Dekubity vznikají v důsledku tlaku a tření. Jak tvorbě proleženin zabránit?

Dekubity

Zdroj: Depositphotos

Pokud někoho z vašich blízkých nemoc dlouhodobě upoutala na lůžko nebo je jeho pohyblivost výrazně omezená, pečovatelé by se měli soustředit nejen na zlepšení či zachování jeho zdravotního stavu, ale i na prevenci vzniku proleženin. I přes veškerý medicínský pokrok totiž dekubity často způsobují pacientům nemalé obtíže a mohou dokonce ohrozit jejich život.

Co je dekubit?

Proleženina (dekubitus) je označení pro oblast poškozené kůže nebo podkožní tkáně, která může mít různou velikost a hloubku. Vznik těchto ran souvisí s lokálním působením tlaku na kůži, a to především v místě kostních výčnělků, na nichž spočívá největší váha nemocných dlouhodobě upoutaných na lůžko a pacientů se sníženou hybností.

Dekubity se mohou objevit kdekoliv na těle, ale většinou vznikají v oblastech, kde je vrstva tukové či svalové tkáně tenká (tzv. predilekční místa) a kost se nachází blízko pokožce. Výskyt obtíží přitom souvisí také s konkrétní polohou pacienta, tedy zda leží, nebo sedí. Při klasické poloze na zádech bývají nejvíce postižená místa v okolí krčních obratlů, lopatek, křížové kosti a patních kostí.

Vlivem polohování na boku pak může docházet k poškození tkáně v okolí kosti spánkové, ramene, velkého trochanteru, kolenních kloubů a kotníků. Problémy ovšem může způsobit i dlouhodobá poloha na břiše, která bývá spojená se vznikem proleženin nad lícní kostí, kolem ucha nebo třeba v oblasti hřebenů kostí kyčelních, a dekubity se často objevují také v oblasti sedacích hrbolů.

K buněčnému poškození, které se vznikem dekubitů souvisí, dochází vlivem poruchy mikrocirkulace a následné hypoxie. Proleženiny se navíc objevují poměrně rychle, a to klidně i po několika hodinách. Až 60 % dekubitů podle lékařů vzniká během prvních dvou týdnů hospitalizace a zhruba u pětiny nemocných dochází k vytvoření proleženin již v domácím prostředí.

Příčiny vzniku dekubitů

Na rozvoj dekubitů má vliv celá řada různých faktorů. Prvním z nich je tlak, jenž působí na kůži stlačenou mezi podložkou (obvykle postelová matrace) a kostmi. Pokud je mu pokožka vystavena dlouhodobě, dochází v postižené oblasti ke stlačení cév. Tkáně pak nemohou být dostatečně prokrvovány a okysličovány, což způsobí jejich postupné odumírání (nekrózu).

Vzhledem k tomu, že důležitější než intenzita tlaku často bývá doba jeho působení (proleženiny mohou vzniknout již v rozmezí od 1 do 6 hodin po uložení člověka do určité polohy), mezi nejohroženější skupiny pacientů patří lidé dlouhodobě upoutaní na lůžko (vlivem nemoci či úrazu), osoby v bezvědomí, jedinci trpící demencí, senioři starší 70 let nebo ochrnutí lidé.

Dalším důležitým činitelem, který hraje při vzniku dekubitů svou roli, je tření. Tato síla působí souběžně s kůží (při pohybu jedné věci po druhé), což vede k jejímu odírání. To se stává například při tření pokožky o prostěradlo během jakéhokoliv posouvání ležícího člověka, ale také při přesunu pacienta na vozík či do auta a zpět.

Kromě toho je ovšem nutné počítat také se střižnými silami, které vznikají kombinací tlaku a tření. Tyto mechanické vlivy způsobují napětí kůže a cév, které se poté zužují, což vede k uskřinutí měkkých tkání a kostních prominencí nad pokožkou fixovanou k podložce. Střižné síly nejčastěji působí, když pacient leží ve Fowlerově poloze nebo když nestabilně sedí na vozíku a sklouzává po sedáku dolů.

