Nejslavnější výrok amerického patologa Jacka Kevorkiana, přezdívaného Doktor Smrt, zní „Umírání není zločin“. Tento lékař pomohl zemřít přibližně 130 lidem a strávil za to osm let ve vězení. Část společnosti v něm vidí člověka, který pomáhal nevyléčitelně nemocným od utrpení, mnozí v něm spatřují zločince a vraha.
Je otázkou, zda by legalizace eutanázie neznamenala porušení práva každého člověka na život. Avšak pokud existuje něco jako právo na smrt, není pak porušováno tím, že eutanázie není legální? Na co tedy člověk má či nemá právo…
Eutanázie neboli milosrdná smrt
Pojem eutanázie vznikl spojením dvou řeckých slov: eu = dobrý, thanatos = smrt. Synonymem pro eutanázii by mohlo být tedy slovní spojení „dobrá smrt“.
Velký lékařský slovník definuje eutanázii jako aktivní usmrcení pacienta lékařem z důvodu zkrácení jeho utrpení, na jeho vlastní žádost (Vokurka, Hugo a kol. 2009).
Podle Munzarové (2008) je jako eutanázie označováno úmyslné ukončení života člověka jinou osobou na jeho vlastní přání. Odlišuje eutanázii, kdy život pacienta ukončí lékař, od asistovaného suicidia, při kterém pacient ukončí svůj život sám za asistence lékaře. Nezbytnou součástí je projev vůle zemřít, proto nemůžeme o eutanázii hovořit v případě ukončení života novorozence, kojence či jedince v kómatu.
Světová lékařská asociace (WHA) nabízí tuto definici eutanázie: „Jedná se o vědomé a úmyslné provedení činu s jasným záměrem ukončit život jiného člověka za následujících podmínek: * subjektem je kompetentní informovaná osoba s nevyléčitelnou chorobou, která dobrovolně požádala, aby její život byl ukončen, * jednající ví o stavu této osoby a o jejím přání zemřít a činí tento skutek s prvořadým úmyslem ukončit život této osoby, * skutek je proveden se soucitem a bez osobního zisku.“ (Munzarová, 2008) Jak snadno je eutanázie zneužitelná a jak hrůzných rozměrů toto zneužití může dosáhnout, prokázala historie. Berka a Sum (2005) v této souvislosti zmiňují publikaci, jež vyšla v roce 1920 s názvem Poskytnutí souhlasu ke zničení života, který žití není hoden (Die Freigabe der Vernichtung lebensunwerten Lebens), německých autorů Karla Bindinga a Alfreda Hocheho, která se stala v určitém smyslu slova návodem, vysvětlením i vědeckým základem nacistického „Programu eutanázie“, v rámci něhož nacisté vyvražďovali tisíce nevyléčitelně nemocných, duševně nemocných osob, mentálně postižených, ale i homosexuálů. Dreßen (2008) uvádí, že prvotním podnětem k tomuto programu bylo v roce 1938 několik žádostí rodičů, kteří si přáli usmrcení svých nemocných dětí z milosti. V Německu tedy vznikl úřad, který se zabýval těmito žádostmi. Usmrcování z milosti přerostlo v hromadné vyvražďování. Jako zdůvodnění a ospravedlnění byl ovšem veřejně uváděn soucit s dlouhodobě trpícími a nevyléčitelně nemocnými, kteří žijí nekvalitní život, a jeho předčasné ukončení je vlastně formou pomoci. V „Programu eutanázie“ však lidé umírali v důsledku hladu, po podání smrtící injekce nebo za použití plynu. „Program eutanázie“ byl přísně tajný a byl ukončen roku 1941. V průběhu let 1938 až 1941 bylo takto usmrceno 70 až 90 tisíc lidí. I přes oficiální ukončení však vyvražďování pokračovalo a konečný počet obětí nacistické eutanázie je odhadován až na 270 tisíc lidí.
