Souhrn
Cytomegalovirus (CMV) je u lidí častým patogenem reprezentujícím významný zdravotní problém pro celou populaci, od novorozenců až po seniory. Onemocnění způsobené infekcí CMV probíhá u imunokompromitovaných pacientů pod různými klinickými obrazy. Infekce může být primární nebo se projeví v důsledku reaktivace latentně přítomného viru nebo po infekci způsobené jiným CMV kmenem. Buněčně podmíněná imunita je hlavní součástí obrany organismu proti onemocnění způsobenému CMV. CMV virus navíc negativně ovlivňuje buněčnou imunitu, a tím u jedince zvyšuje riziko infekcí způsobených baktériemi, plísněmi, viry a zvyšuje riziko odhojení či selhání transplantovaného štěpu. CMV infekce je proto častou příčinou morbidity a mortality u dětí i dospělých se sníženou obranyschopností v důsledku primární imunodeficience, vysokodávkované chemoterapie při léčbě maligních onemocnění krvetvorby, biologické léčby autoimunitních onemocnění, po transplantaci kmenových buněk krvetvorby (HSCT) či po orgánových transplantacích (SOT).
Klíčová slova
CMV infekce * epidemiologie * rizikové faktory * klinické projevy
Epidemiologie
Lidský cytomegalovirus (human cytomegalovirus; HCMV, taxonomicky také HHV-5 – human herpesvirus 5) je ubikvitní DNA beta-herpesvirus, který v průběhu života infikuje většinu lidí. CMV vykazuje nezvykle široký buněčný tropismus a je tak schopen infikovat většinu důležitých orgánových systémů a buněk (endoteliální, epitelové, neutrofily, buňky hladkého svalstva aj.).(1) K primární infekci dochází přenosem viru kontaktem s tělesnými sekrety (krev, sliny, moč, sperma, cervikální sekret, mateřské mléko) infikovaných jedinců. Při primoinfekci se CMV nejintenzívněji množí ve výstelkách duktů slinné žlázy a ledvinných kanálků, a též v leukocytech. V těchto buňkách perzistuje virový genom po celý další život. K infekci může dojít již nitroděložně nebo časně po porodu, ale většinou k ní dochází v průběhu dětství, dospívání a časné dospělosti. Klinicky probíhá primoinfekce u imunokompetentního jedince většinou asymptomaticky, někdy se může manifestovat pod obrazem mononukleózalike syndromu s horečkou a lymfadenopatií. Může se projevit zvýšenou únavou, zánětem dýchacích cest nebo hepatopatií se zvýšením hladin jaterních enzymů. Infekce může být přenesena též při transfúzi krevních derivátů, při transplantaci kmenových buněk krvetvorby nebo transplantovaným orgánem.
Zdravý imunitní systém reaguje na styk s virem pomocí tzv. „Toll-like receptorů“ (TLR), které jsou exprimovány například na makrofázích a dendritických buňkách. Výsledkem této interakce viru s naivním imunitním systémem je sekrece řady cytokinů (interferon gama, TNF alfa, interleukiny…), které zabezpečují kontrolu v době časné fáze infekce. Aktivace naivního imunitního systému vede k posílení aktivity kostimulačních molekul, které přímo ovlivňují vývoj, vyzrávání a proliferaci lymfocytů zodpovědných za CMV specifickou buněčnou a humorální imunitu.(2) Specifická protivirová imunita za normálních okolností pak po primoinfekci potlačí replikaci viru, ale virus zůstává celoživotně přítomen v těle ve formě epizomické DNA. Po prodělané primoinfekci je imunokompetentní jedinec virus specifickými T-lymfocyty doživotně chráněn proti reaktivaci infekce. Schopnost CMV přežívat v latentní fázi bez projevů replikace viru patří k základním vlastnostem celé skupiny herpetických virů. V případě CMV jsou pravděpodobným místem latentní infekce mj. buňky granulocytární-makrofágové linie.