Další rizikové faktory

Ke vzniku proleženin přispívá svou měrou také velké množství dalších činitelů. Sem patří například zvýšená vlhkost, která může být způsobena třeba pocením, inkontinencí (únik moči nebo stolice), špatnou hygienou či drenáží. Kromě toho pak může mít na rozvoj dekubitů vliv také užívání některých léků či deprese.

Vyšší riziko, že dojde ke vzniku proleženin, dále souvisí s věkem pacienta, s jeho současným zdravotním stavem, ale také se schopností spolupracovat s ošetřovatelem, který danému člověku zajišťuje potřebnou péči. Výrazný vliv na rozvoj dekubitů mají především tyto faktory:

  • snížená mobilita (parézy, plegie, apatie, porucha vědomí),
  • poruchy centrální nervové soustavy,
  • zvýšená tělesná teplota urychlující metabolismus buněk,
  • nedostatečná výživa a snížená schopnost hojení ran,
  • nevyvážený příjem jednotlivých složek potravy,
  • změny průtoku krve vlivem poúrazových či pooperačních stavů.

Neméně důležitým faktorem je pak samozřejmě i výskyt jiného onemocnění, což výrazně narušuje obranyschopnost organismu a schopnost regenerace, a to hlavně ve chvíli, kdy se jedná o dlouhotrvající choroby, infekční nemoci či malignity. Sem patří třeba anémie, diabetes, jaterní choroby, selhání ledvin, cévní onemocnění, poruchy funkce mozku nebo nádory.

Aby toho nebylo málo, mezi důležité faktory se řadí také odchylky tělesné váhy. Hubeným pacientům s příliš malým množstvím podkožního tuku hrozí větší riziko tlakových změn nad kostními výčnělky. Obézní lidé jsou naopak méně pohybliví a působí na podložku větší tlakovou silou, což způsobí také větší útlak jednotlivých tkání a cév.

Co se týče starších pacientů, zde bývá vznik dekubitů spojený se změnou jednotlivých vlastností jejich kůže. S přibývajícím věkem totiž klesá elasticita vláken pokožky, zvyšuje se její propustnost a snižuje se množství krevních cév. Velice tenká, vyschlá a křehká pokožka (tzv. pergamenová kůže) se pak snadno poraní, přičemž u starších pacientů hraje roli i zhoršené vnímání bolesti.

S tvorbou dekubitů samozřejmě souvisí také kvalita ošetřovatelské péče. Pokud se o pacienta stará někdo nezkušený nebo člověk, který své povinnosti zanedbává, proleženiny na sebe nenechají dlouho čekat. Vyšší riziko jejich vzniku je ale spojené i s používáním zdravotnických prostředků v nemocnicích nebo ústavní péči. Problémy mohou způsobit například různé kanyly, katetry nebo hadičky od kyslíkových přístrojů.

Stupně dekubitů

Pokud jde o tvorbu proleženin, lidé se často zajímají o to, jaké mají dekubity příznaky a podle čeho je možné poznat komplikace dříve, než nevratně poškodí tkáně a okolní struktury. Zde je však nutné brát v potaz, že se proleženiny vyvíjí v několika různých stádiích, která se mohou svými projevy výrazně lišit. K jejich rozpoznání přitom slouží různé hodnotící systémy.

V současné době se používá především klasifikace dekubitů dle Hibbsové či podobný mezinárodní klasifikační systém podle National Pressure Ulcer Advisory Panel (NPUAP), European Pressure Ulcer Advisory Panel (EPUAP) a Pan Pacific Pressure Injury Alliance (PPPIA), kde lékaři rozlišují pro dekubity stupně I až IV podle jejich závažnosti.

Dekubity I. stupně

Pro první kategorii proleženin je typická především zarudlá, ale jinak neporušená pokožka. Neblednoucí překrvení se objevuje hlavně nad kostní prominencí, přičemž dané místo může být bolestivé, na dotek měkké, nebo naopak zatvrdlé a zároveň je často teplejší nebo chladnější než okolní kůže. Zarudnutí zde přetrvává a neustupuje, což signalizuje porušení mikrocirkulace.

