Stejně jako v celé středověké Evropě, tak i v Českém království se lékařské činnosti zprvu věnovali především příslušníci řeholních řádů a lidoví léčitelé. U klášterů také vznikaly první špitály, plnící současně funkci nemocnice, starobince a chudobince. Kvalitativní posun nastal až roku 1348 v souvislosti se založením pražské univerzity, jejíž součást tvořila i lékařská fakulta. Její první rozkvět se datuje na rozhraní 14. a 15. století, kdy na ní učil vynikající lékař Zikmund Albík z Uničova (†1426), zabývající se především urologií, nefrologií, revmatismem, chorobami zažívacího ústrojí a zdravovědou. Renomé získal především jako osobní lékař krále Václava IV. Nemenší význam měl i Křišťan z Prachatic (†1439), skvělý astronom a autor vlivného Herbáře. Tuto dvojici doplňuje Jan Šindel, spolutvůrce staroměstského orloje a lékař krále Zikmunda Lucemburského. Nedlouho před výbuchem husitské revoluce přerušila lékařská fakulta pedagogické působení a její činnost se po více než dvě století nepodařilo obnovit.
Klíčová slova lékaři • pražská univerzita • husitská revoluce • choroby • epidemie • životospráva Summary
Cornej, P. Czech physicians before the outbreak of the hussite revolution Just like elsewhere around the medieval Europe, medical services were at first provided mostly by either members of monastic orders or folk healers. Monasteries were also where the first hospitals arose, which often served not just as places where the sick could find healing, but also as refuges for the poor and the elderly. A substantial qualitative step forward came in 1348 with the founding of the Prague university, which had a medical faculty. Its first bloom dates to the late 14th and early 15th centuries, when the brilliant physician Zikmund Albík of Uničov (†1426) taught there. He concerned himself primarily with urology, nephrology, rheumatism, diseases of the digestive tract and medical science; he gained his reputation mostly as the personal physician of the king Václav IV. Křišťan of Prachatice (†1439), a brilliant astronomer and the author of an influential herbarium was a figure of no lesser importance. The aforementioned pair is joined by Jan Šindel, personal physician of the king Zikmund of Luxembourg, who was involved in building the famous astronomical clock in Prague’s Old Town. Shortly before the outbreak of the hussite revolution the medical faculty ceased all teaching and its activities were not resumed for more than two centuries.
Key words physicians • Prague university • hussite revolution • diseases • epidemics • lifestyle Na začátku 15. století, krátce před výbuchem husitské revoluce, dosáhlo české lékařství pozoruhodného rozmachu a v mnoha ohledech dohnalo zpoždění, které je dělilo od pokročilejší západoevropské, a zvláště mediteránní oblasti. Hlavní zásluhu na tomto vzestupu měla nesporně pražská univerzita, konkrétně učitelé a absolventi lékařské fakulty, umístěné tehdy v jednopatrové budově v pozdější Kaprové ulici na Starém Městě. Tento nevelký objekt plně dostačoval provozu, neboť učitelský sbor nebyl z dnešního pohledu početný. Tvořilo jej v průměru pět mistrů medicíny (latinské označení professores, eventuálně častější lectores ordinarii, vypovídá o jejich statutu srovnatelném s pozicí řádných profesorů), kteří přednášeli a vedli disputace i nepříliš častá cvičení. Pro období let 1348–1419 se v zachovaných pramenech zatím podařilo zjistit přibližně sto jmen učitelů a studentů pražské lékařské fakulty, z toho čtyřiadvacet přednášejících. Přesto není pochyb, že celkový počet studentů byl ve vymezeném časovém úseku vyšší.(1) Patřilo k dobrému zvyku, aby budoucí medik nejprve navštěvoval artistickou fakultu (tj. fakultu sedmi svobodných umění), a teprve poté se věnoval vlastnímu oboru. Studium na lékařské fakultě trvalo zpravidla šest let a skládalo se z bakalářského a magisterského stupně. Na prvním i druhém převažovala teoretická výuka; praktické studium spočívalo ve vyšetřování nemocných, jež medici navštěvovali v doprovodu svých mistrů. Většina z nich patřila k vyhlášeným kapacitám a přispívala k dobré pověsti pražského vysokého učení.
Středověké pojetí medicíny
Důraz na teoretické předměty vyplýval z tehdejšího chápání medicíny jako naukového oboru. Univerzitní výuka se fakticky koncentrovala na takzvané vnitřní lékařství, zatímco chirurgie – neboli ranné lékařství – se na vysokoškolské úrovni nevyučovala. Důvody existovaly dva. Předně církevní zákaz univerzitní výuky chirurgie, a dále fakt, že ranné lékařství bylo vnímáno především jako záležitost šikovných rukou, a náleželo tudíž mezi artes mechanicae, tj. praktické činnosti. V lidnatých západoevropských a jihoevropských městech, v nichž žilo více chirurgů, vytvářeli ranhojiči společenství na úrovni řemeslnických cechů. Úkolem chirurga bylo léčit poranění, velmi často v důsledku úrazů a tělesného násilí, tj. napravovat kosti, hojit zlomeniny a ošetřovat poranění na povrchu těla. Tuto činnost nemusel vždy vykonávat specializovaný chirurg, jichž bylo v předhusitské Praze překvapivě málo. Lidé se častěji obraceli na různé léčitele, v případě drobných poranění a nutnosti menších zákroků vyhledávali lazebníky a bradýře. Někdy pomohl i kat, příslušník opovrhovaného zaměstnání, které však mělo jednu výhodu. Kati dovedli účinně léčit poranění, jež vyslýchanému způsobila tortura. O lidském těle věděli rozhodně více než rozliční mastičkáři, s oblibou karikovaní v tehdejší literatuře. Porody patřily převážně do kompetence porodních bab, i když existují doklady, že v případě komplikací příslušníci vyšších společenských kruhů upřednostňovali radu graduovaného lékaře. Tato situace v podstatě vydržela až do osvícenských reforem ve druhé polovině 18. a v první půli 19. století.
