Člověk patří tam, kde se narodil

MUDr. Miroslav Procházka

Vždycky mě přitahovala a lákala příroda, a tak jsem prakticky od dětství snil o veterinární nebo lidské medicíně. Posléze zcela jednoznačně převážila ta humánní, protože vystudovat veterinu za normalizace znamenalo stát se specialistou ve velkochovu a věnovat se „ošípaným“ nebo jinému dobytku. Na vítězství rehabilitace nese velikánský díl můj vlastní úraz v 16 letech, kdy jsem prodělal těžší dopravní nehodu s následným výrazným postižením dolních končetin, které se potom z hlediska funkce zvládalo velice svízelně.

Dodnes například neustojím některé sporty, protože mám zpřetrhané vazy v nohách a moje tehdejší rehabilitace za mnoho nestála. Takže jsem se už na střední škole rozhodl, že budu dělat rehabilitační medicínu. Od prvního ročníku na fakultě, kde všichni kolegové snili o chirurgii, plastické chirurgii a kardiochirurgii, jsem vykřikoval, že budu dělat jenom rehabilitační medicínu a že ji budu dělat dobře.

23.10.2009 15:36:48

MUDr. Miroslav Procházka

Rehabilitace ani tehdy neměla svou základní atestaci, ale mě přitahovala i interna. Je to logické. Známe řadu chorobných stavů, kdy člověka něco bolí a bolest projikuje do břišní dutiny nebo na hrudník, až je postižený přijat s podezřením na infarkt na koronární jednotku, aby se posléze ukázalo, že bolest rezultovala z postižení hrudní páteře. Mám tedy atestaci prvního stupně z interny a druhou z fyziatrie, balneologie a léčebné rehabilitace.

Nikdy jsem své volby nelitoval -snad před atestací. Když jsem si vyskládal všechny knížky, které jsem měl znát, končila hromada u mých prsních bradavek, což bylo příšerné. Můj zájem o rehabilitaci byl ale tak vyhraněný, že jsem byl po fakultě přijat po půl úvazku na kliniku rehabilitačního lékařství a na fyziologii; plný úvazek na rehabilitaci nebyl. Moc se mi to nelíbilo, ale na vojně jsem zase měl štěstí na skvělé doktory v jižních Čechách. Potkal jsem báječnou internistku doktorku Shonovou a primáře Koutného, mého „moudrého velkého delfína“, který mne provedl přes oceán rehabilitační medicíny.

23.10.2009 15:36:48

MUDr. Miroslav Procházka

Řekl bych, že u nás ani ne. Jsme v tomhle docela šťastný stát a je to myslím dané některými které ji dělají. Přiznejme si, že rehabilitační medicína se dá dělat jako velmi klidný obor, kde se neumírá. Proto je také dost feminizovaná. Pacienti přicházejí a jsou jim procedury, bez velkého rozvažování a námahy. Ale dá se dělat i jinak. Rozvoj techniky dnes umožňuje léčit mnoha a mnoha různými způsoby. Nepříjemné je, že je to nákladné, ale to je problém celé rehabilitační medicíny. Má-li se totiž dělat skutečně poctivě, potřebujete velikou plochu, personál a samozřejmě přístroje.

My například fungujeme na více než 400 m2, jako jedno z mála pracovišť v Praze vlastníme vodoléčbu, která je vyloženě ztrátová, pracujeme v deseti lidech a se stálou snahou, aby naše technika byla co nejmodernější. Podařilo se nám získat certifikát kvality ISO 9001:2000, na což jsme velice pyšní. I to bylo obrovsky nákladné, ale pomohl nám grant Městské části Praha 3. Politici si naštěstí uvědomili význam takového zařízení i pro městskou část, takže přispěli. Neumím si představit praxi bez sponzorů. A že rehabilitaci provozujeme dobře, dokazuje i to, že se naše pracoviště stalo sídlem Evropské lékařské laserové asociace, která byla založena ve Stuttgartu a dlouhá léta sídlila ve švýcarském Locarnu.