Pokožka v tomto případě sice bývá neporušená, ale objevit se může také mírný otok a ve tkáni již začíná docházet k procesu, jenž směřuje ke vzniku hlubšího poškození. Změny jsou nicméně ještě plně vratné, takže pokud pacient změní polohu a postižené místo dále není vystaveno tlaku a tření, otok a zarudnutí postupně vymizí.

Dekubity II. stupně

V tomto případě již lékaři zaznamenávají částečné ztenčení postižené pokožky, která bývá oteklá a namodralá. Kožní kryt bývá narušený, takže se objevuje puchýř naplněný tekutinou či mělký otevřený vřed, přičemž spodina rány mívá růžovočervenou barvu. Přítomná tkáň bývá lesklá nebo suchá, ale není zde patrný žádný povlak ani hematom, který by poukazoval na hluboké postižení tkání.

Pokud je barva spodiny vředu červená nebo růžová, dekubity mají ještě poměrně dobrou prognózu. Má-li však její zbarvení spíše nevitální charakter (tedy bílý, šedý nebo černý odstín), může se jednat o výraznější poškození kůže. Proleženiny II. stupně je zároveň nutné odlišovat od perineální dermatitidy, macerace a exkoriace, protože způsob léčby zde bude rozdílný.

Dekubity III. stupně

Těžké defekty, které lékaři označují jako proleženiny III. stupně, jsou charakteristické úplnou ztrátou kůže v postiženém místě. Na spodině rány je vidět podkožní tuk, povlak nebo vlhká nekróza, ale svaly, šlachy ani kosti nebývají v tomto stádiu odhalené. Kromě toho může být patrné i tunelování a podminování.

Hloubka dekubitu se liší hlavně podle toho, kde k rozvoji obtíží došlo. Zatímco na místech, jako je například hřbet nosu, ucho nebo oblast kotníků, bývají proleženiny spíše mělké, v oblastech s velkou vrstvou tukové tkáně naopak mohou sahat poměrně hluboko. Takové dekubity lékaři pozorují například na hýždích.

Dekubity IV. stupně

Do této kategorie spadají nejhlubší defekty, které sahají až na kost. To znamená, že došlo k plné ztrátě kůže a na první pohled jsou patrné šlachy, svaly a kosti, které mohou být také hmatné. V některých částech spodiny rány může být přítomná vlhká nekróza nebo černá krusta (strup) a časté je také podminování či tunelování s choboty.

Hloubka proleženiny se stejně jako v předchozím případě liší podle konkrétní anatomické lokality. Dekubity se navíc mohou rozšířit také na svaly, šlachy, fascie (vazivový obal svalu či skupiny svalů) nebo na kloubní pouzdro. Poté často dochází k infekci kostí a kloubů, přičemž mezi možné komplikace patří hlavně osteomyelitida (zánět kostní dřeně).

Podezření na hluboké poškození tkání

Lékaři si často nejsou zcela jistí, o jaký konkrétní stupeň dekubitu se jedná, a v tom případě mohou ránu označit jako podezření na hluboké poškození tkání. Daná oblast bývá fialová až kaštanově hnědá, někdy je na pohled bažinatá, ale pokožka nemusí být nutně poškozená. Problémy se dále mohou manifestovat vznikem krví naplněného puchýře, který se objevuje vlivem porušení podkladové měkké tkáně, čemuž předchází zvýšená bolestivost.

Dekubitus o neznámé hloubce

Do této kategorie spadají takové proleženiny, jejichž rozvoj lékař sice zaznamená, ale zároveň není schopný určit, jak je rána hluboká. Tyto dekubity se vyznačují kompletní ztrátou tkáně v plné tloušťce, přičemž základem vředu může být žlutá, šedá, zelená či hnědá tkáň, ale i strup s hnědou nebo černou nekrotickou tkání. Skutečnou hloubku je pak možné určit až po jejím odstranění. Vývoj takového postižení následně může být různý.

