Co je hysterie?
Co se dozvíte v článku
Když se o někom traduje, že je to hysterka, většina lidí si takovou osobu představí jako ženu, která naprosto ztrácí kontrolu nad svými emocemi a často jedná v afektu. Ve skutečnosti ale hysterie není označením pro výstupy, které manželky předvádí mužům, kteří se z hospody vrátí příliš pozdě. Jde o psychiatrickou poruchu charakterizovanou výraznou a nestabilní emotivitou.
Slovo hysterie vychází ze starořeckého výrazu hystera, který je označením pro ženskou dělohu. Tento pojem ale lékaři dnes již považují za zastaralý a jako psychologický termín se nevyužívá. Nevhodný je hlavně kvůli tomu, že postupem času získal pejorativní význam, a navíc je etymologicky spjatý s ženským pohlavím, ačkoliv tato neurologická porucha postihuje také muže.
Mezinárodní klasifikace nemocí MKN-10 nahradila termín hysterie obecnější skupinou diagnóz, které se označují jako disociativní (konverzní) poruchy, přičemž konkrétně se pro tuto neurózu vžilo pojmenování histriónská porucha osobnosti (dříve i hysterická psychopatie). Tento výraz vychází z latinského slova histrió, které znamená herec, kejklíř či komediant. [1, 2, 3]
Historický kontext
Pojem hysterka se v minulosti používal hlavně ke stigmatizaci žen, které se nechtěly podřídit společenským konvencím, nebo toho zkrátka nebyly schopné. První popis hysterických projevů přitom najdeme již v egyptských papyrech a Hippokratových pojednáních o chorobách, které postihují ženské pohlaví.
Název hysterie se dnes přičítá Platónovi, který popisuje tehdejší přesvědčení, že ženská děloha neustále touží po plodu. Pokud je delší dobu osamělá, začne bloudit a může ucpávat různé tělesné otvory. Nejlepším lékem proto mělo být manželství. Ve středověku pak Tomáš Akvinský a další autority přichází s názorem, že hysterie je projevem čarodějnictví či posedlosti ďáblem.
Teprve začátkem 16. století se o hysterii začalo uvažovat jako o duševní nemoci. Podle Paracelsa byla příčinou nedostatečně vyživovaná děloha, zatímco chirurg Ambroise Paré se domníval, že za rozvojem choroby stojí zaškrcení dělohy, která otrávila další orgány. V 19. století se pak lidé pokoušeli léčit hysterii třeba zklidněním a podáváním opia, nebo naopak pomocí morální léčby a převýchovy.
Ve viktoriánské době se v souvislosti s léčbou hysterie proslavil především Jean-Martin Charcon, který působil v pařížském ústavu pro choromyslné Salpêtrière. Ten odmítl jakoukoliv souvislost hysterie s ženskou dělohou, jelikož zaznamenal hysterické projevy také u mužů, a soustředil se na léčbu pomocí hypnózy, což ovšem jeho pověsti spíše uškodilo.
Hysterií se pak začal zabývat také Sigmund Freud, jenž spolu s vídeňským internistou Josefem Breuerem pracoval na případu Anny O., u níž se objevily křeče či halucinace. Tato hysterická žena pak dokázala v hypnóze mluvit o svých zážitcích, jejichž příčinou byl komplikovaný vztah s otcem. To jí zprvu přinášelo úlevu, ale protože si později postavu otce nahradila doktorem Breuerem, k němuž si vytvořila silné pouto, léčba musela být ukončena. Freud nicméně za příčinu hysterických příznaků označil traumatické zkušenosti a přišel s metodou rekonstrukce potlačených vzpomínek. [4, 5, 6, 7]
„Zlatý věk“ hysterie
Ve svém vrcholném období, za které by se dalo označit 19. století, se hysterie stala předmětem zájmu profesionálů v Evropě i v Americe. Ti se ovšem ani zdaleka neshodovali na tom, jaké měla hysterie příznaky. Do této škatulky se proto dalo zařadit prakticky cokoliv, přičemž nejčastěji šlo o tyto symptomy:
- omdlévání,
- zrychlené dýchání,
- záškuby celého těla,
- podrážděnost,
- rychlé střídání nálad,
- nervozita a úzkosti,
- nespavost a náměsíčnost,
- tělesná strnulost,
- zadržování tekutin,
- nechutenství a žaludeční obtíže,
- silné projevy emocí (pláč, smích),
- záchvaty s halucinacemi a ztrátou paměti,
- zvýšená, nebo naopak snížená sexuální touha,
- obscénní chování a tendence dělat problémy.