23.10.2009 15:36:48

MUDr. Miroslav Procházka

Byl jsem prezidentem European Medical Laser Association (EMLA), nyní jsem členem výboru, protože máme rotujícího prezidenta, vždy podle místa, kde je kongres. Poslední byl ve Finsku, tak máme Fina. V asociaci působí hned několik Čechů, a protože jsem byl asi nejvíc aktivní, přesídlili jsme centrum sem. Když se do něčeho pustím, tak se vší vervou. Už jsme organizovali dva světové kongresy laserové medicíny, v roce 2005 a 2007.

23.10.2009 15:36:48

MUDr. Miroslav Procházka

Moderní technika mě fascinuje a nikdy jsem neměl jazykovou bariéru. Domluvím se anglicky, německy, francouzsky a rusky. Ale je tam ještě větev tradičních medicínských systémů (nemám rád, když se jim říká alternativní, jsou prostě tradiční) a tam hrál roli ten můj úraz. Díky němu jsem se dostal k publikacím o józe, podle nich jsem ji začal sám cvičit a posléze začal být činný v jógových aktivitách, které tady byly. Odtud jsem se dostal k tradiční medicíně střední Asie.

23.10.2009 15:36:48

MUDr. Miroslav Procházka

Přesně tak. V polovině 80. let za mnou přišla kamarádka s tím, že jazyková škola otevírá kurz tibetštiny, ale musí mít šest zájemců. Měli jich pět a já prý jsem dostatečně pošetilý na to, abych se stal šestým. Obrovsky mě to chytlo a navíc mě pan profesor Kolmaš od začátku tlačil k tomu, abych se středoasijské medicíně, která je opravdu svérázná, začal věnovat. Dobře víme, že existuje tradiční čínská medicína, byť ji často redukujeme jen na akupunkturu, a tradiční indická (ajurvéda), ale už méně je známo, že je tam ještě třetí medicínský systém - v oblasti Tibetu a zemí, které byly pod jeho vlivem.

Tibet si bral poznání jak z Indie, tak z Číny a měl silné kontakty i na medicínu evropské antiky, galénovskou a celsovskou. V roce 1986 jsem jel do Mongolska, kde fungoval institut tradiční medicíny, opakovaně jsem pobýval i v Indii. Tibet je pro mne problematický, protože jsem o něm psal, takže mám problém s čínským vízem. Ale možná je to dobře, protože se z Tibetu stává skanzen pro turisty. Velmi mě oslovilo i Burjatsko, které bylo úžasně ryzí - dokonce i dalajlama říká, že budoucnost nemá tibetská kultura přímo v Tibetu, ale v Mongolsku a Burjatsku.

23.10.2009 15:36:48

MUDr. Miroslav Procházka

Setkali jsme se několikrát. Už při jeho první návštěvě, to ještě v Praze fungoval Ústav fyziologických regulací, se s dalajlamou pořádala sezení pro lidi, kteří se o Tibet zajímali více, než je zvykem, a účastnil jsem se všech jeho návštěv u nás. Akce typu „Dalajlama na stadionu“ mě moc netěšily, ale před několika lety se Jeho Svatost setkala na zámku v Lánech s Mongoly žijícími v Evropě. Bylo to úžasné, protože hovořil jinak než k Evropanům a zřejmá byla i úžasná oddanost Mongolů k němu. Jsou přesvědčeni, že jeho dotek člověka posvěcuje, a tak prolomili kordon naší i tibetské ochranky a začali se ho dotýkat a přisouvat k němu děti, bylo to obrovsky čisté...