Středověká univerzitní medicína vycházela z teoretického výměru, zužitkovávajíc odkaz antického lékařství (zejména Hippokrata a Galéna), dále z prací středověkých arabských učenců a z přístupu pěstovaného na proslulé jihoitalské škole v Salernu. Na její autoritativní působení navázaly severoitalské univerzity v Boloni a v Padově, resp. v jihofrancouzském Montpellier. Podle středověkých představ se zdravé lidské tělo nachází ve vyváženém stavu tehdy, když v něm panuje soulad, reflektující harmonii vesmíru stvořeného a řízeného Bohem. Odtud pramenilo těsné sepětí medicíny s přírodovědnými obory, vyučovanými v rámci quadrivia na artistických fakultách, především s astronomií. Od ní byl jen krůček k astrologii, kterou však i středověk vykazoval za hranice skutečné vědy. Mnoho tehdejších vynikajících profesorů medicíny patřilo k podvojným odborníkům; věnovali se zároveň astronomii i lékařství, což platí rovněž o několika profilujících osobnostech pražské lékařské fakulty.(2) Vynikající úroveň pražské astronomie a medicíny nebyla na přelomu 14.–15. století náhodná. Až po několika desetiletích od svého založení pražská univerzita skutečně rozkvetla, poněvadž ke kvalitativnímu vzestupu potřebovala určitý čas. Pozoruhodný učenecký a myšlenkový kvas však ve filozofické a teologické rovině vyústil posléze ve zrod husitismu, který má svou kolébku právě na pražském vysokém učení.
Učitelé na lékařské fakultě zpravidla provozovali vlastní praxi a nejednou působili i v roli lékárníků, ač tato profese měla v předhusitské Praze výrazné zastoupení (na Starém Městě jsou k roku 1410 doloženi čtyři apothecarii) a byla, stejně jako dnes, velmi výnosná. Lékárníci náleželi k nejbohatším a vlivným měšťanům. Za všechny stačí uvést Lojsu apotekáře, majitele domu (č. p. 144) na Malém náměstí (Rynečku), několikaletého člena staroměstské rady a nepřehlédnutelnou postavu předhusitské a husitské Prahy. Univerzitně školený lékař míval často k ruce pomocníka, nejednou rodinného příslušníka, jenž podle jeho receptů vyráběl léky.(3)
Choroby, diagnostika, profylaxe
Nemoci, na které se čeští lékaři nejčastěji soustředili a s nimiž se potýkali, byly dané komplexem patogenních příčin a nelišily se příliš od celoevropské situace. V první řadě to byly epidemické choroby, především pravý mor (v tehdejší latině pestilentia), sužující Evropu v letech 1347–1723. Protože baktérie vyvolávající onemocnění byla objevena a popsána až roku 1895, nevěděla si středověká a raně novověká medicína s chorobou rady. Nejúčinnější ochranou bylo opustit místo výskytu epidemie, později, hlavně v 17. století, se přistupovalo k izolaci lokalit, v nichž nemoc propukla. Všechna ostatní doporučení, recepty a lékařské prostředky se ukázaly jako neúčinné. Přesto bylo možné využít poznatku, že mor se nejvíce šíří ve vlhkém a teplém počasí, v českých podmínkách zpravidla od května do září, a ustává s nástupem chladnějšího, zvláště mrazivého období. Označení mor se ovšem užívalo i pro jiná epidemická onemocnění, často končící smrtí, zejména pro skvrnitý tyfus, který propukal jako důsledek podvýživy v neúrodných časech.(4) V 15. století nechybějí ani zprávy o epidemiích černého kašle. Pozdně středověká medicína se zaměřovala též na dnu, revma, horečnatá onemocnění (pod tímto označením se skrývala široká škála chorob, včetně břišního tyfu, paratyfu, salmonelózy, hepatitidy), léčbu močových a ledvinových kamenů i onemocnění dýchacího a trávicího ústrojí, zvláště zácpy a průjmu. Trvalý problém představovaly dětské nemoci a častá úmrtí žen při porodu a v šestinedělí. Obávaná metla, za jakou lidé považovali lepru (malomocenství), vyklízela v závěru středověku pozice. Pro postižené touto chorobou byly k dispozici izolované útulky, nazývané leprosaria.
