Obor ošetřovatelství studovala Marie, tehdy ještě Bártová, v bakalářském programu. Chtěla si však rozšířit obzory o zahraniční zkušenosti a ještě v průběhu studia odjela na půl roku na školu zdravotní a sociální péče ve Finsku. Již s bakalářským titulem navštěvovala South Thames College v Anglii. Magisterský titul získala v oboru řízení a supervize ve zdravotnických a sociálních organizacích. Pracovní zkušenosti má z neurologického oddělení a operativního týmu v ÚVN v Praze, působila jako odborná asistentka v Ústavu ošetřovatelství 1. LF UK a před mateřskou dovolenou pracovala jako zdravotní sestra na Velvyslanectví Spojených států Amerických v Praze.
Zdravotnické středisko na americké ambasádě patří pod americký zdravotní systém. Pozorujete nějaké zásadní rozdíly oproti českému systému?
Mohu srovnávat vlastně jen primární péči, protože u lůžka jsem v USA nepracovala. Našimi klienty jsou především diplomati a jejich rodiny, což je poměrně specifická skupina. Rozdíl je především ve vztahu zdravotníka a klienta, vedení dokumentace, a také v náplni práce sestry. V USA je pacient opravdu klientem. Nicméně kdo si v Americe zdravotní pojištění neplatí, ten se k péči prakticky nedostane a je mu poskytnuto pouze minimum. Ale s takovou situací se na ambasádě nesetkáváme. Sestry mají mnohem větší pravomoci než u nás, takže dělají do dokumentace podobné zápisy jako lékař. Sestry v Americe jsou školeny v tom, aby uměly některá základní vyšetření. U nás se to například na bakalářském stupni také učí, ale myslím si, že v praxi se sestra k provádění vyšetření běžně nedostane. Mám na mysli poslech plic, vyšetření očí, uší, krku… A když vyšetření provádí lékař, tak také dělá zápis. Na velvyslanectví ale taková vyšetření děláme my sestry.
Musí mít sestra vysokoškolské vzdělání, aby měla tyto kompetence?
Sestra musí mít kvalifikační sesterské vzdělání, na jehož základě tyto kompetence získá. Myslím, že ve všech vyspělých zemích se sestry kvalifikuji na úrovni vysoké školy. Kromě toho si sestry dodělávají různá specializační vzdělání a kurzy, čímž si jednak rozšíří kompetence a jednak jim to umožní i určitý pracovní postup. Jsou to například kurzy zavádění kanyl atd. Asi nejvíc se mi na tomto systému líbí, že když už sestra do svého vzdělávání investuje čas a finance, tak si polepší jak z hlediska kompetencí, rozšíří si pracovní možnosti, tak i z hlediska platu. Takové možnosti mi u nás stále trochu chybí. Sestra je zde sice postupně ve všem zaškolena, ale na její finanční ohodnocení to příliš velký vliv nemá. To, že bude umět cévkovat, zavádět kanyly, pečovat o dýchací přístroje a podobně, je vlastně její náplní práce a očekává se, že to bude dělat. Absolvované kurzy téměř nemají vliv na zvýšení kompetencí.
