V současné době se hovoří o reformě vzdělávání nelékařského zdravotnického personálu. Můžete přiblížit, v čem by měly spočívat plánované změny?
Domnívám se, že používat termín „reforma“ v souvislosti s navrhovaným zákonem o nelékařských povoláních není zrovna příliš šťastné. Alespoň já si pod pojmem reforma představuji změnu či úpravu nějakého nevyhovujícího nebo přežitého stavu s výsledkem systém vylepšit do optimální podoby. Musí to být ovšem změny, které budou efektivní, systémové a přinesou společnosti prospěch. V tomto případě se spíše jedná o ne zcela promyšlený a šťastný zásah do fungujícího systému vzdělávání, který má pevnou a vícestupňovou strukturu postavenou na silné tradici ošetřovatelské péče v naší zemi. Pokud máte na mysli plánované změny, které jsou navrhovány ve výše zmíněném zákoně, tak se jedná především o přesun většiny čtyřletých zdravotně zaměřených oborů vzdělání s maturitou do bakalářských programů a v oblasti vyššího odborného vzdělávání o přesun oboru Diplomovaná všeobecná sestra, který tvoří z hlediska počtu absolventů vůbec nejsilnější obor v rámci široké plejády oborů nabízených vyššími odbornými školami v České republice (tvoří jednu čtvrtinu všech absolventů VOŠ). Všechny uvedené změny jsou pro většinu ředitelů, ale také odborných učitelů ve zdravotnických školách neakceptovatelné. Tento radikální řez by znamenal prakticky likvidaci našeho středního zdravotnického školství, protože klíčové obory, jako např. zdravotní laborant, zdravotnický záchranář a již zmiňovaná všeobecná sestra na vyšších odborných školách, by z našich škol zmizely. Uvažovalo se také o zrušení oboru vzdělání Ošetřovatel a jeho nahrazení oborem Zdravotnický asistent s nedefinovanými kompetencemi, který měl kompenzovat kompetence ošetřovatele.
Nabízí se ale ještě další poměrně zásadní otázka, je současný systém zdravotnické péče připraven na chystané změny?
Tato otázka by měla být skutečně zásadní, ale nabízí se otázky další, myslím, že podstatnější: Potřebuje vůbec naše (a nejen) zdravotnictví tolik vysokoškoláků? Kolik nás to bude stát a z čeho bakaláře a magistry zaplatíme, až nastoupí do zdravotnických zařízení? A je třeba se ptát – nastoupí vůbec do praxe?
Když se vrátím zhruba 11 let zpátky, byli jsme na konferenci ředitelů zdravotnických škol v Brně a na semináři ředitelů zdravotnických škol na ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy postaveni před hotovou věc z dílny ministerstva zdravotnictví – všeobecná sestra na středních zdravotnických školách končí a místo ní budou školy připravovat absolventy oboru Zdravotnický asistent s omezenými kompetencemi. Tehdy valná většina z nás nesouhlasila nejen se snížením kompetencí, ale také s označením absolventa oboru. Poukazovali jsme na zavádějící označení, které je výstižné pro jiné profese, nikoli však pro označení tradiční „sestřičky“, které je ve společnosti zažité a z logiky věci stále používané. Bylo jasné, že začínáme kopírovat slovenský model, kde se už připravovaly učební dokumenty. Již tehdy začaly našim školám komplikace. Jak vysvětlit veřejnosti a budoucím žákům, že jde o studium „na sestřičku“, i když se absolventovi říká jinak?! Proč musí žák najednou studovat nejméně 7 let, když mu dříve stačily k získání stejné kvalifikace roky čtyři? Ministerstva se zaštiťovala Evropskou unií a jejím požadavkem na regulovaná povolání. Dalším argumentem bylo „srovnat se“ se vzděláváním sester v zemích Evropské unie. Nikdo už ale nemluvil o tom, že každá členská země má právo na svůj systém vzdělávání.
Ale zpět k vaší otázce, kterou si dovolím poopravit – jsou v současném systému zdravotní péče změny nutné? Z mnoha důvodů se domnívám, že nejsou. A navíc si dovolím predikovat, že základní ošetřovatelské péči navrhované změny v budoucnu uškodí.
