Anankastická porucha osobnosti patří k těm nejčastějším. Pojí se s pochybnostmi a perfekcionismem

Poruchy osobnosti

Jako poruchy osobnosti se dnes označují trvalé povahové odchylky od normy, které mají negativní dopad na život pacienta i osoby v jeho blízkém okolí. Jelikož se jedná o soubor osobnostních rysů, názorů a způsobů chování, které narušují fungování pacienta ve společenské i pracovní rovině, lidé je považují za maladaptivní, tedy sociálně nežádoucí a nepřizpůsobivé.

Jednání pacientů potýkajících se s poruchou osobnosti se typicky vymyká společenským normám, ale oni sami si to neuvědomují a nevidí to. Právě z toho důvodu také často nejsou schopni situaci jakkoliv změnit k lepšímu. Kromě toho ve svém nitru pociťují silné psychické napětí, což negativně ovlivňuje vztahy s partnerem, přáteli, rodinou i na pracovišti. Také jde o zdroj neustálých konfliktů a celkového pocitu nespokojenosti.

První projevy, které naznačují, že se člověk potýká s některou z poruch osobnosti, většinou bývají patrné již v dětském věku, přestože se problém mnohdy podaří odhalit až během dospělosti. Průběh nemoci bývá většinou stabilní, ale ve stresujících a emočně vypjatých situacích často dochází k akcentování některých povahových rysů. Pacienti pak uplatňují stále stejné vzorce myšlení a chování, i když obvykle nejsou efektivní. [1, 2, 3, 4]

Dělení poruch osobnosti

Poruchy osobnosti v současné době trápí více než 10 % světové populace. K jejich definování se dnes používá hlavně Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10) nebo Diagnostický a statistický manuál mentálních poruch (DSM-5). Právě ten rozlišuje tři samostatné kategorie poruch osobnosti, které se označují písmeny A, B a C.

Klastr A – Podivíni

Do této skupiny řadíme poruchy osobnosti, které se vyznačují podivínským nebo excentrickým (mimořádným, výstředním) chováním. Konkrétně jde o tyto potíže:

• paranoidní porucha osobnosti,
• schizoidní porucha osobnosti,
• schizotypální porucha osobnosti.

Klast B – Afektovaní

V tomto případě jde o poruchy osobnosti, pro které je typické emotivní, impulzivní, náladové, dramatické nebo dokonce zcela nepředvídatelné chování. Patří sem:

• disociální porucha osobnosti,
• emočně nestabilní porucha osobnosti (hraniční typ),
• emočně nestabilní porucha osobnosti (impulzivní typ),
• histriónská porucha osobnosti,
• narcistická porucha osobnosti.

Klastr C – Úzkostní

Třetí kategorie poruch osobnosti se běžně pojí s úzkostlivým, vyhýbavým nebo nutkavým chováním. Podle odborné klasifikace sem řadíme následující problémy:

• vyhýbavá porucha osobnosti,
• závislá porucha osobnosti,
• anankastická porucha osobnosti. [5, 6, 7, 8, 9]

Co je anankastická porucha osobnosti?

Anankastická porucha osobnosti (OCPD) se vyznačuje nadměrnou svědomitostí, perfekcionismem, přehnanou organizovaností a potřebou mít nade vším kontrolu. Myšlení pacientů trpících touto poruchou bývá rigidní (nepružné, nesmlouvavé) a pojí se také s neustálým pocitem osobní nejistoty, se silnými pochybnostmi nebo s nadměrnou opatrností.

Chování a myšlenkové vzorce pacientů s anankastickou poruchou osobnosti výrazně narušují procesy formování nebo udržování sociálních vztahů, ale i schopnost plnění jednotlivých úkolů. Tito jedinci totiž potřebují věci dělat specifickým způsobem, což jim neumožňuje být flexibilní a dělat kompromisy. Často si ovšem neuvědomují, že je takové jednání problematické. [10, 11, 12, 13]

Rozdíl mezi OCPD a OCD

Anankastické poruše osobnosti se mnohdy říká také obsedantně kompulzivní porucha osobnosti (OCPD neboli obsessive-compulsive personality disorder), a to kvůli nadměrné pečlivosti, opatrnosti, perfekcionismu, neustálým obavám a celkové rigiditě. Slovo anankastický přitom pochází z řeckého výrazu anankastikos, který v překladu znamená kompulze (nutkání).

