Vcházím tedy na Kliniku rehabilitačního lékařství 1. LF UK a VFN v Praze na Albertově s představou, jak může taková muzikoterapie vypadat. Asi si lehneme na nějaká lehátka, muzikoterapeutka pustí CD s příjemnou hudbou a po hodince báječného relaxu odcházíme domů. Nebo je to jinak?
S muzikoterapeutkou Mgr. Markétou Gerlichovou jsme se nejdříve zašly podívat do cvičební místnosti. Je fakt, že skutečnost od mé představy daleko nebyla, ale po chvíli Markéta Gerlichová vytahuje ze skříně bubínky, strunné nástroje, paličky…
Jak tedy taková muzikoterapie probíhá?
Je to velice individuální, podle člověka a problému, ale v muzikoterapii pracujeme převážně s hudbou, hrajeme na hudební nástroje, využíváme rytmus, používáme říkadla, zpíváme, ale pracujeme také s pohybem, kresbou, hraním různých rolí apod.
Jak se hudební nástroje jmenují a jak konkrétně se používají?
Potřebujeme-li například ze sebe „vyřvat“ vztek, ideální je buben. Potřebujeme-li komunikovat pomocí hudebního nástroje, jsou dobré melodické nástroje – xylofon, metalofon apod. Potřebujeme-li vyjádřit jemnější struny (tóny) našeho „já“, jsou výborné strunné nástroje, například kantele, lyry, housle, violy, violoncella, harfy apod.
Zvuk samotný se měří v decibelech. V jakých frekvencích či jiných hodnotách se tóny v muzikoterapii mohou pouštět tak, aby byly prospěšné?
Zde se dostáváme spíše k fyzikálním parametrům a akustice – intenzita hluku (měřená v decibelech) či analytické frekvenční spektrum tónů není pro účinek muzikoterapie to klíčové. Samozřejmě že nelze pracovat s velmi hlasitou hudbou a také zde platí obecná pravidla hygienických norem, tóny generované frekvenčním generátorem (o pevném kmitočtu) asi také jako hlavní terapeutický nástroj používat nebudeme. Pro muzikoterapeutický účinek je spíše potřeba pracovat s hudbou v celé její bohatosti – tedy s melodií, tempem, harmonií atd.
Hraje se i záměrně falešně, nehezky?
Samozřejmě všeobecně platí, že libozvučné melodie jsou lépe přijímány a více se v muzikoterapii používají. Otázkou je, co kdo chápe pod pojmem nehezký či falešný, a záleží na typu stupnice, kultury… Ale záměrně disonantní hudba se používá spíše výjimečně při cílené terapii, kdy se snažíme vyvést klienta z nějakého stereotypu, který pro něj již není přínosný.
Jak konkrétně takový zvuk či tón na člověka působí?
My můžeme vypozorovat ze zkušeností, jak která hudba na kterého člověka působí a komu co pomáhá. Vnímání hudby je komplexní záležitost, zapojuje se při ní mnoho částí mozku. Řečové oblasti, jako je Brocovo či Wernickeovo centrum, vizuální oblasti mozku. Celý lymbický systém včetně amygdaly, zadní mozkové oblasti nazývané precuneus, při níž se do činnosti zapojuje paměť a další. Do vnímání hudby se tedy zapojuje většina částí mozku a tzv. „celý člověk“. Vnímání hudby je tedy proces složitý, komplexní a ne příliš probádaný.
Jaký zvuk vy osobně nemáte ráda?
Nemám ráda příliš hlasité zvuky, zvuky elektrických přístrojů v přírodě, různé typy skřípání a disharmonické zvuky.
Používáte i jiné nástroje neboli pomůcky než ty hudební?
Při muzikoterapii hlavně hudební nástroje, ale pokud je to v zájmu člověka, zapojujeme i různé rehabilitační a kompenzační pomůcky jako chodítka, dlahy, ortézy atd.
Současná doba umožňuje i používání kvalitní techniky. Pouštíte hudbu i z CD přehrávačů apod.? Nebo je technika spíše rušícím elementem?
