Proč ale doktoři odcházejí, když je tu pracovních míst dostatek? Jak tomu zmatku mají rozumět pacienti?
Já jsem tu nonstop
Je dvacet minut po půlnoci, pronikavý zvonek rozráží nemocniční ticho. Dvacetiletou dívku přivezla do nemocnice sanitka, celý den zvracela a dělají se jí mžitky před očima.
Když pobledlá slečna vejde do vyšetřovny, nelze na první pohled podle barvy pleti rozeznat, který obličej patří pacientce a který lékařce. Ta je totiž v tuto chvíli ve službě už sedmnáct hodin.
Na svém oddělení ve Všeobecné fakultní nemocnici na pražském Karlově náměstí byla internistka Zuzana Šomlóová (26) jako každý den od sedmi do půl čtvrté, dnes ale navíc slouží noční službu. To znamená, že zůstane po práci na pohotovosti až do rána a pak opět půjde na internu.
V součtu to dělá celkem 32 hodin v kuse a tento maraton absolvuje vedle svých běžných denních služeb třikrát do měsíce.
„Je to nebezpečné pro pacienty, po třiceti hodinách se prostě může stát nějaká chyba,“ říká ke svému úvazku Zuzana Šomlóová. Před časem se i kvůli dlouhým službám připojila k novému občanskému sdružení Mladí lékaři, jehož cílem je tento systém změnit.
A když se to nepovede, nevylučuje, že odejde za prací do zahraničí, stejně jako to ročně dělá dalších jejích zhruba tři sta kolegů.
Tento počet není kritický, protože mezeru na trhu podle ministerstva zdravotnictví nahradí lékaři ze zemí na východ od nás a navíc se od vstupu Česka do Evropské unie číslo odchodů každoročně mírně snižuje.
Odborníci však považují za alarmující zprávy z lékařských fakult o tom, že až čtvrtina mediků plánuje odchod do zahraničí hned po ukončení studia. A právě počet mladých lékařů před atestací, kteří ukazují českému zdravotnictví záda, se v posledních letech zvyšuje; jen loni opustilo republiku převážně směrem do Velké Británie nebo do Německa celkem šedesát z více než tisícovky absolventů medicíny.
Zdali jsou mediální alarmy nad prchajícím lékařským dorostem opravdovou hrozbou, nebo naopak lobbistickým tlakem za vyšší platy, nelze jen tak od boku určit. Pojďme se nejprve podívat, co vlastně mladé lidi žene ze země, která do vzdělání každého doktora investovala bezmála milion korun.
Vidíš mě, ale nejsem tu
Poprvé vyšli Mladí lékaři na veřejnost v červenci s manifestem proti 32hodinovým službám ohrožujícím zdraví pacienta možnými chybami kvůli únavě lékaře. Podle dokumentu také odmítají pracovat na plný úvazek pouze s částečným platovým ohodnocením.
Na první pohled jsou ovšem ty stížnosti s podivem, neboť nový zákoník práce stanovuje pro zdravotnický personál pracovní dobu na maximálních 56 hodin týdně, takže jakékoli „dvaatřicítky“ ve větším počtu jsou prostě nelegální.
Nemocnice však dávají svým zaměstnancům podepsat dohodu o pohotovostní službě, což v praxi znamená druhý úvazek s jinou pracovní náplní. „Pokud lékař podepíše druhou smlouvu například jako ošetřovatel, jsme téměř bezmocní,“ říká vedoucí inspektor z oblastní inspekce práce v Českých Budějovicích Vladimír Toman.
„Nemáme pravomoc kontrolovat dokumentace pacientů, abychom zjišťovali, že lékař vykonává lékařské úkony i během své druhé pracovní doby. Víme, že je to asi špatně, ale podle nemocniční docházky byl lékař ve službě od sedmi do tří a vše je v pořádku. Nemůžeme na ně.“ Na co tedy zákon vůbec máme?