Ministr zdravotnictví jmenoval v loňském roce pracovní skupinu při ministerstvu zdravotnictví, jejímž úkolem bylo připravit transfer středoškolských a vybraných „voškových“ oborů do programů vysokých škol. Nechci se již vracet k úvahám, do jaké míry bylo zastoupení v komisi vyvážené a objektivní. Jasně netransparentní byl pro mne a mé kolegy fakt, že Asociace ředitelů zdravotnických škol byla vyzvána, aby do pracovní skupiny navrhla svého zástupce, který byl ale vázán mlčenlivostí a nesměl instituci, kterou byl vyslán, informovat o projednávaných změnách. Tento postup považuji za nestandardní a ze strany ministerstva zdravotnictví za nesolidní. Pokud by asociace byla informována předem o členství v komisi za těchto podmínek, svého zástupce by do komise nevyslala.
Výsledkem práce pracovní skupiny při ministerstvu zdravotnictví je zákon, který nevychází ze skutečných personálních potřeb k optimální saturaci zdravotnických zařízení, neřeší jasně diferenciaci profesí na úrovni základní a speciální
ošetřovatelské péče a podporuje lobbistické zájmy některých profesních organizací k zisku titulů na úkor kvalitní profesní přípravy.
Máte nějakou zpětnou vazbu týkající se toho, jak změnu systému vzdělávání a zdravotnictví vůbec vnímají sami studenti a zdravotníci z praxe?
Studenti jsou samozřejmě laici a málokterý z nich situaci ve zdravotnickém školství průběžně sleduje. Samozřejmě nelze nevidět trend, kdy většina mladých lidí nejen u nás, ale v celé Evropské unii řeší svou budoucnost pragmaticky a snaží se v lepším případě získat co nejvyšší vzdělání na vysokých a vyšších odborných školách, nebo se alespoň snaží oddálit nástup do zaměstnání. Současným trendem je, že středoškolák s téměř jakoukoli kvalifikací ze střední školy pokračuje ve studiu na vysoké škole. Statisticky ověřeným faktem ze strany Asociace vyšších odborných škol, která sdružuje více než 110 vyšších odborných škol, je skutečnost, že absolventi tzv. voškových oborů nastupují téměř stoprocentně do praxe. Proto se logicky bráníme tlaku ministerstva zdravotnictví utlumit studium na vyšších odborných školách, jejichž absolventi bez problémů saturují zdravotnická zařízení. Přidanou hodnotou je navíc jejich kvalitní praktická profesní příprava, se kterou se bohužel zatím nemůže většina absolventů bakalářského studia srovnávat. Stále opakovaný argument o duplicitě ve vzdělávání sester je pouze zastíracím manévrem. Nechť si sami studenti vyberou, zda chtějí studovat na vyšší odborné, nebo na vysoké škole. V demokratické společnosti by měla být respektována pluralita i ve vzdělávání. Šestnáctiletá tradice vyššího odborného vzdělávání potvrzuje životaschopnost a uplatnitelnost absolventů. Nelze opomenout důležitý fakt, že je toto vzdělání levnější (aktuálně ověřeno na MŠMT).
Zájemci o profesi nelékařského zdravotnického pracovníka mohou nyní studovat jak na střední škole, tak na vyšší odborné škole, ale i na univerzitě. Vykonávají pak absolventi těchto jednotlivých stupňů vzdělávání práci odpovídající kvalifikace? Je systém vzdělávání v souladu se situací ve zdravotnických zařízeních? I dnes řada sester nezná přesně své kompetence a pracuje podle toho, jakými pracemi jsou pověřovány…
Nejsem kompetentní na otázku odpovědět. Na tento dotaz znají odpověď zejména hlavní sestry a náměstkyně ošetřovatelské péče v nemocnicích. Z praxe mám informace, že některá zdravotnická zařízení zaměstnávají jak absolventy středních škol v oboru zdravotnický asistent, tak diplomované sestry a sestry bakalářky či magistry. Vím také, že některé nemocnice nemají problém zaměstnat určitý počet zdravotnických asistentů, ale na druhou stranu některé nemocnice je striktně odmítají a vyžadují sestru vysokoškolačku s příslušnými kompetencemi k výkonům. V každém případě oceňuji management zdravotnických zařízení, který chce najít uplatnění pro zdravotnické asistenty, jejichž kompetence byly částečně posíleny.