Vždy je lepší hudba živá, hra člověka na hudební nástroj, i ten nejjednodušší, je většinou terapeuticky významnější než jen její poslech. I při relaxaci je lepší, může-li muzikoterapeut improvizovat na nějaký jemný hudební nástroj, ale jsou situace, kdy se musíme spokojit s hudbou reprodukovanou.
Jak se vlastně stane, že se člověk ocitne na muzikoterapii?
Důvodů je mnoho. Někdo chce více poznat sám sebe, odreagovat se od práce na počítači, pracovat na nějakém svém problému nebo se naučit odpočívat jiným způsobem. Ale teď mluvím o víkendových účastnících muzikoterapeutických seminářů či kurzů. Pokud se člověk ocitne na muzikoterapii na naší klinice, pravděpodobně utrpěl úraz či onemocnění mozku.
Jaká věková kategorie pacientů vás navštěvuje?
Na klinice léčíme převážně dospělé, ale čas od času pracujeme i s dětmi. Většina zdejších pacientů jsou osoby po těžkých úrazech, například po autonehodě nebo po tonutí či po mozkové mrtvici, to znamená, že tito lidé potřebují komplexní rehabilitaci. Lékař je vyšetří a pak jim naordinuje konkrétní terapie. Mohou chodit ambulantně nebo navštěvovat stacionář, což znamená, že jsou u nás celý den, od rána do odpoledne absolvují individuální terapie či skupinové terapie, například fyzioterapii, ergoterapii, speciální pedagogiku, logopedii, muzikoterapii, arteterapii, taneční terapii. Samozřejmě o muzikoterapii jako takovou mají zájem osoby ze všech skupin populace, liší se pak jen cíle, techniky a metody.
Jsou onemocnění či zdravotní potíže u vás „vyléčitelné“?
Zde není formulace léčitelné či neléčitelné příliš vhodná. Všechno, co nás potká, máme již nějak v sobě zapsáno. Spíše můžeme říci, zda se nám podaří, aby po ukončení rehabilitace vedl člověk život podobné kvality jako před úrazem, či zcela jiný. Ale ano, řada lidí může vést podobný život jako před úrazem. Jiní se zlepší alespoň trochu. Jen u malého procenta osob je pokrok neuspokojivý…
Jaký máte z této práce pocit, nejste někdy i smutná z toho, jaké potíže a trápení lidé prožívají?
Tato práce má pozitiva i negativa, jako každá jiná. Někdy jsou některé příběhy velmi smutné, ale jindy přichází velká radost, když pozorujete konkrétní osoby, jak jsou samostatnější a spokojenější terapii od terapie.
Mohla byste toto přiblížit na nějakém konkrétním příběhu? Aspoň pro představu…
Příběhů je mnoho a není lehké vybrat jeden. Někdy jsou to velmi složité potíže, navštěvují nás lidé, kterým se snažíme pomoci opět začít mluvit, anebo jde třeba o různé psychosomatické obtíže. Chodila ke mně například jedna mladá a krásná slečna, která trpěla úpornými bolestmi zad. A protože nebyla nalezena žádná organická příčina těchto bolestí, prodělala několik sérií fyzioterapeutických sezení, ale její stav se zlepšil vždy jen nakrátko. Pak začala docházet na muzikoterapeutické semináře, kde měla prostor více se věnovat vnímání svého těla a sama sobě. Takže nenásilně a pomocí muzikoterapeutických technik se jí podařilo vzpomenout si na několik traumatických zkušeností z dětství. A když o problému víme neboli když se dostane příčina problému z podvědomí do vědomí, lze jej konečně řešit a vyřešit. Ona měla příležitost prožít si vztek a smutek, které byly s těmito událostmi spojené, a v bezpečném prostředí dojít ke smíření a vyrovnání se s minulostí. Byl to samozřejmě určitý proces, ale bolestí zad se již zcela zbavila.
Jak byste muzikoterapii popsala odborně?