23.10.2009 15:36:48

MUDr. Miroslav Procházka

Naopak. Krásně se to doplňuje a lidé to už vědí. Někteří pacienti sami chtějí, aby to nebyla jen léčba „pomocí nějaké chemie“, a vítají, že se těmto technikám věnuji. Akupunktura funguje jednoznačně a u nás nikdy neměla velké problémy. Byla hodně rozvíjena lékaři, kteří se vrátili ze stáží z Číny, Severní Koreje, Vietnamu a dalších zemí. Patřila mezi terapeutické možnosti, byť se tehdy musela halit do jakéhosi vědeckého hávu.

Druhou výhodou je, že akupunktura má u nás velmi dobré teoretické zázemí. Vyšla zde třeba pětidílná encyklopedie „Klasická čínská medicína“ od Vladimíra Anda. Je velmi dobré si tuto tradici uvědomovat, nemám rád, když se vymýšlejí nové způsoby. Vždyť ti lidé takto 4000 let. Pokorně naslouchali svým pacientům, vyšetřovali je, studovali, a teprve když jim bylo 70-80 let, napsali velkou knihu. Je zajímavé, že akupunktura velice zajímavě funguje, když se spojí s tradiční pulzovou diagnostikou.

23.10.2009 15:36:48

MUDr. Miroslav Procházka

V pulzové diagnostice se informujeme přiložením tří prstů na každé zápěstní tepně o funkčním stavu jednotlivých orgánových drah. Dozvíme se, kde je přebytek či deficit energie. Žádnou přístrojovou technikou se to zatím nikomu nepovedlo zobjektivizovat, ale funguje to. Najdeme tak ideální cestu k případnému „vypuštění“ přebytku energie, nedostatek můžeme zase dobít. Pomáhá to například zlepšit účinky akupunktury.

23.10.2009 15:36:48

MUDr. Miroslav Procházka

Spíš je to náročné na cvik. Mně v tom obrovsky pomohla interna, protože tam byli jasně definovaní pacienti (například se zanícenou slinivkou), a je zajímavé zjistit, jak reaguje pulzová diagnostika na orgány slinivky. Právě proto, abych se dostal k pramenům, jsem zamířil i do Burjatska a Mongolska.

23.10.2009 15:36:48

MUDr. Miroslav Procházka

Burjati žijí na severu, kam zasáhl tibetský buddhismus. Když Rusko asimilovalo Sibiř, mělo tři oficiální náboženství: pravoslaví, islám a buddhismus, který byl tak populární, že jeho kněží měli chrám v Petrohradě, dokonce tam působili i burjatští lékaři. Rusové vydali na toto téma řadu zajímavých vědeckých prací, ale nejsou schopni je vyprodukovat v angličtině, takže Západu zůstávají nedostupné. A sovětská akademie věd - doufám, že nebudu osočen z rusofilství - založila na Sibiři institut, který se věnoval jen tibetské medicíně.

Dnes je v troskách, a když jsem to viděl, bylo mi z toho smutno, protože zaniklo něco smysluplného. Ale vraťme se k tibetské medicíně, která má tři kánony, z nichž základní je Gjü-ži, což se do češtiny překládá jako Čtyři tantry nebo Čtyři traktáty. Kompletně nevyšel v žádném evropském jazyce, do ruštiny to překládali Burjati, pro které byla tibetština běžným jazykem, taková lingua franca, pro Mongolsko, Burjatsko a podobné země.

Gjü-ži je hrozně složitá, a tak si už ve středověku vynutila více komentářů, z nichž nejuznávanějším je Vaidúria ombo, česky Modrý lapis lazuli. Opět je k dispozici jen v ruštině. Pro lepší pochopení udělali ještě konvolut, něco přes 70 listů tibetského lékařského atlasu, jehož jediný exemplář je právě v Burjatsku. Mají ho uložený v sejfu muzea své tradiční kultury, naprosto separátně od všeho ostatního, a když mi ho paní ředitelka ukazovala, říkala, že je v muzeu čtyři roky a že ho díky mně vidí poprvé.

