Ministerstvo zdravotnictví vyhlásilo koncem února dotační výzvy na rezidenční místa. Jsou tyto prostředky dostatečné?
Systém rezidenčních míst je sice nastaven správně, ale zcela selhává kvůli tomu, že výše dotace není motivační. U většiny oborů je totiž finanční dotace poskytnuta pouze po dobu prvních 2 let, tedy do doby získání takzvaného kmene, a zde dotace činí pouze 5000 Kč měsíčně.
Pokud je ovšem lékař vyslán na stáž do jiného zdravotnického zařízení, a nepracuje tedy pro vysílající zařízení, jeho zaměstnavatel musí za lékaře kromě mzdy odvádět zdravotní a sociální pojištění včetně daní. Náklady na jeden měsíc stáže se tak mohou pohybovat okolo 30 tisíc korun měsíčně. Některá zařízení jsou v situaci, kdy školenec má předepsaných 18 měsíců stáží jenom v rámci kmene, nehledě na další stáže v rámci samotného specializačního výcviku. Výše dotace je pak zcela směšná.
Systém rezidenčních míst zde tedy rozhodně funkční není a řada zaměstnavatelů jej ani nevyužívá, protože se jim nevyplatí. Nicméně pro vybrané obory je dotace poskytována na celou dobu specializačního vzdělávání (tento rok je to praktické lékařství, radiologie, patologie, soudní lékařství, mikrobiologie, biochemie) – tam systém skutečně funkční bude. Jedná se ale pouze o malou část oborů a je zde navíc vypsán jen omezený počet míst. Jediným řešením je jednoznačně navýšení dotace ve všech zbývajících oborech – teprve potom systém začne plnit svoji funkci.
Samozřejmě existují i alternativní možnosti podpory specializačního vzdělávání, například formou speciálních daňových úlev pro zaměstnavatele i zaměstnance. V tomto směru však ministerstvo žádnou aktivitu nepodniká.
Ministr zdravotnictví se chtěl do budoucna ohledně specializačního vzdělávání inspirovat systémem USA. Jde o posílení role fakultních nemocnic a povinnost přijímat lékaře v přípravě. Atestovaní lékaři by pak odcházeli pracovat do menších zařízení. Je takový model možný?
S panem ministrem jsme o jeho představách opakovaně diskutovali a s veškerou úctou vůči němu musím s povděkem říci, že zůstalo jen u představ. Specializační vzdělávání je v USA nesrovnatelně kvalitnější než v Česku. Jenže Spojené státy americké investují do vzdělávání lékařů daleko více peněz a jen díky tomu je tento model funkční. U nás není ministerstvo schopné najít prostředky ani na navýšení oné ubohé dotace na rezidenční místa – jak by potom chtělo takový systém financovat?
Nyní zdravotnická zařízení systém v drtivé většině financují ze svých příjmů ze zdravotního pojištění. Systém specializačního vzdělávání prostě v Česku nikdy nebyl a není kvalitní, protože společnost ani politici nejsou ochotní do něj investovat. Argument, že vzdělání si má platit sám lékař, neobstojí. U vysokoškolského vzdělávání společnost školné nechce, protože by bez komplexního financování státem nemohlo fungovat.
Jak tedy vidíte budoucnost rezidenčních míst vy?
Naše sdružení se dost výrazně zasloužilo o vymýcení řady absurdit v celém systému specializačního vzdělávání, který byl po určitou dobu prakticky nefunkční a legálně zcela neprůchodný. Také jsme dosáhli výrazného zjednodušení, byly sníženy administrativní náklady, systém je flexibilnější a dostupný pro všechny obory.
Karty však stále mají v rukou ministerstva zdravotnictví a financí, jež si musejí při bezhlavém škrtání říci, zda chtějí šetřit, nebo skutečně investovat do vzdělání lékařů. Jediná cesta je cesta kompromisu. Nelze připravit formálně úžasný, propracovaný a náročný systém vzdělávání, na který nejsou prostředky, protože ty nebudou ani za této, ani za příští vlády. Jediná možnost je stanovit reálné požadavky odpovídající finančním možnostem systému.