Tento problém byste si nicméně neměli plést se známější obsedantně-kompulzivní poruchou (OCD). Jedná se o úzkostnou poruchu, pro kterou jsou typické obsese (vtíravé myšlenky, které jsou nechtěné a opakují se) a také kompulze (nutkavá, opakující se jednání). Když se člověk poddá situaci a provede takové jednání, odstraní to sice jeho úzkost, ale pouze krátkodobě. Z dlouhodobé perspektivy se jedná o začarovaný kruh a úzkost se dokonce může stupňovat.

Na rozdíl od obsedantně-kompulzivní poruchy, která lidem výrazně znepříjemňuje život, se anankastická porucha osobnosti vyznačuje tím, že jsou pacienti na své vlastnosti a způsoby chování pyšní. Mají totiž dojem, že se snaží dělat všechno správně a ostatní by to měli dokonce dělat podle nich. Věří, že jejich myšlení i chování má smysl, a nejsou poháněni pravou obsesí a kompulzí.

Ačkoliv se jedná o dva různé stavy, které se v mnohém liší, anankastická porucha osobnosti a obsedantně-kompulzivní porucha samozřejmě mají i několik společných rysů. Často se navíc vyskytují společně, což ztěžuje diagnostiku pacientových potíží. Právě OCD pak může fungovat jako dekompenzace pro OCPD. Není to nicméně pravidlem. [14, 15, 16, 17]

Výskyt anankastické poruchy osobnosti

Anankastická porucha osobnosti se mezi lidmi vyskytuje nejčastěji ze všech poruch osobnosti, přičemž údajně trápí až 8 % populace. Podle některých zdrojů je ovšem prevalence mnohem nižší, a to zhruba kolem 2 %. Z hlediska pohlaví pak bývají o něco více postiženi muži, ale rozdíly ve výskytu u žen a mužů pravděpodobně nejsou nijak výrazné.

Pokud jde o to, kdo je k rozvoji anankastické poruchy osobnosti náchylnější, údajně častěji postihuje osoby, které se zároveň potýkají s některým z následujících problémů:

• úzkostné poruchy – sem patří například panická porucha nebo generalizovaná úzkostná porucha,
• afektivní poruchy – například bipolární porucha či depresivní porucha,
• zneužívání návykových látek. [18, 19, 20, 21]

Příčiny anankastické poruchy osobnosti

Přesný důvod, jenž stojí za vznikem anankastické poruchy osobnosti, lékaři prozatím neznají. Mnozí však předpokládají, že svou roli zde hrají genetické předpoklady v kombinaci se sociálními aspekty. Nejdůležitější je v tomto ohledu výchova dítěte, přičemž první projevy dané poruchy bývají patrné již v dětském věku nebo během dospívání (nejpozději většinou kolem 20. roku života).

Tyto potíže jsou pak často spojovány s náročnou, přísnou a kontrolující výchovou založenou na neměnných pravidlech. Problematické je ovšem i chladné rodinné prostředí, které je příliš kritické a přehnaně trestající. Pro děti navíc může být stresující také neustálé strašení nějakou katastrofou ze strany rodičů, pokud nebudou dodržovat nastavený řád.

Negativní vliv může mít i tlak rodičů na potomky, aby přehnaně kontrolovali vyjadřování svých emocí. Jako vzor chování přitom mohou působit také anankastické rysy otce nebo matky, kteří si u sebe žádný problém neuvědomují. Pocity nejistoty pramenící z pacientova dětství se pak v dospělosti projevují v podobě perfekcionismu a kontroly sebe i ostatních. [22, 23, 24, 25, 26]

Příznaky anankastické poruchy osobnosti

Typickým znakem anankastické poruchy jsou neustálé pochybnosti a obavy, podhodnocování se nebo nedůvěra v sebe sama a své schopnosti. Právě z toho důvodu se pacient snaží situaci kompenzovat a nadměrně se zaobírá detaily, lpí na stanovených postupech a dodržuje pravidla. Má také sklony k puntičkářství, je to perfekcionista a chce, aby všechno bylo podle jeho představ. 

Jakoukoliv odchylku od toho, co je pro pacienta s anankastickou poruchou osobnosti žádoucí, doprovází silné vnitřní napětí a úzkost. Takových emocí se pak daný člověk snaží zbavit tím, že dá věci do pořádku, tedy do stavu, v jakém by podle něj měly být. Zároveň je velice opatrný a při veškerých činnostech dává pozor, aby náhodou neudělal nějakou chybu.