23.10.2009 15:36:48

MUDr. Miroslav Procházka

Šamanství v Burjatsku přežilo, až jsem žasnul. Jednou například projížděli nějací důstojníci v papachách s terénním vozem UAZ průsmykem, kde je třeba něco dát duchovi průsmyku. UAZ zastavil, čtyři oficíři vyhopsali a každý odevzdal bonbon, sirku nebo minci, naskákali do auta a jeli dál. Jistota je jistota. Byl jsem u jednoho šamana, který mě viděl poprvé v životě a začal mi vyprávět mou minulost. Věděl všechno. Pak se mě zeptal, jestli chci znát i svou budoucnost, tak jsem řekl, že ne...

23.10.2009 15:36:48

MUDr. Miroslav Procházka

Spousta lidí si z toho udělala kšeft, ale těm, co jdou sem do Evropy, moc nevěřím. Hodně dělá fenomén V Burjatsku jsou místa produchovnělá, však myslím, že to je nepřenosné. Možná proto tady řada těchto lidí začne selhávat a mnozí - neříkám, že by apriorně podváděli - si začnou pomáhat. Dokonce jsem slyšel příběh filipínského léčitele, kterého si ještě v dobách komunismu stáhli Rusové, aby jim léčil papaláše. Když zjistil, že nefunguje, jak byl zvyklý doma, začal dělat podfuky, na které mu přišli. Je to svízel. Navíc i my jsme ve více aspektech trochu jiní než Asiati, znám to třeba z akupunktury. Když ke mně přijde Vietnamec, Číňan nebo kdokoli jiný s problémem, nabídnu mu jako jednu z prvních cest terapie akupunkturu, protože na ni bude nádherně reagovat. Což neplatí o každém Evropanovi. Třeba já sám na ni reaguji minimálně.

23.10.2009 15:36:48

MUDr. Miroslav Procházka

Bylinkáři jsou fantastičtí, jenomže ty bylinky se tady neseženou. Ale přivezl jsem si nádherný zážitek. Zjistil jsem, že v klášteře asi 70 kilometrů od Ulan-Ude, hlavního Burjatské republiky, působí člověk, který dělá tibetskou manipulační medicínu - to, co dělají osteopati a chiropraktici. A protože ji taky dělám, chtěl jsem vidět, jak pracuje. Jako host Burjatské akademie věd jsem měl auto a šoféra Slávu, který mě odvezl do tajgy, k chrámu s tímhle terapeutem. Byl potěšen, že za ním přijel Evropan, a jeho techniky byly víc než podobné tomu, co dělám já.

Po chvíli z něj vypadla nádherná věta: „Umím bezvadně manipulovat, páč jsem byl dva dny u profesora Lewita, když pobýval v Moskvě.“ Takže já jsem jel 6 tisíc kilometrů za Bajkal, aby mi tam buddhistický mnich s mystickým svitem v očích řekl, že největší guru jeho života je profesor Karel Lewit, Praha 2, Italská ulice, Železniční poliklinika! Dostalo mě to do kolen, protože profesora Lewita miluju a úžasně si ho vážím.

Dnes je to už starý pán, který mi bere obavu z vlastního stárnutí, protože i ve své deváté věkové dekádě je stále aktivní přednáškově i v medicíně. To virtuální setkání s ním někde v buddhistickém klášteře za Bajkalem mi připomnělo, že u nás doma působilo a působí lékařů, kteří rehabilitaci dotáhli k obrovské dokonalosti a jejichž jména jsou pojmem v celém světě. Vedle profesora Lewita to byl i nedávno zesnulý profesor Janda, ale dál raději nejmenujme, protože bych nerad někoho vynechal. Ta plejáda úžasných starých pánů vybudovala něco, čím se můžeme chlubit. Je to obor, který se plnohodnotně vyrovná jiným.