U nás mají sestry mnohdy spíš kompetence k uklízení na pokojích pacientů a ve skladu. V Americe asi sestru uklízet neuvidíte…
Zde hraje určitou roli financování zdravotnictví, protože tam jde do zdravotnictví mnohem větší obnos peněz. A také prestiž sesterského povolání je mnohem vyšší. Nikoho by ani nenapadlo, že by sestra měla uklízet. To je nemyslitelné. Něco jako u nás za první republiky. Tehdy byla zdravotní sestra jednou z nejvzdělanějších žen. Nebylo jednoduché se ke zdravotnickému studiu dostat. Bylo to prestižní zaměstnání. V Americe je to tak i v současné době. Když řeknete, že jste sestra, máte u lidí respekt, sester si opravdu váží, což u nás bohužel zatím úplně není. Tady nejsou pacienti překvapeni, když sestra nejprve aplikuje injekci, pak přestele postel a nakonec i přinese jídlo. Americká sestra aplikuje injekce, podává léky, pacienta edukuje, konzultuje s ním, ale ke stlaní postelí se, myslím si, téměř nedostane. Je to zkrátka profesionál, který pracuje s pacientem a nemá čas na úklid jeho pokoje. Dá se říct, že tam je na odděleních vlastně celkově méně sester než u nás. Tedy méně v poměru k pomocnému personálu. Sestra zkrátka nemocnici něco stojí, tak jako u nás například lékař. Za posledních 50 až 60 let byli u nás pacienti i lékaři zvyklí, že sestra je holka pro všechno, a asi bohužel ještě nějakou dobu bude trvat, než dojde k takto komplexní změně vnímání role sestry, tedy že je to samostatný a kvalifikovaný pracovník. Situace se určitě zlepšuje, ale když jsou lidé na něco zvyklí, pomaleji se přizpůsobují něčemu novému. Ale nesvádějme všechno jen na systém, i my sestry jsme zodpovědné za svou prestiž. Určitě je stále prostor pro vstřícnější jednání s pacientem apod.
Na ambasádě pracujete na pozici zdravotní sestry, ale vaše kompetence jsou oproti sestrám v českém zdravotnickém zařízení trochu jiné, že?
Kompetence jsou trochu jiné, to ano. Jsme na pracovišti dvě zdravotní sestry. Naši práci vede Nurse Practitioner (NP), což je něco mezi lékařem a sestrou. NP provádí diagnostiku onemocnění, předepisuje léky, například antibiotika, analgetika, v omezeném množství také opiáty, a sám také léčí pacienty. Velká část práce NP spočívá v edukaci a hlavně prevenci onemocnění. Všechny tyto aktivity provádíme i my, sestry, a to ve spolupráci s NP či lékařem buď osobně, nebo telefonicky. Máme detailně vypracované takzvané sesterské protokoly, které nám ukládají, jaká vyšetření provést u konkrétních onemocnění a jaké léky v případě potřeby podat. Takže například zánět středního ucha u dětí můžeme léčit samostatně, protože dítě vyšetříme a v případě zánětu smíme podat i antibiotika atp. V rámci diagnostiky můžeme, po konzultaci s NP, odeslat pacienta na vyšetření jako například rentgen, ultrazvuk, magnetickou rezonanci… Kompetence jsou tedy mnohem širší oproti sestře v prostředí českého zdravotnictví. Třeba v Británii pracují NP u obvodního lékaře a taková ta „lehčí“ onemocnění, jako chřipku, zánět středního ucha, průjem a podobně, zvládají sami. Například diabetici, pokud ovšem nemají nějaký metabolický problém, chodí k Nurse Practitioner, který zkontroluje glykemii, provede potřebná vyšetření, naordinuje odběry, napíše recept na perorální antidiabetika, edukuje pacienta a podobně. Teprve když se jedná o nějaký komplikovanější případ, předává pacienta lékaři. Na této pozici tak mohu provádět mnohem více odborných činností, než bych směla v českém zdravotnictví.
Nebyli by u nás proti zavedení podobné pozice lékaři, kteří by tak přišli o některé své kompetence, anebo by jich bylo potřeba méně?
