Milan Kubek nadzvedl většinu žen ve zdravotnictví svým vyjádřením, že lékařky jsou problém. „Věnují se rodině a pracují hůř než muži,“ prohlásil. Vybrali jsme čtyři elitní doktorky, profesionálky, které jsou zároveň matkami. Dělají akademickou kariéru a jedna z nich se dokonce prosadila v převážně mužském oboru - kardiologii.
Všechny jsou vdané, vychovaly děti, které jsou dnes dospělé. Jsou živým důkazem toho, že špičkovou medicínu může dělat i žena. Jenže i z jejich úspěšných příběhů vyplývá, že k tomu musely vynaložit mimořádně velké úsilí, a to nejen na profesním poli, ale také v soukromém životě. Úsilí, v němž se zároveň musely spolehnout na podporu svých mužů. Kubkovo vyjádření považuje za těžce kontroverzní zkušený lékař Martin Stránský, který dlouhá léta žil ve Spojených státech.
Podle něj by se za oceánem něco takového nikdo neodvážil vůbec vypustit z úst. Podle něj Kubkovo vyjádření demonstruje, že vnímání profesního a společenského postavení žen zůstává stejné jako před rokem 1989. „Samozřejmě, žena to má v jisté fázi života, když má rodinu a malé děti, složitější. Zaměstnavatel musí brát v potaz, že o ni může přijít. Není však možné neoprávněně a bez argumentů znehodnocovat postavení kohokoli ve společnosti či oboru,“ dodává k tomu Stránský.
Špatný či skvělý doktor se nepozná podle pohlaví, tvrdí nejen sami lékaři, ale i šéfové nemocnic. Dotázaní ředitelé byli alespoň navenek jednotní v tom, že nikdy pro ně při obsazení pozice nebylo důležité, zda je kandidát žena, či muž.
„Hlavní kritérium je pro mě odbornost, schopnost se učit a morální integrita, nikoli pohlaví. Muži obecně mají výhodu v tom, že většinou nenesou břímě každodenní starosti o děti a chod domácnosti. Jinak lepší předpoklady nemají. Tradičně uváděné předpoklady pro některé profese, jako jsou fyzická síla a zdatnost nebo rozhodnost například u chirurgie, platí stejně pro muže jako pro ženy. Záleží více na fyzických a psychických dispozicích než na pohlaví,“ říká Karel Filip, ředitel pražské Thomayerovy nemocnice.
Chirurgyně?
Existují bezpochyby disciplíny, v nichž se lépe cítí muži, či naopak ženy. Martin Stránský v této souvislosti poukazuje na studie, které dokládají, že například dětské lékařky jsou empatičtější. A jde ještě dál: lékařky prý obecně více ctí etos v povolání a méně podléhají korupci.
I podle profesora Pavla Pafka je žena lepší v komunikaci s okolím - je vlídnější, laskavější, lépe stresované pacienty uklidní, ale to z ní podle něj primářku na chirurgii neudělá. V oborech, které jsou náročné nejen psychicky, ale také fyzicky, má totiž žena limity. Z tohoto úhlu pohledu je pak logické, že v chirurgických oborech, jako jsou ortopedie, kardiochirurgie, neurochirurgie a podobně, se ženy tradičně uplatňují méně.
Pafko k argumentu o fyzické nedostatečnosti dodává: „Chirurg se potřebuje rychle a rázně rozhodovat. A to je něco, co nepatří ke standardní ženské výbavě.“ Může tato věta nechat doktorky v klidu?