Jednotlivé aktivity tedy u pacientů s anankastickou poruchou osobnosti typicky probíhají podle předem naplánované struktury. Mnohdy se však stává, že tito jedinci své úkoly nedokončí, a to kvůli špatnému načasování nebo třeba z důvodu přehnaného perfekcionismu. Pokud k tomu dojde, je to pro ně ale extrémně stresující, protože se soustředí na výkonnost.

Typické projevy:

• nadměrná pečlivost (puntičkářství),
• neustálé pochybnosti a obavy,
• přílišná opatrnost a tvrdohlavost,
• přehnaná soustředěnost na výkon,
• nedůvěra v sebe sama a ve své schopnosti,
• rigidní postoje, neschopnost vybočit z rutiny,
• dodržování pravidel za každou cenu,
• plánování aktivit dlouho dopředu,
• moralizování a hodnocení druhých,
• špatné snášení kritiky a černobílé vnímání světa,
• touha po dokonalosti do naprostých detailů,
• sklony k perfekcionismu, které někdy brání dokončení úkolů,
• neschopnost vzdát se kontroly a přenechat úkoly jiným,
• hromadění věcí, které by se mohly v budoucnu hodit,
• přílišná fixace na jeden nápad, úkol či myšlenku,
• potřeba ovládat své vztahy s ostatními,
• potíže s empatií a s udržováním intimních vztahů,
• rezervovanost a problémy s vyjadřováním emocí,
• vtíravé a nevtíravé myšlenky či nápady.

Ačkoliv v některých ohledech může být smysl pro detail a koncentrovanost těchto pacientů přínosná, jindy je naopak zpomaluje a přináší jim pouze pocity úzkosti. Problém zde představuje například nadměrné zabývání se detaily na úkor celkové efektivity, ale i snaha striktně dodržovat pravidla, která si jedinec sám nastavil, nebo touha mít vše dopředu naplánované.

V práci pak mohou lidé s anankastickou poruchou osobnosti vynikat disciplinovaností, spolehlivostí a nadprůměrnými výsledky. K jejich dosažení ovšem potřebují neustálou kontrolu nad situací a často i mnohem více času než ostatní. Typicky si pak vytvářejí seznamy úkolů, kde je pořadí jednotlivých činností jasně dané. Veškerý strávený čas totiž potřebují vnímat jako dobře využitý.

Osoby s anankastickou poruchou osobnosti často nutí své okolí, aby se chovalo podle jejich představ, a mají potřebu všechno kontrolovat. Myslí si totiž, že ví nejlépe ze všech, co se má jak dělat. Proto se jim obtížně spolupracuje s druhými a špatně se přizpůsobují cizím požadavkům. Většinou si také rigidně stojí za svým, což ovšem vyvolává negativní reakce okolí.

Práci se jedinci potýkající se s anankastickou poruchou osobnosti obvykle věnují i na úkor volnočasových aktivit. Pokud přeci jenom ve volném čase dělají něco jiného, i tyto činnosti musí mít jasnou strukturu a musí být detailně naplánované. Plnění plánů a dodržování pravidel ovšem tito lidé vyžadují také po všech ostatních.

Po emoční stránce se daní pacienti příliš neprojevují. Bývají citově zdrženliví a někdy se mohou dokonce zdát emočně chladní. Snaží se totiž kontrolovat a mají strach své pocity vyjádřit, což mnohdy souvisí s nadměrnou kontrolou ze strany rodičů. Problém zde ovšem představuje i skutečnost, že se často věnují práci na úkor svých blízkých. [27, 28, 29, 30, 31, 32]

Přidružené potíže

S anakastickou poruchou osobnosti se lékaři poměrně často setkávají u pacientů, kteří trpí některou z afektivních poruch (jde především o deprese nebo o bipolární poruchu). Důvodem rozvoje komorbidních poruch bývají například nadměrně náročné životní situace nebo konflikty s blízkými osobami, což způsobí selhání jejich adaptačních mechanismů.

