V ideálním případě by měla naše komunikace probíhat a být vedena takovým způsobem, aby umožnila naplnit alespoň tyto základní cíle: 1. zajistit dostatek informací o nemoci, o podstatě léčby a ošetřovatelské péče, o komplikacích a možnostech jejich řešení, 2. usnadnit pacientovi rozhodování o přístupu k léčbě a ošetřování, 3. minimalizovat strach pacienta/rodiny z nemoci, bolesti, strádání i umírání, 4. edukovat pacienta/rodinu o domácí péči, ošetřování a možnosti zajištění pomoci v krizi, 5. předcházet nedorozuměním a vzájemným nepochopením.
Postavení ošetřující sestry ve vzájemné komunikaci
Zcela jistě a bez nadsázky lze v této problematice označit roli ošetřující sestry za zásadní, nenahraditelnou a velmi náročnou. Díky stálému kontaktu s pacienty je do komunikace nejen maximálně zapojena, ale zároveň i předurčena k duševně zatěžující asistenci při vyrovnávání se nemocných s faktem onemocnění a případných neúspěchů. Členy zdravotnického týmu by měla být navíc vnímána i jako ta osoba, která dokáže být schopna připravit ostatní na případné problémy v komunikaci s konkrétním pacientem, protože ona by nejspíše měla znát jeho pocity, nálady, rozpoložení a představy.
Postavení pacienta a jeho rodiny ve vzájemné komunikaci
I když pacient samozřejmě stojí vždy v centru pozornosti, ve skutečnosti není zcela správné vyloučit z našeho zájmu ani jeho rodinu. Přítomnost vážné nemoci nebo komplikace ji ovlivní často neméně intenzivně. I rodina jako celek může po sdělení závažné diagnózy prožívat obdobné reakce doprovázené šokem, zlobou, strachem, ale i naprostou bezmocností, zranitelností a nejistotou, která se pak může zpětně negativně odrážet na chování a vyrovnanosti pacienta. Proto rodinu nelze v žádném případě opomíjet, ale je potřebné udržovat její informovanost a zajímat se o její starosti a obtíže. Vždy je však nutné plně respektovat pacientovo právo na ochranu svého soukromí a bez jeho svolení nelze jiným poskytovat informace o jeho diagnóze, léčbě nebo vyhlídkách. Není ani vhodné slibovat rodině, že na jejich přání bude pacientovi zatajena diagnóza. Poskytovatel péče, respektive lékař, je trvale povinen předávat pacientovi všechny pro něj potřebné informace, přičemž podle etických standardů musí dodržet pravdomluvnost, ale zároveň neublížit tvrdou pravdou, která může nepřipraveného člověka velmi silně zranit a zablokovat další spolupráci. Dobrá informovanost pacienta a jeho rodiny je často klíčová pro zajištění úspěšného průběhu léčby, obzvláště pak ve velmi vážných situacích, jako jsou např. transplantace krvetvorných buněk, orgánů, intenzivní chemoterapie akutních leukemií, polytraumata, rozsáhlé operační výkony a jiné. Budou-li pacient a s ohledem na jeho přání i jeho rodina vzájemně vhodně poučeni o závažnosti onemocnění (např. zhoubného nádorového), mohou nakonec prožít poměrně duchovně bohaté období života, kdy každý okamžik je vnímán jako dar.