Legalizace a legalita eutanázie
Problematika eutanázie je již mnoho let předmětem diskusí zřejmě také proto, že v některých zemích je legální, v jiných ne, v některých se vedou debaty nad její legalizací a ozývají se hlasy zastánců i odpůrců. A takto je to již po staletí. Sokrates (470–399 př. Kr.) viděl v eutanázii možnost, jak zbavit člověka nesnesitelného utrpení. Platon (427–347 př. Kr.) byl oproti Sokratovi zdrženlivější, ale možnost eutanázie ve výjimečných případech schvaloval. Naopak odpůrcem byl Aristoteles (384–322 př. Kr.), avšak nikoli z důvodů etických, ale spíše proto, že eutanázie je podle jeho názoru projevem zbabělosti a strachu a zároveň odebírá sílu státu, protože člověk má co nejdéle sloužit státu a překonávat překážky. Thomas Moore (1478– 1535) přiznává nevyléčitelně nemocným právo na ukončení jejich utrpení, naopak Immanuel Kant (1724–1804) považoval eutanázii za nemorální (Náhlíková, 2008).
První zemí na světě, která legalizovala eutanázii, byla v roce 1996 Austrálie, resp. její část – Nothern Territory, první evropskou zemí bylo v roce 2002 Nizozemí. Eutanázie je legální také v Belgii, Lucembursku a Švýcarsku. Pasivní eutanázie, tedy ukončení léčby udržující pacienta při životě, je legální ve Francii, Dánsku a Finsku. Ve Spojených státech amerických je eutanázie legální pouze v Oregonu. Každá země si obvykle stanovuje vlastní podmínky, za kterých je tento zákrok legální, a má vymezena pravidla bránící zneužití (Berka, Sum, 2005).
Právo na život versus právo na smrt
Zastánci eutanázie uvádějí jako argument pro její legalizaci právo každého jednotlivce rozhodovat o svém životě, tedy i o smrti. Člověk je autonomní, a stejně jako má právo na život, měl by mít také právo i na ukončení svého života. V případě eutanázie však nekončí život jedinec sám, vlastní rukou, nýbrž s pomocí lékaře, kterého tím činí spoluodpovědným. Právě lékař posuzuje zdravotní stav nemocného – žadatele o eutanázii.
V Listině základních práv a svobod je uvedeno: „Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením. Nikdo nesmí být zbaven života.“ Žádné právní dokumenty však nezmiňují právo na smrt. Smrt není označována jako hodnota. Nesmíme zapomínat na to, že úmyslné zbavení života je vždy usmrcením se všemi skutkovými znaky trestného činu podle platné legislativy. Spoluúčast lékaře při provedení eutanázie je spojena s právními důsledky, ale je také třeba myslet na postoje a svědomí konkrétního lékaře, který se zavázal chránit život, pomáhat k navracení zdraví a mírnění utrpení.
K této oblasti se výstižně vyjadřuje profesor Klener (Pergl, 2008). Podle jeho slov by člověk, který se rozhodne dobrovolně odejít, neměl o ukončení života žádat lékaře a tím na něj přenášet část odpovědnosti, ale zvolit jinou možnost. Jako příklad paradoxní situace uvádí pomoc sebevrahům a prevenci suicidiálních pokusů, případně zachraňování životů sebevrahů, čímž vlastně také bráníme jejich svobodné vůli, i když opačně než v případě eutanázie. Mnozí z nich totiž často následně děkují za záchranu života a jsou rádi, že se jejich sebevražedný pokus nezdařil. V péči o nemocné zdůrazňuje význam nejen medicíny a ošetřovatelství, ale také sociálních služeb a psychologické péče.
Smrt je v některých zemích trestem pro těžké, nebezpečné a nenapravitelné zločince. Jedná se tedy o trest za provinění. Kdo však má právo usmrtit člověka, který nikoho neohrožuje, je nevinný z pohledu zákona, ačkoli si to dotyčný přeje? Je třeba mít na paměti, že se jedná o čin, který nelze vzít zpět.
Na tomto místě pokládám za důležité zmínit také etické kodexy platné v České republice. Lékaři v současné době již neskládají Hippokratovu přísahu, zavazujícím je však pro ně Etický kodex lékaře (1996). V tomto kodexu je mimo jiné uvedeno, že je nutné dbát na důstojnost lidského jedince od počátku jeho života až do konce a nesmějí být porušována lidská práva. V § 2, odstavci 7 je uvedeno: „Lékař u nevyléčitelně nemocných a umírajících účinně tiší bolest, šetří lidskou důstojnost a mírní utrpení. Vůči neodvratitelné a bezprostředně očekávané smrti však nemá být cílem lékařova jednání prodlužovat život za každou cenu. Eutanázie a asistované suicidium nejsou přípustné.“ V Etickém kodexu sester (2003), který vypracovala Mezinárodní rada sester, sice není výslovně uvedena nepřípustnost eutanázie a asistovaného suicidia, nicméně sestry jsou vázány „pečovat o zdraví, předcházet nemocem, navracet zdraví a zmírňovat utrpení“. V prvním článku Kodexu je zmínka, že sestra musí respektovat lidská práva, mezi která patří také právo na život.