To si nemyslím. Lékaři by spíše odpadlo to, co ho „zdržuje“ od práce s pacientem, jako je psaní poukazu na pomůcky či receptů a podobně. Zbylo by mu víc času na komunikaci s pacientem, specializované výkony, operace… Čas s pacientem by tak mohl využít kvalitněji a věnovat se odbornější práci. S rozdílem v kompetencích sester souvisí i rozdíl v odpovědnosti. Každý zdravotník v USA, tedy i sestra, musí mít pojištění pro případ profesního pochybení, tzv. malpractice insurance, bez toho nemůže své povolání vykonávat. Pokud by nějakého pacienta náhodou poškodil, je odškodné vypláceno z těchto peněz. Odpovědnost tak má zdravotník, nikoli zařízení, ve kterém pracuje. Sestry se také musejí vzdělávat, stejně jako u nás. Platí za registraci, kterou obnovují na základě dokladů o vzdělávání. Sestra si tak vlastně zvyšuje kompetence. Pokud chce například odebírat krev, musí absolvovat kurz a získat certifikát. Bez něj odběry dělat nesmí. Kdyby se něco stalo, platila by spoustu peněz a riskovala by i licenci. V tomto je systém nastaven jinak než u nás. Řekla bych, že je leckdy až extrémní. Lékaři raději udělají víc vyšetření, než aby na něco zapomněli. Nejen proto, že by třeba něco přehlédli, ale také proto, že pacient by pak mohl přijít s tím, že pro jeho diagnózu lékař měl udělat pět konkrétních vyšetření a udělal jen čtyři a zažalovat ho za to. A to se opravdu děje. Takže člověku s bolestí hlavy raději udělají CT, MR a celou škálu vyšetření, aby pacient měl pocit, že dostává kvalitní péči. Jenže ono ho to také může poškozovat… Například screening mamografu mají naplánovaný ženy od 30 nebo 35 let jednou ročně. Jenomže dost často mamograf ukáže nejednoznačný výsledek, který se nakonec potvrdí jako falešně pozitivní. Takže pacientky často podstupují ještě biopsii a případně další vyšetření, která vyloučí malignitu. Nejenže je to dražší, ale zvyšuje se například riziko nozokomiálních nákaz a nakonec si říkáte, jestli pacientovi místo pomoci spíš neškodí.
Vy ale máte možnost porovnat zdravotnické systémy i dalších zemí. Byla jste na stáži ve Finsku a v Anglii. Jaké poznatky jste si přivezla?
V Anglii jsem nepracovala ve zdravotnictví, takže to nemohu srovnávat, ale ve Finsku to byla úžasná zkušenost. Finsko je sociální stát, kde lidé platí vysoké daně. Kdybych měla srovnávat dostupnost zdravotní péče pro všechny v těchto třech jmenovaných státech, dala bych na první místo Finsko a obecně skandinávské země, pak asi Českou republiku a až na poslední místo Ameriku. Pokud bych hodnotila materiální zázemí, stupeň vybavení zařízení, přístup zdravotníků k pacientům a statut zdravotníka, na prvním místě by byla opět Skandinávie, pak Amerika a Česká republika až na konci. Pořád máme co dohánět v komunikaci s pacienty. Asi to celkově vypovídá o naší společnosti, jakoby chyběla úcta jednoho k druhému, vstřícné jednání není vždy bohužel pravidlem. U nás je mnohdy lékař vnímán jako nějaký superguru, který co řekne, to platí. I když svůj díl na tom nesou i sami pacienti. Mnohdy nechtějí převzít zodpovědnost za své zdraví, přijdou za doktorem a očekávají, že jim pomůže a řekne, co mají dělat, aniž by se oni nějak zvlášť angažovali. I v Americe je lékař určitá autorita, je to vzdělaný člověk, který pacientovi vyjmenuje možnosti léčby a péče včetně toho, co jednotlivé varianty
obnášejí, jaká mají rizika, kolik stojí atp. Ve vztahu k pacientovi je to spíše informovaný poradce než jakýsi diktátor. Rozhodnutí je vždy na pacientovi.
Chtělo by se vám vrátit zpět do českého zdravotnictví?
