Někteří lidé mají potíže s fungováním ve společnosti a odmítají respektovat pravidla, která definují společensky přijatelné chování. Vůči ostatním se chovají necitlivě, mají sklony k výbuchům a mnozí z nich patří mezi recidivisty, protože opakovaně páchají trestnou činnost. V minulosti byli takoví jedinci považováni za nevychované a neslušné, protože na první pohled nepůsobí jako nemocní.
Co se dozvíte v článku
Co je disociální porucha osobnosti?
Disociální porucha osobnosti, známá také jako antisociální porucha osobnosti, nese podle Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10) označení F60.2. V minulosti se jí říkalo psychopatie nebo psychopatická porucha osobnosti. U duševních poruch se někdy používá též klasifikace DSM-5, která člení poruchy osobnosti do tří klastrů: A (podivíni), B (afektovaní) a C (úzkostní).
Disociální porucha osobnosti patří do klastru B, protože je pro ni charakteristické emotivní a dramatické chování. Člověk s touto poruchou se chová vůči ostatním bezohledně až bezcitně, nerespektuje společenské normy a trpí agresivními výbuchy vzteku, které mnohdy vyústí ve fyzické násilí. Pro poruchy osobnosti je navíc typické to, že si dotyčný svůj problém odmítá připustit a nemá pocit, že by s ním bylo cokoliv v nepořádku. [1, 2, 3, 4, 5]
Disociální porucha osobnosti vs. disociativní porucha identity
Na první pohled se může zdát, že pojmy disociální porucha osobnosti a disociativní porucha identity zní hodně podobně, ale jde o dvě naprosto odlišné poruchy. Zatímco disociální porucha osobnosti je porucha, pro kterou je charakteristický určitý způsob chování vymykající se společenským normám, disociativní porucha identity (DID) je duševní nemoc, při které má pacient dvě či více identit (osobností) v jednom těle.
Navíc se u něj objevují i potíže s uvědoměním si sebe sama, ztráta identity či neschopnost vnímat čas. DID vzniká v reakci na nějaké trauma. Často jde o traumatické zážitky z dětství (až v 90 %). Disociace funguje v tomto případě jako obranná reakce mozku, který se tím brání vůči něčemu, s čím se ani nemůže jinak vyrovnat. [6, 7, 8, 9]
Co způsobuje disociální poruchu osobnosti?
Podobně jako jiné poruchy osobnosti je i disociální porucha brána jako součást charakteru. Lze ji tedy jen velice těžko změnit. Navíc neznáme konkrétní příčiny toho, proč u některých lidí dochází k rozvoji těchto poruch. Prevalence disociální poruchy osobnosti je cca 5 % v populaci, přičemž častěji postihuje muže než ženy.
Odborníci se však přiklánějí k tomu, že půjde pravděpodobně o souhru dědičných predispozic a negativních vlivů z rodinného prostředí a okolí. Většina jedinců s disociální poruchou pochází z rodin, kde se k sobě rodiče chovali násilně, páchali trestnou činnost a své děti týrali nebo zanedbávali. Samozřejmě to ale nutně neznamená, že dítě vyrůstající v takovém prostředí musí trpět poruchou osobnosti. Jen jde o předpoklad, který riziko jejího rozvoje podstatně zvyšuje. [10, 11, 12, 13]
Příznaky disociální poruchy osobnosti
Pro osoby s disociální poruchou osobnosti jsou charakteristické následující projevy:
- Nerespektování společenských norem: vůbec je nezajímá, co je společensky přijatelné chování, a nastavená pravidla bez výčitek ignorují.
- Absence svědomí a pocitů viny: nemají pocit, že dělají něco špatně, a nikdy se nepoučí z vlastních chyb. Naopak hledají výmluvy a litují jen sami sebe.
- Obviňování ostatních: ze svých chyb naopak obviňují ostatní a jsou vůči nim velice kritičtí.
- Bezohlednost a nedostatek empatie: prakticky nejsou schopni vnímat pocity a potřeby druhých. Ostatní lidé je vlastně vůbec nezajímají, představují pro ně pouze prostředky, jak dosáhnout toho, co chtějí.
- Sklony k násilí a agresivitě: mají extrémně nízkou toleranci k frustraci, což znamená, že jim k rozčílení a agresivnímu chování stačí opravdu málo.
Lidé s disociální poruchou osobnosti sice dokážou navazovat vztahy a sociální kontakty, ale jen málokdy jim vydrží delší dobu. Vlastně o ně ani nemají upřímný zájem. Typické je pro ně také časté střídání zaměstnání a neschopnost dobře se postarat o děti. Pro člověka s disociální poruchou osobnosti je podstatné dosáhnout svých cílů bez ohledu na to, jak se cítí ostatní. Na ně žádné ohledy nebere.
V souvislosti s touto poruchou osobnosti se často mluví o páchání trestných činů. Porucha se začíná projevovat již v dětském věku, kdy ji může být obtížné odlišit od pubertálního chování a vzdoru. Děti s touto poruchou chodí za školu, experimentují s návykovými látkami ve velice útlém věku a často se uchylují ke krádežím.
Patologické chování se stupňuje, takže se mohou začít dopouštět závažnější kriminální činnosti. V dospělosti mívají problémy s nezaměstnaností, nedokážou si udržet funkční vztahy, snadno se stanou závislými na návykových látkách a celkově se chovají nezodpovědně. To vše vytváří ideální „živnou půdu“ pro další patologické chování. [14, 15, 16, 17, 18]
Dá se disociální porucha osobnosti léčit?
Poruchy osobnosti je velice těžké diagnostikovat a prakticky nemožné vyléčit. Osoby s disociální poruchou osobnosti si totiž odmítají připustit, že vůbec nějakou poruchou trpí, a své chování považují za přirozenou součást své osobnosti. Vlastně nemají pocit, že by na sobě měli cokoliv změnit, a naopak obviňují ostatní z toho, že je odmítají přijmout takové, jací jsou.
Pokud už člověk s poruchou osobnosti vyhledá odbornou pomoc, učiní tak spíše proto, že potřebuje pomoct se závislostí na návykových látkách, alkoholu či jinými závažnými problémy, které mu zásadním způsobem komplikují život. Zavedení farmakologické terapie nebo psychoterapie mu ale může pomoct lépe zvládat afektivní výbuchy a agresivní projevy. [19, 20, 21, 22]
Zdroje: nih.gov, mind.org.uk, mayoclinic.org, psychiatry.org, patient.info, pnhb.cz, rozhlas.cz, psychiatriepropraxi.cz, muni.cz, nzip.cz