Diagnostika byla z dnešního hlediska primitivní, protože neumožňovala hlouběji nahlédnout do nitra živého lidského těla. Lékaři proto zkoumali především stav kůže (hlavně teplotu a zabarvení), krev, moč a stolici. Při stanovení léčebného postupu vycházeli z premisy, že každá nemoc je porušením rovnováhy, jíž je třeba obnovit. Tehdejší medicína vyznávala v souladu s antickým názorem humorální teorii a koncentrovala se na obnovu rovnováhy čtyř hlavních tělesných šťáv (krev, hlen, žlutá žluč, tmavá žluč, eventuálně voda). Proto lékaři často přistupovali k pouštění žilou a k podávání projímadel, dávidel a rozličných lektvarů. Na druhé straně vydávají zachované lékařské texty svědectví o vynikajících znalostech v případě onemocnění ledvin a močových cest, zvláště urolitiázy a nefrolitiázy. Výstižné jsou, jak mohu z autopsie posoudit, například popisy ledvinové koliky, a to nejen v latině, nýbrž i v češtině, která se v průběhu 15. století stále více prosazovala na foliích populárně zaměřených prací adresovaných v první řadě gramotným léčitelům.(5) V staročeských lékařských textech nás dnes překvapí termíny vskutku nehledané, přejímané z jadrného lidového jazyka, kupříkladu kámen v kokotu, respektive kámen v uocase. Podobně výstižně působí označení hemoroidů jako fíku v zadku. Jinak se ale nedá na tehdejší názvosloví spoléhat, často není zřejmé, jaké onemocnění se pod určitým pojmenováním skrývá. Středověké pojmy mívají široké sémantické spektrum. Například výraz súchotiny (respektive suchá nemoc) se zpravidla (nikoliv ale vždy) vztahuje k tuberkulóze, slovo hlíza pak značí vřed, nádor, vlastně jakýkoliv novotvar, ať již maligní či benigní.(6) Proto také nadále zůstává otevřena otázka, jaké onemocnění od hlíz způsobilo smrt Jana Žižky.(7) Velmi moderně dnes působí pozdně středověký důraz na profylaxi, propojující antické dědictví s každodenní zkušeností a lékařskou praxí. Pohyb, zahrnující i ranní cvičení, pravidelná hygiena ústní dutiny, pokud možno lehký a snadno stravitelný pokrm a množství stravy adekvátní vydané tělesné energii patří k evergreenům lékařských doporučení. Tehdy i nyní narážely dobře míněné rady na rozšířené stravovací návyky. Názory tehdejších špičkových českých lékařů, zejména mistra Zikmunda Albíka z Uničova, se opíraly o autoritativní díla vzniklá v mediteránní oblasti, jejíž strava se podstatně lišila od středoevropských zvyklostí. Zjednodušeně můžeme hovořit o rozdílu mezi italskou a germánskou (německou) kuchyní. Zatímco obyvatelé Středomoří používali olivový olej, pili kvalitní (zpravidla ředěné) víno a konzumovali bílá masa (čerstvé ryby, drůbež), ve střední Evropě dominovaly živočišné tuky, pivo, a ve vyšších a středních společenských vrstvách dosahovala spotřeba červených mas, zvláště hovězího, závratných hodnot. Pohybovala se mezi 80–100 kilogramy na osobu ročně, tedy na hranicích fyziologické únosnosti. V českých městech proto řezníci patřili k nejpočetnějším řemeslům. V průměru připadal jeden řezník na dvacet domů, respektive na 100 obyvatel. Částečně tyto návyky kompenzovala spotřeba ryb v četných postních dnech (čtyři týdny trvající advent, čtyřicetidenní předvelikonoční půst, pátky), ovšem výběr nebyl příliš rozmanitý. Převažovali dovážení slanečci, z domácích ryb pak lososi, štiky a mřenky. Obliba kapra a jeho programový chov se rozvinuly až v závěru 15. století. Stravovací návyky se zákonitě promítaly do zdravotního stavu, což si zkušení lékaři dobře uvědomovali.(8) Již jmenovaný mistr Albík kategoricky doporučoval přizpůsobit složení stravy co nejvíce italským zvyklostem. Měl k tomu i osobní důvod. Studoval delší čas v Padově a italský životní styl si zamiloval. Na otázku, v jaké míře si brala k srdci jeho rady česká klientela, odpověď postrádáme. Skepse je tu nejspíš na místě.
Špitály a pacienti
Na rozdíl od současnosti nenacházeli pozdně středověcí lékaři uplatnění v nemocnicích. Důvod byl prostý. Evropský středověk nemocnice v moderním pojetí neznal. Přesto rozšířené slovo špitál (z latinského hospitale) žije i v soudobé češtině a prostřednictvím angličtiny (hospital) slouží jako mezinárodně srozumitelné pojmenování zdravotnického lůžkového zařízení poskytujícího lékařskou péči nemocným a postiženým. Původní význam byl ale jiný. Nejstarší špitály sloužily jako útulky pro poutníky a pocestné (hospitium znamená pohostinství), a teprve později vznikaly špitály, které zpravidla v rámci církevních institucí (nejčastěji klášterů, ale také biskupství a kapitul) pečovaly podle svých možností o potřebné. Tento pojem zahrnoval nejen osoby dlouhodobě nemocné, včetně fyzicky a psychicky postižených, ale také lidi staré, bezmocné, chudé, sirotky, prostě všechny, kteří se o sebe nemohli postarat. V českých zemích nastal rozvoj špitálnictví ve 13. století, v souvislosti s rozmachem gotické zbožnosti, jejíž nedílnou složku tvořila charitativní činnost. Nejznámější český špitál té doby fungoval u kláštera Křižovníků s červenou hvězdou na staroměstském břehu Vltavy, v těsné blízkosti Juditina (a později Karlova) mostu. Ve 14. století se na zakládání pražských špitálů začala podílet i patricijská vrstva měšťanstva. Špitály poskytovaly ovšem pouze omezený počet míst spojený s nejnutnějším zaopatřením. Odhady uvádějí, že v šesti špitálech předhusitské Prahy nalezlo pomoc 200–250 osob.
