Editorial

Z redakčního deníku : Je neděle 23. června a venku již několikátý den vládne opravdu horké letní počasí. V tomto ročním období nic neobvyklého… Rok od roku mám ale intenzivnější pocit, že si z nás příroda dělá legraci, že nás zkouší, co vydržíme. Nebo je to možná celé jinak a obráceně: My zkoušíme, co si ještě můžeme k přírodě dovolit, a pak se divíme. Velikonoční svátky na sněhu dospělé zaskočily, děti možná potěšily, i když vzhledem k jejich pohyblivosti (pozn.: v rozsahu od 23. 3. do 26. 4. podle termínu prvního jarního úplňku, velikonoční svátky pak začínají následující neděli) může být tedy spektrum variací počasí poměrně široké. Proč zmiňuji tři měsíce „staré“ velikonoční svátky? Protože od té doby příroda všem ukázala, kdo je tady pánem a „zač je toho loket“! Je to jako včera, někdo by možná lehce ironicky dodal „uteklo to jako voda“, kdy Českou republiku a okolní státy postihly velké, ničivé povodně (2002). Utrpěla nejen Praha, ale především řada měst a vesnic, které se z následků povodní léčily roky. Některé ani nestihly vyřešit všechny problémy, připravit patřičná opatření, která by podobné katastrofě v budoucnosti zabránila, a byly zpět! Po jedenácti letech se velká část republiky znovu ocitla v ohrožení. Hladiny vod v Čechách, a nejen tam, postižena byla velká část střední Evropy, se prudce zvedaly a společně s tím ničily! Vše, co vodě stálo v cestě, smetla, zatopila, kontaminovala… V pohotovosti byli hasiči, vojáci, záchranáři, zdravotníci, hygienik instruov