Klíšťata náleží ke kmeni členovců a do řádu roztoči (latinsky Acari). Naše nejhojněji rozšířené klíště obecné (Ixodes ricinus) žije všude ve vhodných biotopech listnatých a smíšených lesů v nížinách a ojediněle také v horských oblastech i více než 800 metrů nad mořem. Nacházíme je i na rekultivovaných výsypkách a v městských parcích. Klíště preferuje vlhká a teplá stanoviště. Ideálním místem je listnatý les s dostatečným podrostem. Výjimkou nejsou ani seníky. Lze ho nalézt v mírném pásmu severní polokoule od Severní Ameriky až po Asii a severní Afriku.
Co víme o klíšťatech?
Klíště obecné lze považovat za trojhostitelské, každé vývojové stadium se krmí krví na jiném hostiteli. Larvy zpravidla napadají drobné hlodavce a mladé ptáky, nymfy nacházíme na ježcích, veverkách, ptácích, zajících a mladé spárkaté zvěři. Dospělá klíšťata sají na větší lovné zvěři, pasených domácích zvířatech (kůň, kráva, ovce), na psu, kočce apod. Na člověku můžeme zastihnout všechna tři stadia, zvláště v místech, kde je kůže nejtenčí. Z nepatrných vajíček, kterých dospělá samice může naklást i několik tisíc, se líhnou larvy 0,8 milimetru velké, průsvitné, šestinohé, šedožluté barvy. Po nasátí krve se larvy přemění v osminohou nymfu, nenasátá měří 1,3 milimetru a má již hřbetní štítek. Po druhém nasátí krve se nymfa mění v dospělce – samce nebo samici. Dospělec má zploštělé tělo v horní části kryté tvrdým štítem.
Samci velcí 2,5 mm mají štítek větší, jsou červenohnědí. Samičky velké 3–4 mm jsou spíše žlutočervené a mají štítek malý. To jim umožňuje velkou roztažitelnost zadečku při pití krve. Při úplném nasátí může mít samička až 1 cm. Bodavě sací ústrojí je tvořeno postranními pohyblivými kusadly, chelicerami a ozubenou harpunou, hypostomem, pomocí kterého se uchytí na hostiteli. Středem harpuny prochází kanálek, kterým do rány přicházejí sliny klíštěte, zpět jím proudí nesražená krev. Sameček saje minimálně, zatímco samice a nedospělá stadia klíšťat tři až šest dní. Ve slinách klíštěte jsou protisrážlivé ixodiny a látky působící lokální znecitlivění. Doba přisátí a množství slin úměrně zvyšují pravděpodobnost přenosu patogenních bakterií, virů a parazitů.
Kdy a kde se mít na pozoru?
Výskyt a pohyb klíšťat omezuje přízemní vlhkost. Klíšťata se obvykle nacházejí na konci travního stébla. Nevyskytují se na stromech, i když mohou ze stromu, na kterém sedí pták, spadnout, protože při vyklovnutí mu klíště může upadnout. Oběť, zvíře nebo náhodně i člověka, je klíště schopno díky Hallerovu orgánu rozpoznat i na větší vzdálenost, i když je slepé.
Jejich aktivita začíná již dva týdny po posledním sněhu, nejčastěji vylézají samice v březnu. První nové larvy se objeví během dubna a května. Nejhojněji se dospělá klíšťata vyskytují v květnu a v září. Jedná se o tzv. dvojfázový výskyt s kulminací v květnu a září. Proto se zejména v tomto období mějte na pozoru a po každé vycházce do lesa či projitím vysokou trávou si pečlivě prohlédněte pokožku. Zejména záhyby a místa s měkkou kůží. Nezapomeňte ani na děti a svoje čtyřnohé miláčky. Zimu klíšťata tráví v opadance a v povrchové vrstvě půdy až do hloubky 5–7 cm. V letním horku jsou klíšťata zalezlá buď v norách zvířat, nebo ve svrchní vrstvě půdy. Na konci července až v srpnu se vyskytují většinou pouze larvy. V září až říjnu se objevují podobně jako na jaře všechna vývojová stadia.
Klíšťata mohou přežívat jen tam, kde je dostatek vhodných hostitelů pro všechna stadia. Jejich společenstva jsou významná pro výskyt endemických antropozoonóz. Jestliže je vhodný biotop, kde jsou soustředěni přenašeči (tj. klíšťata) i hostitelé (zvířata), pak v tomto místě vzniká přírodní ohnisko, ve kterém se může člověk nakazit nemocemi zvířat. Z výzkumu ohniskovosti borreliózy a především klíšťové encefalitidy je známo, že se jedná o prostorově malá ohniska, především okolo řek, potůčků či vodních nádrží, kde jsou i botanicky definovaná společenstva, např. dubohabrový porost apod.
Ochrana proti klíšťatům
Klíště jako obtížný a v přírodě hojný ektoparazit není zvláště legislativně chráněno, přesto se plošné hubení klíšťat postřiky nedoporučuje, * aby nedošlo k porušení přirozeného potravinového řetězce mezi ptáky, hlodavci a klíšťaty. Navíc většina chemických postřiků je jedovatá i pro ostatní pavouky, hmyz a včely.