Jen část špitálů sloužila jako infirmaria (tedy nemocnice), většina kapacity suplovala služby pozdějších starobinců, chudobinců, sirotčinců a ústavů pro choromyslné. Zdravotní péči v církevních špitálech, ekonomicky zajišťovaných formou soukromých nadací, vykonávali řeholníci, fakticky léčitelé, kteří ovšem nejednou disponovali značnými vědomostmi. Ani po vzniku pražské lékařské fakulty jako nejvyššího a centrálního učiliště se poměry ve špitálech nezměnily a univerzitně vzdělaní lékaři navštěvovali zdejší nemocné jen sporadicky. V období husitské revoluce, která sekularizovala církevní majetek, se řady špitálů ujala města. Cesta vedoucí od středověkého špitálu k moderní nemocnici byla ovšem ještě dlouhá a trvala téměř čtyři sta let.(9) Graduovaní lékaři si na sklonku středověku nežili špatně, i když byli téměř výlučně závislí na své klientele, vesměs složené z příslušníků vyšších sociálních vrstev. Masa vesnických poddaných (asi 85 % obyvatel) a nemajetní lidé ve městech na péči školeného medika nedosáhli. Lékařské povolání tak patřilo k lukrativním profesím a přinášelo i nespornou společenskou prestiž. Záviselo ovšem na lékařích samotných, jak uspějí. Schopný medicus, který získal zasloužený věhlas, se měl obvykle lépe než jeho méně zdatní kolegové. Mnoho záleželo i na přístupu k pacientům. Někteří lékaři totiž nemocné ani nenavštěvovali a posílali jim rady, doporučení a recepty prostřednictvím svých pomocníků, jiní zase vyhledávali výhradně solventní klienty. Ti i oni poškozovali kolegy, kteří se věnovali své profesi naplno, nedovedli si představit stanovení diagnózy bez prohlídky pacienta a v souladu s lékařskou a křesťanskou etikou se věnovali bohatým i chudým. Při takovém přístupu jim ale nezbývalo nic jiného než rozlišovat, řečeno současnou terminologií, standard a nadstandard. Zatímco movití pacienti dostávali ochucené léky, museli chudí klienti polykat podávané prostředky bez zjemňujících přísad.
Elitu mezi graduovanými mediky v Českém království tvořili profesoři působící na pražské lékařské fakultě. V jejich příjmech představovaly poplatky vybrané od studentů zanedbatelnou položku. Kromě vlastní lékařské praxe působili univerzitní učitelé nejednou jako členové králova lékařského konzilia a další finance jim plynuly zásluhou českých panovníků, kteří špičkovým odborníkům zapisovali rozmanité platy či jim svěřovali výnosné úřady. Nejvíce o blaho učitelů pražské lékařské fakulty zřejmě dbal Václav IV. I díky jeho přízni si učitelé medicíny nemuseli po hmotné stránce na nic stěžovat. Příznivé časy však netrvaly dlouho. Dramatická doba husitské revoluce, vyplněná občanskou válkou a náboženskou nesnášenlivostí, poznamenala životní osudy všech předních lékařů.(10) Podívejme se nyní na ně trochu blíže.
Albík z Uničova
Oblíbené lékaře měla pochopitelně řada českých panovníků, například Karel IV. V souvislosti s ním se často zmiňuje mistr Havel (Gallus) ze Strahova, naposledy uváděný k roku 1388, deset let po smrti „Otce vlasti“. Tradice mu dokonce přisuzuje podíl na změně králova záměru založit Nové Město pražské na Letné, což prý respektovaný lékař nepokládal za vhodné a s ohledem na dostupnost vodních zdrojů (Vltava, Botič) doporučil prostor mezi úpatím Vítkova a Vyšehradem.(11) Snad nejvyšší možné důvěry se od českého krále dočkal již několikrát zmíněný mistr Zikmund Albík z Uničova, osobní lékař a generační vrstevník Václava IV. Navzdory úctyhodnému vzdělanostnímu rozhledu (dosáhl mimo jiné doktorátu kanonického práva) se tento moravský Němec jako jediný ze špičkových předhusitských expertů specializoval výhradně na medicínu. S klidným svědomím a bez nadsázky se dá říci, že medicína byla jeho vášní i smyslem života, a proto v ní slavil mimořádné úspěchy.
Přízeň krále Václava získal na přelomu let 1398–1399, kdy osmatřicetiletého panovníka vyrval ze spárů smrti (v kuloárech i na veřejnosti se mluvilo o otravě). Mezi králem a lékařem se poté vytvořil přátelský vztah, který vydržel až do Václavova skonu. Panovník jmenoval Albíka svým nejvyšším lékařem (supremus physicus domini regis), tedy šéfem lékařského konzilia, udělil mu nobilitaci, vyňal jej z pravomoci všech soudů a postavil ho přímo pod svou svrchovanost. A nejen to. Jeho dům (pozdější č. p. 91 v Platnéřské ulici na Starém Městě pražském) osvobodil od všech daní a zapsal mu příjem ve výši 150 kop grošů českých ročně. Každý rok si tak mistr Albík mohl, kdyby chtěl, koupit výstavný dům na nejlukrativnějších místech Prahy. Tím se ale Václavova náklonnost nevyčerpala. Král si Albíka načas vyreklamoval pouze pro své potřeby a s univerzitou dojednal, že po tuto dobu bude zproštěn povinnosti vyučovat na lékařské fakultě. Nedosti na tom. Ačkoliv univerzitní předpisy přikazovaly vysokoškolským učitelům dodržovat celibát, Albík se bez problémů oženil a v manželství zplodil dvě dcery, které se dožily dospělosti. Králi si mohl dovolit říci vše. Někdy kolem roku 1412 mu dokonce taktně sdělil smutný fakt, že je Václav, krátce po dovršení padesátky, impotentní a již více nevstoupí do žádné ženy. Albíkova svědectví mimo jiné vylučují pověsti o králově homosexualitě a pedofilii, šířené jeho nepřáteli.(12) Jako lékař zastával Zikmund Albík princip celostní medicíny, sledující pacientův tělesný i psychický stav. Velký důraz kladl též na spokojený pohlavní život; jeho práce obsahují například detailní popisy doporučovaných sexuálních praktik. Značný význam přisuzoval anamnéze a lékařovu osobnímu kontaktu s pacientem. Pozitivní přístup lékaře, tvrdil Albík, se kladně projevuje na pacientově duševním rozpoložení, proto lékař nemá šetřit uklidňujícími a povzbudivými slovy a musí získat pacientovu důvěru. Ve své praxi se králův osobní lékař, alespoň jak vysvítá z jeho spisů, nekoncentroval příliš na problematiku morového onemocnění, nýbrž věnoval se urologii, nefrologii a léčbě dny, revmatismu a onemocnění zažívacího traktu. Pevnou komponentou Albíkova pojetí medicíny byla profylaxe. Rady tohoto druhu obsahují jeho známá regimina sanitatis, zdravovědné texty, určené zvláště králi Václavovi. Z panovníkova životního stylu musel být přední lékař zoufalý. Václav IV., ač od mládí zdatný sportovec a lovec, si s životosprávou hlavu nelámal. Jeho labilní psychice nepravidelný denní rytmus i nevhodné složení stravy neprospívaly.