23.10.2009 15:36:48

MUDr. Miroslav Procházka

Jel jsem na kongres do New Orleans a zřejmě letos do Ameriky pojedu znovu, přednášet o své milované otoneurologii na velký kongres o laserové medicíně. Jsem nesmírně rád, že jsem Ameriku viděl, New Orleans je obrovský fenomén, i když bohužel teď asi ne. Když jsem se prohnal pamětí po těch záplavách a hurikánech, bylo mi do breku. Tam mi například došlo, že není žádná hanba, že Američané nevědí, kde je Česká republika a jak se jmenuje naše hlavní město.

My také často nevíme, kolik států má Amerika, a kdybych se zeptal na hlavní město Utahu, 90 procent lidí smutně svěsí čelist. Někdy mám ale pocit, že Amerika reprezentovaná Američany žijícími v Evropě není ta pravá Amerika. Ten, kdo je ve svém oboru vysloveně dobrý, tam zůstane, protože má víc možností než tady. Mám pocit, že ti, co žijí v Evropě, nezvládali těžké nároky, a proto odešli sem.

23.10.2009 15:36:48

MUDr. Miroslav Procházka

Mongolsko bylo úžasné, nádherné, je to země, po které se navždy teskní. Člověk tam pozná neskutečný zážitek prostoru. Houby oceán, step je nekonečná! Nikdo mě nepřipravil na to, jak omamně voní. Mongolové mají krásnou pověst o chlapovi, jenž s Čingischánem dobýval Evropu a doma nechal starou maminku, které se stýskalo. On jí vždycky odepisoval: „Ano, ještě dobudeme s Čingisem támhleto město a zemi a pak se vrátím.“ Jednou ji to přestalo bavit, natrhala něco bylinek ze stepi a dala je do dopisu. A jemu, když ho otevřel a vyvanula se na něj ta vůně, se začalo strašně stýskat. Řekl Čingisovi „nazdar“ a vrátil se k mamince. Možná by to tedy bylo Mongolsko. Ale stejně si myslím, že člověk patří tam, kde se narodil.

23.10.2009 15:36:48

MUDr. Miroslav Procházka

Hodně věřím na osud. NĚCO jistě rozhodlo o tom, kde jsme se narodili a v jakých podmínkách, a neměli bychom to nijak znásilňovat. Ano, je dobré poznat co nejvíc, protože když se vrátíte, dojde vám, že to, že se denně najíte podle svého hladu, napijete podle své žízně, vyspíte se a máte dostupnou čistou vodu, vás řadí mezi zatraceně privilegované. Například v Indii vidíte masy lidí, které ani jedno z toho nemají. My máme tendenci závidět těm, kteří mají víc, ale nevidíme, kolik lidí je na tom neskutečně bídněji. A poznáte i to, že všichni lidé na světě mají víceméně stejné starosti. Mimochodem, to je věc, kterou je asi třeba nejvíc vyčítat starému režimu - že neumožnil cestování.

23.10.2009 15:36:48

MUDr. Miroslav Procházka

Chybí mi subsaharská Afrika, ale tam se bojím, není tam bezpečno. Opakovaně mě tam lákali kvůli drahým kamenům, což je moje další velká láska, ale nepojedu tam. A chybí mi Austrálie, ale tím, že jsem byl na Novém Zélandu, už ne tolik. A nebyl jsem v Antarktidě.

23.10.2009 15:36:48

MUDr. Miroslav Procházka

Přes laser. Jako jeden z prvních jsem se v České republice začal zabývat neinvazivními lasery a neinvazivní laserovou terapií, přičemž jedna z vděčných diagnóz pro tuto metodu je právě léčba šelestů v uších. Neví se přesně proč, jakým mechanismem, ale neinvazivní lasery prognózu těchto pacientů docela slušně pozměnily. Šelesty v uších totiž nejsou žádná marginálie - říká se, že 15 % populace je zažilo alespoň jako epizodu. V současné době, což souvisí hlavně s hlukem, zaznamenáváme jejich obrovský nárůst.

