Vzpomínka na Evičku
Setkání a spolupráce s kolegyněmi z ČAS budou pro mne i mnohé sestry na Slovensku navždy spojené se skvělým, lidským a dobrosrdečným člověkem, sestrou a členkou prezidia ČAS, paní Evičkou Kvasnicovou.
Před pěti lety jsem kvůli navázání spolupráce s ČAS poprvé cestovala s Evičkou a jejími kolegyněmi autobusem z Brna na odbornou konferenci a setkání prezidia do Karlových Varů. Byla to sice dlouhá cesta, ale díky Eviččinu organizačnímu talentu, neopakovatelnému humoru a smíchu, radosti ze setkání s přáteli, uběhla velmi rychle a strašně příjemně. Takových společných cest z Brna do Prahy jsme si zopakovaly ještě několik. Mohla jsem sice cestovat do Prahy z Bratislavy přímo, ale vždy jsem upřednostnila společná setkání, při kterých jsme si vyměňovaly odborné zkušenosti. Ale nejvíce jsem se těšila na naše přátelské rozhovory a Eviččin humor, který nevyvolával pouze úsměv na tváři, ale byl skutečným kořením života. Pramenil z radosti v srdci.
Evička nesmírně milovala život, svoji rodinu a povolání – svoje poslání sestry. Plná elánu a chuti nezištně rozdávala víru a naději všem, kteří ji milovali, poznali a potřebovali její pomoc, odbornou radu či podporu.
Svojí osobností, vědomostmi, šarmem a rozhledem v oboru enormní měrou přispěla k rozvoji ošetřovatelství nejen na národní, ale i mezinárodní úrovni. Byla styčným důstojníkem v rámci rozvoje také při posilňování spolupráce mezi ČAS a Slovenskou komorou sestier a pôrodných asistentiek. Obě naše partnerské organizace si uvědomují, že díky nezištné Eviččině obětavosti se nám podařilo rozvinout spolupráci založenou na pevných pilířích, která je důkazem toho, že ošetřovatelství a přátelství nezná hranice.
Dva týdny před svou náhlou smrtí mi poslala e-mail, ze kterého vybírám: „Pozdravuji uprostřed ‚léta‘, které se zatím nedaří, ale snad bude lépe. Pozitivní myšlení je prý důležité v každé chvíli.“ Když je mi těžko, často se vracím k těmto slovům. Snažím se myslet pozitivně. Věřit, že ten zítřejší den bude lepší a úspěšnější, protože pokud nám zdraví slouží, dá se řešit mnohé, jinak to bohužel neplatí.
Závěr jejího e-mailu byl poslední neplánovanou rozlučkou s přáteli, které měla ráda. „Prostě jsem koukla výš na pracovní stůl, uviděla vás obě na fotce z plesu (mimochodem, každý den vás zdravím při příchodu do práce), vzpomněla si a chtěla vám napsat. Opatrujte se, užívejte si život se svými blízkými a na dovolené často vzpomenu na tato slova i na to, že je potřebné zpomalit, zastavit se a nikdy nezapomínat na lásku svých blízkých a přátel, relax, humor i smích – na hodnoty, které nás dělají skutečně šťastnějšími a lepšími.
Mnozí jsme ztratili přítele, který se dotkl našeho srdce a zůstane v něm navždy. Vím, že by si Evička přála, abychom na ni vzpomínali s radostí a úsměvem na tváři za to všechno dobré, s čím nám pomohla, o co se s námi podělila, o co nás obohatila.
PhDr. Mária Lévyová, prezidentka Slovenské komory sestier a pôrodnych asistentiek
Krásná žena nejen navenek
Napsat i jen pár vět o naší kolegyni Evě Kvasnicové není vůbec jednoduché. Moc lehko se mi nepíše, ale život je život. Eva byla má kamarádka, kolegyně, poradce. Nejen pro mě byla velkou oporou při jednáních, služebních cestách, našich přátelských setkáních. Dokázala vždy poradit, podpořit, nikdy si na nic nestěžovala, ochotně pomohla a našla vždy řešení v našich problémech.
Stále byla usměvavá a vnášela světlo a pohodu do našich duší. To, co chtěla říci, řekla otevřeně, přesně tak, jak si to myslela a viděla. Několikrát byla u nás doma v mé rodině a všechny si svojí dobrosrdečností, humorem, energií a přívětivostí získala.