(13) Přátelský vztah mezi králem a jeho lékařem vyvrcholil v roce 1411. Tehdy Václav IV. navrhl mistra Albíka (ač ženatého a postrádajícího vyšší kněžské svěcení!) do úřadu pražského arcibiskupa. Nevedla jej k tomu pouze důvěra v lékařovu osobu, nýbrž hlavně skutečnost, že Albík vystupoval jako nekonfliktní a konsenzuální člověk. A právě takového muže Václav na exponovaném postu potřeboval v situaci, kdy se začaly prudce vyostřovat vztahy mezi katolickými preláty a Husovou reformní skupinou na pražské univerzitě. Panovník doufal, že uznávaný lékař, vynikající znalec lidské psychiky a zároveň doktor církevního práva, zklidní poměry a zhostí se role zprostředkovatele mezi znesvářenými stranami. Václav IV. se bohužel zmýlil. Naložil na Albíkova bedra více, než mohl lékař unést. Již v průběhu roku 1412 Zikmund Albík na arcibiskupské důstojenství rezignoval, snad proto, že nehodlal riskovat zhoršení kontaktů se svými univerzitními kolegy. Možná byl ale svět politiky, v níž právě docházelo k mnoha vyhroceným situacím, cizí jeho naturelu. Vzal poté zavděk úřadem probošta vyšehradské kapituly, místem skvěle finančně zaopatřeným a zároveň podmíněným dobrým vztahem k panovníkovi. Vyšehradskou kapitulu a vyšehradské many považoval Václav IV. za pevnou oporu své moci.
V roce 1412 Albík prodal dům v nynější Platnéřské ulici a brzy poté koupil za 60 kop grošů jiný objekt (pozdější č. p. 116) na nynější Národní třídě, tedy už na Novém Městě pražském. Důvod tohoto počinu není zřejmý, protože z dřívějšího bydliště to měl jen pár kroků na lékařskou fakultu a také do (již zaniklého) kostela Panny Marie na Louži, kde dal zřídit rodinnou hrobku se skvostným náhrobkem z červeného mramoru. Spočinuli pod ním jeho rodiče, kteří se za úspěšným synem přestěhovali do Prahy.
U skonu Václava IV., jehož smrt 16. srpna 1419 urychlila výbuch husitské revoluce, Albík údajně chyběl. Převratné změny, které s sebou revoluční erupce přinášela, tolerantního člověka, navyklého na život v nejvyšších kruzích, ničím neoslovily. Naopak, hned v prvních dnech ho odradily, protože husitští radikálové v obrazoborecké euforii poničili mistrem zřízený rodinný náhrobek v kostele Panny Marie na Louži. Na rozdíl od řady svých kolegů a známých, kteří husitský program podpořili, se Albík rozhodl Prahu opustit. Nic ho tu nedrželo. Lékařská fakulta přerušila činnost ještě před propuknutím revoluční bouře, po Václavově smrti se rozpadl královský dvůr, ze souměstí nad Vltavou zmizeli preláti a postupně ji opouštěli i měšťané katolické orientace, především etničtí Němci. Klientela, pro niž Albík léta pracoval, náhle neexistovala. V doprovodu dcery Marty zamířil zklamaný lékař na rodnou Moravu, nejprve do katolických měst Brna a Olomouce, odkud se přesunul do slezské Vratislavi (Breslau; Wroclaw). Podle vlastních slov překročil již šedesátku a pomalu se blížil k čtyřiašedesátému roku, který považoval za hranici stáří. Jistě se mu neodcházelo lehce, musel však vzít na vědomí, že v husitských Čechách sklízí uznání jiný jeho generační vrstevník, Jan Žižka.
Albíkův odchod byl tím bolestnější, že v souměstí nad Vltavou zanechával druhou dceru Kateřinu, která se přidala k husitům, a jíž v případě, že by setrvala v husitské Praze, fakticky vydědil. I Albíkův osud dokládá správnost poznatku o husitské revoluci jako fenoménu, jenž vnášel rozkol mezi příbuzné a trhal rodinná pouta. Svůj životní styl a zájmy však věhlasný medikus nehodlal měnit ani v exilu. Po čase vstoupil do služeb římského, uherského a (husity neuznávaného) českého krále Zikmunda Lucemburského, Václavova nevlastního bratra, a pobýval v uherském Budíně (dnes součást Budapešti). Zde také s největší pravděpodobností ve věku přibližně pětašedesáti let na sklonku července 1426 zemřel. Pod poškozeným staroměstským náhrobníkem, na němž ještě Bohuslav Balbín spatřil Albíkův erb s dvěma hvězdami uprostřed, se jeho kosti nikdy neocitly. Hrob proslulého lékaře zmizel z povrchu zemského, rozchvácena byla i jeho skvělá knihovna, obsahující spisy věnované uroskopii, anatomii, zdravovědě, práce Avicennovy i základní lékařská kompendia. Po odchodu z Prahy zabavili husité veškerý Albíkův nemovitý majetek. V jejich očích byl emigrantem, který odmítl přijmout závazný výklad božího zákona. Dům na nynější Národní třídě proměnila revoluce načas v provizorní mincovnu a lékařovy venkovské statky přidělila lidem, kteří se zasloužili o obranu Prahy proti křižákům. Ves a tvrz Chřenice obdrželi staroměstští měšťané, vesnici Tatce pak hejtman Václav Carda z Petrovic. Obdobně to dopadlo s mlýny, které Albík vlastnil na Kolínsku, a s platy plynoucími z několika vsí.(14) V Praze pobývající dcera Kateřina s tím byla smířena. Vyznávala husitskou konfesi, snad na důkaz hluboké zbožnosti nikdy neuzavřela sňatek a naposledy se připomíná 13. října 1456, kdy dostala pokutu za to, že neoprávněně pohnala k soudu Matyáše ze Žatce.(15) Zatímco opisy Albíkových prací i záznamy jeho univerzitních přednášek kolovaly ještě dlouho po celé střední Evropě, v české tradici zakotvil karikovaný obraz úspěšného lékaře. Hlasy pamětníků nemohou sice popřít, že byl „mistr veliký vnitřnieho lékařstvie,“ ale podstatně více se věnují jeho údajné lakotě, tloušťce a až závistivě konstatují Albíkovu zálibu v bohatství i pohodlí. V tom se nelišil úsudek kališníků od mínění katolíků. Albíkových mimořádných zásluh o pražskou lékařskou fakultu, na níž působil drahná léta, se nedotkli ani slovem.