Námi oslovená další medicínská kapacita ženského pohlaví, Jitka Abrahámová, primářka onkologického oddělení Thomayerovy nemocnice v Praze, s Pafkem rozhodně nesouhlasí: „To není pravda, špičkové chirurgyně se dokáží rozhodovat úplně stejně. Pokud má žena možnost věnovat se tomuto oboru naplno a má i příslušné zázemí, je neméně dobrá jako její mužští kolegové. Máme a měli jsme řadu vynikajících chirurgyň. V oborech neurochirurgie se ženy uplatňují stejně dobře, ne-li lépe než muži. Musí mít výbavu a předpoklady. Určitě bude více špatných chirurgů než chirurgyň, jednoduše proto, že je jich víc.“
Ačkoli primářka Abrahámová Pafkovi na dálku vrací argumentační úder, i v jejích větách se skrývá ono zaklínadlo: „Pokud má žena možnost “ Souvisí to tedy skutečně s oním tradičním posláním ženymatky a jejími časovými možnostmi?
Ředitel pražské nemocnice Na Homolce Vladimír Dbalý si stejně jako profesor Pafko myslí, že limity jsou i jiné: „V těchto oborech je uplatnění žen obtížnější z časových, ale prostě někdy i fyzických důvodů. Zde ale funguje jakýsi sebeočistný mechanismus a vydrží u nich jen ti, kteří jsou schopni i svůj osobní život podřídit nárokům své volby, a to - v řadě případů možná ke škodě věci - jsou spíše muži než ženy,“ říká.
O šťastném manželství
Podle profesorky Evy Sykové, ředitelky Ústavu experimentální medicíny AV ČR, je ale onen model myšlení, kdy žena není schopna se plně věnovat kariéře, přežitý. Zejména někteří starší lékaři podle ní žijí ještě v první polovině minulého století, kdy se kariéra a rodina u žen neslučovaly.
Syková je přesvědčená, že situace se diametrálně změnila. „Moderní muži středního věku touží po tom, aby se jejich manželka nejen starala o rodinu, ale měla i svou kariéru. Dva lidi spojují v průběhu let především společné zájmy. Taková manželství jsou pak šťastná,“ doplňuje profesorka.
Ženy to mají složitější v každém povolání, nejen ve zdravotnictví. Podle doktorky Miroslavy Skovajsové, zakladatelky Mamma centra, které se zabývá komplexní diagnostikou prsů, je to neustálá schizofrenie. „Jako doktorka jsem věděla, že mě děti potřebují, ale cítila jsem se hrozně provinile, když jsem volala na oddělení, že jsou nemocné, byla jsem s nimi doma a neustále myslela na to, že mi tam práce stojí, že ostatní kolegové pracují za mě.“
S profesorkou Abrahámovou se shoduje na tom, že když se ženám s malými dětmi vytvoří pracovní podmínky, díky nimž mohou skloubit kariéru a rodinu, podávají velmi vysoké výkony a dosahují výborných výsledků. Vzhledem k tomu, že žen je mezi českými doktory už více než polovina, je na čase, aby se takové podmínky dařilo vytvářet.
„Situaci je třeba racionálně řešit. Přijmout převahu lékařek jako fakt. Oddělení samozřejmě nemohu komplet sestavit z matek malých dětí. A mám-li mít ženské oddělení, je dobré mít jednu vždy v záloze. Vždyť jsou i jiné důvody nepřítomnosti než nemocné děti, například dovolené,“ uvádí Miroslava Skovajsová a dodává: „Vedu tým třiceti žen, které provádějí mravenčí práci ve screeningu rakoviny prsu. Jejich práce je orientovaná především na kvalitu a výkon.“
Pro ženu místo nemáme
Doktorka Lucie Šedivá přišla do Kardiocentra Nemocnice Na Homolce, kde se postupně dostala na vedoucí pozici, před patnácti lety. „Po promoci, což bylo v roce 1990, kdy jsem měla už jednu dceru, jsem obešla možná třicet míst,“ vzpomíná. Leckde se dozvěděla, že by jí místo nedali, i kdyby ho měli, protože je žena. Někteří zcela otevřeně řekli, že si nemohou dovolit vzít někoho, kdo bude s dětmi doma, jiní to jen naznačili.
