Pavlína a Johana na procházce s dětmi
* Čím se občanské sdružení Bodaj zabývá?
Pavlína Techlová: Občanské sdružení Bodaj usiluje o to, aby se dětem v sociálních ústavech na Ukrajině dostávala nejen odpovídající základní péče, ale klade důraz i na jejich osobnostní rozvoj a smysluplné trávení volného času. Pracuje s klienty i pracovníky zařízení. Zároveň zajišťuje materiální podporu, což jsou zejména hygienické a zdravotnické prostředky, výtvarné potřeby, pomůcky k edukaci apod. Většina materiálu je z důvodu zpronevěry některými zaměstnanci předávána přímo klientům nebo je v jejich prospěch využívána.
S tím souvisejí programy pořádané v ČR, pomocí nichž se získávají prostředky na realizaci veškerých činností. Vše zajišťují dobrovolníci. Asi ve čtyřměsíčních intervalech organizuje sdružení Bodaj dvouaž třítýdenní tzv. dobrovolnické výjezdy, kterých se zúčastňuje zhruba dvacet dobrovolníků. Ti pomáhají dětem a odlehčují personálu při základních denních činnostech. Konkrétně se jedná o pomoc se stravováním, základní hygienickou a zdravotnickou péčí. Dobrovolníci se snaží dětem smysluplně vyplnit jejich volný čas a podpořit jejich osobnostní rozvoj ve všech směrech života.
* Jak občanské sdružení Bodaj vzniklo a proč se zaměřilo právě na Ukrajinu?
Johana vyšetřuje své malé pacienty
P. T.: Dětský domov ve Vilšanech objevila jedna studentka, která byla se skupinou dalších studentů na Ukrajině na výletě. Když viděla, jak těžké životní podmínky v ústavu jsou, napadlo ji, že by bylo dobré jezdit tam pomáhat. Své aktivity měla na Zakarpatské Ukrajině řada dobrovolnických organizací a od roku 1999 zde působila také humanitární organizace Adra. K pomoci v dětských ústavech na Ukrajině se připojila i skupina českých dobrovolníků, kteří přibližně v roce 2002 založili Bodaj, o. s. Dobrovolníci jezdili na Ukrajinu a Zakarpatí hlavně o letních prázdninách a navštívili různé typy dětských zařízení. Jako nejpotřebnější se jim zdál dětský domov ve Vilšanech, který leží asi 12 km od Koločavy. Já jsem jela do dětského domova ve Vilšanech s touto skupinou dobrovolníků a svými spolužáky poprvé v roce 2005. Studovala jsem tehdy VOŠ Jabok a v rámci studia jsem měla měsíční praxi. Chtěla jsem zjistit, jaké to je někde, kde jsou horší podmínky než u nás. Od té doby tam jezdím pravidelně. Kdo všechno pro Bodaj „dobrovolničí“?
P. T.: V občanském sdružení Bodaj je zhruba sedmičlenný organizační tým, což jsou většinou absolventi sociálních škol. Jako dobrovolníci s námi na Ukrajinu jezdí například studenti sociálně zaměřených škol, psychologie, fyzioterapie, arteterapie a dalších. Teď s námi byla poprvé i dětská lékařka, Johanka. V současné době máme kolem 40 aktivních dobrovolníků a na každý výjezd jede okolo 20 až 25 z nich. Někteří jezdí stabilně, jiní jeli třeba dvakrát.
* Jak na Ukrajinu jezdíte? Musejí dobrovolníci něco financovat z vlastních peněz?