V případě významného zhoršení imunitního stavu v průběhu života (chemo/imunoterapie, infekce HIV, transplantace…), především ve smyslu rozvoje hluboké lymfopenie (T-lymfocyty, NK-buňky), může ale navzdory předchozí funkční specifické imunitě proti CMV kdykoliv dojít k reaktivaci viru s jeho proliferací, virémií a s rozvojem CMV nemoci. U jedinců s významně oslabenou imunitou, kteří dosud neprodělali CMV infekci, a nemají proto žádnou specifickou imunitu, hrozí vyšší měrou riziko primoinfekce přenosem viru od infikovaných osob. Toto riziko je závislé mj. na výskytu CMV v okolí vnímavého jedince. Protože jedním z možných efektů CMV je schopnost viru negativně ovlivňovat buněčnou imunitu, u hluboce imunokompromitovaného jedince tím dále zvyšuje riziko infekcí způsobených baktériemi, plísněmi, viry a zvyšuje riziko odhojení či selhání transplantovaného štěpu.
Prevalence latentní infekce (promořenost) je závislá na mnoha okolnostech. V rozvojových zemích, kde je vysoká hustota obyvatel a horší hygienické podmínky, dosahuje až 100 %, v ekonomicky rozvinutých zemích se pohybuje v rozmezí 30–60 %. Mění se v čase, geograficky, i v socio-ekonomicky vyspělých státech světa je vyšší u příslušníků menšin a/nebo nižší životní úrovně a samozřejmě s věkem stoupá.(3, 4) Prevence přenosu CMV krví je možná výběrem CMV séronegativních dárců a/nebo leukodeplecí podávaných krevních derivátů, protože CMV se v krvi vyskytuje především vázán na jaderné krvinky.
Rizikové faktory pro primoinfekci/ reaktivaci CMV
Rizikové faktory zahrnují především výraznou poruchu buněčné imunity s poklesem či chyběním T-lymfocytů, B-lymfocytů a/nebo NK-buněk. Taková situace se vyskytuje primárně u vrozených poruch imunitního systému (těžká kombinovaná imunodeficience, SCID), jednak sekundárně u pacientů léčených pro akutní leukémie či maligní lymfomy preparáty postihujícími lymfocyty a u jedinců dlouhodobě léčených vysokodávkovanou imunosupresí pro autoimunitní onemocnění, po alogenní transplantaci kmenových buněk krvetvorby nebo po transplantaci orgánu. Jedinec zůstává v riziku, dokud trvá jeho výrazná imunodeficience. Úspěšná rekonstituce virus specifické imunity u pacientů po alogenní transplantaci kmenových buněk krvetvorby a ukončená vysokodávkovaná imunosuprese tato rizika prakticky eliminují.(5) Zvláštní rizikovou skupinou jsou jedinci infikovaní virem HIV. Při AIDS dochází k dramatickému ubývání lymfocytů a tak oslabování imunitního systému. Infekce způsobená CMV je u AIDS (především pokud vlivem infekce HIV dojde k poklesu CD4+ pod 200/µl) nejčastější oportunní infekcí.
Klinické projevy infekce u imunokompromitovaných
Funkční imunitní systém po prodělané primoinfekci udržuje virus v latentním stadiu. Při přechodném nebo trvalém poklesu obranyschopnosti je infekce aktivována a virus je vylučován, nejčastěji bez zjevných klinických příznaků. V případě infekce/reaktivace u jedince s těžkou poruchou imunity však podle specifického charakteru postižení imunitního systému může dojít ke klinicky závažnému až život ohrožujícímu projevu napadení různých orgánů (pneumonie, meningoencefalitida aj.) či k rozvoji diseminovaného systémového onemocnění s příznaky sepse. Klinické projevy CMV infekce mohou přímo souviset s replikací viru (horečka, leukopenie, trombocytopenie, specifické postižení orgánů). Virus může ale negativně působit na imunitní systém jedince a stimulovat například odhojení štěpu (transplantovaný orgán, štěp kmenových buněk krvetvorby), reaktivovat reakci štěpu proti hostiteli, zvyšovat riziko oportunních infekcí (bakteriální, plísňové a virové infekce – EBV, adenovirus – AdV aj.).