Pokud se vydáte do míst, zvláště vlhkých lesních porostů, kde se vyskytují klíšťata nejčastěji, je dobré si obléci dlouhé kalhoty a plné boty, které zamezí průniku klíštěte k pokožce. Dobrou ochranou jsou i repelenty, například Autan nebo Off. Na impregnaci oděvu se používá přípravek Pif Paf zelený nebo Peripel, který vydrží pět měsíců (vhodné pro lesníky). Ne všichni je však snášíme.
Pokud víte, že si z procházky přinášíte klíšťata, určitě byste neměli zapomenout na očkování proti klíšťové encefalitidě. Právě v zimě a brzy na jaře je k tomu ta nejvhodnější doba, i když očkování vakcínou není vázáno na určité roční období. Vakcína proti virové encefalitidě může být aplikována kdykoli, a to i v době, kdy je reálná možnost napadení klíštětem. Očkovat lze i vaše čtyřnohé miláčky u veterinárního lékaře.
Klíště a nemoci
Zdravé klíště pro nás ani naše domácí zvířata nepředstavuje větší nebezpečí. Pokud je infikováno některým z původců známých nemocí, jako je borrelióza či klíšťová encefalitida, může to mít vážné důsledky. Nemoc mohou přenášet i jiná stadia než dospělci, nejčastěji nymfy, nejméně infikované jsou larvy.
Klíšťová encefalitida
Původcem této nebezpečné nemoci jsou arboviry, přesněji neurotropní flavivirus, který se rozšířil především ve střední a jižní Evropě po druhé světové válce. První epidemie vyvolaná pitím nesvařeného kozího mléka byla v Rožnově na Slovensku v roce 1951. V současné době jsou infekce z potravin (mléko, sýr) vzácné a většinou jsou vázané na infikované klíště. Očkovaní lidé plnými třemi dávkami vakcíny se doživotně tímto virem nenakazí. Onemocnění probíhá ve dvou fázích: v první se objevují horečky, bolesti hlavy, malátnost, nevolnost, bolesti v kloubech. Tato fáze trvá 4–15 dnů. Poté se objeví opět horečky a v různé intenzitě příznaky postižení centrálního nervového systému: bolest hlavy, zvracení, meningeální příznaky (tuhost svalstva šíje), poruchy paměti, dezorientace, poruchy spánku, svalový třes, závratě, obrny. Někdy mohou vzniknout doživotní následky. Úmrtnost u nás je při rozvinutém onemocnění kolem 0,2–2 %, hůře onemocnění snášejí starší lidé.
Borrelióza
Původcem jsou spirochety, nejčastěji u nás Borrelia garini, jejímž hostitelem jsou ptáci, a Borrelia afzelii, kterou hostí hlodavci. Vývojově nejmladší druh Borrelia burgdorferi se vyskytuje jen v určitých lokalitách jižních Čech a Moravy, endemická je v USA. Borrelióza se léčí antibiotiky a úspěšnost léčby závisí na jejím včasném podání. Vakcína proti u nás se vyskytujícím původcům bohužel zatím neexistuje. Velmi vzácně mohou přenést původce borreliózy pasivně ve svém sosáku i blechy, ovádi a muchničky. Vývoj Borrelií v hmyzu, na rozdíl od klíšťat, se nepotvrdil. Promořenost klíštat je kolem 2–22 %. Je nutno ovšem poznamenat, že ani nakažené klíště nemusí být zdrojem onemocnění. Záleží na délce přisátí, imunologické obranné schopnosti člověka a druhu a virulenci Borrelií. Inkubační doba může být na rozdíl od zánětu blan od několika dní po několik měsíců.
U člověka může Lymeská borrelióza v akutní fázi probíhat bez příznaků nebo s příznaky, kterým člověk nevěnuje pozornost. Typickým příznakem je pomalu se šířící červená skvrna 5 cm i více v místě zákusu klíštěte, která nesvědí ani nebolí, někdy se objevují příznaky připomínající chřipku, jako je teplota, bolesti ve svalech, únava. Po několika týdnech se objevují příznaky postižení nervového, kardiovaskulárního systému, ztuhlost svalů a kloubů. Po prodělání této nemoci nevzniká imunita, je možné znovu se nakazit a onemocnět.
Nikdy klíště neodstraňujte holou rukou. Vždy použijte pinzetu. Parazita uchopíme za hlavohruď a kývavými pohyby postupně uvolníme. Po vytažení se přesvědčíme, zda je klíště celé, jestli část nezůstala v ráně. Ránu vydezinfikujeme jodovou tinkturou. Několik dní po napadení klíštětem se vyhneme fyzické námaze a ránu sledujeme.
Při jakékoli komplikaci je vhodné se obrátit na lékaře.
O autorovi: Připravila: RNDr. Dagmar Hulínská, Csc., vedoucí NRL pro borreliózu, odd. Zoonóz, centrum laboratorních činn ostí, SZÚ