Kritizovat ho za přílišnou měkkost ve vyjednávání asi nelze. Je ale třeba udělat nějaké závěry a vyvodit ze skončeného krizového vývoje patřičné poučení.
A tím by mělo být, že odkládání reforem se nevyplatí.
Prosazení reforem vyžaduje silnou politickou i veřejnou podporu, kterou nyní ministr a vláda mají. Odčerpání významné části rezerv zdravotních pojišťoven na platy lékařů tlačí na to, aby se s hospodárností zdravotnických financí konečně pohnulo.
Je bezpochyby čas na restrukturalizaci sítě zdravotnických zařízení. Nemocnic je moc, léčeben málo. Každému je přitom jasné, že řada nemocnic nemá vůbec nárok na existenci. Třeba proto, že četnost jednotlivých výkonů je tak malá, že neumožňuje zdravotnickému personálu udržovat si dostatečnou kvalifikaci. Dochází pak k různým pooperačním komplikacím způsobeným nezkušeností lékařů, péče se prodražuje a dotyčný na delší čas mizí z řad plátců pojistného.
Razantnějšímu postupu v tomto směru dosud bránil silný lobbistický tlak bílých plášťů a jejich „kulichů“. Teď nadešla chvíle, kdy se tahle lobby dostala tak trochu ze hry. Ministerstvo se zdravotními pojišťovnami by měly chytit příležitost za pačesy. Politici mají zároveň velkou šanci prosadit navýšení spoluúčasti pacientů, protože politické náklady mohou přenést na lékaře dožadující se dalších korunek.
Je pozoruhodné, že prezident České lékařské komory Milan Kubek docela nedávno označil Julínkův třicetikorunový poplatek u lékaře za nedůstojný obnos, který odpovídá minci pro toaletářku na pařížském nádraží. Přitom tenhle poplatek přinesl do zdravotnictví více než trojnásobek toho, co nyní lékaři s velkou slávou vyválčili na poměrně razantní navýšení platů.
Připomeňme rovněž, že to vždy byla především lékařská komora, kdo blokoval stanovení standardů péče hrazené z veřejného pojištění. Standardy totiž do značné míry omezují účelnost známého obálkového systému, z něhož si velká část lékařů více než přiměřeně kompenzuje nedostatečnou mzdu.
Standardy jsou přitom zásadním krokem pro přivedení nových peněz do zdravotnického systému. A další peníze budou potřeba, přičemž zdaleka ne pouze na platy lékařů či snad konečně i sester. Medicínský pokrok nejde zastavit, podobně jako nejde zastavit růst nákladů na špičkovou zdravotní péči.
Příležitost je tím větší, že komora je nyní ve své prestiži silně oslabena. Je tedy možné omezit její vliv na reformy, jakkoli se v memorandu podepsaném minulý týden u příležitosti smíru píše pravý opak. Vzhledem ke své odborářské orientaci by měla jednoznačně přijít o povinné členství, jak po tom už roky volají privátní lékaři.
A také by měla přijít o kompetence, například o kárná řízení s lékaři až po odebrání oprávnění vykonávat lékařskou profesi. Tato kompetence je v silné kolizi s odborářskou politikou komory a měla by ji převzít státní správa.
Skončený konflikt oslabil dosud neotřesitelnou, až zbožštělou pozici lékařů. Lidé silně vnímají, že není lékař jako lékař a že navýšení platů si sice zaslouží, ale zdaleka ne všichni a zdaleka ne stejné. Tak jako v každé profesi existují špičkoví specialisté, kvalitní profesionálové i lemplové, jimž by se měl každý s jen trochu vážnější chřipkou raději vyhnout.
Nastává navíc příležitost zrušit tarifní platy, a to nejen ve zdravotnictví. Přinese to nové možnosti pro motivaci zaměstnanců ve veřejném sektoru. Tenhle pozůstatek rakousko-uherské administrativy by opravdu už měl zmizet.
A přišel čas i pro odpovídající posílení role zdravotních pojišťoven, které by se z přerozdělovačů pojistného měly stát skutečnými hlídači účelnosti a efektivity vynaložených prostředků.
Pokud vláda, a zejména ministerstvo zdravotnictví, využije situaci k tomu, aby posunula systém financování zdravotnictví tímto směrem, mohou být pánům Kubkovi a Engelovi pacienti vděčni. Jak jim budou vděčni protestující lékaři, je sice otázkou, ale fakticky zcela nepodstatnou.