P. T.: Dříve si dobrovolníci cestu platili sami, ale v současné době všem cestu hradíme, pouze stravování si zajišťují z vlastních zdrojů. Finance získáváme z programů pořádaných v ČR, tzn. například z organizování benefičních akcí, na kterých sdružení prezentujeme a získáváme kontakt s drobnými i pravidelnými soukromými dárci. Dále spolupracujeme přímo se společnostmi, od kterých získáváme věcný materiál, např. zdravotnický a hygienický. Ty nám buď nabídnou příznivější cenu, anebo nám dávají věcné či finanční dary. V poslední době do Vilšan vozíme například antidekubitní matrace, takže oslovujeme přímo firmy, které je vyrábějí. Také jsme měli dva granty, jeden byl od Nadace Divoké husy a druhý od Nadace VIA z fondu manželů Horových. Vozíte s sebou na Ukrajinu léky, zdravotnický materiál, pomůcky, barvy atd.
* Nemíváte na hranicích problémy?
P. T.: Dříve trochu problémy byly, ale teď je to lepší. Každopádně se na hranicích s léky nijak nevytahujeme a snažíme se je do auta uložit někam dolů a nahoru pleny, vitaminy… Ale na hranicích jinak obecně dobře působí to, že jedeme pomáhat do dětského domova a máme záštitu humanitární podpory. Opakovaně zmiňujeme horší podmínky, které jsou v ukrajinských ústavech.
* Můžete být konkrétnější?
P. T.: Na Ukrajině se dětský domov říká všem ústavním zařízením pro děti, tedy i ústavu sociální péče pro děti s postižením, což je v podstatě již zmiňovaný dětský domov ve Vilšanech. V něm žijí děti s nejhlubším stupněm mentální retardace, děti s tělesným i kombinovaným postižením, ale také děti zdravé, které na první pohled vypadají, že mají mentální postižení, ale jsou „jen“ deprivované a sociálně zanedbávané, protože nemají dostatek podnětů pro přirozený rozvoj svých schopností. Ústavní péče je na Ukrajině úplně jiná než u nás. Proto jsem mluvila o těch těžkých podmínkách. Domov ve Vilšanech je zřízen spíše z potřeby společnosti, aby bylo o děti alespoň na základní úrovni postaráno… A podle toho to tam také vypadá. Je to rozsáhlé zařízení. Ve třech budovách bydlí v současné době 188 dětí. Děti žijí ve velkých místnostech, bohužel ale v početných skupinách. V jedné místnosti bydlí vždy zhruba 25 dětí a o ty se stará jedna vychovatelka. Na tak velký počet dětí má ale ústav velmi málo personálu.
* Do kolika let žijí děti v tomto ústavu?
P. T.: Jedná se o zařízení pro děti do osmnácti let a pak by měly jít do ústavu sociální péče pro dospělé nebo do domova důchodců. Některým dětem je ale třeba i dvacet čtyři let, což jsou však klienti domovu nějakým způsobem prospěšní. Dá se říct, že je to takový reprezentativní vzorek dětí, které mohou pracovat anebo zpívají, takže jezdí na vystoupení a domov reprezentují. Těch je však malá skupina. Ostatní děti jsou většinou nesoběstačné, a to téměř ve všech činnostech včetně stravování a hygieny.
V oblasti Zakarpatské Ukrajiny funguje celkem šest takto velkých domovů pro děti a jeden diagnostický ústav. Dětské domovy jsou děleny podle míry postižení stupni od jedné do pěti. Dětský domov ve Vilšanech je určen pro děti s nejtěžším stupněm postižení, tzn. značen stupněm pět. Některé děti jsou pouze ležící, některé chodí nebo se pohybují na vozíku. Všechny mají diagnózu těžké mentální postižení - i když mentální postižení nemají a jsou třeba „pouze“ deprivované - a jsou označeny za nesvéprávné a nevzdělavatelné, to znamená, že jsou zbaveny povinné školní docházky. Děti do domova přicházejí buď z diagnostického ústavu, nebo jsou odebrány z rodin, anebo sem jejich cesta vede z kojeneckého ústavu.
* Kdo všechno a jak se o děti stará? Působí v domově vychovatelky, sestry, učitelé, terapeuti…?
