Co je lobotomie?
Co se dozvíte v článku
Lobotomie je chirurgický zákrok z oblasti psychochirurgie, který přibližně v období 30. až 60. let 20. století lékaři používali k léčbě duševních poruch, jako je například schizofrenie, manická deprese či přílišná agresivita. Lobotomie spočívala v chirurgickém přerušení nervových spojů mezi čelními laloky a limbickým systémem.
První operace se datuje do roku 1935 a na svědomí ji má portugalský lékař António Egas Moniz, který se inspiroval experimentem na šimpanzích, jenž byl proveden za účelem potlačení agresivity u zvířete. Lobotomie však byla vždy považována za jednu z nejkontroverznějších lékařských metod. [1, 2, 3]
Vznik a vývoj lobotomie
Důkazy o tom, že by chirurgický zákrok do mozku mohl uklidnit pacienty, se poprvé objevily již na konci 80. let 19. století, kdy švýcarský lékař Gottlieb Burkhardt odstranil část mozkové kůry lidem, kteří trpěli halucinacemi a dalšími duševními chorobami. Burkhardt se inspiroval pracemi německého fyziologa Friedricha Goltze, který podobné experimenty prováděl na psech.
V roce 1935 američtí neurovědci Carlyle F. Jacobsen a John Fulton představili výsledky svého experimentu zahrnujícího zásah do čelního laloku u šimpanzů, který měl stejně jako dřívější experimenty rozporuplné výsledky. Jevil se jako úspěšný jen zčásti.
Frontální lobotomie
V tomtéž roce se portugalský neurofyzik António Egas Moniz tímto pokusem inspiroval a provedl podobnou operaci na člověku. Zákrok spočíval ve vyvrtání dvou otvorů v hlavě pacienta a následném vstříknutí čistého etylalkoholu do prefrontálního kortexu. V tehdejší době byla operace považována za úspěšnou, neboť se zdálo, že došlo ke snížení příznaků těžké paranoi a úzkosti. Tento zákrok získal název frontální lobotomie.
V následujících letech Moniz se svou kolegyní tento zákrok zdokonalovali na dalších pacientech. Svůj postup propagovali po celé Evropě, přestože chyběly záznamy se špatnými výsledky a důkazy o účinnosti metody. Zatímco tisíce lidí po celém světě zažívali vážné vedlejší účinky, a to včetně infekce, záchvatů a smrti, lobotomie získávala rychle na popularitě. Moniz dokonce v roce 1949 získal Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu.
Vznik transorbitální lobotomie
Na tuto metodu následně navázali lékaři Walter Freeman a James Watts. Freeman posléze v roce 1945 přišel s inovací postupu. Operaci prováděl rovněž ostrým nástrojem, který ovšem místo toho, aby pronikal shora, byl zaveden do mozku přes kost oční jamky. Následně s ním hýbal tak, aby přerušil nervové spoje.
Tuto novou metodu nazval transorbitální lobotomie. Watts se od ní distancoval a Freeman se stal nejslavnějším lobotomistou na světě. Ve své době dokázal provést až 25 zákroků denně bez jakékoli anestezie.
Odhaduje se, že až 30 % pacientů končilo s epilepsií, vnitřním krvácením nebo obtížemi, které vedly ke smrti. Častými pacientkami byly zejména ženy v domácnosti trpící depresemi. Podle všeho ovšem Freeman neztrácel příliš času s diagnostikou. [4, 5, 6]
Lobotomie v současnosti
Na přelomu 50. a 60. let začaly lobotomii postupně nahrazovat antipsychotické léky, které byly vynalezeny v roce 1950. Poslední lobotomický zákrok ve Spojených státech, který provedl Freeman v roce 1967, skončil úmrtím pacienta po poškození mozkové tepny a lékaři byla odebrána licence.
Po světě se od lobotomie zcela upustilo v 70. letech, ale v některých zemích byla prováděna ještě v 80. letech. Na ukončení lobotomie ve světě se rovněž podílel v roce 1975 film režiséra Miloše Formana Přelet nad kukaččím hnízdem.
Dnes se k léčbě psychických nemocí používají výhradně psychofarmaka, případně psychotropní látky. Chirurgické zákroky mozku se provádí velmi zřídka a zpravidla se jedná o krajní řešení u pacientů, jejichž diagnóza se v průběhu let nemění a návrat do běžného života pro ně není možný. Stále se však jedná o kontroverzní zákroky. Patří mezi ně:
- cingulotomie,
- přední kapsulotomie,
- subcaudátní traktotomie,
- limbická leukotomie,
- korpusová kalosotomie. [7, 8]
Proč se prováděla lobotomie?
Přestože lobotomie představuje jednu z nejvíce barbarských a kontroverzních léčebných metod v dějinách moderní medicíny, která se potýkala s řadou etických sporů, získala ve své době na popularitě z několika důvodů, jimiž jsou zejména tyto:
- Až do poloviny 50. let neexistovala psychotika, kterými by bylo možné léčit duševní poruchy, kam patří schizofrenie, mánie, deprese, úzkosti a podobně, a lékaři značně usilovali o možnost léčby těchto lidí.
- Ve 40. letech bylo v ústavech pro duševně choré více než 450 tisíc pacientů. Ústavy tak byly přeplněné a bylo potřeba tento problém nějakým způsobem řešit.
- Média měla v tehdejší době velký vliv na lékařské indikace a díky nim byla lobotomie vnímána téměř jako zázračný lékařský výkon. [9, 10]
Co si myslíte o lobotomii?
Rizika lobotomie
Lobotomie byla považována za experimentální a kontroverzní zákrok i v období své největší popularity, neboť přes zlepšení stavu některých pacientů mnoho lidí zažívalo závažné vedlejší účinky zákroku, z nichž některé končily smrtí. Mezi typické vedlejší účinky lobotomie patřily následující:
- změny chuti k jídlu,
- slabost,
- záchvaty a epilepsie,
- ztráta kontroly močového měchýře nebo střev,
- změny jazykových schopností,
- infekce mozku,
- kognitivní porucha,
- změny osobnosti a emocí.
Asi nejznámější pacientkou, která se stala „obětí“ lobotomie, byla sestra budoucího prezidenta J. F. Kennedyho, Rosemary Kennedyová, u níž po zákroku v roce 1941 došlo ke katastrofálnímu poškození mozku a výsledkem byla těžká mentální retardace. Rosemary se tak dostala na úroveň dvouletého dítěte a nedokázala již žít bez cizí pomoci. Rodina ji poté přesunula do azylového zařízení, kde žila až do své smrti v roce 2005. [11, 12]
Zdroje: livescience.com, verywellmind.com, britannica.com, healthline.com, eurozpravy.cz, vimvic.cz, nihrecord.nih.gov