POSTIŽENÍ PLIC
Studie na myších i u lidí prokázaly, že CMV v latentní podobě přežívá i v plicních alveolárních makrofázích a v buňkách plicního epitelu. V důsledku tkáňového poškození v průběhu transplantačního procesu a významného zhoršení imunitního stavu po transplantaci dochází k nekontrolované replikaci viru a k jeho invazi do tkání. Rizikovým faktorem pro rozvoj CMV pneumonie je hloubka imunodeficience. CMV pneumonie se proto vyskytuje především u pacientů po transplantaci kmenových buněk krvetvorby a u dětí s primární těžkou vrozenou imunodeficiencí (SCID) a je vzácnější u ostatních skupin imunosuprimovaných jedinců. CMV pneumonie byla před zavedením preemptivní léčby na základě pravidelné rutinní monitorace virémie nejčastějším projevem CMV infekce u pacientů po transplantaci kmenových buněk krvetvorby, a to především u CMV séropozitivních příjemců štěpu od séronegativních dárců. K manifestaci CMV pneumonie dochází zpravidla v časném období po transplantaci (do dne + 100), ale v posledních letech pozorujeme nárůst pozdních manifestací CMV pneumonií u pacientů s poruchou rekonstituce imunity v důsledku reakce štěpu proti hostiteli a její imunosupresivní léčby. Ohroženi jsou nejvíce pacienti s těžkou lymfopenií trvající řadu měsíců či let. Prognóza zůstává nadále velmi závažná i navzdory dostupným virostatikům. Především v případě, kdy stav pacienta vyžaduje řízenou ventilaci pro respirační tíseň na podkladě CMV pneumonie, je mortalita velmi vysoká. Mezi příznaky CMV pneumonie řadíme dechové obtíže, neproduktivní kašel, dušnost a hypoxémii. Teplota nebývá vždy přítomna. Při klinickém vyšetření může pacient zrychleně dýchat a na plicích můžeme slyšet vlhké chropy. Ale klinický obraz může být především v úvodu velmi nenápadný. Navíc žádný z uvedených projevů není typický jen pro CMV etiologii, proto musíme v diferenciální diagnóze zvažovat i jiné příčiny dechové tísně. Velmi nepříznivou, ale nikoliv specifickou komplikací CMV pneumonie je syndrom difúzního krvácení do plicních alveolů (DAH). Průkaz viru v krvi nám může pomoci, protože u CMV pneumonie jen zřídka nedochází k virémii.
Nejčastějším nálezem na rentgenovém snímku plic je nález intersticiálních infiltrátů oboustranně. Vhodnější zobrazovací metodou při podezření na CMV pneumonii je CT plic. K nejčastějším nálezům patří oboustranný difúzní intersticiální proces s asymetricky rozloženými okrsky opacity charakteru „ground glass“ a drobné centrilobulární uzlíky. CT nález ale může mít méně typický charakter, zvlášť když je CMV infekce pouze komplikací jiného procesu. Prakticky ke stejným klinickým projevům a stejným nálezům na zobrazovacích vyšetřeních může dojít i při infekcích bakteriálních (mykoplazma, chlamydie, legionela..), respiračními viry (influenza, adenovirus, RSV…) nebo pneumocystou. Diagnostika je proto podmíněna provedením bronchoalveolární laváže s průkazem viru v bronchoalveolárním sekretu nebo přímo v bioptickém vzorku plicní tkáně. CMV může být v malém množství přítomen v bronchoalveolárním sekretu i u zdravých lidí. V případě CMV pneumonie se u pacientů v té době neléčených virostatiky setkáváme prakticky vždy i s virémií. Pokles kopií CMV v krvi ale není objektivním parametrem pro posuzování úspěšnosti léčby. Včasná diagnostika a cílená léčba zásadním způsobem ovlivňují prognózu těchto pacientů.(6) Prognóza těžké CMV pneumonie, která vyžaduje mechanickou ventilaci, je u jedinců s přetrvávající těžkou poruchou imunity navzdory veškeré dostupné kombinované léčbě nadále infaustní.