Muzikoterapie je terapeutický přístup, který působí hudebními prvky na terapeutické cíle. Jde o úžasný druh terapie, protože hudba může působit na celého člověka. A když ještě nahlédneme do minulosti, jedna z prvních zmínek o léčbě hudbou pochází již z Bible, kde hlavním léčebným hudebním nástrojem byla harfa. Muzikoterapie jako druh léčby se pak objevila kolem 17. století, kde hudební vibrace vypuzovaly jedovaté látky z těla, a později se díky rytmu přidal i tanec. Kolem 19. století byla muzikoterapie zavržena a až pak kolem druhé světové války se objevily odbornější studie. Ve Švédsku byl založen muzikoterapeutický institut, vycházející z Jungova pojetí psychoanalýzy, a muzikoterapie se stala hlavní léčebnou metodou, protože díky svým specifickým prostředkům může pronikat do hlubších vrstev osobnosti než mluvené slovo.
Proč a kdy jste se o tento obor začala zajímat?
O muzikoterapii se zajímám již dlouho, protože jsem z hudebního prostředí, můj otec je muzikant – houslista. A maminka učila hudební výchovu v Jedličkově ústavu, byla též speciální pedagog. Během fakulty, mateřské dovolené a práce jsem navštěvovala různé semináře se zaměřením na hudbu, například Orffova společnost pořádala hrátky s hudbou (Orff je znám zhudebněním díla Carmina Burana), tzv. Orffova metoda neboli Schulwerk rozvíjí hravou formou elementární smysl pro rytmus, intonaci a hudebně-pohybové cítění. Zajímalo mě, jak rozvíjet hudební schopnosti u široké populace, nejen u dětí.
Učíte také studenty, a protože jsem měla možnost být s vámi při jedné takové terapii, musím říct, že byla velmi příjemná. I když šlo o mladé lidi, bylo na nich vidět, jak se věnují nejen působení hudby na ně samotné, ale především jaké hudební nástroje a metody se v praxi používají. Jak se vám se studenty pracuje a co považujete za důležité, aby o muzikoterapii věděli?
Se studenty pracuji opravdu ráda, jsou většinou velmi otevření, flexibilní a spontánní. Za důležitý považuji především jejich vlastní prožitek při muzikoterapii, který je nenahraditelný. Dále praktickou zkušenost – doprovázení konkrétních osob při terapeutickém procesu a sledování, která technika na tyto osoby a jak působí. V neposlední řadě považuji za důležité předání základních informací o oboru muzikoterapie, který je v řadě pokrokových zemí potvrzen a ošetřen kvalitními výzkumy a metodami. Ale u nás existuje vedle výborných praxí i řada „tmářských“ až nebezpečných „paterapií“, jež provádějí osoby s nedostatečným vzděláním a osobnostním růstem. Je dobré vědět, že i tak jemný přístup, jako nabízí muzikoterapie, může v rukou necitlivé osoby člověka vážně poškodit.
Jaké vzdělání by tedy člověk měl mít, aby se mohl stát muzikoterapeutem?
V ČR stále není jednoduché stát se muzikoterapeutem. Ve většině zemí Evropy a Ameriky se tento obor studuje jako jiné terapeutické obory na univerzitách na úrovni bakalář, magistr či doktor. U nás je zatím třeba stát se speciálním pedagogem či psychologem a až poté si postgraduálně dostudovat obor muzikoterapie.
Kde jste tento obor studovala vy a na čem pracujete dnes?
Studovala jsem v Praze, nejprve gymnázium a pak obor fyzioterapeut jako nástavbové studium. Poté integrované studium speciální pedagogiky s hudební výchovou a pak již při zaměstnání muzikoterapeutickou školu Musica Humana, která trvala pět let. Asi šest let jsem vedla muzikoterapeutické semináře pro děti a jejich rodiče. Konzultace se konaly tady na Albertově na Klinice rehabilitačního lékařství 1. LF UK a VFN, kde již vlastně 16 let pracuji. V současné době bádám nad problémem „jak muzikoterapie ovlivňuje kvalitu života osob po poškození mozku“ v rámci doktorandského studia, kvantitativním i kvalitativním typem výzkumu.