P. T.: Dětský domov vede ředitel, který je ale na místě k dispozici jen několik dní v týdnu a také nevykonává žádnou práci s dětmi. Když tam není, řídí domov jeho zástupce. Dále jsou tam ošetřovatelky, tzv. sanitárky, které pracují na směny a střídají se na pokojích u dětí. Kromě nich je v domově ještě osm vychovatelek. V jeden den by měly mít službu vždy dvě a vést s dětmi různé programy. To ale úplně nefunguje, protože vychovatelky jsou tam sporadicky. Každý den je tam také na všechny děti jedna zdravotní sestra, která zajišťuje základní zdravotní péči. Nejběžnějším léčebným prostředkem je „fialová mastička“ (pravděpodobně obsahuje genciánovou violeť a dezinfekci), silné prášky nebo uklidňující injekce.
Právě injekce je pro děti jeden z největších strašáků, aby je sestra „nenakolila“ (Pozn. red.: z ruského kaloť - píchnout, resp. nakaloť - napíchnout. Účinná látka je zřejmě silné sedativum, nejspíš aminazin.). Dříve v domově také býval lékař, ale toho jsem tam upřímně řečeno už dlouho neviděla. Ten byl pro děti postrachem, protože léčil poměrně drastickým způsobem. Děti se od něj nechaly léčit jen v krajní nouzi, ale samy za ním s problémem nikdy nešly. A v poslední době v domově působí zubař, kterého domluvila jedna Švýcarka, která tam také jezdí pomáhat. Učitel tam žádný není, od toho jsou vychovatelky. Johana Kučerová: Vychovatelky ale v tomto směru moc nefungují, protože vykonávají práci sanitárek, které svou práci nestíhají.
* Co je náplní práce sanitárek, které mají děti na starosti, a jaké mají vzdělání?
P. T.: Měly by obstarat denní chod, to znamená základní hygienickou péči, pomoc při stravování a „uhlídat“ děti. Jinak pro ně ale žádný program nevytvářejí. Každopádně s dětmi tráví nejvíce času a věnují se jim nejvíce ze všech. Bohužel ale nemají pro tuto práci odpovídající vzdělání. Buď mají vzdělání jiné, nebo nižší. Problém totiž je, že na Ukrajině je obecně málo pracovních příležitostí, proto tuto práci vykonávají lidé, kteří třeba ani nemají vztah k dětem. V domově je na tolik dětí nedostatek personálu, takže i když by se chtěl dětem věnovat, nemá na to čas. Když je na 25 dětí jen jedna ošetřovatelka, stihne je tak akorát umýt, nakrmit a pak ohlídat, aby si neublížily a nikam neutíkaly. A k dovršení všeho je finanční ohodnocení velmi malé.
J. K: Představovala jsem si, že jeden z mých hlavních cílů v domově bude zaučit personál v ošetřovatelské péči o děti, aby dokázal včas odhalit zdravotní problémy a uměl je řešit, ale zjistila jsem, že to není tak jednoduché. Personálu je totiž tak málo, že stíhá jen zcela základní péči. Kontrolovat, jestli nemá někdo proleženiny nebo opruzeniny, už opravdu nestíhají.
* V souvislosti s tím by mě zajímalo, jaké vzdělání mají sestry a jaká je náplň jejich práce?
J. K.: Myslím, že nějaké zdravotnické vzdělání mají. Když měly aplikovat antibiotika, věděly, jak je mají naředit. Každopádně jsou to ale sestry, které zřejmě neviděly lékaře velmi dlouho a jsou zvyklé, že mají volnou ruku a nejvyšší slovo, co se zdravotní péče týká, takže co řeknou, to se udělá.
* V čem tedy spočívá činnost dobrovolníků přímo v domově?
