Podle publikace Psychologie komunikace (Vybíral, 2005) se lidé liší v tom, kolik toho o sobě řeknou beze slov. Strnulost obličeje a útlum pohybů, celkové snížení neverbální expresivity může souviset se skrýváním a ovládáním, s představou o přiměřeném vystupování, ale také se soustředěným pozorováním druhých. Lidé, kteří jsou naproti tomu mimicky a postojově uvolnění, jsou více čitelní.
Namístě je zdůraznit mnohovýznamovost neverbálního signálu, díky které je jednoznačnost signálu relativní. Toto je možné právě u pacientů na UPV, kdy je jejich snaha o vyjádření jejich potřeby podmíněna mnoha situačními aspekty. Při snaze dekódovat sdělení pacienta může bohužel dojít k určitému zkreslení, způsobenému změnami výrazu tváře a gest souvisejícími s probíhajícím onemocněním, které jsou odlišné od situací, kdy je člověk zdráv.
Ve výrazu pacientů na umělé plicní ventilaci je většinou nejprve možné vyčíst některou z negativních emocí, jako je strach, úzkost, které bývají spojeny se zvýšenou závislostí na zdravotnickém personálu. Souvisí to s tím, že si pacienti obvykle nepamatují, co se stalo předtím, než se probudili v nemocničním zařízení, a proto je bezpodmínečně nutné všem pacientům ihned po jejich probuzení vysvětlit, kde jsou, eventuálně i co se stalo. Zamezíme tak rozvoji jejich strachu, úzkosti a neklidu, tzn. zhoršení psychického stavu, což je pro jejich fyzický zdravotní stav nežádoucí až nebezpečné.
Ve výrazu tváře a gestech pacienta lze samozřejmě vyčíst i kladné emoce, pouze však tehdy, je-li pacient řádně edukován, je mu vysvětleno, kde je, za jakým účelem a proč nemůže komunikovat.
Potřeby pacientů na umělé plicní ventilaci
Jaké jsou nejčastější potřeby pacientů na UPV v praxi (podle Maslowovy hierarchie potřeb)? U pacientů na umělé plicní ventilaci se jejich potřeby zpočátku většinou zúží na základní fyzické, tzn. na dýchání, vyprazdňování, hygienu a výživu. Téměř současně se jejich potřeby zároveň ale rozšiřují o pocit bezpečí, který vyhledávají právě u sester, jelikož sestra je u pacienta jako první, když se probudí. Zde by bylo vhodné zmínit, že pacienti si většinou pamatují právě tu sestru, která o ně pečovala jako první. Poté se přidává potřeba sounáležitosti, potřeba někam patřit a zde je velmi důležité, jak se bude sestra chovat, zda bude schopna pacientovi pomoci v přijetí jeho nové role. Neméně důležitá je také potřeba sounáležitosti a seberealizace, které jsou v období napojení pacienta na umělou plicní ventilaci velmi choulostivým tématem. Zde opět vstupuje do hry chování sestry, zda bude dávat pacientovi najevo empatii, bude respektovat jeho důstojnost, podporovat jej v dalších krocích a tím přispívat k jeho uzdravování.
Je k zamyšlení, do jaké míry se pacient na umělé plicní ventilaci chce nebo je schopen seberealizovat. Součástí seberealizace pacienta na umělé plicní ventilaci může být např. nácvik sebepéče. Zde jistě hrají roli nejen osobnostní rysy pacienta, ale i osobnostní rysy pečující osoby. Žebříčky hodnot těchto pacientů se mohou buď dočasně, nebo i trvale měnit a záleží i na nás, jakým způsobem budeme této skupině pacientů pomáhat naplňovat jejich potřeby a měnit jejich postoje k dalšímu životu.
Zde by, myslím, bylo namístě zmínit se o bezmocnosti. Právě ve výše zmíněných situacích (ale samozřejmě nejen v nich) se člověk může cítit bezmocný. V knize Základy lékařské etiky (Vácha, Königová, Mauer, 2012, str. 63) se uvádí, že „jádrem prožitku trpícího člověka je často bezmoc, tj. subjektivní ztráta moci nad sebou samým a bezprostředním okolím, ztráta subjektivně pociťované kompetence vypořádat se s potížemi“. Při péči o pacienta je vhodné postupovat preventivně tak, aby k pocitu bezmocnosti vůbec nedošlo. Tento postup zahrnuje např. posilňování kladného sebepojetí pacienta,
aktivní naslouchání, poskytnutí vhodné motivace ke spolupráci nebo vyvarování se nevhodných verbálních i neverbálních projevů, které by mohly pacienta poškodit.