Ano i ne. Práce u lůžka mi dost chybí, protože je to záslužná práce, člověk při ní má pocit velkého zadostiučinění. Nicméně je pravda, že už jsem si zvykla na vstřícné podmínky na ambasádě. Mám pocit, že si tam mé práce opravdu váží. To mi v českém zdravotnictví chybělo. Ovšem určitě záleží i na tom, kde pracujete. Jistě jsou oddělení, kde práci sester skutečně oceňují, investují do jejich vzdělávání a jsou třeba i lépe finančně ohodnocené. Musím si také s lítostí přiznat, že klasická přímá práce u lůžka v nemocnici by pro mě nebyla možná, když jsem teď na vozíku, mám přece jenom své limity…
Kdyby to bylo nastavené jako v Americe, že byste dělala jen odborné věci, rozdávala léky, zaváděla kanyly a podobně, tak by to třeba šlo. Ale stlát postele byste asi nemohla.
Myslím, že bych mohla, protože to dělám i doma, ale trvalo by mi to hrozně dlouho ˘
Ale doma v té posteli neleží pacient…
No, to je pravda.
Po úrazu jste se vracela k práci na ambasádě. Bylo nutné upravit nějak vaše pracovní prostředí? A jaký byl návrat?
Měla jsem veliké štěstí. Ve Washingtonu je oddělení, které řeší bezbariérovost objektů na ambasádách po celém světě. V Americe je legislativa zaměřená na přístupnost budov pro osoby na vozíku, mají to víc v povědomí a úpravy jsou pro ně běžnou praxí. Takže ambasáda zde v Praze se spojila s Washingtonem, kde jim poradili, jak by úpravy měly vypadat, tj. jaký má být například sklon rampy, přizpůsobení sociálního zařízení a podobně. Na našem pracovišti se přestavělo WC, protože tam bylo málo místa a vytvořila se rampa, protože u vstupu byly schody. Dostala jsem také své parkovací místo hned u vchodu na pracoviště. Mam teď úžasné podmínky. Vše proběhlo bez mého přičinění, z čehož jsem byla překvapená. Zaměstnavatel bral jako samozřejmost, že se vrátím zpátky, a proto budovu přizpůsobil tak, abych se tam mohla pohybovat. Takže za půl roku po úraze už jsem byla zpátky v práci. Neuvěřitelné. Dodnes jsem dojatá, když si vybavím pomoc všech svých kolegů.
Myslíte si, že by pro vás byl možný takový návrat i v případě, že byste pracovala na ambulanci u jakéhokoli jiného českého lékaře?
Mam pocit, že by to byl asi větší problém. Dodnes nejsou některá zdravotnická zařízení plně bezbariérová a při nedostatku financí by úpravy asi neměl kdo zaplatit. Možná bych ale byla mile překvapená a vše by šlo jako po másle. Moje práce na ambasádě je vlastně obdobná jako u praktického lékaře či pediatra, takže bych stejnou práci mohla dělat i jinde. Ale nejsem si jistá, jestli je na sestru na vozíku připravena naše společnost, pořád tady přetrvává určitý blok. Spousta lidí by byla asi překvapena, že na vozíku mohu pracovat jako sestra. Kdybych přišla na přijímací pohovor k praktickému doktorovi, třeba by se zalekl, jak by to pak v praxi fungovalo. Takže bych o sebe možná musela víc bojovat, přesvědčovat, že už za sebou mám pět let praxe a že to jde i na vozíku. Ale třeba by žádná psychická bariéra nebyla, to záleží na lidech a mnoha dalších okolnostech.
Překvapuje vaše pacienty to, že je ošetřuje sestřička na vozíku?
Musím říci, že práce na ambasádě je pro mě velmi osvobozující. Nevybavuji si, že bych zaznamenala nějaké překvapení u svých pacientů. Někdy je zajímá můj příběh, tak se ptají, ale v Americe jsou lidé na vozíku více součástí běžné společnosti, takže překvapeni nebývají. S udivením se setkávám spíše v českém zdravotnictví, když některého ze svých pacientů třeba doprovázím na vyšetření. Jedná se většinou o pozitivní reakce, ale úplně vidím, jak jim běží v hlavě myšlenky, jak já na vozíku můžu dělat sestru. Moje kolegyně z ambasády pracovala patnáct let v Kanadě jako zdravotní sestra se dvěma kolegy, kteří byli na vozíku. Moje sestra bydlí v Sydney a má teď v rodině lékaře, jehož šéfová na úrazové ambulanci ve velké nemocnici je také na vozíku. Dělá všechno jako ostatní, včetně intubací a podobně. Ve světě je to zkrátka běžnější.