P. T.: Když jsme do Vilšan začali jezdit, zjistili jsme, že děti tráví dny úplně pasivně, bez jakékoli aktivity, podnětů a neznají hru, takže si ani hrát neumějí. Jedinou náplní dne byla již zmiňovaná hygiena a jídlo. Nejdřív jsme začali pomáhat personálu právě se zajištěním hygieny, se stravováním dětí a zajištěním základní zdravotní péče. Pak jsme se snažili nějakým smysluplným způsobem dětem naplnit den. A to je pro ně asi to nejpřínosnější - když zažijí pocit, že o ně někdo stojí, je tam kvůli nim a věnuje se jim. V poslední době se snažíme zahrnout také nějaké programy, které směřují k rozvoji základních dovedností a schopností dětí. Mezi další patří arteterapie a muzikoterapie, bazální stimulace, fyzioterapie. A v neposlední řadě jsou pro děti důležité také procházky. Tento domov je uzavřeného typu, to znamená, že děti nemají volný pohyb ani po domově, natož po jeho okolí. Proto hodně dětí vůbec neznalo ani nejbližší okolí domova.
* Na jaké úrovni je tam zdravotní péče? Je dostupná nějaká nemocnice? U postižených dětí je potřeba počítat s rizikem zdravotních komplikací…
J. K.: Nemocnice je asi 40 km daleko, ale není jednoduché dítěti nemocniční péči zajistit, protože to podléhá mj. i schválení lékařem domova, který v ústavu téměř nikdy není.
P. T.: Domov má sice k dispozici auto, ale k jeho použití je potřeba opět svolení ředitele. Pokud jsme tam my, vezeme dítě naším autem. Největším problémem je ale to, že na Ukrajině moc nefunguje systém zdravotního pojištění a léčba se platí. Jenže je dost drahá, takže do nemocnice se jezdí pouze v případě, je-li stav pacienta hodně špatný.
* A jak se to tedy řeší? Jaké to má důsledky, jestliže je péče neadekvátní? Nevede to k příliš vysoké úmrtnosti?
J. K.: Byla jsem překvapená, že úmrtnost je poměrně nízká. Více než zdravotní péčí je to tím, že zdejší děti mají „tuhý kořínek“. Jakmile se ovšem dítě dostane do ohrožení života, jeho vyhlídky nejsou optimistické. Infekční nemocnost dětí je naštěstí výjimečná. Domov je uzavřený prostor a jen málo lidí přijde z venku, takže je riziko přenosu infekce eliminováno. Ležící klienti nejčastěji trpí chronickou bronchitidou. Téměř se u nich nevyskytují dekubity, což je způsobeno tím, že nemají pleny na jedno použití. Jsou baleni do plátěných hadrů, které se perou, proto se kůže nepotí. Zároveň děti nejsou zvyklé na antibiotika, takže na jakoukoli jejich formu velice rychle reagují.
P. T.: Tohle pro nás byla výhoda. Když jsme do domova začali jezdit, některé ležící děti dekubity měly a my jsme je začali léčit Framykoinem nebo Betadine a mělo to velmi rychlý efekt. Trochu jsme se obávali, že než zase přijedeme, situace se opět výrazně zhorší. To se ale naštěstí nestalo, snad i proto, že jsme se snažili personál naučit, jak o dekubity pečovat. Co se úmrtnosti dětí týče, nelze popřít, že se to stávalo, ale už je to „statisticky“ na lepší cestě, nejspíš i proto, že některé z nejvíce postižených dětí ředitel přesunul do domovů důchodců, ústavů sociální péče nebo bohužel zemřely. Výjezdy do nemocnice nejsou vždy úspěšné právě z toho důvodu, že se jezdí až na poslední chvíli. Když se vrátím k lékům… antibiotika mají, ale nepoužívají je.
* Ovšem jak je to s léky, které má u nás každý běžně doma, jako třeba Paralen nebo nějaké léky na bolest?
J. K.: Možná je tam mají, ale rozhodně je nepoužívají. Děti ani nejsou zvyklé si o ně říkat. Když jsme v domově my, chodí si děti za námi popovídat a při té příležitosti se svěří, že je něco bolí, ale sestrám se nesvěřují. Navíc pro léky na bolest si k nám chodily i sestry.
