Lze zjednodušeně říct, že imunitní systém zahrnuje velké množství buněk a molekul, které díky vzájemné spolupráci rozeznávají a eliminují vše, co je našemu tělu cizí. Jako cizí identifikuje nejen struktury pocházející ze zevního prostředí (patogenní mikroorganismy a jejich produkty), ale i struktury tělu vlastní (staré, poškozené a jinak změněné buňky – například nádorové). Současně musí imunitní systém správně identifikovat zdravé tkáně vlastního organismu a nepoškozovat je. Této schopnosti říkáme autotolerance.
V organismu existují dva základní typy imunitních mechanismů. Vývojově starším typem jsou takzvané mechanismy nespecifické neboli vrozené. Buňky a molekuly, které do tohoto typu řadíme, jsou schopné reagovat se strukturami společnými pro velké množství patogenů a tato reakce probíhá velmi rychle, řádově v minutách. Evolučně mladší jsou mechanismy specifické neboli adaptivní. Složky tohoto typu imunity rozpoznávají struktury pomocí vysoce specializovaných molekul a aktivují se až po setkání s určitým konkrétním antigenem. Specifické imunitní mechanismy jsou vysoce účinné, ale k jejich plnému rozvoji je potřeba delšího času, než je tomu u reakce nespecifické, řádově dny až týdny. Pokud se však organismus setká se stejným patogenem znovu, proběhne tato reakce podstatně rychleji. Tuto důležitou vlastnost specifické imunity označujeme jako imunologickou paměť.
Co nám hrozí v chladných měsících?
V zimním období a počátkem jara je náš organismus vystaven řadě nepříznivých vlivů, které mohou zatížit imunitní systém natolik, že se nedokáže vypořádat s útokem patogenů a my onemocníme. Především jsme vystaveni velkým teplotním rozdílům. Zatímco venku mohou být teploty někdy i výrazně pod bodem mrazu, v místnostech jsme vystaveni teplotám zpravidla nad 20 stupňů Celsia. Takový rozdíl je pak zatěžkávací zkouškou pro naši termoregulaci.
Chladné počasí nás také nutí vyhledávat častěji uzavřené prostory, kde se shromažďuje větší množství lidí. Na tomto místě je třeba připomenout známý fakt, že přetopené místnosti s velkou koncentrací osob jsou ideálním prostředím pro šíření infekčních onemocnění, zvláště pak infekcí horních cest dýchacích přenášených vzduchem. Ne vždy se můžeme pobytu v takovém prostředí zcela vyhnout, ale alespoň se ho můžeme snažit minimalizovat. V zimních měsících je naše strava zpravidla také chudší na čerstvé ovoce a zeleninu, a rovněž mohou být tyto potraviny ochuzeny o živiny. To může vést k nedostatku důležitých vitaminů a ve výsledku ke snížené obranyschopnosti.
Také slunečního svitu bývá v zimě méně. Sluneční záření je naprosto nezbytné pro přeměnu vitaminu D na jeho aktivní formu. Tento vitamin podporuje nejen správnou funkci imunitního systému, ale zejména ovlivňuje i metabolismus vápníku a kostí. Vztah nedostatku slunečního záření a vzniku depresivních poruch je rovněž dobře známý.
Co dělat, když onemocníme?
Běžná virová infekce horních cest dýchacích se zpravidla projevuje rýmou, kašlem, bolestí v krku a zvýšenou teplotou. Původci jsou zpravidla různé viry, které mají schopnost napadat buňky sliznic dýchacích cest a množit se v nich. Chřipka se oproti tomu nejčastěji projevuje horečkami, bolestmi svalů a kloubů, rýmou, suchým kašlem a výraznou únavou, která může přetrvávat i dlouhodobě po prodělané infekci. Pokud již onemocníme, rozhodně bychom neměli nemoc „přechodit“. I když se nám třeba podaří vypořádat se tímto způsobem s několika chorobami, oslabujeme tím náš organismus do budoucna.
Na běžnou virózu by měl stačit klid na lůžku a dostatek teplých tekutin. Při normálním a nekomplikovaném průběhu zpravidla vystačíme s léky běžně dostupnými a volně prodejnými v lékárnách. Při teplotě a ke zmírnění zánětu můžeme použít léky s obsahem paracetamolu nebo jiné takzvané nesteroidní protizánětlivé látky. Při rýmě můžeme zvlhčovat nosní sliznici pomocí sprejů obsahujících Vincentku nebo mořskou vodu a k uvolnění nosní obstrukce pak kapky s obsahem dekongescencií (látek zmírňujících zduření sliznice). Dekongescencia bychom neměli používat v žádném případě dlouhodobě (maximálně asi týden). Můžeme si na ně totiž vytvořit návyk, projevující se trvale ucpaným nosem s nemožností volného dýchání.
Odvykání je pak nepříjemné a někdy i svízelné. Při kašli jsou namístě léky usnadňující odkašlávání s obsahem mukolytik. Dráždivý kašel (bez produkce hlenu) tlumíme antitusiky. V některých případech může na sliznici oslabenou virovou infekcí nasednout infekce bakteriální. V takovém případě se zpravidla hleny zabarvují dožluta a mohou se opět objevit teploty. Tehdy už nemusíme s těmito opatřeními vystačit a je nutno vyhledat lékaře, který může doporučit antibiotickou léčbu. Je třeba říct, že dva až tři infekty horních cest dýchacích s nekomplikovaným průběhem zpravidla postihnou během roku každého z nás a lze je považovat za fyziologické. Pokud je však naše nemocnost vyšší, zvláště pak několik let po sobě, bude zcela namístě vyhledat odborníka, který může provést imunologické vyšetření a doporučit vhodnou léčbu.
Možnosti prevence Onemocnění se v nepříznivém ročním období nemůžeme vždy zcela vyvarovat, ale správným životním stylem lze alespoň jeho riziko snížit. Základem by měla být zdravá a vyvážená strava. Nezbytný je i pohyb na čerstvém vzduchu a otužování. Při pobytu venku bychom měli dbát na dostatečné oblečení s větším množstvím vrstev, abychom se mohli snadno přizpůsobovat počasí a fyzické aktivitě. Místnosti by neměly být přetopené. Ideální jsou teploty kolem 20 stupňů Celsia s vlhkostí vzduchu mezi 60–70 %. Suchý vzduch totiž vysušuje také naše sliznice a usnadňuje tak usídlení mikroorganismů. Zcela jednoduchým, ale velmi účinným preventivním opatřením je také časté mytí rukou teplou vodou a mýdlem. Své imunitě můžeme prospět i užíváním různých potravinových doplňků (například přípravky vitaminové, probiotika nebo rostlinné produkty).
O autorovi: Připravila: MUDr. Karolína Hlavatá,