Ovšem vy jste po úrazu byla hospitalizována na spinální jednotce v Motole, jejíž primář, pan doktor Kříž, je také na vozíku. Dokážete popsat, jak to působí na pacienty?
Pro mě byl velmi pozitivní prvek, když jsem viděla někoho na vozíku, jako třeba pana doktora Kříže, kdo se po úrazu vrátil ke své profesi. Člověk si říká, že když to dokázal on, tak proč ne já. Myslím, že to na pacienty působí dobře, protože jsou vlastně hned vystaveni tomu, že sice mnoho věcí bude jinak, ale že úrazem a vozíkem život neskončil. Vidí člověka na vozíku, který je velice schopný, je to primář, který řídí celé oddělení, je aktivní, přednáší, sportuje a tak dále. Myslím si, že na většinu lidí to působí pozitivně.
Mohla byste říct, co vedlo k tomu, že jste na vozíku?
Měla jsem sportovní úraz, spadla jsem při jízdě na koni, zlomila jsem si obratel a porušila míchu. Jsem ochrnutá od kyčlí dolů. Nemám v nohou téměř žádnou aktivní hybnost a citlivost je velmi omezená.
Cítíte se nějak handicapovaná?
To je zajímavá otázka. Cítím se handicapovaná, ale v takových poměrně banálních situacích, řekla bych. Například v práci již vesměs žádný handicap nepociťuji. Komunikuji s pacienty, vyšetřuji je, podávám léky, překládám do angličtiny lékařské zprávy a podobně. Omezení cítím paradoxně v běžném životě. Například když přijdu na úřad, kde je recepce s vysokým pultem a ještě sklo. Takže vás recepční nemůže vidět a vy tam pokřikujete a pohopsáváte, aby si vás vůbec někdo všiml. Také se často setkávám s tím, že v české společnosti někteří lidé automaticky předpokládají, že když jsem na vozíku, tedy fyzicky limitovaná, rozhodně musím být i mentálně omezená. Takže na mě mluví jako na blbce. Právě v takových chvílích pociťuji svůj handicap, který vychází z toho, že sedím na vozíku. Je to velmi frustrující.
Takže mnohem horší než fyzické bariéry, jako jsou třeba schody, pociťujete bariéry v hlavách…
Z těch bariér v hlavách to vlastně všechno vyplývá. Zase bych uvedla příklad. Naše městská část před dvěma lety zrekonstruovala budovu úřadu. Je tam i sociální odbor, kam jistě chodí hodně starších lidí. Pod budovou vystavěli krásné nové parkoviště, takže když je v zimě sníh, nemusíte parkovat na ulici a schováte se pohodlně v garáži. Nicméně z těch garáží se člověk na vozíku nedostane nahoru do budovy, protože tam jsou schody k výtahu. To pak přemýšlíte, kde se stala chyba. Nove zrekonstruovaná veřejná budova a nedomyslí se parkování pro lidi s omezenou mobilitou. A tak si říkám, jestli lidé, kteří se na stavbě podíleli, počítali s tím, že člověk na vozíku také může přijet na úřad. Hmmm… Tohle mám na mysli, když mluvím o dopadu bariér v hlavách na ty fyzické. Mám pocit, že se s námi někdy zkrátka vůbec nepočítá a podle toho to také vypadá v ulicích. Ale je fakt, že se to pomalu zlepšuje. Za pět let, co jsem na vozíku, vidím ve většině oblastí jednoznačný posun k lepšímu.
