnosti máme ve výchově ke stáří značné rezervy, jež logicky vyplývají ze současného společenského klimatu. Nejenom mladí, ale většina osob středního a často i staršího věku o stáří mnoho neví. Stáří je pro mnohé stále v nedohlednu a podvědomě si říkají: „Jak bych ho mohl v tuto chvíli ovlivnit?“ Dnešní člověk chápe stáří spíše jako nutné zlo.
Je to zřejmé, protože naše doba oslavuje mládí, krásu, zdatnost, ale hlavně výkon. Nevidí ve stáří zkušenost, moudrost a vyrovnanost jako naši předkové. Rozpačitě se proto ptáme, co má být obsahem této etapy? Neuvědomujeme si, že obsah a forma našeho stáří jsou dány obsahem a stylem celého našeho života. Je to nejspíše velké zklamání pro ty jedince, kteří očekávají univerzální návod šťastného stáří, který jim bude naordinován, bez ohledu na styl předchozího života. Směle můžeme říci, že umění stárnout je umění žít, prožívat aktivně celý svůj život a snažit se žít hlavně v přítomnosti jako průsečíku minulého a budoucího života.
Jedna etapa nava zuje na druhou
Uvědomíme-li si tuto skutečnost včas, nemůže nás stáří zaskočit. Přestože většina lidí v tomto smyslu stáří nevnímá, jsem hluboce přesvědčen, že podobné úvahy se budou stále více upevňovat v povědomí střední i stárnoucí generace. Povede je k tomu i ekonomický stimul, protože je známo, že aktivní přístup k životu a z něho vyplývající pevné zdraví se stalo v ekonomicky vyspělých zemích základní komoditou úspěchu a prosperity. V pracovně konkurenčním prostředí zaměstnavatelé logicky žádají a vybírají si zdravé zaměstnance, kteří nekouří a preventivně pečují o své zdraví.
Zdraví se stalo významnou ekonomickou komoditou i proto, že jedinci, kteří systémově nepečují o své zdraví nebo si ho svévolně svými zlozvyky ničí, většinou nežijí radostně a hlavně musí vynakládat mnohem více peněz na lékařskou péči a medikamenty. A tak bych mohl pokračovat v této známé kauze dál a dál. Nechci. Chtěl jsem jen upozornit a zdůraznit známou a nezbytnou kontinuitu geneze člověka, kdy jedna etapa logicky navazuje na druhou. Proto hovoříme-li o stáří, je nutné si uvědomit vliv a dopady stylu života předchozí etapy na období následující.
Aktivní přístup k v lastnímu životu
Celým naším životním procesem se prolíná jako červená nit nezbytný pohybově a duševně aktivní přístup k vlastnímu životu. Je naivní až zcela bláhový ten, kdo nechce tento zcela zásadní fakt přírody přijmout a myslí si, že životem lze chytře proplout s minimálním nasazením, a přitom jeho kvalita neutrpí.
V mládí je obecně pohyb, aktivita a bujarost přirozeným faktorem. Jak však léta přicházejí, této spontánnosti dramaticky ubývá. Ne že by nebyla již potřeba, ale věk a hlavně nevhodný styl života, který ani nevnímáme, nám ji stále více ukrajují, až se úplně vytratí. Bereme to jako samozřejmost a v duchu si opakujeme, že to přece patří ke stárnutí – přibývání let. Není to pravda, ale zakuklená lež. Jde spíše o naši plytkou argumentaci, abychom si zdůvodnili svoji pohodlnost, nevědomost a civilizační nešvary, kterými jsou dnešní komerční styl života a přetechnizovaná civilizace přímo prosyceny.
Všichni nějakým způsobem k tomu stavu přispíváme, ale různým dílem pod ním a díky němu i trpíme.
Pohyb nade vše
Je všeobecně známé, že dnešní hypokinetický styl života (minimum pohybu), je v zásadním rozporu s naším přirozeným genetickým vývojem – genetickou výbavou, kterou jsme zdědili po svých předcích. Díky našemu nevhodnému stylu života se potýkáme zejména s řadou známých civilizačních onemocnění, která přetěžují náš zdravotní systém, ale hlavně ničí kvalitu života i délku dožívání značné části populace.
Co proto můžeme udělat sami, velmi lacino a téměř okamžitě? Především potlačit malomyslnost, osobní pohodlí a začít využívat a kultivovat své možnosti a přednosti, kterými nás příroda vybavila. Jsou to zejména: uvědomělý pohyb se správným dýcháním, střídmost v konzumaci potravy, korektní vztahy s okolím, ale především schopnost a trpělivost učit se vnitřnímu klidu a koncentraci mysli. Zní to pro mnohé konzumenty dnešního stylu života jako naivní pohádka. Leč odborníci dnes s jistotou vědí, na základě objektivních výsledků, že zejména nedostatek přirozeného pohybu nejen snižuje fyzickou zdatnost, ale současně i negativně působí na duševní zdraví člověka, zvláště pak stárnoucího a osamělého.
Pohybově-prožitkové aktivity jsou dnes ve vyspělých zemích světa posuzovány jako rozhodující, jednoduše a lacino dostupný faktor, který má vysoce efektivní motivační působnost na životní postoj občanů, zejména pak seniorů.
Senioři mohou studovat přes internet! Je to trochu jako kolotoč. Jedni studují celý život, aby se – kromě jiného – dožili důchodového věku v plné síle a svěžesti, jiní naopak svěží a (vcelku) zdraví odcházejí do důchodu, aby se mohli aktivně podílet na společenském dění. Udržení dobré kondice však nepřijde samo od sebe a jedním ze způsobů aktivního přístupu ke stáří je absolvování vzdělávání, které často bývá chápáno jako životní hodnota sama o sobě.
Jednou z možností je absolvování některé z univerzit třetího věku, které u nás mají již více než dvacetiletou historii a probíhají v různých podobách na téměř všech českých univerzitách. Podle některých zdrojů je v současnosti nabízeno přes čtyři sta různých vzdělávacích programů a touto formou studuje v České republice na 16 000 seniorů.
O autorovi: Dr. Miroslav Štilec, Ph. D., Fakulta tělesné výchovy a sportu UK