P. T.: Problém je v tom, že děti nemají naplněná základní práva a nikdo neposlouchá jejich názor. Navíc je pro ně velkou hrozbou právě výše zmiňovaná uklidňující injekce, kterou dostávají, ať je něco bolí nebo jsou nezvladatelné.
* Jak přijal personál skutečnost, že jste do domova začali jezdit a snažili se u nich zavést něco nového?
P. T.: Ze začátku naši přítomnost neviděli rádi, protože měli pocit, že když přijedeme jednou za tři měsíce na 14 dní za dětmi, nemůžeme vidět, jak těžké podmínky pro personál tam jsou. Ale časem se to zlepšilo. Zejména asi proto, že přijíždíme pravidelně, vždy přibližně stejná skupina a také personálu vysvětlujeme, co s dětmi děláme a proč. V době, kdy v domově jsme, se snažíme podmínky dětí zlepšovat, ale k trvalému zlepšení může dojít teprve tehdy, bude-li i personál odpovídajícím způsobem o děti pečovat. Musím však říct, že někteří se opravdu snaží. Podařilo se například to, že některé z dětí, které předtím nechodily, v průběhu několika let, co do domova jezdíme, začaly chodit, nebo se alespoň zdravotně zlepšily.
* Co vás, Pavlo, vedlo k tomu, že jste se pustila do pomoci na Ukrajině? Není to oblast, kam by s pomocí mířily davy lidí…
P. T.: K sociální sféře jsem měla vždycky blízko. Když jsem byla v dětském domově poprvé, získala jsem k tomu místu silný citový vztah. Zanechalo to ve mně velmi silné zážitky a došla jsem k závěru, že právě v tomto domově chci pomáhat. Tam jsou opravdu hrozné životní podmínky, navíc děti, které v domově bydlí, nemají žádný výhled do budoucnosti. Chtěla jsem ty těžké podmínky pomáhat zlepšit.
* Johanko, jaké pocity jste měla vy jako lékařka, když jste do Vilšan přijela poprvé a viděla úroveň sociální a zdravotní péče?
J. K.: Beznaděj. První pocit byla velká beznaděj, co tam můžu dokázat se svýma dvěma rukama a jedním fonendoskopem. Nemají možnost využití laboratorních vyšetření ani zobrazovacích metod a ani nevím, jestli je mají v nejbližší nemocnici. Kdyby se u těchto dětí včas diagnostikovaly a řešily příčiny jejich postižení, některé z nich mohly žít kvalitní život. Nikdo jim ale neposkytl potřebnou léčbu, rehabilitaci a podobně. V tuto chvíli je pro většinu dětí na nějaké výrazné zlepšení zdravotního stavu pozdě. Další věc je výživa. Děti dostávají pouze makarony se sušeným mlékem a instantní kaše, mají chronický nedostatek bílkovinných a tukových výživových preparátů, takže většina z nich trpí podvýživou. Ale mojí hlavní náplní bylo řešit běžné každodenní zdravotní problémy dětí, nachlazení, kožní problémy, střevní obtíže atp.
* Co vás vedlo k tomu jet právě na Ukrajinu, do horších podmínek, než jsou u nás? Místo abyste jela někam na Západ, vybrala jste si smutnější prostředí s více starostmi…
J. K.: Vždycky jsem chtěla jet pracovat do zahraničí. Když pominu fakt, že na Západ je mnohem těžší se propracovat, východní země mě vždycky lákaly. I když svoje dosavadní dobročinné úsilí jsem upínala spíše do asijských zemí, Ukrajinu jsem jako zemi chtěla poznat. Na medicínu jsem šla s tím, že chci pomáhat lidem. Moje práce mě baví a na Ukrajině mě přitahovala myšlenka, že budu pracovat v terénu, kam se přede mnou moc lékařů nedostalo, a setkám se s případy, které se vzhledem ke kvalitě preventivní péče u nás nevyskytují. Od začátku mi bylo jasné, že ne všem budu schopna pomoct. Ale jestli jsem pomohla třem dětem, je to skvělé. Lékař je často vnímán jako velká autorita.