Dnes se totiž běžně stává, že akreditační komise, nezřídka sestavené pouze ze zástupců fakultních nemocnic, schválí vzdělávací oborové programy, jež potom ani sami na svých pracovištích nejsou schopni splnit. Jak tyto požadavky mají plnit nemocnice okresního typu, které disponují ještě menším počtem lékařů na pacienta a lékaři z těchto pracovišť mají mnohem více povinných stáží, než lékaři z nemocnic fakultních?
Dochází ve fakultních nemocnicích k porušování zákoníku práce tím, že jsou absolventi přijímáni na pozice frekventantů postgraduálního doktorského studia s pracovní smlouvou na 0,1 úvazku, což neodpovídá reálné pracovní době?
Žádný ředitel nemocnice vám to nepřizná, nepřizná to ani ministr, ale všichni víme, že ve všech fakultních nemocnicích je tato praxe stále rozšířená. Naše obrana je jasná – ředitelé a přednostové klinik prostě musejí pochopit, že se jedná o jejich trestněprávní odpovědnost a že se vystavují velkému riziku, pokud nebudou hledat cesty k nápravě.
Zaznívá argument, že vina je na lékařích, kteří na tyto podmínky přistupují. Jenže lékaři-absolventi nemají příliš jiných alternativ. Mají snad po škole nastoupit do personálně poddimenzovaných malých nemocnic, kde není na zaškolení vůbec prostor a kde je specializační vzdělávání povětšinou podmíněno kvalifikačními dohodami? Potom už skutečně mají „na výběr“ jedině odchod do zahraničí…
Mohou se lékaři takové praxi bránit? Víte například o nějakém precedentním soudním sporu?
V malém českém rybníku se nelze jen tak soudit – myslím, že všichni lékaři, kteří skutečně poškozeni byli, si uvědomují, jak velká je touha po pomstě ze strany zaměstnavatelů. Ti totiž mají často dlouhé prsty a po prohraném soudním sporu by si zcela jistě našli cestu jak se pomstít. Nevím, jestli to někomu stojí za to.
Nevím o žádném soudním sporu, který by byl přímo takto veden, přestože našemu sdružení nejedna advokátní kancelář nabídla, že by v takovém případě naše členy zastupovala jen za výlohy řízení. Co ale není, může být a je to zřejmě pouze otázka času, pokud se nic nezmění.
Pomáháte lékařům hledat práci v zahraničí. Cítíte svůj podíl na odlivu českých mozků do zahraničí, když mladí lékaři vyžadují od státu velké prostředky na dovzdělání na rezidenčním místě, a pak odcházejí pracovat a odevzdávat své daně do jiné země?
My primárně nepomáháme lékařům odcházet do zahraničí, to je velký omyl. Pomáháme lékařům najít práci tam, kde budou spokojeni, kde budou moci rozvíjet svůj potenciál a kde je o jejich práci zájem. Naše sdružení vzniklo proto, aby toto bylo možné především u nás doma. Problém je podle mého názoru úplně opačný, než uvádíte.
Lékaři odcházejí především kvůli tomu, že v Česku není stát – na rozdíl od ostatních evropských zemí – ochoten do vzdělávání a zdravotní péče obecně investovat a vzdělávací systém lékařů tím pádem také zahnívá na všech úrovních (i na úrovni vysokoškolské). Zdá se vám pětitisícový příspěvek zaměstnavatelům dostatečný? Mně ne. Čeští politici navíc uvažují tak, že je potřeba lékaře za odchod do zahraničí trestat a házet jim při odchodu klacky pod nohy.
Nezamýšlejí se nad tím, proč lékaři odcházejí. Zda jdou skutečně za většími výdělky, nebo proto, že tady nemohou rozvíjet svůj potenciál. Podle mě jsme na křižovatce – pokud se česká společnost brzy nerozhoupe a nebude ochotna do zdravotnictví a do zdravotníků investovat, bude se muset spokojit s mizernou kvalitou, kdy už si ani majetnější nebudou mít šanci přikoupit lepší péči. Za nás ale musím říci, že nechceme, aby k tomu došlo.
Budeme se snažit, aby se společnost probudila a mohla být na naše zdravotníky a zdravotnictví v budoucnu hrdá.