Křišťan z Prachatic
Dceru Kateřinu svěřil Albík pod dohled svého univerzitního kolegy mistra Křišťana z Prachatic, k němuž, navzdory jeho husitské orientaci, choval důvěru. Křišťan byl vzdělanec všestranného rozhledu, zabýval se medicínou, ale proslul i jako skvělý matematik a astronom, jehož díla pomáhala v širokém evropském kontextu otvírat prostor novověku. Znalci přírodních věd dodnes oceňují jeho pojednání o astrolabu.(16) Kromě toho zastával i církevní úřady, a to nejen formálně. Od roku 1405 působil jako farář v kostele sv. Michala na Starém Městě pražském a seč mohl, pomáhal svému o něco mladšímu krajanovi Janu Husovi. V roce 1412 se postavil proti příkazu papežské kurie a odmítl vyhlásit nad Husem zostřenou klatbu. Za uvězněným přítelem se rozjel i do Kostnice, byl tu dokonce zatčen, ale po zákroku římského krále Zikmunda, který si nepřál zbytečnou eskalaci napětí s Českým královstvím, brzy propuštěn.(17) V revoluční době náležel Křišťan k výrazným postavám umírněného husitského proudu, a proto byl trnem oku pražským radikálům soustředěným kolem Jana Želivského. Ti mu nejednou hrozili utopením a rozbořením kostela sv. Michala. Dvakrát musel opustit Prahu, ale vše ve výsledku ustál. V závěru života se dočkal satisfakce. Na jaře 1437 stanul jako administrátor v čele husitské (kališnické) církevní organizace. Již v prvních dnech září 1439 však zemřel, stár více než sedmdesát let, jako jedna z mnoha obětí velkého moru, choroby, jež ho eminentně zajímala. Zda se nakazil jako kněz zaopatřující nemocné, nebo v roli lékaře, prameny neprozrazují.
Už z letmé rekapitulace základních údajů vyvstává, že Křišťan z Prachatic byl jiným typem lékaře než Albík. Uničovský rodák byl plně oddán medicíně, kterou chápal jako samostatný obor a nerad viděl její propojování s astronomií, astrologií, ne-li přímo s alchymií. Ještě kategoričtěji vykazoval z léčebného procesu kněze. Křišťan, jak je patrno, zastával sice jiné mínění, ale i on preferoval zkušenost a pozorování. Ačkoliv získal renomé jako lékař, nepodařilo se zatím nalézt spolehlivé údaje, kdy a kde medicínu vystudoval, ač na pražské lékařské fakultě učitelsky nejspíš působil. K dispozici máme pouze tvrzení anonymního katolického publicisty, který Křišťana zařadil mezi přední stoupence Wyklifovy hereze na pražském vysokém učení a nenávistně o něm poznamenal, že je čtyřnásobným bakalářem medicíny a zároveň stonásobným ničemou.
Tím ale záhady kolem významného učence nekončí. Badatelé dnes obtížně zjišťují, které lékařské texty, tradičně spojované s Křišťanem z Prachatic, skutečně pocházejí z jeho pera. Tato skepse je sice pochopitelná, na druhé straně platí předpoklad, že kdyby Křišťan takové práce nenapsal, sotva by se po dlouhý čas udrželo povědomí o jeho autorství. Z toho, co je známo, lze usuzovat, že se mnohonásobný rektor pražské univerzity věnoval široké paletě onemocnění i léčebných postupů.(18) Jeho nejslavnějším dílem je latinsky psaný Herbář (Herbarius), který jej představuje jako znamenitého botanika, využívajícího léčivé účinky rostlin. Zatím se ale nepodařilo zjistit, jaký z herbářů zaštiťujících se jeho jménem opravdu sestavil.(19) Pochyby panují též kolem jeho autorství staročesky psaného populárně naučného kompendia, nazvaného Knížky lékařské, určeného poučenějším léčitelům a vydávaného pod Křišťanovým jménem od 16. století tiskem.(20) Smiřme se proto alespoň dočasně s vědomím, že o Křišťanovi z Prachatic jako lékaři mnoho nevíme, byť v medicíně dosáhl výtečné pověsti. Těšil se jí i jako člověk. Jinak by mu Jan Hus sotva 27. června 1415 napsal z kostnického žaláře působivý vzkaz: „Buď laskavý k chudým, jako jsi vždycky býval. Čistotu sis uchoval, lakomství jsi se vyhýbal a vyhýbej (…).“(21)
Jan Šindel
Do hvězdné trojice evropsky významných pražských univerzitních mistrů-lékařů nepochybně náleží rovněž Jan Ondřejův, řečený Šindel. Také on v sobě slučoval podvojnost astronoma a lékaře. V Praze se mu před revolucí rozhodně nevedlo zle. Patřil do úzkého okruhu lidí, kteří se starali o zdraví Václava IV., od něhož roku 1417 obdržel zápis na 49 kop grošů splatných z daní města Čáslavi. Proslul jako excelentní učenec, jenž vypracoval teoretické podklady pro sestavení astronomické části orloje na Staroměstské radnici, a úspěchy se vyznačovala také jeho vysokoškolská dráha (v roce 1410 vykonával úřad rektora pražské univerzity). I když byl Jan Šindel katolík (po revoluci byl děkanem vyšehradské kapituly), ostře protihusitské postoje pravděpodobně nezastával. Z revoluční Prahy ho nejspíš vypudila touha věnovat se na patřičné úrovni lékařské profesi a astronomickému bádání.
