Je to vlastně docela zdrcující příhoda. Na středeční demonstraci matek a porodních asistentek, kterým se nelíbí poměry v českých porodnicích, přišlo před pražské ministerstvo zhruba dvě stě lidí.
Petice s třemi tisíci podpisy, která zjednodušeně řečeno tvrdí, že zdejší lékaři dodnes neumějí naslouchat tomu, jak si jejich klientky představují péči při porodu, nenašla adresáta.
Ministr si archy odmítl převzít a tím naznačil, že matky pro něj nejsou partnerky. Lékaři dodali, že situace v porodnicích je vynikající, a kdo tvrdí něco jiného, je rozmazlený.
Je to únavné, ale největší pozdvižení už zase způsobil fakt, že za matky mluví i ženy, které přivedly své děti na svět doma. Lékaři je opět vykreslili jako extremistky riskující pro vlastní kratochvíli životy dětí. Dobře. Přesná čísla nikdo nezná, ale počet porodů doma stoupá. A těch 200 až 300 dětí, které se tak v Česku loni narodily, lze vnímat i jinak než jako touhu zastydlých hippies po návratu k přírodě.
Mnohé matky, které - s vědomím všech rizik a za vlastní peníze - rodí doma, to dělají prostě proto, že se v porodnici necítí bezpečně. To je ovšem zásadní zpráva. Tím spíš, že Češi se pyšní tím, že zdejší čísla kojenecké úmrtnosti patří k nejnižším na světě.
To nikdo nezpochybňuje stejně jako fakt, že šance přivádět na svět děti se zkušeným lékařem nablízku je lákavým výdobytkem této bohaté a úspěšné země. Nespokojené matky a porodní asistentky mluví o něčem jiném. Pokoušejí se vysvětlit, že pokud porod běží bez potíží, chtějí ho řídit samy a potřebují doktory jen jako pojistku pro případ komplikací. Lékaři to však nejsou schopni sdílet.
Je fakt, že situace se mění k lepšímu a porodnice jsou čím dál přívětivější. Zároveň je ale nutné připomenout, že kdyby lékaři pořádně poslouchali, co jim matky říkají, mohli by jim i sobě ušetřit spoustu energie. Jednou věcí se totiž Česko chlubit nemůže.
Řeč je o podřadné roli, do které jsou zde zatlačeny porodní asistentky. V mnoha evropských zemích jsou to právě ony, kdo má pod palcem drtivou většinu porodů. Procházejí s matkami těhotenstvím, znají je a během mimořádně intimního procesu porodu jsou schopny jim dobře porozumět (a kolegové lékaři vědí, že je nutné šetřit síly na situace, kdy jde o život a síly matky i asistentky jsou u konce).
U nás se to v praxi samozřejmě také děje, ale předpisy mluví jasně. Podle nich porod vede lékař a on rozhoduje o tom, jak bude vypadat. Ministerstvo zdravotnictví slibuje, že autonomie porodních asistentek se bude rozšiřovat, ale náladu ilustruje spíš ministr, který nechce vyjít mezi demonstrantky.
Otázka je jednoduchá: Kolik porodů doma vlastně potřebují lékaři a úředníci na to, aby si byli schopni v klidu poslechnout, co po nich jejich klientky chtějí?
Martin Kontra, Respekt