Pokud jde o fyzické projevy, hysterický záchvat býval spojovaný především s tělesným třesem, zmítáním se v křečích, zrychleným dýcháním a poruchami vědomí. Někdy docházelo k vyklenutí celého těla do oblouku, ale většinou šlo pouze o drama určené pro diváky. Objevit se ovšem mohly i konverze, které připomínaly jiné onemocnění, jako je obrna nebo třeba hysterická slepota.
Díky příliš širokému spektru symptomů se postupem času hysterie stala jakousi záchytnou diagnózou, která se používala ve chvíli, kdy nebylo možné určit konkrétní příčinu obtíží. Tímto pojmem tak lékaři označovali různé stavy, jako je dlouhodobá deprese, epilepsie, chronický únavový syndrom, tetanie, psychické zhroucení nebo třeba schizofrenie.
Viktoriánská morálka se snažila potlačit lidskou sexualitu a ženám připadla role křehkých bytostí, které se měly starat pouze o udržování společenských rituálů a plození dětí. Pokud se některá tomuto ideálu nepodvolila a neztotožnila se s danou sociální rolí, mohla být hospitalizována jako hysterická. To samé se nicméně mohlo stát i ve chvíli, kdy žena sháněla manžela až příliš vehementně.
Za projev hysterie mohl být považován prakticky jakýkoliv odklon od společenských očekávání. Za duševně narušené tak často lidé označovali i ženy, které vystupovaly proti zaběhnutému společenskému řádu, jako byly například sufražetky (bojovnice za práva žen). Kromě toho byla hysterie diagnózou, pomocí které se muži mohli zbavit svých nepohodlných manželek nebo dcer. [8, 9, 10, 11, 12]
Jak se hysterie léčila?
Pacientky trpící hysterií bývaly společností nahlíženy jako přecitlivělé osoby, ale i manipulativní a nemorální bytosti, které své příznaky mohou předstírat. Problémy bývaly přisuzovány hlavně lidem z vyšších tříd, kteří jsou předpojatější a choulostivější než pracující lid. Příčinou nicméně mohly být i různé duševní útrapy (zhrzená láska, ztráta majetku, smrt v rodině), sexuální frustrace, náhlý úlek, úraz, hádka, výprask, některé choroby či nadměrná konzumace alkoholu.
Společnost si kromě toho vytvořila celou řadu předsudků spojených s odlišností ženského a mužského organismu i jejich celkové fyzické a duševní konstituce. Ženy byly chápány jako snadno ovlivnitelné nebo dokonce až nemorální, přičemž medicína pracovala hlavně s jejich sexualitou a reprodukčním ústrojím. Zároveň se stávala nástrojem jejich disciplinace.
Způsobů, jak hysterii léčit, existovalo hned několik. Ve Spojených státech amerických byl oblíbenou metodou přísný klid na lůžku, kdy pacientka nesměla vykonávat žádné fyzické ani duševní činnosti (čtení, psaní, rozhovory, péči o domácnost). To doprovázela také striktní dieta, prevence vzniku proleženin či fyzická izolace. Lékař přitom usiloval o převýchovu pacientky a upevnění morálky.