Možné komplikace

Velice často je v ráně přítomná také infekce, kterou mohou mít na svědomí škodliviny z jejího blízkého okolí (moč, stolice, pot, krev). U závažnějších stupňů dekubitů se proto vždy provádí bakteriologické stěry z hloubky a okrajů rány. Mezi další možné komplikace se pak řadí třeba:

  • hnisající puchýře,
  • infekční kanálky,
  • meningitida,
  • zánět kloubů,
  • zánět srdeční chlopně,
  • zánět kostní dřeně,
  • spinocelulární karcinom v dekubitu,
  • bakterémie a sepse.

Důležité je pamatovat také na to, že i malé poškození tkáně může být v tomto případě spojené s obrovskou dutinou v podkoží, což je vždy velmi problematické. Obtíže může způsobit i léčba rány antiseptiky s obsahem jódu, což někdy vede k poruchám funkce štítné žlázy či k otravě jódem, ale také aplikace antibiotik, v jejímž důsledku se někdy rozvine porucha sluchu.

Léčba dekubitů

Dojde-li u pacienta k rozvoji dekubitu, je nutné situaci začít co nejrychleji řešit. Terapii by měl mít na starosti odborník, který zajistí, aby byla dodržována veškerá preventivní opatření a nedošlo tak ke vzniku nového poškození tkání nebo ke zhoršení aktuálního stavu. Přístup k léčbě by zároveň měl být komplexní, přičemž lokální ošetření dekubitů závisí na celé řadě faktorů:

  • místo defektu,
  • rozsah defektu,
  • stupeň poškození,
  • podminování,
  • přítomnost chobotů,
  • konkrétní typ tkáně,
  • množství sekrece,
  • přítomnost infekce,
  • stav granulační tkáně,
  • stav epitelizace pokožky.

Lékaři musí odstranit působení lokálního tlaku a případně i vzniklou nekrotickou tkáň a dále by se měli zaměřit na léčbu infekce prostřednictvím důkladného vyčištění rány. Poté je nutné podpořit granulaci a epitelizaci, přičemž důležitá je samozřejmě i zvýšená hygiena a zajištění vlhkého prostředí v ráně pomocí krytí, což zabrání rozvoji infekce a udrží na místě stálou teplotu.

Kromě toho by však lékaři měli věnovat zvýšenou pozornost i celkovému zdravotnímu stavu pacienta. Komplikace spojené s dekubity by měly být léčeny přednostně, přičemž obzvlášť nebezpečné mohou být problémy jako periferní cévní onemocnění, cukrovka, snížená imunita a zhoubné nádory. Svou roli však hraje i psychický stav nemocného (deprese, vztah k léčbě, sociální podpora).

Stav hojení dekubitu se vždy hodnotí podle typu tkáně a fáze hojivého procesu. Nekrotická tkáň totiž může mít různý charakter a různé zbarvení (od bílošedé až po černou). Pokud proleženina obsahuje nekrotickou tkáň, která má charakter příškvaru (strup), nedoporučuje se ji odstraňovat. Lékaři by měli provést cévní vyšetření a případně ji sušit jodovými preparáty, aby se nerozvinula vlhká gangréna.

Je-li tkáň v dekubitu povleklá a infikovaná, je nutné ránu vyčistit a zbavit nevitálního obsahu. Granulační tkáň mívá červenou barvu a potřebuje k růstu adekvátní vlhkost. Epitelizační tkáň je spíše růžová nebo červenorůžová, ale stejně jako v předchozím případě vyžaduje vlhkost a ochranu, aby nedošlo k jejímu poškození.

Oplach rány

Prostřednictvím oplachu, který se provádí pitnou nebo sterilní vodou, fyziologickým roztokem či dezinfekčním roztokem, je možné zbavit proleženiny volných nevitálních zbytků tkáně, sekretu a krve, ale i různých nečistot a zbytku krycích materiálů. Jedná se tedy o důležitý krok, který by měl připravit spodinu rány k efektivnímu hojení.