Stejně tak Etický kodex sociálních pracovníků ČR (2006) zmiňuje význam respektování lidských práv a sociální spravedlnosti, sociální pracovník má chránit důstojnost a lidská práva svých klientů, to znamená také právo na život.
Církve jednoznačně zaujímají stanovisko, že eutanázie je nepřípustné usmrcení člověka, a zastávají se života. Ochrana života je zmíněna i v biblickém Desateru Božích přikázání, konkrétně v pátém přikázání, které zní: Nezabiješ (Exodus 20,13). Pokud by tedy církve připustily možnost eutanázie, protiřečily by tím vlastní věrouce. Nikomu nepřísluší hodnotit kvalitu konkrétního života a i přes bolest a utrpení může být život kvalitní. Lidský život je třeba chránit a zachovávat. Žádost o eutanázii lze vnímat jako odklon od víry v Boha. Stejně tak provedení eutanázie lékařem je možné posuzovat jako přebírání Božího práva na ukončení života, zbožšťování sebe sama, i když původní záměr ulevit trpícímu od bolestí by se mohl jevit jako ušlechtilý. Zřejmě nejradikálnější postoj proti eutanázii zaujímá mezi církvemi katolická církev. Dne 5. května 1980 vydal Vatikán prohlášení týkající se eutanázie (Deklaration on Euthanasia), ve kterém zdůrazňuje právo na život a odsuzuje vraždu, genocidu, potraty, sebevraždy a eutanázii. Nic a nikdo nemůže v žádném případě povolit zabíjení nevinných lidských bytostí. Zároveň zmiňuje chybu v úsudku při posuzování stavu, který by mohl být chápán jako důvod k provedení eutanázie. V neposlední řadě uvádí, že žádost o eutanázii je spíše prosbou o lásku a voláním o pomoc.
Riziko zneužití eutanázie
Riziko možného zneužití eutanázie je jedním z nejsilnějších argumentů jejích odpůrců. Nastavením pevných a jasných pravidel, zakotvených v zákoně, lze samozřejmě riziko zneužití snížit na minimum. Jako příklad bych uvedla právní úpravu eutanázie v Nizozemí, kde zákon stanoví jasná pravidla, jejichž porušení je trestné. Žádá-li pacient o eutanázii, je nezbytné, aby jeho ošetřující lékař konzultoval případ minimálně s jedním dalším lékařem. Povinností lékaře je nemocného podrobně a srozumitelně informovat o jeho zdravotním stavu. Teprve pokud nemocný opakovaně žádá o eutanázii, je možné zákrok vykonat. Poté je lékař povinen učinit oznámení veřejnému žalobci a každý případ přezkoumá komise složená z lékaře, právníka a specialisty na etické otázky (Nováková, 2008).
Je otázkou, zda v současnosti není prováděna nelegální eutanázie, o které se neví a je skrývána. Názory odborníků se v tomto směru různí a z pochopitelných důvodů nelze získat relevantní informace.
Určité východisko by mohlo být případně v legalizaci asistované sebevraždy, kdy lékař pouze připraví nemocnému látku, která způsobí smrt, a pacient si ji aplikuje sám. Tím se nemocný stává spoluodpovědným, nepřenáší vše jen na lékaře a více uvažuje nad tím, zda si opravdu přeje zemřít. Je rozdíl, pokud nemocný pouze požádá o ukončení života, anebo sám aktivně aplikuje smrtící prostředek.
Závěr
Základním smyslem eutanázie by měla být úleva od utrpení, snaha zbavit nevyléčitelně nemocného člověka nesnesitelných bolestí a trápení. Každý má právo na to, aby netrpěl, a má právo na důstojnou smrt. Trpící nemocný v terminálním stadiu zažívá stav nejvyšší nouze, ve které lze použít i extrémní postupy, čímž eutanázie bezesporu je. Faktem je, že někteří nemocní o ukončení svého života skutečně žádají, avšak současná česká legislativa provedení eutanázie neumožňuje. Kdo však může zodpovědně rozhodnout, že pacient je nevyléčitelně nemocný? Jak změřit míru jeho utrpení a na základě toho souhlasit s jeho rozhodnutím o ukončení jeho života? Je eutanázie skutečně jediným řešením? Docent Susa (2010) zmiňuje, že není zastáncem eutanázie, ale eubiosie neboli práva na důstojný život do posledního dne. Zároveň také uvádí, že kvalitně nastavená paliativní péče umožňuje i nemocným v terminálním stadiu žít bez bolestí a dalších obtíží, které bývají nejčastěji důvodem k touze „již zemřít“.
