- Schizofrenií
- Maniodepresivní psychózou
- Depresemi
Cotardův syndrom byl poprvé popsán v roce 1880 francouzským neurologem Julesem Cotardem, který měl pacientku, která byla přesvědčená o tom, že jí chybí hned několik částí těla, a to včetně mozku, hrudníku, žaludku a střev. Vzhledem k tomu, že tato žena věřila, že postrádá trávicí soustavu, neměla potřebu jíst. Brzy proto zemřela hladem. V reakci na její případ Cotard později uvedl, že tento stav je formou iluzí, která je navíc spojená s těžkou depresí, výraznou psychomotorickou retardací a úzkostí.
Příčiny
Příčina nemoci není lékařům přesně známá. Existuje však několik rizikových faktorů, které se u nemocných často vyskytují. V první řadě je to věk. Několik studií naznačuje, že pacientům s Cotardovým syndromem je nejčastěji kolem 50 let. Potíže se ale vyskytují také u lidí ve věku kolem 25 let, kteří trpí bipolární poruchou. Větší pravděpodobnost rozvoje nemoci mají také ženy.
Riziko vzniku Cotardova syndromu může dále zvýšit:
- Poporodní deprese
- Nádor mozku
- Depersonalizační porucha
- Disociativní porucha
- Psychotické deprese
- Schizofrenie
- Demence
Objevit se dále může také u jedinců, kteří trpí migrénami, nebo u těch lidí, kteří utrpěli traumatické poranění mozku. Pravděpodobnost obtíží pak zvyšuje i roztroušená skleróza, Parkinsonova choroba či mrtvice.
Příznaky
Jedním z hlavních příznaků nemoci je nihilismus, což je stanovisko, že život nemá žádný skutečný smysl ani hodnotu. V počátečních fázích se syndrom projevuje stavem, kdy si lidé myslí, že jim chybí nějaký orgán, končetina či jiná část těla. Z tohoto důvodu tuší, že brzy zemřou nebo že už jsou dávno po smrti. Přestanou o sebe proto dbát, udržovat sociální styky a v některých případech i přijímat potravu. V poslední fázi nemoci pak pacient skutečně umírá, a to buď z vyhladovění nebo v důsledku neúmyslného zabití sebe sama. Kvůli nemoci nejsou totiž pacienti schopní cítit strach ze smrti a neuvědomují si dopady svých činů. Vždyť mrtví přece nemohou zemřít.
S Cotardovým syndromem je úzce spjata také deprese. Ta se podle výzkumů vyskytuje u 89 procent pacientů. Dalšími příznaky jsou:
- Úzkost
- Halucinace
- Hypochondrie
- Pocity viny
- Znepokojení ze zranění nebo smrti
Diagnostika a léčba
Diagnostika Cotardova syndromu bývá často obtížná, protože ho většina lékařů neidentifikuje jako nemoc. Neexistuje totiž standardizovaný seznam kritérií, které by umožnily syndrom přesně určit. Diagnostikován proto bývá až po vyloučení dalších možných zdravotních problémů. Cotardův syndrom se navíc zpravidla vyskytuje společně s jinými duševními poruchami. Z úst lékařů tak může pacient slyšet více než jednu diagnózu.
Kvůli tomu se může různit i způsob léčby. Často používanou léčbou je elektrokonvulzivní terapie (ECT), kdy je pacient pod celkovou narkózou krátce vystaven elektrickému proudu. Tento postup se běžně využívá i při léčbě závažné deprese, má však několik potenciálních rizik, a to:
- Ztrátu paměti
- Nevolnost
- Bolest svalů
- Zmatenost
Vedlejší účinky jsou částečně důvod, proč je tato metoda obvykle zvažována až po vyčerpání předchozích variant, jakými jsou farmaceutická léčba a psychoterapie.
Skutečný příběh pacienta
Prvním pacientem, který podstoupil komplexní testy je Brit Graham Harrison, u kterého se problém poprvé projevil depresivními stavy, na které mu byla předepsána antidepresiva. Ta jeho stav ale nezlepšila. Nakonec se Harrison pokusil spáchat sebevraždu použitím elektrospotřebiče při koupeli ve vaně. Když byl v důsledku nezdařeného pokusu převezen do nemocnice, tvrdil lékařům, že mu chybí mozek a že už je dávno mrtvý. Jeho stav nakonec vyvrcholil v momentě, kdy ho policisté odvedli na psychiatrii poté, co ho našli ležet ve vykopaném hrobě.
Harrison následně podstoupil komplexní vyšetření mozku, na základě kterého mu byly zjištěny nečekané abnormality. Jeho mozek vykazoval minimální aktivitu podobnou lidem ve vegetativním stavu, což odpovídalo někomu, kdo se nachází pod silnou narkózou anebo v hlubokém spánku. Lékaři došli k závěru, že si Harrison své jednání skutečně uvědomovat nemohl.
Těmto částem lidského mozku je totiž vědci přisuzována schopnost člověka uvědomovat si své tělo a také reprodukovat vzpomínky. Nutno ale podotknout, že za sníženou aktivitou mozku mohla být také antidepresiva, která pacient v minulosti užíval. Po nasazení vhodné farmaceutické léčby a měsících terapie se Harrison konečně „vrátil mezi živé“.
Komplikace
S pocitem, že jste zemřeli, se pojí hned několik možných komplikací. V první řadě o sebe někteří lidé přestávají pečovat, například u nich zcela odpadá potřeba osobní hygieny, což může vést k tomu, že se jich ostatní lidé začnou stranit. V důsledku snížené či absolutně nulové hygieny se pak u některých pacientů mohou objevit nemoci kůže či zubů.
Vzhledem k tomu, že jsou někteří pacienti přesvědčení o tom, že jsou mrtví, přestávají jíst a pít, v domnění, že to jejich tělo nepotřebuje. V závažných případech to může vést až k podvýživě či smrti z vyhladovění. Časté jsou u lidí s Cotardovým syndromem i pokusy o sebevraždu. Nejedná se však o sebevraždu v pravém slova smyslu. Někteří pacienti to vidí jako způsob, jak dokázat, že jsou skutečně mrtví, jiní se cítí být uvěznění v těle a životě, který není skutečný.