Zní to jako klišé, ale nenašla jsem nic negativního v její povaze, prostě Eva taková byla a v našich srdíčkách taková zůstane – krásná žena nejen navenek.
Miloslava Machovcová, ředitelka Farní charity Neratovice
Uměla se prát jako lev
Evu znám od roku 2000, kdy se slučovala Česká společnost sester a Česká asociace sester. Nemohu ji hodnotit jako sestru ani jako manažerku, neměla jsem tu čest s ní pracovat v nemocnici. Spolupracovaly jsme však spolu ve vedení ČAS. Eva byla energická, upřímná a pragmatická ženská, se zdravým rozumem a srdcem na dlani. Vždycky řekla otevřeně svůj názor, a pokud byla přesvědčená, že má pravdu, prala se jako lev. Taková v mých očích byla a já jsem si jí za to vážila.
Mgr. Dana Jurásková, Ph. D., MBA, prezidentka ČAS, ředitelka VFN a 1. LF UK v Praze
Sestra tělem i duší
Zůstává mi v paměti jedno z našich posledních setkání. Bylo to koncem měsíce května loňského roku, před zahájením kongresu sester chirurgických oborů, pořádaného ČAS a Vojenskou nemocnicí v Brně, v hotelu na přehradě. Bylo krásné ráno. Kolegyně Eva Kvasnicová dorazila asi 2 hodiny před zahájením akce. Měly jsme čas se chvíli zastavit a kochat se pohledem na Brněnskou přehradu. Eva byla hlavní organizátorkou této akce a povinnosti jí nenechaly spočinout déle. Tak jsem znala sestru Evu Kvasnicovou jako velmi pracovitou, spolehlivou a přátelskou kolegyni.
Několikrát jsme se setkaly ve Vojenské nemocnici v Brně, kde Eva Kvasnicová pracovala ve funkci hlavní sestry.
Často jsme se setkávaly na různých pracovních jednáních, také při slavnostních příležitostech, ale vůbec nejčastěji na vzdělávacích akcích v Národním centru ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů v Brně. Kolegyně Eva Kvasnicová se trvale vzdělávala. V posledních letech zejména v problematice kvality a bezpečí zdravotní péče, v interních auditech a řízené dokumentaci ve zdravotnickém zařízení, v krizové připravenosti resortu zdravotnictví, úspěšně absolvovala specializační vzdělávání v oboru management ve zdravotnictví, také měla specializaci ošetřovatelská péče v chirurgických oborech a řadu dalších vzdělávacích akcí. Eva jako posluchačka vzdělávacích akcí byla aktivní v diskusích i v pracovních skupinách.
Byly i chvíle, kdy jsme si mohly v klidu popovídat. Bylo to při cestování po dálnici D1 z Prahy do Brna, když jsme se vracely z jednání akreditační komise MZ ČR.
Eva byla mámou 3 dětí, záleželo jí na rodině a těšila se z vnoučat.
Zemřela náhle 2 měsíce po dovršení šedesáti let. Je mi líto, že odešla kolegyně, kamarádka a sestra tělem i duší.
Mgr. Jana Mikulková, ředitelka NCO NZO, Brno
Jak by mi teď Eva poradila?
Na kamarádku Evu Kvasnicovou vzpomínám stále velmi často, dá se říci denně. Kdykoli řeším nějaké problémy, nevím si s něčím rady, něco se mi nelíbí, říkám si: „Co by mi asi Eva řekla, jak by mi poradila“?
Funguje to ale i opačně, když se něco podaří, říkám si: „To by měla Eva radost.“
Seznámily jsme se před mnoha lety, dá se říci v minulém století, při práci v České asociaci sester a postupem doby jsme se staly kamarádkami. Pro Evu nebylo nic obtížné, byla trvale dobře naladěna. Díky její neskutečné pracovitosti jsme spolu vyřešily mnoho pracovních úkolů, ale nejraději vzpomínám na dny a hodiny, které jsme trávily ve svém volném čase. Na setkání s ní jsem se vždy těšila a pečlivě jsme je, ještě společně s kamarádkou Mílou Machovcovou, také členkou prezidia ČAS, plánovaly. Také jsme spolu pravidelně cestovaly na Slovensko v rámci vzájemné spolupráce ČAS se Slovenskou komorou sestier a pôrodnych asistentiek. Eva tam velmi ráda jezdila, přátelství slovenských kolegů z komory si velmi vážila a i oni ji velmi rádi vítali ve svém středu.