„Nastoupila jsem do Nemocnice Na Homolce, kde je orientace na kvalitu a výkon bez ohledu na to, zda jste muž, nebo žena. Během patnácti let, co tu jsem, odpadli muži i ženy.“ Arytmologie, obor, kterému se věnují v České republice jen tři ženy, zde byla v době jejich příchodu na začátku. „Obor mi připadal a stále připadá napínavý jak detektivka. Neměla jsem problém věnovat mu veškerou svou energii,“ říká zaníceně.
Manžel Lucie Šedivé má pro její práci velké pochopení, sám je totiž lékař v téže nemocnici. Zná poměry, ví, že se tu dělá takzvaně časově neomezená medicína. Jak se jim podařilo udržet rodinu a zároveň se věnovat špičkové medicíně?
„Když byly děti malé, slaďovali jsme čas dohromady. Naštěstí byly úplně zdravé, ani jednou jsem si nebrala paragraf. Jediný problém byl, že v té době školka zavírala ve čtyři, a bylo tedy nutné děti vyzvednout. Jela jsem s nimi domů, a když pak přijel manžel, tak jsem se vrátila zpátky do práce. Děti byly brzy samostatné a dokázaly se o sebe postarat. Ale ta jejich samostatnost nás stála hodně úsilí, čas, který jsme s nimi trávili, byl velmi intenzivní. Prakticky veškerý volný čas jsme věnovali jim,“ popisuje své začátky úspěšná doktorka.
Za svou výhodu považuje vytrvalost. Začínala v malém týmu, který tvořila ještě se dvěma mužskými kolegy. „Možná jim připadalo atraktivní mít mezi sebou ženu, což nebylo v tomto oboru obvyklé. Podporovali mě, ale ani nešetřili. Říkali, nemůžeme tě brát jako ženu, to bychom nebyli tým,“ říká Lucie Šedivá.
Mladá a krásná? Špatně
I profesorka Syková potvrzuje na vlastním příkladě, že sladění rodiny a profese je možné, ale je to náročné. Jak pro ženu, tak i jejího manžela. Vědě se věnuje od svých šestnácti let a její muž je také vědecký pracovník. „Máme spoustu společných zájmů. Čím jsme starší, tím víc si vážíme, že jsme partneři, a tak to bylo i ve výchově dětí. Vždycky jsme se střídali. Když je vůle, tak to jde. Oproti současné generaci jsme řešili další nesnáze, neměli jsme bydlení, peníze, stáli fronty na banány.“ Počáteční plat dávala celý na hlídání dětí. Kariéra byla stejně jako rodina její priorita.
„Chtěla jsem, aby bylo o děti dobře postaráno, a tak jsme raději měli méně peněz.“ Vše je podle ní záležitostí dobré organizace: „Když umíte organizovat vědeckou práci a řídit ústav, tak také umíte zorganizovat výchovu dětí a potřeby rodiny. S dětmi není důležitá kvantita, ale kvalita stráveného času. Mladé doktorky mohou v mužském kolektivu narazit na ještě jiný společenský problém.
„Bariérou někdy je, je-li žena mladá a vypadá dobře. Někteří muži pak nechtějí pochopit, že se nechce zabývat jen svým zevnějškem a že to může myslet se svým povoláním vážně. Mužští kolegové se na takové ženy dívají pohrdlivě,“ popisuje Syková.
Podle ní problém začíná ale i u výchovy dívek. Ty jsou od mládí vychovávány především k mateřství a pečovatelství. To není špatně, ale ubírá jim to sebevědomí potřebné k tomu, aby mohly současně vykonávat i náročná povolání.
Elitní vědkyně
Model skvělého doktora nebo vědce, který celý svůj život zasvětil práci, je dostatečně známý. Pakliže mají takoví muži rodinu, jaksi samozřejmě se očekává, že její chod je jeho práci zcela podřízen. Bývá také normální, že nad rámec své klinické praxe se špičkový lékař věnuje vědecké kariéře. Chtějí-li se v tomto ohledu ženy mužům vyrovnat, pak už je to při současném nastavení společnosti pro ně opravdu těžké sousto.