* Předpokládám, že děti vás jako autoritu respektovaly, ale zajímalo by mě, zda vás respektoval i tamní personál?
J. K.: Děti mě jako autoritu braly a myslím, že i personál. Z velké většiny to bylo tím, že jsem využívala k léčení naše zásoby, takže tamní personál to nic nestálo. Ne vždy jsem se ale setkala s pochopením, za ta léta mají svoje zavedené postupy, s kterými jsem jako lékařka mohla nesouhlasit, ale konečné slovo měla vždy místní zdravotní sestra. V průběhu pobytu jsem prohlédla všechny děti a sestry se snažily u toho být, zajímaly se. Několik dětí jsem doporučila k vyšetření do nemocnice a teď při jarním výjezdu budu zvědavá, jak to dopadlo. Mluvily jsme o lékaři, který v domově čas od času působil a pro děti byl velkým strašákem.
* Vy jste také lékařka a strašák jste nebyla?
J. K.: Neměla jsem ten pocit. Myslím, že mi důvěřovaly a chodily za mnou rády, leckdy i s hloupostmi. Velmi mě také těšil zájem personálu, který za mnou chodil pro radu.
P. T.: Ačkoli jsou děti plné nedůvěry, protože nezažily žádný příliš osobní a vstřícný přístup, tak u nás rychle přišly na to, že za nimi jezdíme pro jejich dobro a že nám mohou věřit. K personálu domova si zachovávají trochu větší odstup, protože vědí, že personál má nad nimi absolutní moc, takže jsou opatrnější. Ale mám pocit, že jsme si získali nakonec i důvěru personálu. Má na to možná vliv také to, že někdo z nás má vždy na starosti lékárnu a materiál, který přivezeme, takže jim připadáme kompetentní už jen proto, že tam ty věci máme.
J. K.: Mě fascinovalo zejména to, že můžu jet pomáhat někam, kde zatím nikdo z mého oboru nepůsobí. Dostala jsem se do nedotčeného terénu, což mě velice lákalo. Do budoucna by bylo fajn, kdyby tam mohlo působit více odborníků z řad lékařů i jiných odvětví a navzájem svoje zkušenosti konzultovat. Také by bylo úžasné, kdyby se podařilo dostat některé děti do Čech, protože už teď vím o dvou, které by potřebovaly operaci, jedno očí, druhé ucha. Dále by bylo potřeba dovézt pro potřeby domova alespoň nejzákladnější laboratorní testy. Každopádně tato mise pro mě byla velkou zkušeností.
K občanskému sdružení Bodaj jsem se dostala vlastně náhodou, přes kamaráda, a jsem moc ráda, že jsem tam mohla jet. Zatím jsem byla ve Vilšanech jednou a velmi mě dojalo, co tam dobrovolníci třikrát za rok jezdí dělat. Například jedna holčička, která teď normálně běhá a směje se, byla před třemi lety nechodící, nekomunikovala, neudržovala oční kontakt. Takový úspěch svědčí především o zlepšení sociální péče, která je tam také velmi zanedbávaná. Takže klobouk dolů před těmito lidmi a před tím, co v takových podmínkách dělají.
P. T.: Vilšanské děti jsou statečné a zvládnou toho hrozně moc. Dokážou naší přítomnosti využít a daří se jim i proto, že jsou to prostě bojovníci.
J. K.: Musím potvrdit, že jezdit tam je návykové. Když už do Vilšan jednou přijedete, nemůžete přestat. Je to z velké části dáno také tím, že děti na nějakou pomoc nejsou zvyklé a jsou za všechno velmi vděčné. Každé objetí je pro ně svátek a svůj vděk dávají intenzivně najevo, což je velmi motivující a nabíjí to člověka energií.