Co vám tyto semináře dávaly? Jak obohatily vaši praxi?
To je těžké jednoduše vyjádřit, dávaly mi prostor pro tvořivost, fantazii, inspiraci, setkání… Jednou mě zaujal jeden seminář Josefa Krčka a myslela jsem si, že bude jen na pár víkendů, ale nakonec z toho vzniklo pětileté studium. Zde jsme totiž už konkrétně hráli na hudební nástroje, jako například na lyru, flétnu, hodně jsme zpívali, museli jsme komponovat písničky, zhudebňovat pohádky. Na začátku jsme si vyráběli i vlastní hudební nástroje z různých druhů dřev, například z třešně, lípy, topolu – ten zní velice zajímavě a třeba takový akát zní jako sklo. Zajímavé bylo i to, že jsme navštěvovali kovárnu, kde jsme si kovali a vyráběli vlastní hudební nástroje, které jsme nakonec i používali v praxi. Dokonce i z kravských rohů jsme vyráběli dechové nástroje. Víte, velice ráda vzpomínám na tuto školu. Josef Krček je velmi zajímavý člověk. Tedy, možná bych spíše začala u jeho bratra Jaroslava, který vede Musiku Bohemiku, a Josef v tomto souboru hraje, ale zároveň vede Chairé v Příbrami. A Josef Krček je zajímavý tím, že umí hrát na všechny možné hudební nástroje, umí stmelovat lidi, tedy je velmi sociální a tvůrčí a spolupracovat s ním je radost. Tuto školu tedy také vedl a dost často zval zajímavé lektory i ze zahraničí. Musica Humana patřila pod sociální akademii v Táboře a zároveň pod Fakultu léčebné pedagogiky Dornach Švýcarsko. A ukončením tohoto studia byl absolventský koncert, na kterém jsme hráli písně, které jsme složili, natočili na CD a dokonce jsme i s tímto vystoupením cestovali po terapeutických komunitách ve Švýcarsku a Německu. Také jsme ale museli obhájit svoji diplomovou práci podle svého zaměření a ta moje se jmenovala „Muzikoterapie u pacientů po poškození mozku“.
Co si vlastně myslíte o současném způsobu života? Samé počítače, vyzvánění mobilů, cinkání tramvají, auta, spěch… a pak ty následky.
Myslím si, že bychom měli na jedné straně akceptovat současný rozvoj techniky a způsob života jako možnost, nabídku a příležitost, ale nenechat se těmito možnostmi zotročit. Proč bychom si museli stále pouštět nějaký hluk, trávit hodně času u vymožeností techniky, pokud nás nevedou k našim cílům a jen nás rozptylují? Je třeba umět si vybrat a dávat pozor, čemu věnujeme čas v našem životě.
Prozradíte nám na závěr něco ze svého soukromí? Jak žije taková muzikoterapeutka, neutíkáte někam, kde je klid, ticho? Jaké máte zájmy, koníčky?
Samozřejmě jsem dost citlivá na zvuky, a proto chodím ráda do přírody, kde se dá nalézt „relativní ticho“. S rodinou a přáteli šlapeme s batohem do vysokých hor, je zajímavé, jak člověk vnímá svou cestu, když jde například celý týden jen pěšky. Ale také ráda lyžuji, čtu a chodím do divadel, zahradničím, zpívám…
**
Hodinka muzikoterapie tedy skončila. Přeji vám, paní magistro, nejen hodně úspěchů ve vaší profesi, ale i aby lidé, se kterými se u vás na klinice setkáváte, od vás odcházeli s uspokojivými výsledky, vyrovnaní a odhodlaní dál vést plnohodnotný život. Děkuji za rozhovor.
Jindy přichází velká radost, když pozorujete konkrétní osoby, jak jsou samostatnější a spokojenější terapii od terapie.
Jde o úžasný druh terapie, protože hudba může působit na celého člověka.
Je třeba umět si vybrat a dávat pozor, čemu věnujeme čas v našem životě.