Léčba syndromu suchého oka

Syndrom suchého oka (SSO) patří k nejčastějším příčinám návštěv pacientů u oftalmologa. Jeho incidence vzrůstá s věkem, mezi 48 a 59 lety věku je postiženo 10,7 % pacientů a u osob starších 80 let dokonce 17,9 %. Syndrom suchého oka je definován jako multifaktoriálně podmíněné onemocnění slz a povrchu oka, které je příčinou subjektivních obtíží pacienta, zhoršení zraku a nestability slzného filmu s následným poškozením povrchových tkání oka. Slzný film se skládá se ze tří základních vrstev. Zevní – tuková – vrstva je tvořena Meibomskými žlázkami víček a zabraňuje rychlému odpařování slz. Prostřední – vodnatá – vrstva je produkována slznou žlázou a Zeissovými a Mollovými žlázkami víček. Povrchové tkáně oka hydratuje, vyživuje a chrání před infekcemi, vyplavuje také cizí tělíska. Vnitřní – hlenová – vrstva je tvořena pohárkovými buňkami spojivky. Zajišťuje spojení slz s povrchem rohovky a vyrovnává její nerovnosti. Příčiny syndromu Zhruba 20 % pacientů se SSO tvoří pacienti se sníženou tvorbou vodné složky, ve 20 % se kombinuje pokles tvorby slz a porucha tukové vrstvy při dysfunkci Meibomských žlázek (DMŽ) a 60 % pacientů trpí pouze DMŽ. Snížená tvorba vodné složky slz a nekvalitní povrchová tuková vrstva slzného filmu, způsobující rychlejší odpařování vodné vrstvy s jejím ztenčením, vedou k nestabilitě slzného filmu se zvýšením jeho osmolarity, rozvoji zánětu a dalšímu poškození povrchových tkání oka.