Rána se oplachuje při každém převazu. Lékař by měl vyvinout dostatečný tlak, aby odstranil všechny nežádoucí látky, ale zároveň by se měl vyvarovat dodatečného poškození tkáně. Po opláchnutí musí následovat také dezinfekce rány přiložením obkladu s dezinfekčním roztokem a důležité je vyčistit i okolí dekubitu, což může být problematické u pacientů s inkontinencí.

Debridement neboli čištění rány

Pokud se rána dostatečně nehojí (4 týdny nebo déle) a nereaguje na standardní léčbu ani na antimikrobiální léčbu, může být na místě přítomný biofilm. Při takovém podezření se provádí debridement, kdy lékař v souladu s celkovým stavem pacienta odstraní ze spodiny nebo z okrajů dekubitu devitalizovanou tkáň, která je neživá nebo nekrotická. Nejčastěji se používá:

  • chirurgický debridement (ostrý),
  • konzervativní ostrý debridement,
  • autolytický debridement,
  • enzymatický debridement,
  • larvální debridement,
  • mechanický debridement.

Nevyžaduje-li stav pacienta urgentní drenáž či odstranění devitalizované tkáně, využívá se mechanický, autolytický, enzymatický nebo biologický debridement. Ten chirurgický s použitím ostrých nástrojů naopak lékaři volí v případě, že je proleženina spojená s rozsáhlou nekrózou, pokročilou celulitidou, fluktuací v ráně nebo sepsí.

Pokud jde o chirurgický a konzervativní ostrý debridement, musí ho vždy provádět kvalifikovaný zdravotnický pracovník, a to pomocí sterilních nástrojů. Lékaři by pak měli dbát zvýšené opatrnosti u pacientů se sníženou imunitou, porušeným cévním zásobením nebo celkovou sepsí s nedostatečným antibakteriálním pokrytím. Mezi kontraindikace patří také antikoagulační léčba a krvácivé poruchy.

U stabilní, tvrdé a suché krusty na ischemické končetině se debridement neprovádí. Tuto escharu je však nutné hlídat při každém převazu a hodnotit ji podle klinického stavu pacienta. Na potřebu kontroly by pak měly upozornit příznaky, jako je zarudnutí v oblasti rány, přítomnost hnisu, krepitus, otok nebo třeba zápach, což jsou jasné známky infekce, která vyžaduje urgentní debridement.

Terapeutická krytí

Vlhkost rány a obranu proti možné infekci zajišťují různé druhy krytí. Takový materiál je nutné vybírat s přihlédnutím k několika faktorům, jako je například schopnost udržet vlhkost v ráně, potřeba řešit bakteriální biozátěž, konkrétní stav tkáně na spodině proleženiny, ale i velikost, hloubka a lokalizace dekubitu. Podle toho pak lékaři mohou zvolit například:

  • hydrokoloidní krytí,
  • transparentní filmová krytí,
  • hydrogelová krytí,
  • alginátová krytí,
  • pěnová krytí,
  • krytí se stříbrem,
  • krytí s medem,
  • krytí s Kadexomer jódem,
  • gázová krytí,
  • silikonová krytí,
  • krytí s obsahem kolagenu.

Důležité je chránit kůži v okolí proleženin a vždy, když děláte převazy dekubitů, se přesvědčit o tom, zda je současný léčebný plán pro pacienta vhodný. Při každém převazování je dále nutné odstranit z rány veškerý terapeutický materiál, a pokud pod zvolené krytí protéká stolice, měla by co nejrychleji následovat jeho výměna.

Biofyzikální metody

Kromě výše zmíněných způsobů léčby se během posledních let zkoumá také možnost využití biofyzikálních metod pro ošetření dekubitů, které poskytují určitou formu fyzikální energie podporující hojení ran, a to s různým efektem. Patří sem například:

  • elektrická stimulace,
  • elektro-mechanické pole,
  • pulzní radiofrekvenční energie a fototerapie,
  • vysoko a nízko frekvenční ultrazvuk,
  • léčba ran pod tlakem či sáním,
  • hyperbaroxie,
  • topické podávání kyslíku,
  • perličkové koupele či vibrace.

