Praha - Britská autorka knih o Harrym Potterovi Joane Rowlingová může v nejbližších dnech čekat dopis z Prahy. Napsala jej žena, kterou nadchlo, co spisovatelka minulý týden v Česku rozpoutala svou výzvou ke zrušení klecových lůžek v ústavech. Ministr zdravotnictví Josef Kubinyi hned druhý den nato přikázal tato lůžka zrušit. A žena věří, že by Rowlingová stejně mohla pomoci i v jejím případu. V Česku zatím nikde zastání nenašla.
Martině Dostálové se před pěti lety narodil Jakub. Těžce postižený. K dětské mozkové obrně se přidala i epilepsie. Kuba nesedí, neleze, ani nemluví, je upoután na invalidní vozík. Jeho matka ústav vyloučila, a tak je s ním doma a stará se o něj. Sama. S manželem se rozvedla. A podpora státu? Dostávají životní minimum - devět tisíc.
„Veškerá podpora státu jde na ústavy. Když se chtějí rodiče o dítě starat sami, zájem státu končí. Pak se nemůže nikdo divit, proč v Česku tolik dětí žije v ústavech. Vždyť stát k tomu rodiče ekonomicky nutí,“ rozčiluje se Dostálová.
Za pravdu jí dávají čísla Národní rady zdravotně postižených.
Dostálová dostává za péči o Jakuba měsíčně 3700 korun. Na jedno lůžko v sociálním ústavu přitom stát pošle přes šest tisíc. V ústavu pak končí osmdesát procent zdravotně postižených dětí.
Protože ještě není Jakubovi osmnáct, nemá nárok na příspěvek za pečovatelské služby. A i kdyby měl: bezmocný člověk pro přežití v domácnosti na ně potřebuje měsíčně 5500 korun, stát na to přispívá nejvýše 1740 korunami.
Rada zdravotně postižených mluví o diskriminaci a v únoru se obrátila na Ústavní soud se stížností. Současný stav dlouhodobě kritizuje i Český helsinský výbor. „Evidentně není politická vůle tady něco změnit,“ tvrdí jeho ředitelka Jana Chržová. Na nový zákon o sociálních službách se čeká už deset let.
„Jsme postkomunistický národ. Tady je zažité schéma a jeho zastánci si myslí, že ústav je pro dítě nejlepší. Nejhorší je, že si to skutečně myslí. Pak nutí rodiče, kteří se o dítě chtějí starat sami, aby žili na okraji společnosti,“ říká dvaatřicetiletá Dostálová. Sedí u toho na posteli ve svém jediném pokoji v pražském Karlíně. Vše je tu dost natěsno.
Přízemní byt má jen třicet metrů čtverečních, plný spousty Kubových pomůcek - kolo, ribstole, velký vak s polystyrénovými kuličkami, žíněnka, dva vozíky. S vozíkem bývá problém se přes úzkou chodbu do pokoje zvenku vůbec dostat. Návštěvám se rozkládají židle, místo na ně jinak nikde není. Chybí tu i stůl.
Na nájem za tuto garsonku padne měsíčně z devítitisícového rozpočtu sedm tisíc. Necelé dva pak stojí škola pro Jakuba, kvůli které se přestěhovali do Prahy z Karlových Varů.
Dostálovy živí rodina a přátelé, občas se najdou sponzoři. „Ze strany tatínka zůstala odpovědnost na patnácti stovkách výživného. A státu to nevadí,“ upozorňuje Dostálová. Výživné na ni soud zamítl. Může si prý přivydělávat.
To ale kvůli zdravotnímu stavu Kuby moc nelze. Denně trpí epileptickými záchvaty - mívá jich na třicet (například poté, co se rozsvítí, přijde SMS zpráva či projede kolem jejich domu vlak) - a často s nimi končí na několik dnů v nemocnici. A lékaři chtějí, aby byla matka s ním. Je jediná, kdo jeho gestům rozumí.
„Na úřadech to vědí, ale nikoho to nezajímá. Jsme vlastně žebráci, společnosti na obtíž. A já se ptám, proč? Do šestadvaceti let jsem byla dobrým daňovým poplatníkem, teď se se mnou zachází jako s asociálem. I přesto, že jsem zodpovědná, starám se o své dítě a rozhodla jsem se nezbavovat své zodpovědnosti za Kubův život tím, že ho někam strčím,“ nechápe.
Je přesvědčená, že nikde jinde by se její syn tak dobře neměl. Pokud by skončil v ústavu, je Kuba podle Dostálové přesný adept na klecové lůžko. Kromě toho, že nechodí a má epilepsii, je i aktivní a hlučný. A odborníci ji nepřesvědčili, že by tam nezůstal celý den zavřený.
„Je mi dvaatřicet a když vidím, kam se až můžu dostat, vůbec se nedivím, že se v Česku nerodí děti. Já nemám problém s tím, že mám nemocné dítě, prostě to tak je, stalo se. Život s ním je dřina, ale fajn. Jediný problém mi tady dělá tato vláda,“ líčí.
„Píšu paní Rowlingové, protože věřím, že by se jí mohlo podařit stejně jako u klecových lůžek rozpoutat diskusi. A začalo by se konečně něco dít. Když na to upozorňují domácí odborníci, vláda dělá, že nic neslyší, a pěkně si to tady tutlá. Situace se musí změnit i za cenu další mezinárodní ostudy,“ dodává.
Adéla Čtvrtečková, Hospodářské noviny, 19.7.2004