Kam se poděla vzájemná tolerance
Blížící se začátek nového školního roku mne přinutil napsat vám tento článek. Dvanáct let vykonávám profesi odborné vyučující na Střední zdravotnické škole v Plzni. Jsem vysokoškolsky vzdělanou všeobecnou sestrou s pedagogickým vzděláním a svoje povolání mám velmi ráda. Jako kvalifikovaný zdravotnický pracovník se každoročně velmi aktivně zapojuji do programu celoživotního vzdělávání a v rámci kreditního systému se zúčastňuji odborných seminářů a konferencí, většinou se zdravotnickou tematikou. Dalo by se říci, že vzdělání na výkon svého povolání mám dostačující, ale… Je to právě to zmíněné „ale“, díky kterému se někdy my, odborné učitelky a sestry v jednom, dostáváme do napjatých situací a konfliktů s těmi, které jsou na odděleních stálicemi. Bylo by mi velkým potěšením, kdybyste tento článek uveřejnili. Přála bych si, aby moje slova, která jistě sdílím i s jinými učícími odbornicemi, byla jakýmsi sdělením, že i my občas umíme řešit naléhavé situace, dokážeme se postarat o nemocné, a hlavně veškeré své nabyté znalosti tím nejlepším možným způsobem předáváme dál.
I mne škola v minulosti učila, že na prvním místě v naší profesi je lidskost, vstřícnost, laskavost a vzájemná tolerance. Ať už na úrovni sestra–nemocný, či na pozici v rovině kolegiální. Bohužel právě tyto vlastnosti se z naší povahy nějak vytrácejí. Kam zmizel ten vlídný přístup nelékařských zdravotníků a lékařů? Anebo nikdy v našem lidském založení nebyl? Za sebe tvrdím, že ho jistě bylo více, že pokory a upřímnosti v naší společnosti velmi ubývá. Stačí se jen na chvilku zastavit a prohodit pár slov s kolegyní. O tom, jak se netěší na odbornou praxi, jaké má obavy z toho, kdo se nad ni bude povyšovat a kdo jí bude zase dokazovat, že ona je pouze ta učitelka přicházející ze školy a zdržující je od jejich práce. Věřte mi, že vykonávat naši profesi není vůbec jednoduché. Na nemocničním oddělení trávíme možná méně času, než by bylo třeba, ale i tak se snažíme žákům předat to, co považujeme za nejdůležitější. Každý z nás se jednou učil, všichni jsme byli nezkušení, nemotorní a potřebovali jsme pomocnou ruku. Proč se tedy čím dál častěji setkávám se situací, kdy nejen mně, ale i těm mým nemotorným svěřencům nikdo pomocnou ruku nepodá? I já se občas dostanu do role nováčka, kdy musím vyučovat na novém, neznámém oddělení. Sice znám svoji práci, ale neznám chod oddělení. Vím, že hodně záleží na povaze každého z nás. Někdo je průbojný, přizpůsobivý, adaptabilní…, ale někdo prostě takový není. O to horší je pak změna, kterou nejspíš většina z nás přetrpí ze strachu například ze ztráty zaměstnání. Mrzí mne tato situa-ce. Nechce se mi už jen tak přihlížet, poslouchat, účastnit se různých jednání, když vím, že situace se jistě nezlepší, pokud se nezměníme my. My všichni. Naše myšlení, vzájemná tolerance.
Jen jsem chtěla všem sestřičkám na školních stanicích připomenout, že i my – odborné učitelky ze zdravotnických škol – jsme kvalifikované a rády se učíme novým věcem. Stačí jen, když nás někdo nechá naslouchat, občas nám poradí a podá, alespoň v počátku, tu natolik potřebnou pomocnou ruku.
Za všechny odborné učitelky ze zdravotnických škol