Operace

V nejtěžších případech, kdy je defekt hluboký nebo se vůbec nehojí, se lékař může rozhodnout pro řešení situace prostřednictvím chirurgického zákroku. K léčbě proleženin se pak využívají kožní štěpy nebo kožní transplantáty. Tato operace ale není vhodná pro všechny, jelikož dlouho trvá a způsobuje velké krevní ztráty, takže je nejprve nutné zhodnotit prognózu a celkový stav pacienta.

Prevence dekubitů

Vzhledem k tomu, jak závažné problémy mohou dekubity pacientům způsobit a jaký má vznik proleženin dopad na zdravotnická zařízení, je prevence stejně důležitá jako léčba již rozvinutých obtíží. Pouze díky tomu je možné identifikovat potenciálně ohrožené jedince, naplánovat a případně také zahájit individualizované preventivní intervence.

Na prevenci je přitom nutné myslet již při transportu pacienta do nemocnice, čekání na vyšetření, přijetí do jakékoliv ústavní péče nebo při návštěvě u pacienta doma. Lékař by měl danou osobu důkladně vyšetřit a vyhodnotit veškeré rizikové faktory nejpozději do 8 hodin. Kromě toho je nutné vzít v úvahu také celkový zdravotní stav, bolest, psychický stav, spolupráci pacienta a sociální zázemí.

Na základě zjištěných skutečností poté lékař stanoví plán lékařské a ošetřovatelské péče, který je nutné důsledně dodržovat. V České republice se přitom k vyhodnocení rizikových faktorů vzniku dekubitů používá modifikovaná klasifikace dle Nortonové. Důležité je stav pacienta nepodhodnotit (zejména stav pokožky a přidružená onemocnění).

Zvýšenou pozornost by měl lékař věnovat pacientům, kteří jsou závislí na pomoci druhé osoby (z pohledu mobility, osobní hygieny, používání toalety). Vyšší riziko vzniku proleženin pak hrozí třeba v případě, že pacient má v anamnéze vyléčený dekubitus nebo se u něj vyskytla změna barvy kůže či konzistence tkáně. Posouzení rizika vzniku dekubitů je pak nutné provádět opakovaně (alespoň jednou týdně).

Polohování a rehabilitace

Nenahraditelnou součástí prevence vzniku dekubitů je práce fyzioterapeuta, ošetřovatele či pečovatele s pacientem. Velice důležité jsou hlavně změny polohy na posteli, v křesle nebo na vozíku, které se provádí v pravidelných časových intervalech. U imobilních jedinců to během dne musí být nejméně co dvě hodiny a v noci alespoň každé tři hodiny.

Polohování se provádí z toho důvodu, aby se snížila doba a intenzita tlaku na predilekčních místech. Zároveň zlepšuje pohodlí pacientů, jejich hygienu a funkční schopnosti. U některých lidí ale není pravidelné polohování z důvodu klinického stavu možné. V takovém případě by měl lékař jako alternativu zvážit využití různých antidekubitních pomůcek.

Důležitá je pak samozřejmě i správná rehabilitace, která by měla probíhat pravidelně a opakovaně každý den. Jde často o běžné úkony, jako je posazování na lůžku, doprovod na toaletu, ke stolu či do koupelny, ale také o mikropolohování. Pro každého pacienta by měl být vypracován konkrétní denní plán, kde budou přesně naplánovány změny poloh a prováděné cviky.

Antidekubitní pomůcky

Vzniku dekubitů se dá předejít také využitím antidekubitních pomůcek, které brání dlouhodobému působení tlaku na jedno místo. Patří sem například různé molitanové, pěnové či gelové podložky, antidekubitní matrace plněné vodou či vzduchem, speciální polštáře, klíny a hrazdičky, chrániče na paty a lokty, antidekubitor či elektricky nastavitelná antidekubitní lůžka.

Vlhkost

Další důležitou součástí prevence je snaha o minimalizování kontaktu pacientovy pokožky s vlhkostí způsobenou potem nebo inkontinencí moči a stolice. K tomu slouží různé absorpční pomůcky, které brání pronikání vlhkosti, kam patří například různé pleny, kalhotky nebo savé podložky. Lůžko i pacientova pokožka by měly zůstat vždy suché a čisté.