Další známou metodou, která sloužila k léčbě hysterie, byla stimulace ženských pohlavních orgánů pomocí vaginální masáže, kterou obvykle prováděl sám lékař, nebo později prostřednictvím vibrátorů. Díky dosažení orgasmu se měla pacientka uklidnit. Kromě toho je známá i technika chirurga Parého, který dělohu vykuřoval, tahal pacientku za ochlupení a nahlas vykřikoval její jméno.
Další možnosti léčby:
- pobyt v sanatoriu,
- změna stravy,
- pohyb na čerstvém vzduchu,
- elektroléčba a vodoléčba,
- otužování a masáže,
- vstup do manželství,
- zaříkávání,
- stimulování hysterogenních zón,
- použití ovariálního kompresoru,
- odstranění vaječníků, dělohy či klitorisu.
Prevencí hysterie u dětí pak měla být především správná výchova, která nepřipouštěla žádné rozmazlování ratolestí. Kromě toho měli lidé dbát také na uměřenou pohlavní výchovu, která by zabránila sebeukájení. Děti se v zásadě neměly strašit, neměla se v nich podporovat žádná pohlavní zvrácenost a zároveň bylo nutné dávat si pozor i na vzbuzování náboženského blouznění. [13, 14, 15, 16, 17]
Ústup hysterie do pozadí
Na počátku 20. století počet nově diagnostikovaných případů hysterie rapidně klesl. Důvodů přitom bylo hned několik. Kromě společenské emancipace od represivní viktoriánské kultury to byly také:
- nové vyšetřovací metody a objevy na poli medicíny,
- lepší porozumění neurologickým onemocněním,
- rozchod neurologického a psychiatrického přístupu,
- jiná klasifikace chorob či jiný výklad pojmu hysterie.
Také je třeba podotknout, že část symptomů, které si lidé s hysterií dříve asociovali, souvisela například s odmítáním mateřství či manželství, což bylo dobově neakceptovatelné jednání. Když ale společnost tyto situace začala postupně přijímat, přestalo se dané chování považovat za známku psychické poruchy. [18, 19, 20]
Histriónská porucha osobnosti
V současné době lékaři v souvislosti s některými projevy, které se dříve připisovaly hysterii, hovoří o histriónské poruše osobnosti. Jde o jednu z trvalých povahových odchylek od normy, která může výrazně snižovat kvalitu pacientova života, ale často mívá silný vliv také na jeho bezprostřední okolí. Tento problém nicméně není snadné diagnostikovat, protože nemocní své jednání vidí jako normální.
Histriónská porucha osobnosti postihuje muže i ženy, přičemž pacienti na první pohled nijak nemocně nepůsobí, takže lidé mohou považovat jejich chování pouze za neslušné. Postižení jedinci mívají narušenou schopnost empatie, snaží se být středem pozornosti a často zvýšeně dbají na svůj vzhled. Jejich emoce nicméně bývají povrchní a proměnlivé.
Příznaky histriónské poruchy osobnosti:
- sklony k teatrálnímu chování,
- dramatičnost a excentričnost,
- sklony ke zveličování,
- touha po uznání okolí,
- snaha zalíbit se (provokativní interakce s lidmi),
- lehká ovlivnitelnost, ale i manipulace okolím,
- citová labilita a předvádění se,
- potřeba vyhledávat stále nové zážitky,
- pocity prázdna, nespokojenosti a ztracenosti,
- nesystematičnost a nepořádnost.
Mezilidské vztahy pacientů trpících histriónskou poruchou osobnosti bývají konfliktní, ať už jde o vztah s partnerem, přáteli nebo kolegy z práce. Často se totiž snaží rozvíjet interakční hry, kdy pomlouvají nepřítomné a naopak chválí ty, s nimiž zrovna hovoří. O druhé se navíc mnohdy zajímají pouze kvůli tomu, že potřebují cítit obdiv okolí. [21, 22, 23]
Zdroje: heroine.cz, ncbi.nlm.nih.gov, mcgill.ca, web.archive.org, lekarske.slovniky.cz, vitalia.cz, stefajir.cz, solen.cz, nzip.cz