V roce 1431 je doložen v Norimberku jako městský lékař nemalého věhlasu. Do svých služeb jej záhy přijal i král Zikmund, spokojený s tím, jak ho Šindel vyléčil z následků úrazu, který utrpěl v důsledku pádu z koně. Doprovázet krále do Itálie český mistr odmítl, spolu se Zikmundem se po skončení revoluční bouře navrátil do Prahy. Jistě tu s radostí sledoval obnovení činnosti pražské univerzity, ale zmrtvýchvstání lékařské fakulty, na níž před rokem 1419 vyučoval, se nedočkal. Lékařské obory se pro nepočetné zájemce přednášely na fakultě svobodných umění. Přesto Šindel na pražské vysoké učení nezanevřel a před smrtí, jež ho zastihla kolem roku 1456, mu odkázal dvě stě rukopisných knih.(22)
Tři rozdílné osudy
S pražskou lékařskou fakultou se pojí i jména lidí, kteří se na rozdíl od Albíka, Křišťana a Šindela výrazně nezapsali do dějin vědy, avšak nelze je pominout. Málokdo dnes zná Pavla z Kravař, jenž dosáhl mistrovského gradu na pařížské Sorbonně a titul bakaláře medicíny získal na slavné lékařské fakultě v jihofrancouzském Montpellier. Krátce před výbuchem husitské revoluce se objevil v Praze a stal se oddaným stoupencem i hlasatelem reformního programu. Husitské myšlenky propagoval i v zahraničí. Nejprve v Polsku a v Pobaltí, nakonec ve vzdáleném Skotsku. Apoštolské nadšení přivedlo mistra Pavla nejednou do nesnází a posléze ho stálo život. Ve skotském St. Andrews je dodnes vyznačeno místo, kde usvědčený a odsouzený husita skonal 23. července 1433 na kacířské hranici.(23) Pohnutá doba měla i přívětivější tvář. Díky její snášenlivější podobě setrval na Starém Městě pražském po vydání Dekretu kutnohorského i po propuknutí husitské revoluce lékař Johannes, řečený Suevus (tj. Šváb), pocházející z jihoněmeckého Löwenberga. Přitom většina jeho etnických kolegů opustila pražskou univerzitu, na níž Suevus vystudoval i učil, už v průběhu roku 1409, mnozí Němci pak odešli z Prahy, ať již dobrovolně či nuceně, v první polovině roku 1420. V úvaze, zda se vystěhovat, či zůstat, sehrály v Suevově případě hlavní roli věk a zřejmě také personální vazby. Byl již stár (titulem magister in medicina se pyšnil od roku 1386) a nehodlal měnit prostředí. Proto asi přijal husitskou konfesi a dožil zřejmě roku 1427 ve svém staroměstském domě (pozdější č. p. 70 v dnešní Jáchymově ulici) ve vysokém věku. I on se tak stal svědkem rozpadu pražské lékařské fakulty, na které jako lector ordinarius působil, hmotně zajištěn přízní Václava IV. Vdova, žena asi o dost mladší, po něm dlouho netruchlila. Vdala se již v roce 1428.(24) Válečná doba, prosycená boji, raněnými a epidemiemi, se bez zdatných mediků neobešla. Potřebovaly je obě strany. Přesvědčil se o tom mistr Jan, řečený Borotín (podle rodné vsi situované severně od Sezimova Ústí), jehož Jan Hus ve slavnostní disputaci poněkud nadneseně nazval druhým Avicennou. Borotín, který byl husitského vyznání, pobýval za revoluce na Starém Městě pražském, kde se oženil, vlastnil dům v nynější Liliové ulici a věnoval se lékařské profesi.(25) Mimopražské klienty léčil radou na dálku, což vysvítá z účtů hradu Karlštejna, ovládaného Zikmundovou katolickou posádkou. V čase příměří karlštejnský purkrabí Zdislav Tluksa z Buřenic nejednou vysílal za mistrem Borotínem posla s žádostí o recepty a léky. Konfesijní rozdíly přitom nebral nikdo v potaz. Jan Borotín vždy vyhověl a naúčtoval si patřičnou cenu. Jen výdaje za konzultace a léky pro Zdislavovu ženu Evu, která na konci roku 1430 měla potíže s porodem, činily 25 grošů, tedy průměrný týdenní plat pražského řemeslníka.(26) Stejně dobře se mistr Borotín uplatnil po revoluci. Roku 1454 se připomíná ve službách nedávno korunovaného českého krále Ladislava Pohrobka. Úspěšný muž a staroměstský měšťan zemřel v předjaří roku 1458, stejně jako ostatní významní pražští lékaři ve vysokém věku, v jeho případě zřetelně přesahujícím sedmdesátku. Zanechal po sobě mladší ženu a nezletilé syny. Borotínův příběh dokládá, že mnozí lékaři i v neklidných dějinných obdobích zvládali umění žít.