Pacienti trpící anankastickou poruchou osobnosti příliš nezvládají, když jim okolí vyčítá perfekcionismus, sklony k workoholismu nebo třeba rigiditu. Kvůli tomu pak mohou mít problémy v práci, ale také je může například opustit partner. Pocit nedocenění a zbytečnosti následně bývá příčinou depresí, které ovšem mohou překrýt jiné rysy osobnosti a mají na svědomí problémy při diagnostice anankastické poruchy osobnosti. [33, 34, 35]

Diagnostika

Protože se pacientova osobnost během dětství a dospívání neustále vyvíjí, poruchy osobnosti se běžně diagnostikují až po dosažení věku 18 let. To mají na starosti odborníci na duševní zdraví, kteří jsou s danou problematikou obeznámeni a mají k jejímu hodnocení dostatečné zkušenosti. U nás je ovšem anankastická porucha osobnosti poměrně neznámá a často dochází k záměnám za OCD.

Problém také představuje skutečnost, že pacienti své myšlení ani chování nepovažují za problematické a vůbec si neuvědomují, jaký vliv to na jejich život může mít. Pokud pomoc vyhledají, důvodem většinou bývají úzkostné pocity nebo deprese, což souvisí s projevy anankastické poruchy osobnosti a důsledky jejich jednání, jako je třeba ztráta práce nebo osobních vztahů.

Bohužel ani dnes nemá anankastická porucha osobnosti test, pomocí kterého by bylo možné jednoduše stanovit, zda se pacient skutečně potýká s tímto problémem, nebo je potřeba hledat důvod jeho potíží jinde. Psycholog nebo psychiatr se tedy nejprve bude zajímat o širší kontext, kam patří například pacientovy vztahy, situace na pracovišti, ale i způsob myšlení a nahlížení na svět.

Vzhledem k tomu, že osobám trpícím anankastickou poruchou osobnosti často schází schopnost objektivně zhodnotit své chování a popsat situaci takovou, jaká ve skutečnosti je, lékaři často pracují také s jejich rodinou a přáteli. Díky tomu jsou pak většinou schopní získat větší množství informací o pacientově jednání a myšlenkových vzorcích.

Jestliže terapeut pojme podezření, že se pacient potýká právě s anankastickou poruchou osobnosti, je nutné, aby porovnal svou domněnku s diagnostickými kritérii pro dané onemocnění. Existují přitom dva různé manuály, podle kterých se může řídit, a to konkrétně Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10) nebo Diagnostický a statistický manuál mentálních poruch (DSM-V). V obou případech musí pacient splňovat alespoň 4 z uvedených bodů.

Diagnostická kritéria podle MKN-10:

• pocity přehnaných pochyb a opatrnosti,
• zaujatost detaily, pravidly, seznamy, řádem, organizací a plánováním,
• perfekcionismus, jenž mnohdy brání dokončení úkolu,
• přehnaná svědomitost a zásadovost,
• přílišné soustředění na produktivitu na úkor požitku a mezilidských vztahů,
• nadměrné puntičkářství a lpění na sociálních konvencích,
• rigidita a tvrdohlavost,
• bezdůvodné trvání na tom, aby ostatní dělali věci stejně jako daný pacient, nebo naopak snaha nedovolit ostatním, aby dělali věci po svém.

Diagnostická kritéria podle DSM-5:

• přílišné zaměření na detail, pravidla, seznamy, organizování a plánování (ztrácí se tak hlavní smysl dané aktivity),
• projevy perfekcionismu, který překáží dokončení úkolu (například vlivem přehnaně přísných měřítek daného jedince),
• excesivní oddanost práci a produktivitě na úkor volnočasových aktivit nebo vztahů,
• přehnaná svědomitost, puntičkářství, nepružnost v oblasti morálky, etiky a hodnot,
• neschopnost zbavit se bezcenných nebo opotřebovaných věcí, a to i v případě, kdy nemají pro pacienta žádnou sentimentální hodnotu,
• problém s delegováním úkolů nebo při spolupráci s ostatními, pokud se nepřizpůsobí způsobu práce, který vyžaduje daný pacient,
• lakota vůči sobě i okolí (peníze pacient vidí jen jako něco, co se musí hromadit pro řešení budoucích potíží),
• rigidita a tvrdohlavost.

Diferenciální diagnostika

Anankastickou poruchu osobnosti je nutné odlišit od jiných problémů, které mohou mít na první pohled podobné nebo dokonce stejné projevy. Sem patří především:

• obsedantně-kompulzivní porucha (OCD),
• vyhýbavá porucha osobnosti,
• schizoidní porucha osobnosti. [36, 37, 38]

Léčba anankastické poruchy osobnosti

V tomto případě bývá nápomocná hlavně psychoterapie, a to jak individuální, tak skupinová. Je-li to nutné, dá se samozřejmě kombinovat také s užíváním vhodných léků. Kromě toho je ovšem nutné soustředit se také na léčbu přidružených potíží, kam patří především deprese.