Podobně smýšlí i profesorka Munzarová (2005), která rovněž prosazuje paliativní hospicovou péči ošetřující všechny dimenze člověka, zároveň ale zdůrazňuje, že pacient má právo odmítnout léčbu, o které se domnívá, že je již zbytečná.
V souvislosti se žádostí o eutanázii je třeba také myslet na fakt, zda se za prosbou o ukončení života neskrývá spíše pacientovo volání o pomoc, které není schopen vyjádřit jinak. Citlivě vedený rozhovor může odhalit obtíže, starosti a touhy, které se za žádostí o eutanázii pouze skrývají. V možnostech multidisciplinárního týmu je jak farmakologické tišení bolestí, nevolnosti a dalších příznaků, tak psychologická, sociální a další pomoc a péče, na kterou má každý pacient právo.
Je třeba se zamyslet nad tím, zda za utrpením pacienta nestojí spíše nedostatky ve zdravotní péči. Pokud nemocný či umírající trpí, může se jednat o selhání zdravotníků, příbuzných, ale i společnosti. Ovšem je třeba také rozumně přistupovat k prodlužování života nemocného za každou cenu. Mám na mysli situace, kdy je pacient v kómatu dlouhodobě udržován na přístrojích, které podporují jeho vitální funkce, přičemž mozková aktivita vymizela a následkem odpojení od přístrojů by byla smrt tohoto člověka; nebo úrazy a zranění neslučitelné se životem, případně medicínsky neřešitelné.
Argumentujeme-li při úvahách nad legalizací eutanázie právem pacienta na ukončení života, je třeba brát ohled také na lékaře, který by měl mít právo tento zákrok odmítnout. V tomto směru spatřuji určitý kompromis v legalizaci asistovaného suicidia, kdy je pacient žádající eutanázii spoluodpovědný a spoluúčasten při samotném zákroku.
Zároveň lze jen těžko posoudit, do jaké míry je rozhodnutí člověka ukončit svůj život ovlivněno skutečným přáním zemřít a do jaké míry tlakem okolí. Tento tlak nemusí být zcela zřejmý, může se jednat pouze o obavy nemocného, „aby neobtěžoval“, a proto se raději rozhodne svůj život ukončit.
Není však žádost o eutanázii pouze hledáním nejjednoduššího řešení? Vědí pacienti, že ačkoli naše současná legislativa neumožňuje provedení eutanázie, mají právo na kvalitní péči, která může pomoci zmírnit jejich utrpení? Práva pacientů byla schválena Ministerstvem zdravotnictví ČR v roce 1992. V desátém bodě těchto práv stojí: „Nemocný v závěru života má právo na citlivou péči všech zdravotníků, kteří musí respektovat jeho přání, pokud tato nejsou v rozporu s platnými zákony.“ Domnívám se, že za určitých okolností by žádný člověk nemusel nikdy o eutanázii žádat. Trpí-li nemocný bolestmi, nauzeou či dalšími příznaky, lze je účinně tlumit. Oblastí, která zatím pokulhává, je zázemí pro nemocné. Nevyléčitelně nemocný potřebuje také ošetřovatelskou péči, nicméně zařízení, kde může trávit v klidu své poslední dny, je zatím stále nedostatek. Postupně se rozvíjí síť „kamenných“ hospiců a také mobilních hospiců, které umožňují nemocnému zůstat v domácím prostředí v kruhu svých blízkých. Současná společnost však neumí s nevyléčitelně nemocnými zacházet, smrti a její blízkosti se bojí.
Člověku žádajícímu eutanázii anebo o ní jen uvažujícímu je třeba věnovat náležitou pozornost. V ukončení života spatřuje řešení nějakého problému či tíživé situace. Pokud budeme pátrat po příčinách, můžeme nalézt jiné a lepší řešení než smrt, která je nenávratným koncem bytí na tomto světě.
Literatura k dispozici u autorky.
O autorovi| Ester Kopecká, DiS. (kopecka@mf.cz)