„Jestli má někdo pocit, že je v neprávu, může se podle tohoto zákona bránit,“ vzkazuje tisková mluvčí ministerstva práce a sociálních věcí Štěpánka Filipová. „Je to jen na lidech, jestli se oficiálně ozvou. Ale kde není žalobce, není ani soudce.“ To ovšem dává podnět k odlišným otázkám.
Například proč se proti dlouhým službám nedokážou ozvat příslušníci mocného stavu, kterým jinak nedělá problém v případě nespokojenosti smést hlasitým protestem ministra či zkomplikovat život vládě? „Není to tak jednoduché, lékaři se bojí o svá místa, a proto raději podepisují,“ říká dětský chirurg a člen Mladých lékařů Martin Švestka (28).
Podle něj pohotovost k zaměstnání zdravotníka patří, nicméně více než čtyřikrát do měsíce už je to prostě nad lidské síly. Na svém oddělení v pražské Fakultní nemocnici Na Bulovce musí odsloužit až sedm nocí v měsíci, ale protože je lékařů nedostatek, nelze tento počet snížit.
Stejně jako na Bulovce probíhají služby bez veřejných protestů i jinde: za hodinu pohotovosti dostávají lékaři podle regionu od 120 do 300 korun hrubého a služby podle hlasů z vlastních řad tedy sami vyhledávají jako příjemné přilepšení k platu.
„Ten, kdo je takovou praxí ohrožen, jsou ovšem pacienti,“ říká internista Rudolf Baloun, který kvůli špatným pracovním podmínkám odešel z pražské Bulovky do nemocnice v bavorském Weidenu. Už dva roky tam slouží na směnný provoz, který je podle Balouna příjemnější po lékaře i pacienty.
Do práce chodí odpočatí, neboť ačkoli měsíčně odslouží podobně jako kolegové v Česku přibližně dvě stě hodin včetně dvou pohotovostních služeb, není nikdy v práci déle než dvanáct hodin v kuse. „Pracujeme stejně, ale máme více odpočinku,“ říká Baloun.
Proč se podobný provoz už dávno nezavedl také v Česku? Těžko říct. Podle náměstkyně ministerstva zdravotnictví Markéty Hellerové se to nepovedlo kvůli nevoli lékařů, kteří „nechtěli přijít o finanční výhody“.
Faktem však je, že zatím zkusila „bavorský“ systém zavést pouze nemocnice ve Zlíně, která pokus po několika týdnech odvolala, a to podle ředitele Petra Pšikala proto, že pro systém častějších a kratších služeb prostě neměla dostatek lékařů.
Nedostatek lékařského personálu hlásí i ostatní nemocnice. Podle statistiky, kterou si Česká lékařská komora vypracovala na základě dat z pracovních úřadů, jich chybí až šest set, především v pohraničních regionech a v menších okresních nemocnicích.
Náměstkyně ministerstva zdravotnictví Markéta Hellerová považuje čísla lékařské komory za osobní „politickou kampaň“ vedení, žádná vlastní čísla chybějících lékařů ale ministerstvo nepředložilo.
Jen já, specialista
Mladí lékaři si také stěžují, že cesta ke specializaci a tím i k samostatné práci se stále prodlužuje, a proto hledají cestu do zahraničí, kde mohou rychleji odborně růst. Zatímco v Česku si internisté například musejí vyšetření objednávat u jiných specialistů, v Německu si většinu potřebných vyšetření udělá lékař i před atestací sám.
Nejen že najde původ nemoci rychleji, ale získá i větší odborné sebevědomí. „Mám najednou větší rozhled a umím si spojovat různé příznaky,“ říká weidenský internista Rudolf Baloun.
Podle Luboše Kotíka z České internistické společnosti se u nás jednotlivé odborné společnosti navzájem „blokují“, protože si bedlivě hlídají, aby různá vyšetření mohli dělat jen jejich vlastní specialisté. To může pacientům prodloužit čekání na vyšetření.
