Eutanazie je jedním z nejdiskutovanějších témat hledajících odpověď na pochopení lidského života, jeho smyslu, významu. Při zamýšlení se nad eutanazií vyvstává otázka etiky a lidskosti. Většina autorů se ztotožňuje s holandskou definicí. Poradní komise nizozemské vlády pro otázky zdravotnictví definovala eutanazii jako úmyslný úkon, kterým dochází ke zkrácení života nebo se úmyslně život neprodlužuje u pacientů nevyléčitelně nemocných, a to k jejich prospěchu.
Formy eutanazie
V dřívějších dobách se eutanazie dělila pouze na aktivní a pasivní. Aktivní eutanazie označovala zásah vedoucí ke smrti, kupříkladu podáním léku ve smrtelné dávce, zatímco pasivní eutanazie znamenala ústup od aktivního zásahu, nepodání léku nebo nepokračování v terapii, což bylo příčinou smrti.
Dnes se hovoří také se o eutanazii dobrovolně vyžádané (voluntary), o niž nemocný sám požádal, dobrovolně nevyžádané (non-voluntary), při níž nemocný svůj názor nebyl schopen vyjádřit, a konečně i nedobrovolné (involuntary). U eutanazie pasivní (strategie odkloněné stříkačky) se jedná o omezení či vynechání určitých opatření, která prokazatelně nemohou zachránit život člověka, ale lidský život pouze prodlouží za cenu dalšího utrpení nemocného nebo jeho nejbližších. Pasivní eutanazie je zpravidla chápána jako méně nebezpečný postup. Důležité je také vědět o existenci rozdílu mezi přímou a nepřímou eutanazií. V případě přímé eutanazie je uspíšení či navození smrti druhého člověka hlavním cílem tohoto jednání, v případě nepřímé eutanazie je smrt či její uspíšení pouze vedlejším, primárně nezamýšleným možným důsledkem jednání, jehož základním cílem je zbavit nemocného bolesti nebo jiného utrpení.
Lze rozlišit také vyžádanou a nevyžádanou eutanazii, a to podle toho, nakolik je toto podloženo přáním a vůlí pacienta. Zmíněné rozlišování je však podle Šnédara (2008) zavádějící, jelikož každá eutanazie vždy musí vycházet z přání a vůle nemocného a trpícího.
Asistovaná sebevražda podle Haškovcové (2007) reprezentuje zvláštní formu eutanazie. Pacient si v tomto případě přeje zemřít z důvodu nevyléčitelné nemoci, strádá nesnesitelnými bolestmi a onemocnění má neblahou prognózu. Akt ukončení života však nevykonává lékař, nýbrž za jeho asistence tak činí pacient sám.
Etické aspekty eutanazie
Debata nad legalizací lékařsky asistované sebevraždy, jak píše Byock (2005), odvádí naši pozornost od mnohem logičtějších, humánních a trvalých řešení naší krize. Pokud se lékařsky asistovaná sebevražda stane legální, naše společnost se i nadále bude muset vyrovnat s utrpením skupin pacientů, kteří jsou v současné době vyloučeni z jakýchkoli úvah o pomoci při umírání. Osoby s vývojovým postižením, jedinci s duševní nemocí, lidé s Alzheimerovou chorobou, dále ti, kteří jsou při vědomí, ale zcela ochrnutí, tzn. ti, kteří nejsou schopni spolupracovat na sebevražedném aktu, jsou již předem vyloučeni z nabídky legalizace asistované sebevraždy.
Zvláště citlivý charakter zákona takové vyloučení ospravedlňuje, aby se zabránilo zneužívání asistované sebevraždy. Nicméně všichni tito lidé v sobě nesou potenciál utrpení v době svého umírání. Pokud má být soucitnou odpovědí společnosti na skutečnost umírání smrt na požádání, není snad nevyhnutelné, aby společnost rozšířila tyto služby i pro ně? Pokud je asistovaná sebevražda či eutanazie považována za právo umírajících lidí, na jakém základě a jak dlouho bude společnost schopná upírat toto právo dětem, osobám těžce tělesně postiženým, jedincům s mentální retardací či demencí?
Psychologie dnes zkoumá také jednotlivé fáze procesu umírání, aby umírajícího bylo možno lépe pochopit a doprovázet jej. Podle Dubcové (2011) mnoho lidí umírá o samotě. Jedním z cílů medicíny je maximální oddálení smrti. Lidé se však obávají, že jim takto bude znemožněno důstojně zemřít.
Argumentace pro legalizaci eutanazie a asistované sebevraždy
1. Ekonomický argument: Šnédar (2008) uvádí, že náklady na zdravotní péči o těžce a nevyléčitelně nemocné jsou vysoké a jsou daleko vyšší než náklady spojené s milosrdnou smrtí. Ušetřené náklady by tak mohly být účelně a efektivně využity ve prospěch těch nemocných, u kterých je naděje na uzdravení. V této souvislosti se hovoří i o tzv. sociálně ekonomické eutanazii. Její podstata vychází z omezených finančních zdrojů – řada nemocných je tak odsouzena stejně k smrti, a to jen proto, že jim společnost z ekonomických důvodů nemůže špičkovou zdravotní pomoc zajistit, ačkoli v jiné ekonomicky vyspělé společnosti by jejich zdravotní stav bylo možno zlepšit. 2. Argument o autonomii člověka: Souhlasíme se Špinkovou (2006) do té míry, že každý člověk má právo volit pro sebe takový způsob života, který si sám určí. Do jeho rozhodování, pokud jím neomezuje druhé, mu nemůže nikdo jiný, ať už jednotlivec nebo stát, kupříkladu zákony, zasahovat.