Psychoterapie

Léčba se v tomto případě liší v závislosti na zvoleném psychoterapeutickém přístupu, ale vždy mívá řadu společných prvků, které lze obecně aplikovat při terapii poruch osobnosti. V každém případě je nutné, aby psychoterapie byla dlouhodobá. Cílem léčby je přitom pomoci pacientovi odhalit jeho motivace a obavy, které se pojí s jeho myšlenkovými vzorci a způsobem chování. Díky tomu by se měl naučit lépe zvládat určité situace a fungovat ve společnosti.

Terapie je ale většinou obtížná, protože pacienti trpící anankastickou poruchou osobnosti bývají tvrdohlaví, perfekcionističtí a neustále se snaží kontrolovat situaci. Mohou tedy opravovat výroky terapeuta, nedokáží mu autenticky důvěřovat, trvají si na svém a brání se vyjadřování emocí. Žádnou změnu ve svém životě nechtějí, protože mají pocit, že všechno dělají správně. Rigidita jim nedovoluje změnit zažité stereotypy a obecně se bojí změn.

Kvůli malé flexibilitě bývá pro pacienty s anankastickou poruchou osobnosti náročné uvědomit si, že jsou jejich osobnostní rysy maladaptivní a zvyšují hladinu prožívaného stresu. Z toho důvodu je nutné s nimi pracovat na tom, aby pochopili, že jejich vzorce myšlení a chování jsou neefektivní, stejně jako emoce z nich pramenící. Je přitom nutné soustředit se na pocity viny při nesplnění úkolů na sto procent, ale i na stres, který tito lidé zažívají, když něco není perfektní.

Terapeut se postupně snaží vést pacienta k uvědomování si vlastních emocí, k jejich porozumění a také k adekvátnímu vyjadřování pocitů. Skupinová psychoterapie pak může mít pozitivní vliv v případě, kdy skupina daného jedince přijme. Díky tomu se pak může naučit lépe pracovat s kritikou, odmítnutím nebo vyjadřováním emocí. Někdy se ovšem může také pokoušet celou skupinu kontrolovat.

Vhodné terapeutické přístupy:

• Kognitivně-behaviorální terapie: v tomto případě terapeut pomáhá pacientovi prozkoumat jeho myšlenky a emoce, pochopit, jak ovlivňují jeho činy, a naučit se přijímat zdravější vzorce myšlení a chování. Daný přístup se totiž zaměřuje na hlubší postoje člověka k sobě samému i k okolnímu světu. V terapii je přitom nutné mít jasnou strukturu, pomocí které je možné postupně pracovat na konkrétních problémech. Ta se pak aplikuje i do běžného pacientova života (například pomocí podrobného plánování aktivit), což uspokojí jeho potřebu perfekcionismu. Důležité je ovšem naučit ho, aby byl schopný přejít na jinou činnost v rozvrhu, i když ta původní není dokončená, ponechat některé úkoly rozpracované a zaměřit se i na volnočasové aktivity nebo relaxační techniky.
• Psychodynamická terapie: tento typ léčby se soustředí na sebereflexi a sebezkoumání, jejichž prostřednictvím pacient nahlíží na své problematické vztahy a vzorce chování, aby sám sobě lépe porozuměl a změnil svůj vztah k lidem ve svém okolí.

Farmakoterapie

V případě potřeby může lékař přistoupit také k předepsání selektivních inhibitorů zpětného vychytávání serotoninu (SSRI), což by mělo pomoci snížit pacientovu úzkost (nacházejí totiž uplatnění hlavně jako antidepresiva). Dlouhodobé užívání těchto léků se nicméně u anankastické poruchy osobnosti spíše nedoporučuje. [39, 40, 41, 42, 43, 44]

Zdroje: psychiatriepropraxi.cz, wikiskripta.eu, pnhb.cz, nzip.cz, theses.cz, my.clevelandclinic.org, healthline.com, msdmanuals.com, verywellmind.com, lf.upol.cz, mkn10.uzis.cz, ncbi.nlm.nih.gov, mayoclinic.org