Ministr Heger není neschopný, je znalý problematiky, schopný všeho v dobrém i zlém. Je otázkou, zda je stejný, nebo horší než ti před ním. Všichni lhali o skutečném stavu zdravotnictví, záměrně klamali veřejnost a lepili všemi způsoby neustále rostoucí ekonomické díry v resortu.
Praktičtí lékaři, především ti pro dospělé, jsou opravdu až na výjimky za vodou. Mají své zavedené praxe a registrovaná klientela jim zajišťuje velmi slušný paušální příjem. Je tomu tak prostřednictvím kapitační platby, kterou jsem při jejím zavádění tolik kritizoval a upozorňoval na její rizika a nedostatky. Dnes, po letech jejího uplatňování, již i zástupci zdravotních pojišťoven vědí, že tento způsob úhrady pro segment praktických lékařů vůbec není ani zdaleka optimální a je především neprůhledný. Úhrady, které tam jdou, nezřídka hrubě neodpovídají objemu skutečně odvedené práce. Praktici to vědí, tak se jim nelze divit, že se snaží chovat nekonfliktně a konzervativně. Jsou si navíc dobře vědomi, že jejich postavení v systému je nezastupitelné, a počítá se s nimi proto i v budoucnu. Jsem přesvědčen, že opravdu nemusí mít strach.
Ne tak již ambulantní specialisté. Jejich zájmy jsou roztříštěné, partikulární a nezřídka jdoucí proti sobě navzájem. Jsou mezi nimi také ti od pojišťoven záměrně preferovaní loajální. Obecně je ale tento segment dlouhodobě pod velkým tlakem a snahou ho maximálně zredukovat, co nejúčinněji to jde právě ekonomicky. Jeho role je, bohužel, z převážné části nahraditelná, a to přesunem péče mezi praktiky a specializované ambulance nemocnic. Trend vývoje tímto směrem je zřetelný už řadu let a obávám se, že je nezvratný. Zastavit ho může pouze zásadní změna způsobu úhrady péče u ambulantních specialistů, např. pokladenský systém. Je třeba, aby si praktičtí lékaři i jejich kolegové z nemocnic uvědomili, že postupný přesun další práce na ně není a nebude finančně kompenzován, v nejlepším případě pouze minimálně.
Z výše uvedeného vyplývá nereálnost jednoty lékařů, která by přitom byla tolik potřebná a po které tolik voláme. Důsledkem toho je pak i velmi diferencovaný přístup k protestním akcím, které vyhlásila ČLK. Jsem přesvědčen, že primárně musí komora prosazovat a podporovat to, co je nám všem společné. U odporu k aktuální úhradové vyhlášce tomu tak není.
U postoje k povinným elektronickým receptům od roku 2015 jistě ano. Pokud se nyní sjednotíme aspoň na společném, snáze budeme jindy naslouchat i partikulárním zájmům některých z nás. Současný záběr široké kritiky státní politiky, resp. ministerstva ze strany ČLK, jakkoli je z 90 procent správný, je střelbou na několik cílů najednou, nedá se řídit a nutně vede k tomu, že někdy, obrazně řečeno, s vaničkou vyléváme i dítě. Navíc se velmi opodstatněně domnívám, že komorové protesty by byly minimální, pokud by se problém dotýkal pouze terénních specializovaných ambulancí, a nikoli zároveň těch v nemocnicích, spolu s lékaři, kteří tam jako zaměstnanci pracují a jiné smysluplné pracovní využití pro ně v nemocnicích není.
Konečně s protesty spojená petice má několik velmi problematických pasáží. Pro mne osobně je naprosto absurdní a nepřijatelná zejména a především formulace pátého odstavce (Požadujeme, aby zdravotní pojišťovny…), především spojení veškerou péči. Jsem přesvědčen, že je to jeden z podstatných důvodů, proč někteří kolegové nebo i společnosti tuto petici nepodpořili. Dosti sporný je i odstavec následující (Za své peníze…). Lékaři mohou léčit podle svých nejlepších znalostí a svědomí, problém je, kdo a jak tuto práci zaplatí.
A konečně podobně je na tom odstavec sedmý (Důvěřujeme svým lékařům…). Místo slova kvalitní péči pro každého bych viděl na místě lépe realitu a možnosti vystihující péči dostatečnou, případně potřebnou nebo nezbytnou, jen takovou by měl skutečně dostat každý. Věřím, že úmysl byl dobrý a času málo, ale přesto měl obsah petice před zveřejněním projít širokou odbornou diskusí a připomínkováním, pak by možná její podpora i dopady vypadaly jinak.
MUDr. Jaroslav Henzl
(Tempus medicorum 4/2013)