3. Argumentace o bolesti a utrpení člověka: Přesvědčení, že volání člověka, jenž trpí bolestí a žádá druhého, aby mu pomohl ukončit jeho život, musíme brát vážně. Hlavním a prakticky jediným argumentem zastánců eutanazie a asistované sebevraždy je milosrdná snaha zbavit člověka utrpení, bolesti a zachovat tak přijatelnou kvalitu života. (Špinková, 2006)
Argumentace proti
Většina zdravotnických organizací a stavovských zdravotnických komor považuje eutanazii a asistovanou sebevraždu za nepřijatelnou, a to zejména z etického hlediska. Vyzývají lékařský stav k jejímu zavržení, a to i tehdy, pokud by byla legalizována. Tímto zamítavým postojem není nijak narušeno právo respektovat svobodnou vůli pacienta, a pokud to bude jeho přáním, v konečné fázi nemoci dát této volný průběh a prostor přirozenému procesu smrti. Právo pacienta odmítnout lékařskou péči je základním právem a není neetické,
pokud lékař respektuje jeho skutečnou a svobodnou vůli. Aktivní provádění eutanazie je tedy zcela zbytečné. Další silný argument je, podle Šnédara (2008), že pokud by byla eutanazie legalizována a začala by být i vykonávána, mohl by tím být narušen základní důvěrný vztah mezi lékařem a pacientem. Pacienti by se mohli právem obávat jejího zneužití. Eutanazie je zbytečná, neboť ji lze nahradit pravým opakem – dobrou smrt lze nahradit dobrým životem, a to až do jeho přirozeného konce. O’Conor a Aranda (2005) uvádějí, že otevřená diskuse o žádostech pacientů, které se týkají ukončení života, může pomoci k tomu, že k těmto žádostem budeme přistupovat vážně, s respektem a budeme na ně reagovat způsobem, který neohrozí morální nebo právní pozici sester ani dalších zdravotnických pracovníků. Sestry mají obvykle blízký vztah k těm, o které pečují, a proto mohou zhodnotit, v čem jsou lidé na konci života zranitelní, a poznat projevy, kterými naznačují, že chtějí umřít. Sestry také mohou otevřít diskusi o pacientových obavách, pocitech a jejich právu odmítnout léčbu. Na druhou stranu sestry mají také povinnost chránit pacienty před lidmi, kteří na ně vyvíjejí tlak, aby požádali o eutanazii. Eutanazie je legalizována v Nizozemsku a v Belgii. Ukončení života člověka druhým člověkem na jeho žádost je přitom i zde nadále trestným činem. Výjimku tvoří pouze ukončení života druhého člověka lékařem za určitých podmínek.
Asistovaná sebevražda je od roku 1997 legalizována v Oregonu (USA), tolerována je ve Švýcarsku, kde zákon neumožňuje její postih. Avšak i ve Švýcarsku sílí tendence k uzákonění některých podob eutanazie bez výslovného souhlasu pacienta a k eutanazii dětí. Eutanazie často není žádána z důvodů nesnesitelného utrpení, bolesti apod. V Oregonu je například nejčastějším důvodem žádosti o asistovanou sebevraždu ztráta smyslu života, obava z osamělosti, ze ztráty samostatnosti a kontroly nad tělesnými funkcemi. (Špinková, 2006).
Otázka eutanazie tedy stále čeká na odpověď. „Mít strach z cesty do neznáma je lidské a já osobně se umírání děsím. Vždyť nemám ani mapu.“ (Peck, 2001, s. 158)
Literatura BYOCK, I. Dobré umírání. Možnosti pokojného konce života. Praha: Vyšehrad, 2005. s. 325. ISBN 80-7021-797-9. DUBCOVÁ, I. Etika umírání a smrti. Sestra. 2011, 21, 11, s. 44. ISSN 1210-0404. HAŠKOVCOVÁ, H. Thanatologie. 2. vyd. Praha: Galén, 2007. s. 244. ISBN 978-80-7262-471-3. O’CONOR, M. Paliativní péče pro sestry všech oborů. 1. vyd. Praha: Grada, 2005. s. 324. ISBN 80-247-1295-4. PECK, S. M. Odmítnutí duše. 1. vyd. Praha: Pragma, 2001. s. 235. ISBN 80-7205-757-X. ŠNÉDAR, L. Základy zdravotnického práva. 1. vyd. Praha: LexisNexis, 2008. s. 125. ISBN 978-80-86920-21-4. ŠPINKOVÁ, M. Euthanasie – víme, o čem mluvíme? Praha: Cesta domů, 2006. s. 42. ISBN 80-239-8592-2.
O autorovi| PhDr. Tímea Trzos, Ph. D., Bc. Kateřina Notari, Filozofická fakulta OU, Ostrava (ttdvs@seznam.cz)