A důležité je, že šelest v uších je spojen s neskutečným utrpením. Vždycky studentům říkám: Uvědomte si, že jde o modelovou diagnózu toho, čemu se říká kvalita života. Když vidíte člověka, který je slepý nebo třeba na vozíku, bude ho většina z vás litovat: Jéžišmarjá, je na vozejčku, chudák... Ale on může mít slušný bezbariérový byt, automobil na ruční ovládání, spokojené manželství se ženou, která ho miluje, děti. A když se ho zeptáte, zda kvalitu svého života považuje za nízkou, odpoví, že ne. Naopak šelestář je člověk, na němž není vidět nic, ale jehož strádání je ukrutné. Sám mám za sebou tříměsíční epizodu tinitu. Děkuji, nechci, aby se mi to v životě vrátilo.

Typický pacient s tinitem byl Vincent van Gogh. Pořád se píše, že to byl blázen, cvok a podobně. Ne. Měl těžký tinitus se závratěmi, s největší pravděpodobností Ménirovu nemoc, a dělat z něj blázna je nespravedlivé. Samozřejmě, když ho to nejvíc sužovalo, choval se jako blázen a amputaci ucha lze vidět jako zoufalý pokus o vyřešení situace. A jak van Gogh zemřel? Smrtí, kterou končí ne nepodstatná část tinitářů - spáchal sebevraždu. ORL lékaři to důvěrně znají - člověk, který má karcinom hrtanu, bojuje o život do poslední chvíle, zatímco pacient s tinitem překvapí tím, že hupne z okna. Prostě „vypne“ tinitus.

23.10.2009 15:36:48

MUDr. Miroslav Procházka

Přesně nevíme. Se vší pravděpodobností se i zde uplatňuje biostimulační efekt laseru, který povzbuzuje metabolické pochody v buňkách, přičemž ty, které jsou ve vnitřním uchu deficitní, dokáží využít energie z nízkovýkonného laseru a tím se vracejí do plného provozního stavu. Nemáme ale tak dobré výsledky u pacientů, kde je tinitus indukován hlukem. Má to svou logiku, protože buňky jsou vlastně mrtvé a není, co bychom povzbuzovali. O to výrazněji pak člověk musí vnímat boj proti hlukovému smogu. Na to jsem také přišel v Mongolsku. Poprvé jsem tam totiž slyšel ticho, když mě vyvezli do stepi, vypnuli motor auta a já si říkal: „Tady něco chybí nebo je tu něco navíc.“

Bylo to ticho, které už u nás nepoznáte. Když jdete do lesa, slyšíte cirkulárku z nedaleké vesnice, přelétávající letadlo, železnici... V Evropě nejsme schopni nalézt absolutně tiché místo, což je asi důvod, proč tak narůstá počet mladých pacientů s tinitem. Nejhorší je, že to ani nevnímají. Znáte všechny ty walkmany, discmany a iPody. Zeptám se: „Jste někdy vystaveni hluku?“ - „Ne.“ - „Jaké máte koníčky, zábavu?“ - „Každý týden chodím na diskotéku.“ Ježišmarjá!

To je, jako když jsem se jednou ptal pacienta: „Měl jste někdy úraz hlavy?“ - „Ne.“ - „A věnoval jste se nějakému koníčku?“ - „Jo, aktivně jsem boxoval.“ Nejhorší je, že spousta lidí postižených tinitem přijde s tím, že jim někdo radil, aby si zvykli. Na to se nedá zvyknout!Neskutečně zajímavou publikaci o šelestech napsal jeden německý ušní lékař. Píše tam, jak pacientům říkal, ať si na tinitus zvyknou, smál se, když chodili k léčitelům, a měl legraci z toho, když si zaváděli do ucha česnek. Pak ale prodělal autonehodu a po ní mu vznikl tinitus: „Za tři měsíce jsem byl u léčitele, česnek v uchu jsem měl samozřejmě taky a už nikdy v životě jsem neřekl pacientovi, ať si na to zvykne. To totiž nejde.“