Všimla jsem si, že bez zábran používáte slova „půjdu“, „pojedu“… Setkáváte se někdy s rozpaky ve svém okolí, když se někdo například zeptá, jestli půjdete nakoupit a pak se zarazí, protože nemůžete chodit?
Stane se, že mi někdo řekne „dojdi si tam“ a pak se zarazí, jestli se mě nějak nedotknul, jestli nebudu smutná z toho, že „dojít“ si nikam nemůžu. Já taky říkám, že půjdu, ne pojedu. Sedmadvacet let jsem říkala „půjdu“, takže teď se tak snadno nepřeorientuju na „pojedu“. Jsou to takové úsměvné situace.
Právě komunikačním bariérám mezi lidmi se zdravotním handicapem a bez něj se věnuje kampaň Chodící lidé. Zaznamenala jste ji?
Nějaké video jsem viděla. Pán s odpadkovým košem „hrozně obdivuje“ souseda, přitom ho tím vlastně lituje, zesměšňuje. Klasická scénka. Je to docela vtipně zpracované. Celou kampaň jsem však nesledovala. Nicméně je jedině dobře, pokud někdo vkusně upozorňuje na to, že nepotřebujeme být litováni.
Je pro mě vlastně milé zjištění, že o kampani nemáte podrobný přehled. Protože to znamená, že nežijete jen tím „jsem na vozíku a vyhledávám vše, co se toho týká“.
Rozhodně cíleně nevyhledávám společnost „vozíčkářů“. Časně po úrazu jsem strávila několik měsíců na rehabilitacích a na místech, kde pobývalo hodně lidí s nějakým zdravotním postižením. Mezi nimi byla někdy velká kumulace negativní energie. Neříkám vždycky. Mám samozřejmě mezi lidmi na vozíku i přátele a jsou to úžasní lidé, ale někdy se bohužel stane, že někteří lidé zahořknou a zaseknou se v negativní póze. Mají pocit, že všichni jsou proti nim, vše je špatné, všichni jim musejí vyjít vstříc, protože oni jsou teď na vozíku. To se mi nelíbí. Já bych byla osobně pro, aby byly raději sníženy nebo více individuálně přiznávaly různé sociální dávky postiženým, ale v tom případě, aby byly pro všechny stejné podmínky – abych mohla já na vozíku samostatně vyřídit pochůzky na úřadech, například s možností dostupného zaparkování, stejně tak jako moje sousedka, která chodí a má všech pět pohromadě. Nastavit tedy podmínky tak, aby bylo jedno, jestli člověk chodí, nebo má zdravotní handicap.
Místo aby podporovali soběstačnost, vytvářejí závislost, když například na někoho musíte zvonit, abyste se dostala do budovy.
Přesně tak. Rozhodně nejsme všichni na vozíku úplně soběstační a mnozí lidé jsou na tom hůř než já a opravdu potřebují stálou pomoc. Chtěla jsem tím příkladem ale ukázat, že fyzické bariéry, jako třeba schody, vytvářejí v handicapovaných lidech další závislost, která není vždy nutná. A pak je jasné, že takový člověk potřebuje nějakého asistenta, kterého musí zaplatit, nebo se o něj stará někdo z rodiny, kdo kvůli tomu třeba nemůže chodit do práce. Další věc ale je, že mnoho lidí, kteří mají nějaký fyzický či duševní handicap, si často rychle zvykne na roli toho, kdo dostává, ale nemusí nic dávat. Kromě toho jsem se setkala se spoustou zejména mladých lidí po úrazu, kteří ještě nedospěli k tomu, že co vysílají, to také přijímají. Když mám negativní přístup, všechno pomlouvám a všechno je špatné, ostatní na mě také budou reagovat negativně. Tím se dostávám zpět k předchozí otázce. Okruh lidí kolem mě je vlastně nezměněný. Lidé, se kterými jsem se stýkala před úrazem, zůstali a cíleně nevyhledávám lidi, kteří by byli na vozíku, abychom si poklepávali po ramenou a říkali si, jak je ten život strašný.