„Pokud jde o vědeckou kariéru, která je nad rámec klinické praxe, tak té se ženy z pochopitelných důvodů věnují méně. Časová zátěž je vysoká a nadaná žena-lékařkamatka více dětí nemůže vysokým nárokům dostát. A to nikoli pro svou nevýkonnost, ale pro svou časovou zaneprázdněnost jinými činnostmi,“ připouští profesorka Abrahámová.
Řada lékařek dohání nejen praxi, ale právě také vědeckou práci zahrnující výzkum, přednášky i publikování později. V době, kdy odrostou děti. „Chci-li se věnovat vědě, musím si stanovit priority,“ říká primářka Skovajsová, „na prvním místě děti, pak dobře odvedená práce, studium, publikování, přednášky, taky si musím odpočinout, ale holt pak není někdy doma vytřeno.“
Péče o domácnost by měla být záležitostí obou manželů, a nebo je třeba, aby se dohodli a zajistili si pomocnici do domácnosti na úklid, žehlení a podobné práce. Podle Abrahámové mnoho lékařek dá přednost rodině, neboť stačí tak tak sledovat vývoj ve svém oboru.
Stává se tak pracující výkonnou lékařkou a současně s tím rodinnou oporou a podporovatelkou kariéry svého muže. Kam tedy spěje postupná feminizace zdravotnictví? K upracovaným doktorkám, které budou váhat mezi tím, zda je pro ně prioritou rodina, či profesní růst?
To stěží. Více se pravdě blíží názor, že právě kvalitní práce běžných lékařek a zdravotních sester drží české zdravotnictví nad vodou. Mužů je stále méně pro jejich nezájem o některé obory a také proto, že medicína se může některým zdát jako značně nelukrativní zaměstnání.
„Kdyby nebyly běžné lékařky - praktické, sekundářky, tak naše zdravotnictví zkrachuje. A to navzdory tomu, že jsou doma s nemocnými dětmi,“ uzavírá Abrahámová. Vedle obyčejných „dělnic“ jsou ale v české medicíně i špičkové odbornice. Mezi nimi a jejich mužskými protějšky je přesto jeden rozdíl. Aby dosáhly svého úspěchu, musely většinou překonat daleko více překážek.
MUDR. MIROSLAVA SKOVAJSOVÁ, PHD.
- ředitelka sekce diagnostiky a zdravotních programů Medicon a. s.
- primářka Mamma centra Medicon, a. s.
- je vdaná, manžel je neurolog, mají dospělého syna a dceru
- patří do nejužší skupiny odborníků, kteří nastolují kvalitní český screening rakovinu prsu, díky kterému rok od roku klesá úmrtnost na tuto nemoc
- napsala učebnici diagnostiky Mammodiagnostika - integrovaný přístup
- v Mamma centru, které v roce 1994 založila, proškolila 160 lékařů, toto ambulantní pracoviště se stalo katedrou pro vzdělávání mediků
*Jsou lékařky horší než lékaři?
„Nechápu, proč se doktor Kubek vůbec pouští do tohoto hodnocení. Kdyby nebyly ženy ve zdravotnictví, tak by zdravotnictví nebylo. Nejen lékařky, ale co ta armáda sestřiček a jejich služby v nemocnicích nebo na pohotovostech? Kolik je zdravotních bratrů? Práce ve zdravotnictví je předurčená ženám - mají rády lidi, jsou ochotné se obětovat, pomáhat, jsou empatické, tak to prostě je. Je nutné jim k práci vytvořit podmínky, protože žena je také biologicky předurčena rodit a vychovávat děti. Na vedoucích pozicích umí ženy díky vlastním zkušenostem lépe vytvořit podmínky pro ženy pod nimi pracující, tak aby mohly vykonávat práci bez schizofrenie volby mezi rodinou a kariérou.“
PROF. MUDR. JITKA ABRAHÁMOVÁ, DRSC.