Na Evu se „zlobím“ pro jednu věc, a to, že již není mezi námi. Vše ostatní, co jsme spolu prožily, bylo krásné a nezapomenutelné a považuji za své štěstí, že jsem takovou kamarádku měla.
Anna Skalická, kamarádka, členka prezidia ČAS
Na její teplé koláče vzpomínáme dodnes
S Evou jsem se poznala v roce 1992, společně jsme nastoupily na nově vznikající Chirurgickou kliniku v Brně-Bohunicích. Eva se jako velmi zkušená sestra ihned zapojila do nepřetržitého pracovního procesu, přes věkový rozdíl skvěle zapadla do kolektivu mladých sester, kterým vždy ochotně předávala bohaté zkušenosti.
Po dlouhé chodbě mezi pokoji a pacienty běhala jako „fretka“ bez známek únavy a špatné nálady. Musela mít dokonale opečované pacienty, precizně splněny ordinace a oddělení v naprostém pořádku. Nedokázala si k jídlu sednout, aby neztrácela čas, proto běhala po chodbě či areálu s jedním rohlíkem v ruce a dalšími v kapse, bílé obyčejné rohlíky byly pro ni velkou pochoutkou.
Po dvanáctihodinové službě se s úsměvem na tváři ubírala k domovu, nikoli odpočívat, ale fungovat jako manželka, a především máma početné rodinky. Když měla zvládnuty veškeré rodinné povinnosti a domácí práce, stále ještě nepomýšlela na odpočinek, protože musela připravit ještě něco, co by mohla přinést kolegyním ke snídani. Na její teplé koláče vzpomínáme dodnes.
Po krátké době byla Evě nabídnuta funkce staniční sestry na nově vznikajícím cévně traumatologickém oddělení. A to teprve začaly pro Evu „fofry“, neboť chtěla mít „svoje odděleníčko“ co nejdříve zprovozněno. Velmi zkušeně vyměnila na krátkou dobu chirurgické nástroje za kleště, šroubovák a jiné nářadí, aby mnohdy dokázala řemeslníkům, že to jde. Byla zkrátka holka pro všechno.
Funkci staniční sestry zvládala díky mnohaletým zkušenostem a povahovým vlastnostem velmi zodpovědně, ke spokojenosti nejen pacientů, ale i kolektivu. Byla kamarádská, dokázala být i přísná, ale spravedlivá. Na jejím oddělení byl vždy pořádek, příjemné klima, a hlavně díky poskytování kvalitní ošetřovatelské péči spokojení pacienti. Eva byla na svoje oddělení právem pyšná. Jako vrchní sestra jsem s Evou v tomto období velmi úzce spolupracovala a po zkušenostech ji lze hodnotit jako sestru s přirozenou autoritou, velmi pracovitou, obětavou, zodpovědnou, kamarádskou, spolehlivou, spravedlivou, energickou a nikdy unavenou. Čas plynul a Eva opustila svoje oddělení a odešla na pozici vrchní sestry na jiné pracoviště, posléze do jiného zařízení. Pozici hlavní sestry, kterou zastávala do konce svého života, si právem zasloužila proto, jaká byla nejen sestra, ale i člověk.
Mgr. Zdeňka Surá, vrchní sestra, Chirurgická klinika FN Brno
Vždy se snažila posouvat věci kupředu
Na adresu zesnulé hlavní sestry Evy Kvasnicové si netroufám na žádné dlouhé vyjádření. Na její charakteristiku mi stačí pouhá tři slova: pracovitost, obětavost a neutuchající energie. Možná namítnete, že mohu použít jedno slovo – workoholik. Myslím si, že ti se zpravidla vlastní rodině nevěnují dostatečně, což o Evě Kvasnicové rozhodně neplatilo. Šíře jejího záběru byla vpravdě obdivuhodná. Rozhodně patřila k té části vedoucích pracovníků, která pozitivní změny vítá a automaticky na sebe bere úlohu propagátora a realizátora. To samozřejmě může přinést dočasný pokles oblíbenosti v rámci nemocnice. Naštěstí čas odhalí motivace každé jednotlivé změny, zda se jednalo pouze o změnu pro změnu, z plezíru z osobních zájmů, nebo byla motivací snaha posunout věci kupředu. U Evy jsme si vždy byli jisti tím, že se jedná o snahu nemocnici prospět.