Na vaši otázku mohu reagovat otázkou: Může být pro nastupující sestru dostatečnou motivací, když nemocnice přijímá diplomovanou sestru z vyšší odborné školy a dvě sestry bakalářky a i při jejich identickém vzdělání může pouze jednu z nich zařadit do vyšší platové třídy? Toto je jedna z věcí, kterou nikdo neřeší. A navíc – bude na to nemocnice mít, aby zaměstnala na oddělení dvě tři vysokoškolačky?!
Jaký je zájem uchazečů o jednotlivé obory a stupně vzdělávání na zdravotnických školách?
Tento paradox řeším již od začátku školního roku. Za dvanáct let ve funkci ředitele školy jsme nikdy neměli na střední a vyšší škole tolik žáků a studentů jako letos (více než 630) a já se musím jako předseda Asociace ředitelů zdravotnických škol dlouhodobě zabývat tím, jak uchránit naše středoškolské obory před hrozbou jejich zrušení ve čtyřletém maturitním vzdělávání. Ze statistik našeho odboru školství objektivně vyplývá, že odborným školám v důsledku demografického propadu žáci ubývají, ale např. naše zdravotnická škola žádný propad nezaznamenala. Nadstandardní zájem je každoročně o obory Asistent zubního technika nebo Masér sportovní a rekondiční.
Vysokoškolské studium je určitým způsobem „atraktivnější“. Nemůže se stát, že většina uchazečů bude chtít studovat vysokou školu, a tedy bude velké množství personálu s univerzitním vzděláním, a naopak středoškolsky vzdělaných pracovníků bude nedostatek?
Celosvětovému trendu co nejdéle studovat a získat co nejvyšší vzdělání (a často zejména titul) nezabráníme. Tragickým mementem liberalismu ve vzdělávání za posledních dvacet let v naší zemi je existence více než 70 vysokých škol, což nemá při počtu deseti a půl milionu obyvatel země v Evropě obdoby! Důsledkem je abnormální počet absolventů vysokých škol a stále se zvyšující počet nezaměstnaných. Naše zdravotnictví nepotřebuje stovky vysokoškoláků s teoretickými znalostmi. Potřebujeme kvalitní, prakticky zaměřený a empatický personál, který zajistí především základní potřeby klienta na lůžku. Velmi se obávám, že v této oblasti ošetřovatelské péče dojde v blízké budoucnosti k problémům…
Předpokládám, že jsou k dispozici informace o systémech vzdělávání nelékařů i jinde ve světě. Existuje nějaký model vzdělávání zdravotnického personálu, který vám připadá optimální pro aplikaci v ČR?
Nemám dostatečné informace pro objektivní odpověď na tuto otázku. Zásadní problém vidím v přístupu k dané problematice. Jak už to tak v české kotlině bývá, opět jsme byli a jsme papežštější než papež. Místo toho, abychom si jasně stanovili priority a potřeby ošetřovatelské péče a vzdělávání nelékařských povolání u nás a poučili se z dobrých a fungujících modelů v zahraničí, razíme si opět svou „českou cestu“. Na jaře tohoto roku jsem pozval na seminář ředitelů zdravotnických škol do Prahy prezidenta Asociace zdravotnických škol Slovenské republiky. Z jeho vystoupení a reakcí bylo zjevné, že jak na východ, tak i na západ od řeky Moravy bojujeme s větrnými mlýny a jsme nepoučitelní.
Žhavým tématem poslední doby je také připravovaná komora zdravotnických pracovníků. Jaký je váš názor na tuto komoru?
Mám informaci, že iniciátorem vzniku České komory zdravotnických pracovníků je Česká asociace sester. Pokud vím, existence komory by měla posílit především psychologicky a odborně postavení nelékařských profesí. Paní předsedkyně Jurásková hovoří zejména o legislativní záštitě nelékařů. Necítím se ale povolán k tomu, abych se vyjadřoval k postavení nelékařských profesí z hlediska odbornosti a i jinak komentoval vznik komory.
**
Proč musí žák najednou studovat nejméně 7 let, když mu dříve stačily k získání stejné kvalifikace roky čtyři?
Naše zdravotnictví nepotřebuje stovky vysokoškoláků s teoretickými znalostmi.
O autorovi| Ester Kopecká, DiS.