Editorial

Kdybych se bývala byla v únorovém sloupku věnovala nebývale teplé zimě, pučícím stromům a keřům, zelenající se trávě, bývala bych se nedopustila poměrně fatální chyby. Na druhou stranu bych ale zase bývala byla neměla možnost osobně poznat lidskou tvář jednoho z politických reprezentantů českého zdravotnictví. Jak to celé začalo a co se vlastně stalo? Prvotní chybou byl již samotný fakt rozhodnutí pustit se na tak malém prostoru, který editorial nabízí, do politiky, navíc do určitého shrnutí. Vybrala jsem si hlavní cíle, mnou zde označované za zaklínadla či mantry, dnes již exministrů zdravotnictví několika posledních let. Kdo by ale čekal, že se vloudí chyba… Doktoru Holcátovi, předcházejícímu ministru zdravotnictví, jsem zde přisoudila zrušení nemocničních poplatků a poplatků za položku na receptu. Nic zlého netušíc jsem únorové číslo nechala v klidu odejít do tisku a… Jednoho krásného únorového, téměř jarního dne jsem byla upozorněna, že dr. Holcát četl onu Sestru, četl daný úvodník a nachytal mne „na švestkách“. Naštěstí na mne nešel s flintou, ale lidsky mi tehdejší situaci vysvětlil a na mé omluvy a sliby písemné nápravy mi odvětil: „Asi bych zmíněnému překlepu o poplatcích nevěnoval další pozornost, nechal bych to být…“ Pane exministře, budete-li číst opět tyto řádky, a teď už vím, že ano, děkuji za gentlemanské upozornění, opravu a školu politické diplomacie. Člověk není neomylný, svou chybu přiznávám. Tehdejšímu panu ministrovi jsem přiřkla zrušení poplatků, ačko