23.10.2009 15:36:48

MUDr. Miroslav Procházka

U mě to byla vestibulární neuronitida, komplikace nějaké virózy, a zbavil jsem se jí laserem. Zůstalo mi ale postižení - na levé ucho slyším podstatně hůř, což je nepříjemné. A dalo mi to jednu krásnou věc. Závratě, druhou nejčastější otoneurologickou diagnózu, známe i slastné, dokonce se přímo říká „slastná závrať“, a dovedeme si je vyrábět -tance, kolotoče, houpačky; dionýsovci je měli jako náboženství. O tinitu všichni mluví jako o hrůze - nikdo neřekne, že by to bylo hezké -se dvěma výjimkami.

Výjimkou číslo jedna je Robert Schumann. Tinitem sice trpěla řada hudebních skladatelů, například Smetana a Beethoven, ale jedině Schumann jednou v noci probudil rodinu a zpíval jim s tím, že mu ji do ucha zpívají andělé. A druhý slastný tinitus mám já, protože se mi do toho ucha občas na krátkou dobu vrací stříbrný jemňounký zvoneček. Takový, jaký známe třeba z buddhistických chrámů.

Jsou tam krátké intervaly a nádherný zvuk, na který se vždycky těším. Je to legrační - člověk, který se tinitem zabývá, ho i měl. Šlo o klasickou ménirovskou triádu, takže mi bylo blbě, měl jsem závratě, hučelo mi v uchu jako v kotelně, bylo to zkrátka hrozivé - o to víc těm lidem rozumím. Kdyby mi tenkrát někdo řekl: „Tak si na to zvykni,“ asi bych byl opravdu hodně nepříjemný.

23.10.2009 15:36:48

MUDr. Miroslav Procházka

Ani laser není nic nového pod sluncem. I léčba světlem má svou tradici. Už v dávnověku lidé věděli, že se jim rány budou lépe hojit, když je dají na sluníčko, modrá barva patřila na okna a červená musela být, když měly děti plané neštovice. Líbí se mi ale ta triáda, protože má v rámci jedné procedury účinek protibolestivý, protizánětlivý (mnohé studie dokládají, proč tomu tak je) a stimulační. To žádná jiná fyzikální terapie nenabízí.

Nevýhodou pak je, že neexistuje univerzální laser, ale záleží na vlnové délce a na výkonu konkrétního přístroje. Takže když chcete dělat laserovou terapii dobře, musíte mít minimálně přístroje červené a infračervené vlnové délky a v různých výkonových parametrech. Což je náročné na finance. Některá pracoviště si proto pořídila, dejme tomu v rámci nějaké slevy na veletrhu, takzvaný láser a svítí na všechno, o čem vědí, že by se to mohlo „láserem“ ošetřovat.

Samozřejmě jsou pak zklamáni, protože pokud budu svítit červeným paprskem na hlouběji uloženou strukturu, nebudu efektivní. Červený paprsek prostupuje jen asi do 2-3milimetrové hloubky tkáně, o moc dál ne. Na našem pracovišti máme dvanáct laserových přístrojů v hodnotě několika milionů. U řady z nich jsme participovali na vývoji nebo jsme k nim dělali studie, takže jsme je dostali levněji.

23.10.2009 15:36:48

MUDr. Miroslav Procházka

Laser se od jiného světla odlišuje třemi parametry. Je dokonale monochromatický, čili má pouze jednu vlnovou délku. Například červený má jen 670 nanometrů a jinou vlnovou délku už tam nenajdete. Navíc je dokonale polarizovaný a koherentní, což znamená, že jeho vlny jsou identicky orientované v čase a prostoru, zatímco vlny ostatních světel jsou chaotické. To dělá laser laserem. Když má někdo laser o výkonu řádově ve wattech (což odpovídá výkonu běžné žárovky), má paprsek smrti, který prostřelí trezor; jsou to lasery používané v chirurgii či technice, při gravírování, prořežou beton.