Atribuční tendence v přístupu k pacientovi na UPV
Díky dlouholetému pozorování a práci s touto skupinou pacientů si dovoluji vyjádřit poznatek, že sestra bohužel může mít v případě pacienta neschopného verbálního projevu zkreslenou představu o jeho inteligenčních schopnostech. Zůstává k zamyšlení, proč tomu tak je. Jako možnost se nabízí, že sestry neumí správně dekódovat neverbální projevy nebo jsou neverbální projevy pacientů natolik ovlivněny např. negativními emocemi, že je nelze rozšifrovat jinak. Jedná se samozřejmě o nevědeckou hypotézu, resp. neověřenou v rámci žádné studie u pacientů na UPV, a do budoucna se nabízí možnost jejího prošetření relevantním výzkumem.
Je důležité zdůraznit obtížnost a objektivitu pozorování a posuzování lidského chování. To, co vnímáme, nemusí být vždy shodné s tím, co ve skutečnosti prožívá pacient, a je na pozorovateli, aby si toto uvědomil. Pozorovat a hodnotit je tedy možné pouze to, co je vidět, nikoli to, co pozorovatel pouze tuší či odhaduje. Doba pozorování představuje pouze krátký úsek ze života pozorovaného a nemusí vždy odrážet specifické chování jedince v obdobných situacích.
Pacienta na umělé plicní ventilaci je možné vnímat z různých úhlů pohledu. Vnímání a posuzování druhých osob je v podstatě „laická psychologie“, kde se může uplatňovat řada omylů, předsudků, zjednodušování a dalších tendencí, kvůli kterým nemusíme v závěru získat zcela spolehlivý obraz posuzované osoby. Rovněž záleží na předchozích zkušenostech pozorovatele s pacienty a na jeho dalších životních přesvědčeních a zkušenostech.
Vliv na vnímání skutečnosti mohou mít schémata, která ovlivňují, co a jak vnímáme a čeho si všímáme, stereotypy, při kterých nevnímáme osobu jako individualitu, ale jako příslušníka určité skupiny a hodnotíme její chování podle toho, co od ní očekáváme, a v neposlední řadě hrají významnou zkreslující roli i tzv. atribuční tendence. Mezi atribuční tendence patří základní atribuční chyby, které spočívají v nadsazování důležitosti některých osobnostních faktorů a jsou obecnou lidskou tendencí, projevující se při posuzování příčin chování. V případě pacienta na umělé plicní ventilaci se mimo jiné nabízí zkreslení celkového dojmu pro jeho typický neverbální projev. Tato skupina pacientů se může při probouzení z umělého spánku vlivem doznívající medikace projevovat až extrémními fyzickými projevy a velkou fyzickou silou v případě, že mají pocit, že je nutno se nějakým způsobem bránit. Jedná se hlavně o vstávání z lůžka a mnohdy i o snahu zbavit se endotracheální kanyly. Je vhodné si připomínat, že podstatná část tohoto chování je spuštěna tím, že je pacient hospitalizován, a ne jeho handicapem. Ve chvíli, kdy se sestra na základě atribuční chyby spokojí s analýzou chování ve smyslu: „On je agresivní, protože vždycky byl agresivní“, nedokáže vhodně rozpoznat příčinu problémového chování. Teprve ve chvíli, kdy sestra bude o incidentu uvažovat bez emočního náboje, může najít i jiné příčinné vazby, které jí při atribuční chybě zůstanou skryty.
Dalším typickým neverbálním projevem pacientů na umělé plicní ventilaci je shodná mimika obličeje. Vzhledem k tomu, že pacient
má zavedenou endotracheální kanylu, má vždy otevřená ústa, nemůže se verbálně projevit, a navíc první okamžiky po probuzení bývá dezorientován místem a časem, může sestra z jeho výrazu nesprávně zhodnotit skutečnou situaci a podle tohoto prvního dojmu s ním může jednat i nadále.
