Všechny naše funkce a schopnosti jsou ovlivňovány činností mozku. Vědomá mozková činnost je dostatečně prozkoumána, ale stále jsou neprobádané oblasti lidského podvědomí, které ovlivňuje naše racionální chování. Lidská řeč je nejvyšší schopnost vyšší nervové činnosti, rovina myšlení a uvědomění, je vystavena psychogenním faktorům poměrně často.
Poškození CN S: * organická (krvácení, nádory…) * funkční (postižení spojů mozkových, nepřesné přenášení informací) * psychogenní (poruchy v oblasti vyšší nervové činnosti - lze sem řadit i psychogenní nemluvnost - mutismus) Elektivní, tj. výběrový, mutismus je chápán jako porucha sociální adaptace, sociálních vztahů, nejde o primární postižení řeči, ale o poruchu jejího užívání. Vzniká na základě emočně podmíněné selektivní zábrany používat řeč, někdy mohou nemluvící děti komunikovat nonverbálně, např. gesty. Dítě obvykle odmítá mluvit jen s někým, nejčastěji s cizími lidmi, eventuálně v určitém prostředí. Ve známém prostředí bývá obvykle bez problémů. Tyto potíže se mohou objevit nejčastěji při zásadní změně prostředí, při nástupu do mateřské či základní školy.
Klasifikace mutismu:
Autistický - pravděpodobný symptom dětské schizofrenie, kdy dochází k nedostatku mluvní iniciace.
Neurotický - příčinou jsou určité neurotické bariéry, které dítěti nedovolují, aby se verbálně projevovalo v určitých společenských situacích.
Perzistentní - útlum řečových projevů trvá delší dobu, minimálně po dobu čtyř týdnů.
Psychotický
Reaktivní - následek psychotraumatizujícího zážitku.
Situační - útlum řečových projevů je spojen se změnou situace.
Totální - absence řečových projevů je rozšířena na veškeré osoby.
Elektivní - absence řeči v konkrétní situaci, konkrétním prostředí.
Etiologie mutismu
Elektivní mutismus se nejčastěji vyskytuje u dětí předškolního a mladšího školního věku. Vznik poruchy není závislý na inteligenci, riziko vzniku mohou zvyšovat určité osobnostní vlastnosti, které jsou geneticky podmíněny (zvýšená zlostnost, přehnaná stydlivost).
Ke vzniku mohou přispět i rodiče svým chováním, kdy se snaží udržet dítě v závislosti. Pro děti předškolního věku je typická zvyšující se samostatnost, iniciativnost, protipólem jsou potom pocity viny.
Příčiny vzniku se mohou dělit na dvě skupiny: * endogenní - velká psychická senzibilita vůči vlastním výkonům, * exogenní - přehnané požadavky na řečový výkon nebo na chování dítěte, psychicky zatěžující okolní prostředí.
V praxi se rozlišují tři faktory: * bezprostředně vyvolávající faktory - akutní psychotraumatizace - změna prostředí, stěhování, konflikty v rodině, nepřiměřený trest, * predispoziční faktory - rodinné, osobnostní rysy, chronické stresové faktory (obavy z trestu, nadměrná přísnost ze strany učitele), * udržovací faktory - přetrvávání uvedených faktorů, nevhodná reakce okolí na mutismus (posměch, trestání dítěte za to, že nechce mluvit).
Diagnostika
Pro diagnostiku elektivního mutismu jsou za základ považována kritéria vycházející z MKN-10 (Mezinárodní klasifikace nemocí) a DSM-IV (Diagnostický a statistický manuál mentálních poruch): * normální nebo téměř normální chápání jazyka, * kompetence v mluvním vyjadřování dostatečná pro sociální komunikaci, * důkaz, že jedinec v určitých situacích normálně hovoří, * projevy mutismu musí trvat minimálně 4 týdny (období nezahrnuje první měsíc školní docházky).
Dále je nutno vyloučit: * opožděný vývoj řeči, vývojovou dysfázii, * Landauův-Kleffnerův syndrom - dětskou epileptickou afázii, * pervazivní vývojové poruchy (dětský autismus, Aspergerův syndrom), * mentální retardaci * dětskou vývojovou afázii.
Přestože mutismus je převážně schopnost verbálního vyjadřování, je chápán jako psychická porucha. U elektivního mutismu je indikována systematická psychoterapie. Ta by měla pokračovat i po překonání vlastního mutismu s cílem dosáhnout vyváženějšího osobnostního vývoje dítěte.
Terapie: * foniatr vyloučí organický podklad a vybaví hlas, * psycholog při terapii odstraní příčinu, * logoped naváže na foniatrické metody, vytvořený hlas využije k tvorbě hlásek, slabik, slov a vět.
U terapie mutismu je důležitý týmový přístup. Prvotní je vždy lékařské ošetření - psychiatrické, pedopsychiatrické, foniatrické, neurologické. Hospitalizace dětí se příliš nedoporučuje, protože strach z neznámého prostředí může vyvolat mírné trauma. Pokud je však příčinou mutismu rodinné prostředí, může být naopak hospitalizace prospěšná (Škodová, 2003).
Pro přístup k dítěti, u kterého se vyskytuje mutismus, se doporučuje: a) vyhýbat se následujícím situacím: * nutit dítě k řečovému projevu, * trestat dítě za absenci řečového projevu, obviňovat je, * izolovat nebo ignorovat dítě, * příliš si všímat dítěte, když se snaží komunikovat. b) zaměřit se na: * jednat s dítětem jako s rovnocenným partnerem, * jednat s dítětem jako s ostatními dětmi, * dovolit dítěti jakýkoli způsob komunikace, * zachovat trpělivost a klid, * nikdy se nevzdávat.
Závěr
Elektivní mutismus postihuje přibližně 0,1 % dětské populace. Touto formou mutismu trpí o něco častěji dívky než chlapci, ale rozdíl není významný. Elektivní mutismus se často projevuje ve spojení s úzkostnými poruchami.
Problém mutistického dítěte ve škole je obvykle závažnější než ve školce. Lidé postižení mutismem často trpí nedostatkem sebevědomí. Učitel by měl umožnit dítěti kompenzovat chybějící ústní komunikaci jinými formami komunikace, např. gesty, malováním, psaním. Tím pedagog posiluje kladné sebehodnocení mlčícího dítěte, které tak dostává možnost cítit se komunikativně rovnocenné s ostatními žáky.
Literatura
Klenková , J. Logopedie. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2006. s. 228. ISBN 80-247-1110-9.
Lechta , V. Logopedické repetitórium. Bratislava: SPN, 1990. 278 s. ISBN 80-08-0047-9.
Vágnerová , M. Psychopatologie pro pomáhající profese. 4. vyd. Praha: Portál, 2208. 872 s. ISBN 978-80-7367414-4.
O autorovi| Lenka Juříková, KNTB, Zlín (Lenka. Blaha@seznam.cz)