Inkontinenci moči lze přechodně řešit zavedením permanentního močového katétru. Problémy se samovolným odchodem stolice a průjmem však mohou být komplikovanější. Kromě komplexní terapie se využívá například permanentní rektální katétr, ale ten má své kontraindikace. Po každém znečištění by pak měl být pacient bezprostředně očištěn.

Hygiena a péče o pokožku

Kůži pacienta je nutné udržovat vždy čistou. Kromě pravidelného mytí je důležité i důkladné vysoušení pokožky, které ji chrání před vlhkostí. Pozor ale na přílišný tlak, který by mohl způsobit vznik drobných trhlinek. Pro snížení rizika poškození suché kůže se pak někdy používá hydratační mast na dekubity nebo třeba ošetřující mléko.

Co se týče osobní hygieny, používat by se měly pouze přípravky, které jsou šetrné k pokožce a poskytují kůži dostatečnou ochranu. K dispozici je například speciální kosmetika pro inkontinentní pacienty (čistící pěna, ochranný krém, sprchové a mycí emulze), ale i různé bezoplachové mycí prostředky a celá řada dalších šetrných hygienických potřeb.

Hygiena i veškeré ošetřování pokožky musí být prováděno jemně, aby se předešlo jakémukoliv dalšímu poranění. Nedoporučuje se používat pasty jako prevenci macerace ani pomůcky zvyšující teplotu kůže, které zrychlují metabolismus a navozují pocení. Vhodné nejsou ani masáže rizikových partií.

Správná výživa

Velice důležitou součást prevence vzniku dekubitů představuje také nutriční podpora. Ačkoliv se může zdát, že výživa pacienta s tvorbou ran zdánlivě nesouvisí, opak je pravdou. Konzumace vhodných potravin totiž udržuje pokožku pružnou a vláčnou, zajišťuje přísun dostatečného množství živin, vitamínů, minerálů či stopových prvků a zároveň zvyšuje obranyschopnost organismu.

Úpravu stravy by měl mít na starosti nutriční terapeut, který navrhne změnu diety, připraví individuální jídelníček a poučí pečovatele nebo samotného pacienta o tom, jak by se měl v budoucnu stravovat. Pokud tato intervence nestačí, na scénu přichází nutricionista, který vyhodnotí výsledky laboratorních vyšetření a doporučí sipping, enterální výživu či parenterální výživu.

Nutriční stav se posuzuje vždy při přijetí pacienta, pokud se změní jeho zdravotní stav nebo ve chvíli, kdy je jasné, že se obtíže nezlepšují. Při hodnocení hraje důležitou roli, zda si pacient může sám nakoupit a připravit jídlo, zda je schopný se sám najíst a napít, zda má v pořádku chrup či zubní protézu a zda mu nějaké zdravotní komplikace nezpůsobují polykací obtíže.

Pro pacienty, u nichž hrozí zvýšené riziko vzniku proleženin, trpí malnutricí nebo se již s přítomností dekubitu potýkají, se doporučuje energetický příjem 30 až 35 kcal/kg hmotnosti, příjem bílkovin zhruba 1,25 až 1,5 g/kg tělesné váhy a příjem tekutin v dávce 1 ml/kcal. Strava by ale samozřejmě měla obsahovat také dostatečné množství vitamínů a minerálů.

Další možnosti prevence

Kromě výše zmíněných způsobů, které by měly zabránit rozvoji dekubitů, existuje i celá řada dalších možností, jak těmto zdravotním komplikacím předcházet. Jednou z nich je ovlivňování mikroklimatu prostřednictvím výběru vhodné matrace, speciálního ložního povlečení, osobního prádla nebo třeba správného sedáku. K ochraně kůže před poškozením zdravotnickými prostředky je pak možné využít profylaktické krytí.

Zdroje: epuap.org, solen.cz, dekubity.eu

Napsat komentář

Vaše emeilová adresa nebude zveřejněna

top