Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) je mentální retardace (MR) charakterizována jako stav zastaveného či neúplného vývoje, který je zvláště charakterizován narušením dovedností projevujících se během vývojového období, přispívajících k povšední úrovni inteligence, tj. poznávacích, řečových, pohybových a sociálních schopností.
Rozdělení mentální retardace
Lehká MR (IQ 50–69) se týká přibližně 85 % mentálně postižených. Osoby s lehkou MR často úspěšně zvládají život podobný zdravým lidem. Většina dosáhne úplné nezávislosti v osobní péči a v praktických domácích činnostech. Tento vývoj je však proti normě mnohem pomalejší. Objevuje se také opožděné osvojení řeči.
Středně těžká MR (IQ 35–49) se týká přibližně 10 % mentálně postižených. Charakteristické je pomalu rozvíjející se chápání a užívání řeči. Omezena je také schopnost postarat se sám o sebe. Jedinci jsou schopni jednoduchých sociálních kontaktů. Často se vyskytují tělesná postižení a neurologická onemocnění.
Těžká MR (IQ 20–34) se týká přibližně 5 % postižených. Tato kategorie je podobná středně těžké MR, s výraznějším snížením schopností. Většina jedinců trpí značným stupněm poruchy motoriky. Možnosti výchovy a vzdělávání jsou velmi omezené.
Hluboká MR (IQ pod 20) se týká méně než 1 % postižených. Jedinci těžce chápou požadavky nebo instrukce. Většina z této kategorie je imobilní, inkontinentní. Zvládají pouze základy nonverbální komunikace. Vyžadují stálou pomoc a dohled.
Jiná MR – kategorie je používána v případě, že stanovení stupně intelektu je obzvlášť nesnadné nebo nemožné, a to např. u nevidomých, neslyšících, nemluvících nebo u jedinců s těžkými poruchami chování.
Psychologické zvláštnosti jedinců s mentálním postižením
U mentálně postižených se nejčastěji objevuje zpomalená chápavost konkrétních úsudků, snížená schopnost nebo úplná neschopnost vyvozování logických vztahů, snížená mechanická paměť, těkavost pozornosti, nedostatečná slovní zásoba a neobratnost ve vyjadřování, poruchy pohybové koordinace, impulzivita, hyperaktivita, nebo naopak celkové zpomalení chování, vyskytují se nedostatky ve vývoji „já“ a v osobní identifikaci, opožděný psychosexuální vývoj, zvýšená potřeba bezpečí, poruchy v interpersonálních vztazích, komunikaci, snížená přizpůsobivost.
Je nutno si uvědomit, že označení „mentální postižení“ platí jen pro některé schopnosti jedince. Jiné schopnosti mohou být velmi dobré až nadprůměrné.
Vhodně vedená komunikace je základním předpokladem, jak si získat klientovu důvěru nutnou ke spolupráci a jak ho přimět ke spoluúčasti na léčbě.
Zásady komunikace s osobami s mentálním postižením:
* K mentálně postižené osobě přistupujeme jako k jinému klientovi.
* Mentálně postižený jedinec zasluhuje stejnou úctu a respekt jako jiní lidé.
* Zachováváme pravidla společenského chování.
* Chováme se profesionálně, partnersky, uplatňujeme nedirektivní přístup.
* Základními prvky při komunikaci jsou úsměv, gesta přátelství a pozornosti.
* Nezbytná je trpělivost, tolerance. Postižený jedinec zpracovává informace jiným způsobem než my.Pro nezbytnou dohodu je důležitá naše profesionalita, nikoli časový nátlak.
* Ke klientovi přistupujeme bez předsudků a štítivosti.
* V komunikaci reagujeme na specifické potřeby klienta.
* Vždy oslovujeme přímo klienta, doprovod žádáme pouze o doplňující informace.
* Odhadneme úroveň porozumění a komunikačních dovedností klienta.
* Naše sdělení přizpůsobíme mentální úrovni klienta.
* Všímáme se neverbálních projevů.
* Používáme krátké, jasné věty, názorné vysvětlení, příklady.
* Tempo řeči je pomalé.
* Opakujme své otázky a instrukce tolikrát, kolikrát je to zapotřebí.
* Vždy si ověříme, zda klient porozuměl našemu sdělení.
* Pokud je to možné, ptejme se na jeho názor.
* Klienta motivujeme ke spolupráci/komunikaci.
K zamyšlení: Jak vnímají mentálně postižení nás?
* Rozhodujeme za ně i tehdy, když jsou schopni rozhodovat sami.
* Odpověď čekáme ihned, neposkytujeme žádný čas na rozmyšlenou.
* Přikazujeme.
* Mluvíme o klientech, jako by nás neslyšeli („o nich bez nich“).
* Chceme, aby byli pořád hodní.