Opět záleží na vlnové délce. Lasery o výkonu řádově v desítkách a stovkách miliwatt pak mají účinky, o kterých jsem před chvílí mluvil. Lidé se někdy bojí toho, aby v laseru nebylo nějaké ionizující záření - není. Samozřejmě, že i užití laseru má svá pravidla, proto jsou také sledovány hygienickou službou, a má i své kontraindikace. Léčba jejich prostřednictvím rozhodně není samospasitelná. Vždycky budou pacienti, kteří je nebudou moci využívat.

23.10.2009 15:36:48

MUDr. Miroslav Procházka

Kameny jsou pro mne ideální relaxací, protože celý den sedím v ordinaci a celý den do mě pacienti mluví, většinou o svých bolestech nebo jiných nepříjemných věcech. Když vyrazím za kameny, jsem na volném povětří a procestuji díky nim místa, kam bych se jinak nevypravil. Jinak ovšem pocházím z Jižních Čech a mojí největší láskou jsou vltavíny. Dokonce jsem o nich také spáchal knihu. Jsou obrovsky mystické a zajímavé a navíc je jinde nemají. Vltavín a český granát jsou jen naše speciality. Jsem jimi hodně posedlý.

Představte si, že se objevují i v jedné z teorií o svatém grálu -misce, do které Josef z Arimatie zachytil krev Krista, když umíral na kříži. Svatý grál má být z kamene, který je „zelený, smaragdu podobný, avšak není to smaragd, nýbrž přilétl z nebes“. Který jiný šutr tyhle parametry splňuje? Vltavín je kámen, o kterém bych zase mohl povídat do nekonečna. Dokonce se mi stalo, že jsem byl ve Švédsku, kde nějaký Švéd prodával - bůhví, jak k tomu přišel - obří vltavínovou kapku. Protože nevěděl, o co jde, byla úžasně podhodnocená, tak jsem si ji samozřejmě koupil. Mohl se zjevit, že on, Švéd, prodává těsně pod polárním kruhem Čechovi vltavín.

23.10.2009 15:36:48

MUDr. Miroslav Procházka

Pokaždé, když mi o kamenech něco vyjde, mne kolegové osočují z „léčitelství“ - riziko pádu do těchto sfér tam je vždycky. Řeknu vám, které aspekty mě jako lékaře ke kamenům vedou. Až do 20. století se nepoužívaly jen z estetických důvodů, ale i proto, že se věřilo, že mají nějaký vliv na svého nositele. Píše o tom Plinius a ve středověku vycházela řada lapidářů, knih o léčivých účincích kamenů. Jedna z nejstarších knih psaných staročesky, ne staroslověnsky, je Lapidář vodňanský z roku 1389.

Když se člověk začne zajímat o etnomedicínu, nutně ho trkne, že kultury, které si byly vzdálené časem i prostorem, přisuzovaly stejnému kamenu stejné využití. Klasickým příkladem je jadeit. Obří obliba jadeitu ve staré Číně, Orientu i v amerických předkolumbovských civilizacích je pro některé autory dokonce jedním z důkazů, že tyto civilizace byly v kontaktu. Všechny shodně používaly jadeit při ledvinových kolikách a nemocech.

Snad všechny civilizace věřily, že kdo má u sebe ametyst, nemůže se opít. Ať se podíváme na Jižní Ameriku, Evropu nebo Asii, všude dávali lidem, kteří měli myslet, modré a zelené kameny, protože jim dodávaly vznešenost a sílu, a červené kameny kvůli energii. Jemná stimulace konečků prstů zase přináší lepší soustředění, proto se také velmi vyráběly z kamenů růžence -islám, buddhismus, křesťanství... Vltavínový růženec dostal při své návštěvě Čech i tehdejší papež Jan Pavel II.

23.10.2009 15:36:48