Komunikace jako zdroj významného stresu a únik před ním
Jakkoli se zdá být schopnost komunikovat naprosto jednoduchou a přirozenou záležitostí, ve skutečnosti patří mezi ty činnosti, které nám způsobují vědomý nebo i zcela netušený podvědomý stres. Obzvláště v případech, kdy je nutno řešit komplikované situace a diskutovat závažná témata, jako je např. přítomnost zhoubného onemocnění či obava z neúspěchu léčby. Setkání a rozhovory o těchto otázkách s pacientem, jeho rodinou, nebo se spolupracovníky mohou vzbuzovat pocit nepohodlí a stresu, před kterým se snažíme unikat. Nejčastějšími formami úniku od komunikace jsou pak např. taková jednání, kterými si stavíme nejrůznější pomyslné i reálné bariéry, jako jsou urputné zabrání se do jiné práce (vyřizování dokumentace), provádění vizity v rychlém tempu (vyjadřuji, že nemám čas si vyprávět), odkázání rozhovoru na jiné členy týmu, uzavírání dveří sesterny, používání dorozumívacích zařízení či odvádění pozornosti od konkrétního tématu. Jindy se zase využívá konspirace mlčením, kdy se okolí pacienta tváří, jakoby žádná nemoc neexistovala nebo se choroba a příčina obtíží nepojmenuje pravým jménem, ale hledá se jiné zdůvodnění problémů. Falešné ujišťování a zlehčení konkrétní situace je také jistou formou úniku od závažné diskuse. Dokáže sice zmenšit aktuální obavy nemocného, ale do budoucna často blokuje možnost dalšího rozboru jeho tísně a strachu, když ke komplikacím skutečně dojde.
Několik základních předpokladů kvalitní komunikace
Předpokladem úspěchu je především upřímná chuť komunikovat, zájem o problémy pacienta/ rodiny a snaha přizpůsobit se konkrétní situaci, ve které komunikace probíhá. Dále je jistě možné definovat i několik pravidel, jejichž dodržování může také přispět ke kvalitnímu vedení komunikace.
Není ani tak důležité hovořit za každou cenu, jako spíše naslouchat, porozumět a pokusit se rozkrýt starosti a zájmy pacienta/ rodiny. Zastavte se, sledujte a naslouchejte soustředěně.
Nejen slova, ale i tichá přítomnost vyjadřují zájem a ujištění pro pacienta, že nebude přehlížen nebo opuštěn.
Nesnažte se za každou cenu a vždy hledat na konkrétní otázku nějakou „správnou“ odpověď, která nemusí vůbec existovat nebo ji případně nikdo ani neočekává.
Vyhněte se přehnanému vyptávání, které může vzbuzovat obavy z provádění výslechu. * Poskytněte prostor k volnému vyprávění. * Dříve, než začnete dávat rady a jednoznačná hodnocení, umožněte raději pacientovi/rodině, aby nejprve vyjádřili své názory.
Využívejte pauz a pomlk ve vedení rozhovoru. Umožní vám to lépe absorbovat vše, co vám bylo řečeno a zároveň vyjádříte, že o obsahu sdělení přemýšlíte.
Ujišťujte se průběžně, že pacient/rodina dobře porozuměli vašemu vysvětlení.
Podporujte rodinu, aby s vámi sdílela pocity, přání a obtíže pacienta, protože některé problémy může před vámi nemocný i vědomě skrývat, aby vás „zbytečně“ neobtěžoval. * Nebojte se v rozumné míře odhalit pacientovi/rodině osobní vyjádření lítosti nad obtížnou situací. Sdílení soucitu může navodit atmosféru sounáležitosti a nastolit otevřenou komunikaci.
Respektujte projevy smutku, obav a starostí pacientů a jejich rodin - mají na ně právo. * Komunikaci vždy jistě podpoříte např. těmito výroky: Řekněte mi o tom víc… Jestli tomu dobře rozumím, vy říkáte, že… Nad čím přemýšlíte? To mě zajímá, povídejte… * Pacient/rodina mají tendence zjišťovat přesnost, pravdivost a shodu informací, které obdrželi již dříve od jiných členů ošetřujícího týmu. Komunikujte proto s lékařem a ostatními o aktuální situaci u nemocného, diagnóze, léčbě, výkonech, plánech a zjistěte, jak a o čem bylo s pacientem/rodinou hovořeno. Literatura
PTÁČEK, R. a kol. Etika a komunikace v medicíně. Praha: Grada Publishing, 2011. 528 s. ISBN 978-80-247-3976-2.
HAŠKOVCOVÁ, H. Informovaný souhlas - Proč a jak? Praha: Galén, 2007. 104 s. ISBN 978-807-2624-973.
O autorovi| Doc. MUDr. Samuel Vokurka, Ph. D. Hematologicko-onkologické oddělení FN Plzeň a LF UK v Plzni (vokurka@fnplzen.cz)