„Jsou to vyšetření, která pojišťovny relativně lépe platí, proto se snaží omezit konkurenci,“ vysvětluje primář z pražské Thomayerovy nemocnice Luboš Kotík. Ve srovnání se západní Evropou na tom nejsme nejlépe.
„Západní nemocnice takřka nemají čekací doby. Mohou provádět více výkonů, i když mají méně lůžek, protože lékaři jsou prostě efektivněji rozděleni na práci,“ říká Vladimíra Bošková z Občanského sdružení na ochranu pacientů.
Cesta k samostatné práci mladých lékařů se v posledních šesti letech ještě více zpomalila.
Změny přinesly dvě nové reformy atestačních programů z pera ministerstva zdravotnictví.
Nejprve ministerstvo zrušilo podle evropských pravidel první atestační zkoušku po dvou letech, po jejímž složení mohli mladí lékaři už částečně samostatně pracovat, a ponechalo pouze druhou zkoušku po pěti až šesti letech praxe.
Druhá reforma z loňského roku nově uspořádala jednotlivé obory do společných kmenů a nařídila mladým lékařům povinné dvouleté kolečko po různých odděleních.
Úředníci si od změny slibují, že lékaři dostanou hned na začátku širší přehled o lidském těle. To vypadá jako dobrá myšlenka a zvlášť v Česku, kde si specialisté z různých oborů pevně drží svoji odbornost pod kontrolou.
Ale začátečníci i tady protestují. „Na každém oddělení jste dva měsíce, to se nestihnete nic naučit a k ničemu vás nepustí. A všeobecný přehled už máme ze studií. K vlastnímu oboru se tak mnohdy dostanete až po dvou letech, což je ztráta času,“ kritizuje systém například úrazový chirurg Tomáš Kocourek, který občanské sdružení Mladí lékaři loni v létě založil.
Členové Kocourkova spolku budou o atestačním kolečku tento týden oficiálně vyjednávat s ministryní zdravotnictví Danou Juráskovou, ale podle slov její náměstkyně Markéty Hellerové úřad neplánuje systém zásadně měnit.
Zelená karta pro specialisty
Nicméně vraťme se ještě k varování novinářů, že klesá počet studentů medicíny. Podle výročních zpráv jednotlivých lékařských fakult zájem o medicínu stále stoupá a během posledních sedmi let vzrostl počet absolventů o dvacet procent.
K tomu se Česká republika v mezinárodním srovnání poměru lékařů na počet obyvatel pohybuje kolem průměru. Kde je tedy chyba? Základním problémem je podle Asociace českých a moravských nemocnic především oddělení ambulantní a nemocniční péče způsobené odlivem lékařů z nemocnic do soukromých ordinací.
Řešením by tedy mohlo být užší propojení obou oblastí. „Soukromí lékaři by se v nemocnicích měli také starat o své pacienty na lůžku,“ říká Jana Popovičová z Asociace českých a moravských nemocnic.
Nedostatek lékařů umí navíc ministerstvo zdravotnictví jednoduše a rychle regulovat, což se ukázalo na příkladu praktických lékařů. Když se totiž před čtyřmi lety začal projevovat jejich nedostatek, zkrátili úředníci tuto odbornou přípravu z pěti na tři roky, aby jim umožnili rychlejší odchod do praxe.
A navíc investovalo třetinu finančních prostředků určených na podporu všech lékařských oborů pouze pro přípravu praktických lékařů. Pozitivní efekt se ukázal velmi rychle, zájem mediků o tento obor začal během dvou let výrazně stoupat.
Ani šéfové lékařských fakult se odlivu mladých doktorů nebojí. Podle děkana Lékařské fakulty UP v Olomouci Zdeňka Koláře je někdy lepší, kdybychom byli jednoduše otevřenější k přijímání kolegů ze zahraničí: „Někdy může být dokonce výhodnější získávat zahraniční specialisty,“ říká Kolář, „než je vychovávat za vlastní prostředky.“