- primářka onkologického oddělení Fakultní thomayerovy nemocnice s poliklinikou
- je vdaná, manžel je inženýr, mají dospělého syna
- přední česká onkoložka, která vede oddělení poskytující komplexní péči u většiny onkologických diagnóz
- věnuje se vědecké práci, je autorkou a spoluautorkou řady knih s onkologickou tématikou: například Co byste měli vědět o rakovině prsu
- je předsedkyní rady Národního onkologického registru Čr.
*Jak kloubí rodinu a kariéru?
„Zvládat to je těžké. Ať nikdo nevykládá, že to jde snadno. Rozhodně nikdy to není úplně harmonické, vždycky něco šidíte. Já měla vynikající zázemí ve svém tatínkovi, manželovi a pak i synovi. Ti mi umožnili dělat kariéru. Řadu povinností převzali za mě. Možná v jiném vztahu by to možné nebylo. A v mužském prostředí si jako žena musíte místo na slunci zajistit. Je za tím píle a práce. Nikdo vám nic neodpustí, a to nejen v odbornosti, ale i v chování. Když se muž rozčílí, je to chlapák, žena je hysterka. Proto jsem i vyjádření doktora Kubka brala s nadhledem.“
PROF. MUDR. EVA SYKOVÁ, DRSC.
- ředitelka Ústavu experimentální medicíny AV ČR
- přednostka Ústavu neurověd 2. lékařské fakulty UK, Nemocnice Motol
- vedoucí centra buněčné terapie a tkáňových náhrad
- jejím manželem je neurofyziolog profesor MUDr. Josef Syka, DrSc., který byl do roku 2001 ředitelem Ústavu experimentální medicíny AV ČR, mají dva dospělé syny
- věnuje se vědecké práci v oblasti neurověd, publikovala 150 článků v mezinárodních časopisech, vydala čtyři knihy a více než 400 souhrnů vědeckých prací, je nejvíce citovanou ženou v oblasti přírodních věd v ČR
- v roce 1983 založila Laboratoř neurohumorálních regulací v Ústavu fyziologických regulací ČSAV
- za své práce získala mnoho ocenění a byla zvolena členkou Academia Europaea, sdružující nejlepší evropské vědce
*Stačí rodina ke štěstí ženy?
„Rodina a děti jsou naplněním pouze části života ženy, většina žen však ke spokojenému a plnohodnotnému životu potřebuje uplatnit své schopnosti, znalosti a vzdělání při tvořivé práci.“
MUDR. LUCIE ŠEDIVÁ, PHD.
- vede antiarytmickou jednotku Kardiocentra Nemocnice Na Homolce, specializuje se na léčbu poruch srdečního rytmu
- vdaná, manžel je cévní chirurg, mají dvě dospělé dcery
- nejvíc hrdá je na to, že se jí podařilo uspět v oboru, který je většinou považován za ryze mužský
- poslední dva roky se specializuje především na katetrizační ablace, které dokáží definitivně odstranit poruchu srdečního rytmu
- aktivně přednáší, publikuje
*V čem jsou lékařky jiné?
„Ženy jsou laskavější, mají víc sociálního cítění. Na vedoucí pozici mi nejproblematičtější připadá dělat nepříjemná rozhodnutí vůči podřízeným.“
ČESKÁ MEDICÍNA: ŽENY V. MUŽI
- z celkového počtu 13 018 lékařů je 7535 žen a 5483 mužů
- vedoucích lékařů je 2309 mužů, 950 žen
- Česká chirurgická společnost sdružuje 1294 mužů a 177 žen, tedy přibližně každý sedmý chirurg je žena
- V České republice je 146 chirurgických nemocničních pracovišť, primáři jsou pouze muži
*Zdroj: ČESKÁ LÉKAŘSKÁ KOMORA
Renata Elhenická, Instinkt