POSTIŽENÍ TRÁVICÍHO TRAKTU
V důsledku preemptivní léčby CMV virémie u vysoce rizikových imunokompromitovaných pacientů se nyní častěji setkáváme s postižením gastrointestinálního traktu (GIT). Pokud je postižen jícen, udává postižený většinou bolesti a potíže při polykání způsobené difúzním zánětem nebo vředy ve stěně jícnu. Endoskopický nález může být velmi různorodý a ne zcela specifický. Při pátrání po infekční etiologii přichází nejčastěji do úvahy vedle CMV i HSV nebo kvasinková infekce. K dalším příznakům postižení jícnu CMV patří nauzea, zvracení, pokles hmotnosti, teplota, průjem a bolesti břicha. Masivní krvácení z jícnu je u CMV ezofagitidy méně obvyklé. CMV postihuje stejným způsobem i sliznici žaludku a tenkého střeva. Zánět tlustého střeva (kolitida) se projevuje teplotou, vodnatými a/nebo krvavými průjmy, bolestmi a křečemi v břiše. Dále může být cytomegalovirus příčinou zánětu slinivky břišní (akutní pankreatitida) či žlučníku (cholecystitida). S CMV infekcí trávicího traktu se setkáváme též u pacientů s ulcerozní enterokolitidou nebo s Crohnovou nemocí, kteří jsou léčeni imunosupresí (steroidy, infliximab, cyklosporin…). Diagnostickým problémem je skutečnost, že u některých jedinců nemusí být detekována virémie. Diagnostika je pak především založena na průkazu viru přímo ve tkáni. Je tedy třeba provést invazívní výkon (endoskopie) s biopsií postižené střevní sliznice. Z výše uvedeného rovněž vyplývá, že použití monitorace virémie za účelem sledování efektivity léčby virostatiky není validní.
Zvlášť u pacientů po alogenní transplantaci kmenových buněk krvetvorby není často možné na základě klinických projevů spekulovat o příčině postižení GIT. Vedle celé řady dalších patogenů včetně CMV se může jednat o toxické postižení GIT předchozí chemoterapií a/nebo radioterapií nebo o projevy reakce štěpu proti hostiteli (GvHD). Často se však jedná o kombinaci různých příčin.
CMV infekce trávicího traktu se objevují i u relativně imunokompetentních jedinců. V takovém případě většinou není potřeba léčit virostatiky a infekce zpravidla odeznívá při podpůrné
léčbě.(7)
POSTIŽENÍ SÍTNICE OKA
CMV retinitida postihuje především pacienty s AIDS (Obr. 1).(8) Klinicky se projevuje rozostřeným viděním a při nepříznivém průběhu i navzdory systémové léčbě virostatiky může končit slepotou. Změny na očním pozadí zahrnují ložiska nekrózy a krvácení.
Diferenciálnědiagnosticky u imunokompromitovaných pacientů je třeba pomýšlet i na jinou infekční etiologii (baktérie, plísně, paraziti) či na projev základního hematologického onemocnění (lymfom, leukémie). Diagnostika je založena na anamnéze předchozí či trvající CMV infekce a její léčbě, na průkazu viru metodou PCR v krvi a případně ve sklivci. I při úspěšné léčbě virostatiky dochází poměrně často k recidivám s nutností opakované léčby.
