Vyhláška č. 440/2000 Sb., § 8, odstavec 5, písmeno b) říká: “ … k vyšetřování a léčení mohou zdravotničtí pracovníci přistupovat až po omytí rukou; dezinfekci rukou musí provést vždy po zdravotnických výkonech u osob s infekčním onemocněním, po manipulaci s biologickým materiálem a použitým prádlem.
K utírání rukou se musí používat jednorázový materiál.“ Pokud budeme hledat dále, nikde již další pokyny, podle kterých bychom se při mytí a dezinfekci rukou mohli řídit, nenajdeme. Na většině pracovišť jsou podle potřeby vypracovány standardy na mytí a chirurgickou dezinfekci rukou. Další „zaručeně“ správné postupy se můžeme dozvědět podle zpracovaných postupů firem, jež se vždy vztahují k určitému vlastnímu výrobku. Na pracovištích, myslím tím především operační sály a pracoviště invazivní diagnostiky, se setkáváme s dezinfekčními prostředky k dezinfekci rukou na alkoholové bázi, ale jsou pracoviště, která dávají přednost i jiným typům.
Zkušenosti ze zahraničí
Jak se zdá, ani v zahraničí není situace o mnoho zřetelnější. Svědčí o tom i moje zahraniční zkušenost, konkrétně z fakultní nemocnice ve Francii. Všichni členové týmu si (bez jasně stanovené expozice) omývali ruce betadinovým roztokem a poté šli operovat. Při vstupu na operační sál jsem si všimla v rohu místnosti roztoku Sterilia, a jelikož jsem věděla, že se budu pohybovat nějakou dobu na sálech, umyla jsem si ruce, osušila papírovým ručníkem a natřela dvě dávky Sterilia na pokožku rukou jak jsem zvyklá u nás při vstupu do areálu operačního sálu. Evidentní zděšení, které jsem tímto počínáním způsobila, mi vysvětlila francouzská kolegyně.
Není tam zvykem, pokud nejdete přímo operovat, popřípadě instrumentovat, si dezinfi kovat ruce a Sterilium mají pouze pro potřebu jedné z docentek, která je alergická na jod. Bylo to pro mne poučení. Při vzpomínce na zaštiťování se EU a na přednášku jedné francouzské kolegyně z roku 1993, která nás při svém sdělení na kongresu instrumentářek nabádala k používání sterilních rukavic při operaci, mi bylo podivně.
Odborná diskuse
Správný postup dezinfekce rukou ve zdravotnických zařízeních stále vyvolává diskuse různých odborníků na odborných konferencích a kongresech. Naposledy jsem se jedné takové panelové diskuse zúčastnila při příležitosti odborného setkání pořádaného Společností pro nemocniční hygienu v květnu roku 2005 v Brně. Přítomni byli tvůrci vyhlášky č. 440/2000 Sb. a následně i vyhlášky č. 195/2005 Sb., která platí od 1. července 2005 a upravuje podmínky předcházení vzniku a šíření infekčních nemocí a hygienické požadavky na provoz zdravotnických zařízení a ústavů sociální péče. Zároveň ruší účinnost vyhlášky č. 440/2000.
Ve vyhlášce č. 195/2005 Sb. se v § 7, odst. 5, písmeno b) dočtete, že “ … k vyšetřování a léčení mohou zdravotničtí pracovníci přistupovat až po umytí rukou; dezinfekci rukou musí provést vždy po zdravotnických výkonech u fyzických osob, po manipulaci s biologickým materiálem a použitým prádlem a vždy před každým parenterálním výkonem a vždy při uplatňování bariérového ošetřovacího režimu k zabránění vzniku nemocničních nákaz; k utírání rukou se musí používat jednorázový materiál, který je uložen v krytých zásobnících.“ Přibyla slova, ale jasný předpis bohužel ne. Původně zmiňovaná vyhláška č. 440/2000 Sb. byla hned od počátku připomínkována nejen profesními zdravotnickými organizacemi, ale i početnou skupinou sester tzv. z terénu. Žádali jsme hygieniky, mikrobiology a epidemiology o vypracování státní normy (vyhlášky, předpisu apod.), kde by byly jasně stanoveny podmínky a pravidla pro mytí a dezinfekci rukou jak v běžném provozu zdravotnických zařízení, tak pro chirurgickou přípravu rukou před operacemi a dalšími invazivními zákroky u pacientů. Ani po pěti letech jsme se nedočkali a z formulace ve vyhlášce č. 195/2005 Sb. si mohou někteří vydedukovat, že si po dezinfekci mají otřít ruce jednorázovým (nesterilním, ale krycím) materiálem. V roce 1860 vydal Ignác Filip Semmelweis významnou vědeckou knihu „Příčiny, pojem a ochrana před horečkou omladnic“, v níž zveřejnil své objevy a zkušenosti a vyzval všechny ženské lékaře světa, aby si osvojili jím doporučované metody.
Semmelweis byl stále více rozčarován trvajícím nepochopením tehdejších odborníků. Po jeho smrti byl veden boj o mytí či nemytí rukou dále. A trvalo celé čtvrtstoletí, než byly Semmelweisovy zásady uznány za správné a všeobecně platné.
Dezinfekce v praxi
Po 145 letech je mytí a dezinfekce rukou pro drtivou většinu pracovníků ve zdravotnictví samozřejmostí (alespoň doufám), ale stále chybí jasný postup. Na lůžkových odděleních je někdy problematika mytí rukou přehlížena. Převážně lékaři, ale i sestrami, například na interních odděleních. Mnohdy se „zvládne“ lékařská vizita s vyšetřením u několika pacientů bez umytí rukou. Na pokojích není k dispozici zásobník s tekutým mýdlem a jednorázové ručníky. Důvod? Vedoucí pracovníci obvykle odpoví - peníze. Všemocný fenomén dnešní doby, absence jasného právního předpisu a normální lidská pohodlnost způsobují mnoho komplikací při léčení, zvýšenou spotřebu antibiotik a tím zvýšené finanční náklady ve zdravotnictví.
SOUHRN
Po 145 letech je mytí a dezinfekce rukou pro pracovníky ve zdravotnictví samozřejmostí, stále však chybí jasný postup. V našich zdravotnických zařízeních se pravidla dezinfekce řídí příslušnou vyhláškou, ta však není v některých svých částech jednoznačná. Proto jsou na většině pracovišť vypracovávány vlastní standardy a postupy. Neujasněnost ve způsobu mytí a dezinfekce je problém také v zahraničí, vyvolává i diskuse odborníků na odborných sjezdech.
SUMMARY
After 145 years hand washing and disinfection has become a routine for healthcare workers but still a clear method has been missing. Guidelines for the procedure in our healthcare facilities are done by a legal directive which in some paragraphs lacks clarity. That is why many workplaces form their own standards and procedures. The situation is similarly complicated abroad and the problem has been discussed on seminars and conferences.
O autorovi: Zuzana Bittnerová (instrumentarka@volny.cz)