HN: Existuje nemoc, která člověku zabraňuje cítit jakoukoliv bolest?
Tato vrozená vada skutečně existuje, ovšem je extrémně vzácná. Přiznám se, že jsem ani nenašel popisy konkrétních případů. Většina odborných prací pouze odkazuje na tento jev.
Tito lidé se podle údajů většinou nedožívají více než 30 let. Často umírají na nerozpoznaná a neléčená zranění nebo nepoznané břišní příhody. To je třeba zánět slepého střeva, žlučníku, pobřišnice a tak dále.
HN: Částečně porušené vnímání bolesti je ale častější…
Ano, lidí, kteří nejsou schopni vnímat jakékoliv pocity, včetně bolesti určitých částí těla, je skutečně mnoho. Jsou to například lidé na vozíčku po úrazech míchy, lidé po cévních mozkových příhodách a podobně. Tito nemocní musí bedlivě sledovat necitlivé oblasti těla a každý příznak možné infekce hlásit lékaři.
HN: Jsou dnešní lidé z civilizovaných zemí na bolest citlivější než předchozí generace? Mnoho bolesti rychle zaháníme dostupnými léky.
Na tuto otázku bohužel neexistuje odpověď. Práh bolesti našich dědů a pradědů nikdo neměřil. Dříve se navíc lidé nedožívali tak vysokého věku a na mnoho nemocí rychle umírali.
Dneska jsme schopni život prodloužit, na druhé straně za cenu mnoha bolestivých nemocí. Naše těla zatěžujeme podstatně více nadbytečnými kilogramy a nedostatkem pohybu. O to víc nás bolí záda i klouby.
Lidé také často své problémy účelově zveličují, aby si dopomohli k nějakým výhodám. Třeba k invalidnímu důchodu, příspěvku na auto, potvrzení pro úřad práce a tak dále. Nicméně vnímání bolesti bylo, je a vždy bude ryze individuální záležitostí.
HN: Bolest je již dnes brána jako samostatná nemoc. Přibývá takto nemocných
nebo se o tom prostě jen víc mluví?
Pravdou je, že bolest je v poslední době populární téma. Rozhodně jsou ale dnešní lidé postaveni před mnoho nových, vysoce bolestivých nemocí. Nejedná se jen o rakovinu, ale i stavy třeba po operacích zad, po mozkových mrtvicích, po autohaváriích, úrazech při sportu… To bolí opravdu hodně.
Smutné je, že se to často stává mladým lidem, které čekají desítky let života. Ovšem s intenzívní, mnohdy velmi obtížně léčitelnou bolestí. Celodenní bolest přivádí lidi do sociální izolace, vede i k depresím, rozvratům osobnosti a sebevraždám.
HN: Jak velký vliv má na vnímání bolesti prostředí
ve kterém člověk žije?
Je nesporné, že výchova a přístup rodičů má na člověka velký vliv. Vnímání bolesti nevyjímaje. Psychika zde hraje velkou roli a u dospívajících dětí to platí dvojnásob.
Velmi často je „útěk“ do bolesti pouze příznakem nedostatku mateřské lásky a nikoliv nemoci těla. Rozmazlované děti sice netrpí materiálním nedostatkem, trpí však nedostatkem pozornosti nejbližších. Nemoc a bolest se potom stávají logickým východiskem, jak si opět získat pozornost svých rodičů.
HN: Vědci objevili gen, který má na vnímání bolesti vliv. Pozoruje to i v praxi?
Určitě. Dokonce byl vědecký výzkum iniciován právě z lékařské praxe. Při sledování účinnosti jednoho konkrétního léku proti bolesti u lidí s jedním konkrétním bolestivým onemocněním jsme si všimli, že se v podstatě vytvořily dvě skupiny pacientů.
Jedna potřebovala téměř trojnásobnou dávku analgetika oproti té druhé. Ve spolupráci s genetiky nyní probíhá podrobnější výzkum. Již při narození je tedy určeno, jak budeme k bolesti citliví.
HN: Jak lékaři zjišťují
jestli má člověk skutečně bolest jako nemoc, nebo zda je původcem bolesti psychický problém?
Dlouhodobá bolest má vždy vliv na psychiku a naopak psychika má velký vliv na bolest. Aby bylo možné odlišit takzvanou psychogenní složku bolesti, pracují ve větších centrech proti bolesti speciálně školení psychologové. Ti pomocí testů dokážou vyjádřit podíl psychiky na celkové bolesti.
HN: Lékař by měl tedy vždy pacientovi věřit jeho bolest?
Odpověď je jednoduchá - vždy se musí pacientovi bolest věřit. Teprve v druhé řadě pátráme po tom, zda je to bolest psychická nebo fyzická. Podle toho ji pak léčíme.
HN: Děje se tak i v praxi?
Bolest byla vždy, a naneštěstí někdy je vnímána jako nedílná součást našeho života. Až příliš často ve své praxi od pacientů slýchám, že jim lékař doporučil, „že se s bolestí musí naučit žít“.
Málokterý lékař si však uvědomí, že s bolestí se moc žít nedá, a člověk, který dennodenně trpí, si dříve nebo později položí otázku „proč vlastně žít?“. Léčba bolesti se v těchto případech stává život zachraňujícím zákrokem. Bohužel i toto poznání trvalo lidstvu několik století.
HN: Bolest je subjektivní pocit. Jak ji mohou odborníci měřit?
Žádný přístroj, který by dokázal měřit bolest u různých lidí, v současnosti není. Jsme tak odkázáni na to, co nám pacient řekne. Ale vzhledem k tomu, že s intenzitou bolesti u pacientů pracujeme, musíme mít o ní alespoň orientační představu. Hodnocení bolesti se dělí na slovní a vizuální.
Slovně se orientačně hodnotí buď ve třech stupních (bolest mírná, střední, silná), nebo častěji v pěti stupních (bolest zhoršena, nezlepšena, mírně zlepšena, výrazně zlepšena). Při vizuálním hodnocení pacient určí na úsečce s obvykle deseti body (10 maximální bolest), ve kterém místě na úsečce bolest cítí.
HN: Stejně tak se hodnotí bolest u dětí?
U dětí je to trochu jinak. Používáme pravítko s pěti nakreslenými dětskými obličeji, které vyjadřují prožitky dítěte - od pláče až po úsměv. Každý obličej má pro nás bodovou hodnotu.
HN: Sleduje se práh bolestivosti na nějakém přístroji?
Zkoumání prahu bolesti, tedy stavu, kdy člověk poprvé začne nějaký podnět vnímat jako bolest, je velmi složité. Nejčastěji se snad využívá manžety od měřiče tlaku. Ta se postupně nafukuje vzduchem. Pacient sám ohlásí, kdy již vnímá tlak jako bolestivý. Tlak v manžetě lékaři stále měří a zaznamenávají.
Pavla Skurovcová
Hospodářské noviny