POSTIŽENÍ NERVOVÉHO SYSTÉMU
Meningoencefalitida způsobená CMV je velmi vzácnou komplikací a nejčastěji se s ní můžeme setkat rovněž u pacientů s AIDS. Mnohem vzácněji se vyskytuje u pacientů s primární imunodeficiencí, po transplantaci či po chemoterapii. (9) Může probíhat jako postižení míšních nervových kořenů (polyradikulo neuritida), projevující se nejčastěji chabou obrnou (ochrnutím) končetin a poruchami jejich citlivosti, svalovou slabostí a bolestivým zánětem periferních nervů (neuropatie) například jako syndrom Gullian-Barré (zánětlivé onemocnění nervových kořenů, které se nejčastěji projevuje poruchami citlivosti a hybnosti končetin). Dalším možným projevem je difúzní mikronodulární encefalitida s lézemi v bílé a šedé hmotě s projevy encefalitidy až demence. CMV postižení mozku zahrnuje i ventrikulitidu s postižením ependymu a nekrózami periventrikulárních zón, která se klinicky projevuje velmi různorodě: zmateností, autismem, obrnou hlavových nervů, nystagmem či ataxií.(10, 11, 12)
POSTIŽENÍ DALŠÍCH ORGÁNŮ
Dalšími orgány, které mohou být postiženy v rámci CMV infekce u imunosuprimovaných jedinců, jsou srdce (myokarditida), játra, kůže, vaječníky a vejcovody, krvetvorba (selhání funkce kostní dřeně, hemolytická anémie, cytopenie).
Diagnostika
Pro diagnostiku CMV infekce jsou v současné době využívány zejména molekulárněbiologické metody založené na PCR. S masivním rozšířením použití kvantitativní real-time PCR tato v posledních deseti letech téměř nahradila dříve používané kvalitativní metody i metody kultivační. Bylo totiž zjištěno, že na prognózu pacienta nemá zásadní vliv jen vlastní časná detekce CMV v krvi, ale také iniciální hodnota a dynamika nárůstu virové nálože (závislá např. na rychlosti replikace CMV).(13) Kvantitativní monitorování také umožňuje sledování odpovědi na léčbu a v případě použití jiných vzorků než periferní krev (např. bronchoalveolární laváž, tkáň) také odlišení lokální reaktivace CMV od aktivní infekce. Podrobně se problematikou detekce v různých klinických materiálech zabývá článek „Laboratorní diagnostika CMV infekce u nemocných s hematologickou malignitou“, který je součástí tohoto supplementa Postgraduální medicíny.(14)
Prevence a léčba
Pacienti s významně sníženou imunitou jsou vysoce vnímaví k infekci cytomegalovirem. Protože jedním z možných zdrojů infekce jsou podávané krevní deriváty, doporučuje se dodržovat některé postupy, které toto riziko snižují. Mezi ně patří snaha podávat krevní deriváty od dárců, kteří neprodělali primoinfekci CMV (séronegativní), případně podávat krevní deriváty leukodepletované.(15) V prevenci primoinfekce či reaktivace CMV u vysoce imunosuprimovaných jedinců lze použít farmakologický přístup. Taková prevence je založena na podávání valgancikloviru v orální formě nebo gancikloviru ve formě parenterální. Perorální forma gancikloviru se ukázala být nedostatečně účinnou pro špatnou dostupnost léku podávaného perorálně. Dávky virostatik, podávané v průběhu prevence, jsou zpravidla poloviční proti dávkám léčebným. V prevenci se nepoužívají foscavir a cidofovir, protože jsou to léky výhradně k nitrožilnímu podání a pro jejich signifikantní toxicitu podávání vyžaduje pečlivou monitoraci vnitřního prostředí pacienta, dostatečnou hydrataci a substituci minerálů. Role CMV hyperimunních imunoglobulinů v prevenci a léčbě CMV infekce u imunosuprimovaných pacientů zůstává nevyjasněná. Proti jejich vysoké ceně stojí ne plně přesvědčivá klinická data o efektivitě. Samostatnou indikací je léčba CMV infekce, která je způsobena na některá virostatika rezistentním kmenem CMV, k vyšetření rezistence jsou virostatiky opakovaně léčené reaktivace a/nebo selhání léčby. Cidofovir není většinou vhodnou alternativou léčby u ganciklovir-rezistentní mutanty z důvodu vysoké frekvence zkřížené rezistence. Vhodnější alternativou je v takové situaci foscavir.(16) Podrobně se problematikou léčby CMV infekce zabývá článek „Léčba a profylaxe CMV infekce/ reaktivace“, který je součástí tohoto supplementa Postgraduální medicíny.(17) Infekce CMV u zdravých jedinců a jedinců s méně potlačeným imunitním systémem probíhá benigně či zcela inaparentně a léčba proto není indikovaná.