Plk. ing. Antonín Vodák, ředitel Vojenské nemocnice Brno
Nikdy nikomu neodmítla pomoc
Eva se narodila 23. června 1951. V roce 1970 maturovala v Šumperku na Střední zdravotnické škole v oboru dětská sestra a začínala na dětské psychiatrii. Vyzkoušela i práci učitelky pro nemocné a zdravé děti se zaměřením na psychologii. Svou nesmírnou pílí a pracovitostí se vypracovala až na funkci hlavní sestry Vojenské nemocnice Brno.
Její profesní život nebyl mnohdy růžový. S téměř dvacetiletou praxí zdravotní sestry musela pracovat například i jako uklízečka. Znala práci v kartotéce, práci v odborných ambulancích a mnoho dalších a všechny tyto zkušenosti brala s povděkem. Mnohdy je i zúročila ve své funkci. Všechna pozitiva i negativa brala jako zkušenost a nikdy si nestěžovala.
Byla jednou ze zakládajících členek ČAS, dlouholetou předsedkyní Chirurgické sekce a členkou prezidia ČAS. Pořádala konference, které měly vždy pro každého přínos, organizovala třídenní kongresy spojené s kulturními akcemi, protože zastávala názor, že sestry se také potřebují pobavit a odreagovat od své náročné práce. Byla zvána na semináře na Slovensko a nejenom tam. Navrhovala sestry na ocenění, předávala ceny a sama nikdy žádné ocenění nedostala. Ona, která by si jej opravdu zasloužila.
A především, Eva Kvasnicová byla vynikající kamarádka, která neznala přetvářku, nikdy neodmítla nikomu pomoc, zejména tam, kde byla potřeba. Nikdy neřekla, že nemá čas, a pokud se na ni někdo obrátil o pomoc, vždy poradila nebo zařídila. Byla živel. Živel, který snad ani neznal únavu. Živel plný pracovitosti a bezmezné síly. Nikdy nezapomenu na ten srpnový den roku 2011, kdy jsme spolu ráno telefonicky mluvili, e-mailem mi poslala materiály a odjela do Ostravy. Druhý den ráno jsem se dozvěděl, že v noci odešla tam, odkud není návratu, a nemohl, anebo spíše nechtěl jsem tomu věřit. Stále se s touto skutečností nemohu smířit a myslím si, že nejenom já, ale spousta lidí z jejího okolí. Odešla velice nečekaně a velice brzy.
Jiří Černoch, Sekce chirurgických oborů ČAS
Časově by se to dalo zvládnout
Již se stalo tradicí, že členem redakční rady odborného časopisu Sestra bývá i zástupce České asociace sester. A je to tradice poměrně logická! Také se stalo tradicí, že tento zástupce vzejde z prezidia ČAS, které se však jednou za čtyři roky volbou Fóra delegátů ČAS změní a pak dochází také ke změnám v naší redakční radě. K takové situaci došlo i na jaře roku 2007. Fórum delegátů ČAS v únoru zvolilo nové prezidium, redakční rada Sestry ve svých řadách přivítala novou členku Evu Kvasnicovou. A naše vzpomínky na ni a těchto téměř pět let spolupráce? Pomáhala činy a radou na vyzvání i sama iniciativně, na setkáních redakční rady byla věcná, odborná, veselá, v e-mailech vždy milá a s přáním něčeho pěkného, plánovaná i náhodná pracovní setkání byla inspirativní. Zpětně nás napadá: kde na to všechno brala energii ?. Myslela především na druhé, na tým, a důkazem může být podnět právě k soutěži Sestra roku, který nám poslala…
„Dobrý večer, jelikož jsem v redakční radě jako zástupce ČAS, mám pocit, že bych mohla vyjádřit svůj názor. Jedná se mi o to, že v rámci ošetřovatelského týmu máme stejně jako ČAS i technické obory – nutriční terapeuty, laboranty, fyzioterapeuty, RDG asistenty a jiné odbornosti, bez kterých si nedovedu tým představit. Všechny soutěže, které se konají, jsou pro ocenění sester, co tak udělat ještě jednu (třeba univerzální) kategorii právě pro ty odbornosti, které ke své práci potřebujeme a úzce s nimi spolupracujeme. Myslím, že by se to dalo časově zvládnout. Děkuji a pěkný večer.
Eva Kvasnicová“
Redakce časopisu Sestra