Závěr
Na přelomu 14. a 15. století dosáhla pražská univerzitní medicína vysoké úrovně a přiblížila se vyspělým lékařským učilištím v Padově, Boloni a Montpellier. Byla to především zásluha mistrů Zikmunda Albíka z Uničova a Křišťana z Prachatic, kteří svou činností i spisy získali autoritativní postavení. Události husitské revoluce však přivodily zánik pražské lékařské fakulty a zásadně ovlivnily životní osudy protagonistů tehdejší české medicíny. Nespornou odbornou prestiž mistrů Albíka a Křišťana dokládá rozšíření jejich prací, opisovaných, respektive vydávaných tiskem ještě na počátku novověku.
Literatura
1. ŠMAHEL, F. Die Prager Universität im Mittelalter / The Charles University in the Middle Ages. Gesammelte Aufsätze / Selected Studies. Leiden – Boston : Brill, 2007, XII, 635 p.
2. SVOBODNÝ, P., HLAVÁČKOVÁ, L. Dějiny lékařství v českých zemích. Praha : Triton 2004, 247 s.
3. MEZNÍK, J. Pražská řemesla počátkem 15. století. Pražský sborník historický, 1972, 7, s. 5–38.
4. HORSKÁ, P., KUČERA, M., MAUR, E., et al. Dětství, rodina a stáří v dějinách Evropy. Praha : Panorama, 1990, 474 s.
5. FLORIANOVÁ H. Nefrolitiáza a urolitiáza pohledem středověké medicíny podle kodexu NK I D 39, NK I G 23. In KRMÍČKOVÁ, H., PUMPROVÁ, A., RUŽIČKOVÁ, D., et al. Querite primum regnum Dei. Sborník příspěvků k poctě Jany Nechutové. Brno : Matice moravská, s. 463–473.
6. ČERNÁ, AM. Staročeské názvy chorob. Praha : Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 2009, 198 s.
7. ČORNEJ, P. Světla a stíny husitství (Události – osobnosti – texty – tradice). Výbor z úvah a studií. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2011, 481 s.
8. MONTANARI, M. Hlad a hojnost. Dějiny stravování v Evropě. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2003. 227 s.
9. NOVÝ, R. Pražské předhusitské špitály. Documenta Pragensia, 1987, VII/1, s. 62–73. 10. SVATOŠ, M., et al. Dějiny Univerzity Karlovy I. 1347/48–1622. Praha : Univerzita Karlova, Vydavatelství Karolinum, 1995, 322 s.
11. ŘÍHOVÁ M., et al. Lékaři na dvoře Karla IV. a Jana Lucemburského. Praha – Litomyšl : Paseka 2010. 209 s.
12. ŘÍHOVÁ M. Byl Václav IV. homosexuál? Příspěvek k dějinám středověké každodennosti. In BŘEZINA L., KONVIČNÁ J., ZDICHYNEC J. Ve znamení zemí Koruny české. Sborník k šedesátým narozeninám prof. PhDr. Lenky Bobkové, CSc. Praha : Casablanca, 2006, s. 489–498.
13. ŘÍHOVÁ, M. Dvorní lékař posledních Lucemburků. Albík z Uničova, lékař králů Václava IV. a Zikmunda, profesor pražské univerzity a krátký čas i arcibiskup pražský. Praha : Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 1999, 203 s.
14. SEDLÁČEK, A. Zbytky register králův římských a českých z let 1361–1480. Praha : Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1914, 374 s. 15. EMLER, J. (Ed.). Reliquiae terrae Regni Bohemiae anno MDXLI igne consumptarum I / Pozůstatky desk zemských království Českého r. 1541 pohořelých I. Praha : Jindřich Jaroslav Clam Martinic, 1870, XXIV, 600 s.
16. KŘIŠŤAN Z PRACHATIC. De composicione astrolabii/Stavba a užití astrolábu. Eds. HADRAVOVÁ, A., HADRAVA, P. Praha : Filosofia, 2001. 516 s.
17. ŠMAHEL, F. Jan Hus. Život a dílo. Praha : Argo, 2013, 312 s.
18. KŘIŠŤAN Z PRACHATIC. De sanguinis municione/O pouštění krve. FLORIANOVÁ-MIŠKOVSKÁ, H. (Ed.), Praha : OIKOYMENH, 1999, 114 s.
19. STEHLÍKOVÁ, D. Příspěvek k poznání tzv. Křišťanových herbářů. Listy filologické, 2010, 133, s. 25–36.
20. TICHÁ, Z. (Ed.). Lékařské knížky mistra Křišťana z Prachatic z mnohých vybrané. Praha : Avicenum, 1975, 208 s.
21. NOVOTNÝ, V. (Ed.). M. Jana Husi Korespondence a dokumenty. Praha : Komise pro vydávání pramenů náboženského hnutí českého 1920, 381 s.
22. BARTOŠ, FM. Rektor Jan Šindel. Věstník České akademie věd a umění, 1947, 56, s. 27–34.
23. SPINKA, M. Paul Kravar and the Lollard-Hussite Relations. Church History, 1956, 25, s. 16–20.
24. TOMEK, WW. Základy starého místopisu pražského. Oddíl I. Staré Město pražské. Praha : Královská česká společnost nauk, 1866, 288 s.
25. BARTOŠ, FM. Bojovníci a státníci husitští a Universita Karlova. Acta Universitatis Carolinae – Historia Universitatis Carolinae Pragensis, 1972, XII, 1–2, s. 7–65.
26. PELIKÁN, J. (Ed.). Purkrabské účty karlštejnské z let 1423–1434. Praha : Státní historický ústav, 1948, 190 s.
e-mail: cornej@ujc.cas.cz
O autorovi| Prof. PhDr. Petr Čornej, DrSc. Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.