Vzpomínky pacientů odpojených od UPV
Zdravotničtí pracovníci, kteří pečují o pacienta v době, kdy bojuje o život, ale nejen tehdy, se mohou zapisovat do jeho paměti. Ve své praxi jsem se mnohokrát setkala s tím, že se pacient, který byl hospitalizován a napojen na umělou plicní ventilaci, vrátil do nemocničního zařízení buď ke kontrole, nebo znovu k hospitalizaci s tím, že byl schopen naprosto přesně poznat sestry, které o něj pečovaly, pamatoval si jejich jména, a někteří si pamatovali dokonce i na dobu, kdy byli v umělém spánku (zde se však často překrývají sny s realitou, nicméně po delším rozhovoru je možné zjistit, co byla realita a co nikoli). To vše by nás mělo motivovat k tomu, abychom při své práci nezapomínali na lidskou důstojnost, úctu a vždy jednali tak, abychom se zapsali do paměti pacienta pozitivně…
Závěrem
Správná a efektivní komunikace je potřebná, výrazně přispívá ke zlepšení nejen psychického, ale i fyzického zdravotního stavu pacienta, může urychlovat proces uzdravování a výrazně zvyšuje důvěru ve zdravotnický personál.
Záleží jen na nás, jak se do paměti pacientů zapíšeme, zda pozitivně, či negativně, a je třeba myslet na to, že nám pacient a jeho rodina možná prominou drobnou odbornou neznalost, ale rozhodně nám neodpustí nevhodné jednání, strohost a absenci empatie. Je vhodné mít na paměti, že právě sestra je ta, na kterou se pacient obrací s prosbou o pomoc, radu a pochopení. Sestra se stává jedním z těch, kteří jsou v době nemoci pacientovi nejbližší, a to nejen proto, že vstupuje do jeho intimní zóny při provádění ošetřovatelských výkonů, ale i proto, že právě jí pacient svěřuje své bolesti, obavy a strach. Proto je vhodná komunikace nejen potřebná, ale i nutná, a to ve všech fázích nemoci.
Doporučení pro rozhovor s pacientem na UPV
Věnujme pacientovi maximální pozornost. * Vysvětleme pacientovi důvody zhoršené komunikace. * Udržujme zrakový kontakt s pacientem.
Nabídněme pacientovi alternativní metody komunikace.
Vysvětleme pacientovi, že při metodě odezírání z úst je vhodné volit pouze slova nebo kratší věty a viditelně artikulovat.
Naslouchejme pacientovi trpělivě a při rozhovoru dávejme neverbálně najevo porozumění a zájem.
Sledujme veškeré neverbální projevy pacienta (gesta, nervozitu, mimiku).
Vyvarujme se nevhodných verbálních či neverbálních projevů, kterými bychom mohli pacienta poškodit.
Rozhovor by se měl dotknout současné situace pacienta a výhledu do budoucnosti.
Zjistěme, co pacienta tíží, z čeho má obavy. * Zjistěme pacientova přání a potřeby.
Během rozhovoru s pacientem na umělé plicní ventilaci bychom měli najít cíl, o který může pacient usilovat, a tím u něj vzbudit naději na zlepšení situace.
Je vhodné posilovat kladné sebepojetí a lidskou důstojnost, aby si pacient sám sebe nepřestal vážit.
Literatura
VYBÍRAL, Z. Psychologie komunikace. 1. vyd. Praha: Portál, 2005. 320 s. ISBN80-7178-998-4.
VÁCHA, M.; KONIGOVÁ, R.; MAUER, M. Základy moderní lékařské etiky. 1. vyd. Praha: Portál, 2012. 302 s. ISBN978-80-7367-780-0.
BLÁHA, K.; HONZÁK, R. Nemoc, zdraví, optimismus a naděje ve světle atribuční teorie. In Praktický lékař. 1994, roč. 74, č. 3, s. 136-137. ISSN0032-6739.
O autorovi| Bc. Kateřina Ledererová, kardiologické oddělení - invazivní kardiologie, Nemocnice Na Homolce (kackaledik@seznam.cz)