Princip této části nového zákona, který jinak upravuje práva lidí v různých životních situacích, je jednoduchý.
Zatímco u lékaře má pacient garantována svá práva zákonem o zdravotní péči, pokud využije služeb léčitele, požívá asi takové ochrany, jako když koupí od neznámého člověka na ulici zlaté hodinky.
Návrh nového občanského zákoníku proto jako novinku zavádí smlouvu o léčebném výkonu, která povyšuje na smluvní vztah jakýkoli kontrakt mezi poskytovatelem a příjemcem léčby.
Do něj vstupují obě strany automaticky, aniž by podepisovaly jakoukoli písemnou dohodu. Podle předkladatelů zákona se tím posílí práva pacientů v případě, že léčitel neodvede svou práci kvalitně.
Léčitel by tak podle navrhované úpravy ručil za své dílo stejně jako lékař operující slepé střevo, jehož povinností je postupovat při práci podle svých odborných znalostí.
Cikrt: jde o alibi pro léčitele
Jenže nápad se nelíbí ministerstvu zdravotnictví, které naprosto odmítá akceptovat, že by léčbu poskytoval kdokoli jiný než lékaři či odborný zdravotnický personál. „Nevidíme důvod, proč v jakémkoliv právním předpisu poskytovat například léčitelům alibi, že vlastně poskytují zdravotní služby či péči,“ říká mluvčí ministerstva zdravotnictví Tomáš Cikrt.
„Nebojujeme proti léčitelům, ale zároveň nechceme jejich činnosti dávat právní rámec, který postrádá smysl. Jejich metody a výsledky jsou nepopsatelné, neověřitelné a nereklamovatelné,“ vysvětluje nesouhlas svého resortu s novým zákoníkem.
Podle autorů občanského zákoníku má ochrana pacientů, ať už se nechají léčit lékařem nebo léčitelem s virgulí, svoji logiku: „Platné právní předpisy ani reformní zákony Tomáše Julínka na léčitele vůbec nedopadají,“ vysvětluje autor občanského zákoníku Karel Eliáš z Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni.
V nemocnicích se nic nemění
Pokud jde o pacienty a lékaře v nemocnicích, občanský zákoník by v zásadě nic nového nepřinášel. Podle Cikrta mezi lékaři a pacienty už dnes smluvní vztah automaticky existuje. „Na stejném principu, jako když si vezmu v samoobsluze maso z mrazáku, přijdu k pokladně a klidně beze slova prostě zaplatím. Uzavřu tím tzv. konkludentní smlouvu, čili smlouvu, která vzniká tím, že souhlasně podstoupím nějaký rituál,“ vysvětluje současnou praxi mluvčí Cikrt.
„Na rozdíl od samoobsluhy je ovšem situace v ordinaci, nemocnici a podobně modifikována veřejným zájmem. Pacient, aniž by se obracel na soud, má právo stěžovat si u krajského úřadu, který zdravotnická zařízení registruje, další ochranu požívá jako pojištěnec zdravotních pojišťoven,“ upozorňuje mluvčí.
Ministerstvo spravedlnosti se podle resortu Tomáše Julínka každopádně používáním pojmů jako léčba nebo léčebný výkon „vlamuje“ do zdravotních služeb poskytovaných dosud profesionálními zdravotníky.
Léčitelé dnes právně neexistují
To, co autoři zákoníku vidí jako výhodu - pamatovalo by se i na situace, v nichž pacient u léčitele nemá prakticky žádná práva - totiž vidí zdravotníci jako chaos.
Návrh podle právníků Julínkova ministerstva nerespektuje zdravotnickou terminologii, je zpracován bez znalosti zdravotní péče, nerespektuje směrnice Evropské unie atd.
Na druhou stranu samotní léčitelé už léta usilují o nějakou zákonnou úpravu svého podnikání. Po novele živnostenského zákona z roku 2001 totiž jejich činnost vypadla ze seznamu legálních živností a léčitelé se musí schovávat za jiné aktivity, nejčastěji rozvoj osobnosti. To poškozuje i jejich klienty.
„V současné době záleží na osobní dohodě. Zákazník si může u soudu stěžovat, když léčitel nesplní svoji povinnost. Takových sporů bylo ale velmi málo, je to těžko prokazatelné,“ říká předseda České psychoenergetické společnosti Vlastimil Bažant. Léčitelé by se však podle něj spokojili se zařazením své činnosti do národní soustavy povolání.
Josef Koukal, Právo