Po úrazu jste byla operována ve vojenské nemocnici v Praze, pak hospitalizována na spinální jednotce v Motole a následovala rehabilitace v Kladrubech. Jaké to pro vás bylo? Těžké, náročné, dřina?
Úrazem se mnoho změnilo. Musela jsem začít znova a jinak. Rehabilitace byla náročná, ale nejtěžší bylo se s tou novou nepříjemnou situací srovnat psychicky. Nebyla to legrace a dodnes se učím s tím žít. Je to pro mě jedna velká životní lekce, ze které se někdy učím a jindy ji proklínám. Jsem pořád na cestě k vnitřní pohodě… Ale abych neodbíhala od otázky. Dostat se do role pacienta pro mě byla zajímavá zkušenost, protože do té doby jsem to znala jen z pozice zdravotníka. Je přínosné vyzkoušet si to i z druhé strany.
Máte pocit, že k vám zdravotníci přistupovali jinak než k ostatním pacientům, když jste z oboru?
Myslím, že trochu ano. Vzhledem k tomu, že jsem zdravotník, mnohdy nezabíhali do úplných detailů, když mi vysvětlovali, co se mnou budou dělat, protože předpokládali, že mám nějaké základní povědomí, o čem je řeč. V tomto směru mohou být zdravotníci jednoduššími pacienty, i když také ne vždycky. Po úrazu mě operovali ve vojenské nemocnici, kde jsem osobně znala některé sestřičky i lékaře, protože jsem tam pracovala. Chovali se ke mně úžasně. Muselo to pro ně být náročné vidět mě v tak těžké situaci. Snad jim za tu parádní péči všem jednou poděkuju.
Ačkoli jste utrpěla úraz při sportu, neodradilo vás to od sportování. Dokonce jste v roce 2012 získala stříbrnou medaili na mistrovství světa v rychlostní kanoistice…
Ano. Jedná se o rychlostní kanoistiku pro handicapované sportovce – paracanoeing. Sport mi pomáhá udržovat se v kondici, je to taková moje psychoterapie. V roce 2013 jsem se chtěla zúčastnit MS znovu, ale v době konání závodu jsem už byla těhotná, takže jsem to musela vypustit.
To je asi další tabu ve společnosti. Mnoho lidí přemýšlí nad tím, jak může mít žena na vozíku dítě. Nevadilo by vám o tom mluvit?
Vůbec ne, naopak si myslím, že je dobré o tom mluvit. Kdybych v čase před úrazem viděla ženu na vozíku s dítětem, taky by mě asi napadlo, jestli může otěhotnět spontánně, jak taková žena rodí, jak zvládá starat se o své dítě a podobně. Míšní léze neznamená, že je porušená reprodukční schopnost. Pokud máte dělohu a vaječníky, může hormonální systém fungovat normálně. Otěhotněla jsem přirozenou cestou a císařským řezem se nám narodil zdravý kluk. Doma jsme museli udělat nějaké úpravy, abych Adama mohla sama obstarávat. Například mám speciálně upravenou dětskou postýlku. Bez manžela bych to ale asi jen těžko sama zvládala. Mám štěstí, že mám úžasného chlapa.
I po úrazu žijete aktivním životem, máte rodinu, sportujete… Jaký je váš názor na různé extrémní aktivity vozíčkářů, kteří třeba slaňují stěny a podobně?
Veškerý „drive“, který člověk má, jde z hlavy. Takže pokud byl člověk blázen do adrenalinových sportů a pak se zranil a zůstal na vozíku, tak se po čase stejně k nějakému adrenalinovému sportu vrátí, protože to potřebuje. I když máte poraněné tělo, hlava vám zůstane a pořád chcete dělat ty samé věci jako dřív. Akorát si musíte najít cestu, jak to dělat jinak.
Sport je taková moje psychoterapie
Veškerý „drive“, který člověk má, jde jen z hlavy
Jsem pořád na cestě k vnitřní pohodě
R