Závěr
Recentní studie evropské transplantační skupiny EBMT prokázala velkou nejednotnost v postupech center provádějících transplantace kmenových buněk krvetvorby při diagnostice, prevenci a léčbě druhé volby CMV infekce. Tato neuspokojivá situace nepochybně souvisí s absencí průkazných dat, která by podpořila zavedení jednotných postupů.(18) Výzvou do budoucna zatím stále zůstává zavedení vakcín a metod adoptivní imunoterapie podáváním virus specifických lymfocytů při zvládání CMV infekce nereagující na virostatickou léčbu.
Prohlášení: autor v souvislosti s tématem práce nespolupracuje s žádnou farmaceutickou firmou.
Literatura
1. SINZGER, C., DIGEL, M., JAHN, G. Cytomegalovirus cell tropism. Curr Top Microbiol Immunol, 2008, 325, p. 63–83.
2. ISAACSON, MK., JUCKEM, LK., COMPTON, T. Virus entry and innate immune activation. Curr Top Microbiol Immunol, 2008, 325, p. 85–100.
3. STARAS, SA., FLANDERS, WD., DOLLARD, SC., et al. Cytomegalovirus seroprevalence and childhood sources of infection. J Clin Virol, 2008, 43, p. 266.
4. ENDERS, G., DAIMINGER, A., LINDEMANN, L., et al. Cytomegalovirus (CMV) seroprevalence in pregnant women, bone marrow donors and adolescents in Germany, 1996–2010. Med Microbiol Immunol, 2012, 201, p. 303–309.
5. KRÓL, L., STUCHLÝ, J., HUBÁČEK, P., et al. Signature profiles of CMV-specific T-cells in patients with CMV reactivation after hematopoietic SCT. Bone Marrow Transplant, 2011, 4, p. 1089–1098.
6. TRAVI, G., PERGAM, SA. Cytomegalovirus pneumonia in hematopoietic stem cell recipients. J Intensive Care Med, 2013, v tisku.
7. YOU, DM., JOHNSON, MD. Cytomegalovirus infection and the gastrointestinal tract. Curr Gastroenterol Rep, 2012, 14, p. 334–342.
8. SUGAR, EA., JABS, DA., AHUJA, A., et al. Incidence of cytomegalovirus retinitis in the era of highly active antiretroviral therapy. Am J Ophthalmol, 2012, 153, p. 1016–1024.
9. LE CLECH, L., IANOTTO, JC., QUINTIN-ROUE, I., et al. Severe CMV complication following maintenance therapy with rituximab. BMJ Case Rep, 2013, 9, p. 2013.
10. MILLER, GG., BOIVIN, G., DUMMER, JS., et al. Cytomegalovirus ventriculoencephalitis in a peripheral blood stem cell transplant recipient. Clin Infect Dis, 2006, 42, e26–a29.
11. REDDY, SM., WINSTON, DJ., TERRITO, MC., et al. CMV central nervous system disease in stem-cell transplant recipients: an increasing complication of drug-resistant CMV infection and protracted immunodeficiency. Bone Marrow Transplant, 2010, 45, p. 979–984.
12. HUBACEK, P., KESLOVA, P., FORMANKOVA, R., et al. Cytomegalovirus encephalitis/retinitis in allogeneic haematopoietic stem cell transplant recipient treated successfully with combination of cidofovir and foscarnet. Pediatr Transplant, 2009, 13, p. 919–22.