Cíle výzkumu
1. Zhodnotit míru znalostí sester v oblasti komunikace s mentálně postiženými klienty.
2. Zjistit, jaké jsou nejčastější chyby, kterých se sestry dopouštějí při komunikaci s mentálně postiženými klienty.
3. Zjistit, co brání sestrám v adekvátní komunikaci s mentálně postiženými klienty.
4. Zmapovat, jaké komunikační dovednosti mají sestry z pohledu pracovníků v sociálních službách.
Charakteristika výzkumného vzorku a metodika výzkumu
V empirické části diplomové práce byl použit jak kvantitativní, tak i kvalitativní výzkum. První 3 cíle byly ověřovány formou dotazníkového šetření. Výzkumný vzorek tvořily sestry různého stupně dosaženého vzdělání pracující na standardních odděleních a v ambulantních zařízeních. Výzkum byl prováděn ve třech nemocnicích Zlínského kraje. Celkem se dotazníkového šetření účastnilo 122 respondentů.
Čtvrtý cíl byl ověřován kvalitativní výzkumnou metodou. Konkrétně se jednalo o polostrukturovaný rozhovor. Rozhovory nám posloužily jako zpětná vazba k dotazníkovému šetření. Na základě rozhovorů jsme porovnaly, jak hodnotí komunikační dovednosti sester u mentálně postižených jedinců pracovníci v sociálních službách. Výzkumným vzorkem bylo 20 pracovníků v sociálních službách, kteří doprovázejí mentálně retardované klienty na vyšetření a k hospitalizacím. Kvalitativní výzkum byl prováděn v šesti zařízeních sociálních služeb Zlínského kraje.
Nejzajímavější výsledky průzkumu
Kvantitativní výzkum: Dotazníkovým šetřením bylo zjištěno, že dostačující znalosti týkající se mentálně postižených klientů má pouze 35 respondentů ze 122, tedy 28,7 %. Většina sester vyjmenovala alespoň jedno specifikum komunikace s mentálně retardovaným jedincem. Zarážející je však fakt, že se objevily i odpovědi, že specifikem je jednání jako s dítětem a oslovování křestním jménem.
Bylo zjištěno, že respondenti s vyšším vzděláním mají statisticky významně vyšší znalosti alternativní komunikace; 90 respondentů, tedy 73,8 %, by uvítalo možnost dalšího vzdělávání v oblasti komunikace u osob s mentálním postižením (formou seminářů, zážitkových kurzů apod.).
Celkem 57,4 % respondentů si myslí, že se sestry vyhýbají komunikaci s mentálně postiženými klienty.
Dále bylo zjištěno, že 67 respondentů ze 122, tedy 54,9 %, považuje nedostatek času za největší překážku v adekvátní komunikaci s mentálně postiženými klienty. Jako další překážky sestry uvedly neporozumění ze strany klienta (42, 6 %), neznalost daného postižení (20,5 %) a neznalost specifik komunikace (21,3 %). Pouze 14,8 % respondentů uvedlo, že nemá žádné zábrany.
Jako chyby při komunikaci s mentálně postiženými klienty sestry nejčastěji uvedly: netrpělivost, spěch, neznalost specifik komunikace, neznalost klienta, devalvace klienta, hrubé jednání, komunikaci jen s doprovodem, málo zkušeností.
Kvalitativní výzkum: Rozhovory bylo zjištěno, že 14 respondentů z 20 (70 %) považuje nedostatek zkušeností sester za největší překážku při komunikaci s mentálně postiženými klienty; 85 % respondentů uvedlo, že zdravotnický personál komunikuje převážně jen s doprovodem mentálně postiženého klienta. Pracovníci v sociálních službách dále uvedli tyto chyby při komunikaci ze strany zdravotnického personálu: nedostatečná (nízká frekvence) komunikace (45 %), nesprávné oslovování (20 %), klientům je věnováno celkově málo času (35 %), personál nezjišťuje základní informace o klientech – specifické reakce klientů, zvyky, návyky (40 %); závažným zjištěním však je, že celých 65 % respondentů uvedlo, že za největší chybu považuje špatnou celkovou ošetřovatelskou péči o klienty.
Výrazně lepší zkušenosti s ambulantními zařízeními v porovnání se standardním oddělením uvedlo 7 respondentů z 12, tedy 58,3 %.
Závěr
Účelem tohoto článku není kritizovat zdravotnický personál. Záměrem je, abychom se všichni po přečtení zamysleli sami nad sebou a dokázali si objektivně říci, jestli se některých z výše uvedených chyb a „nedokonalostí“ nedopouštíme i my. Je důležité si uvědomit, že osob s mentálním postižením stále přibývá. A i když jsme si nevybrali práci v sociální sféře, měli bychom znát alespoň základy toho, jak jednat a komunikovat s osobami s mentálním postižením.
Při kontaktu a komunikaci s těmito klienty mysleme zásadně na to, že je před námi člověk. Až potom teprve přidejme slovo „postižený“.
O autorovi: Bc. Eva Chrástková 1, Mgr. Bc. Renata Kojecká 2 studentka oboru Dlouhodobá ošetřovatelská péče u dospělých, 2. ročník, UP v Olomouci, Fakulta zdravotnických věd, Ústav ošetřovatelství1, klinický logoped, vedoucí zařízení DZP Kvasice2 (chevicka@seznam.cz, mgrmlcochova@centrum.cz)