13. MUNOZ-COBO, B., SOLANO, C., COSTA, E., et al. Dynamics of CMV plasma DNAemia in initial and recurrent episodes of active CMV infection in the allogeneic SCT petting: implications for designing preemptive antiviral therapy strategies. Biol Blood Marrow Transplant, 2011, 17, p. 1602–1611.
14. LENGEROVÁ, M., et al. Laboratorní diagnostika CMV infekce u nemocných s hematologickou malignitou. Postgraduální medicína, 2013 – v tisku 15. NARVIOS, AB., LICHTIGER, B. Bedside leukoreduction of cellular blood components in preventing cytomegalovirus transmission in allogeneic bone marrow transplant recipients: a retrospective study. Haematologica, 2001, 86, p. 749–752.
16. KOTTON, CN. CMV: Prevention, diagnosis and therapy. Am J Transplant, 2013, Suppl. 3, p. 24–40.
17. KOUBA, M., et al. Léčba a profylaxe CMV infekce/reaktivace. Postgraduální medicína, 2013, 15, suppl. 4..
18. BONTANT, T., SEDLACEK, P., BALDUZZI, A., et al. Survey of human cytomegalovirus infection management in paediatric allogeneic hematopoietic stem cell transplantation programs, on behalf PDWP, IEWP and IDWP of European Group for Blood and Marrow Transplantation. Bone Marrow Transplant, 2013 – v tisku.
e-mail: petr.sedlacek@fnmotol.cz
Summary
Sedlacek, P., Hubacek, P., Kouba, M., Lengerova, M., Cetkovsky, P., Zak, P., Mayer, J., Racil, Z. CMV infection in immunocompromised patients, epidemiology, risk factors and clinical symptoms Cytomegalovirus (CMV) is the leading cause of congenital infection in humans and constitutes a major public health problem for the whole population from newborns to seniors. Diseases caused by CMV infection can clinically manifest in a variety of ways in an immunodeficient host. Infections can be primary, occur as a result of reactivation of latently present virus, or infection with other strain of CMV. Cell-mediated immunity is the main defense against CMV disease. In addition, CMV itself alters cell-mediated immunity and may predispose hosts to other bacterial, fungal, or viral infections as well as predispose to graft rejection or graft failure following transplantation. Therefore, CMV infection is a frequent cause of morbidity and mortality in immunocompromised host with primary immunodeficiency, following high-dose chemotherapy of haematological malignancy or biological therapy of autoimmune disease, after hematopoietic stem cell transplantation (HSCT) or solid organ transplantation (SOT) in both children and adults.
Key words
CMV infection * epidemiology * risk factors * diagnostics * clinical symptoms
O autorovi| 1Prof. MUDr. Petr Sedláček, CSc., 2MUDr. Petr Hubáček, Ph. D., 3MUDr. Michal Kouba, 4, 7Mgr. Martina Lengerová, Ph. D., 3prof. MUDr. Petr Cetkovský, Ph. D., 5doc. MUDr. Pavel Žák, Ph. D., 6, 7prof. MUDr. Jiří Mayer, CSc., 6, 7doc. MUDr. Zdeněk Ráčil, Ph. D. 1Univerzita Karlova v Praze, 2. lékařská fakulta a Fakultní nemocnice v Motole, Klinika dětské hematologie a onkologie 2Univerzita Karlova v Praze, 2. lékařská fakulta a Fakultní nemocnice v Motole, Ústav lékařské mikrobiologie 3Ústav hematologie a krevní transfuze, Praha 4Masarykova univerzita, Lékařská fakulta a Fakultní nemocnice Brno, Oddělení klinické mikrobiologie 5Univerzita Karlova v Praze, Lékařská fakulta a Fakultní nemocnice Hradec Králové, Interní klinika – Oddělení klinické hematologie 6Masarykova univerzita, Lékařská fakulta a Fakultní nemocnice Brno, Interní hematoonkologická klinika 7Masarykova univerzita, CEITEC – Středoevropský technologický institut, Brno
Obr. CMV retinitida – perivaskulární infiltráty, ložiska nekróz a hemoragií na sítnici při vyšetření očního pozadí
R