1. Návrh zákona o zdravotních službách ruší zákon č. 20/1966 Sb. a zákon č. 160/1992 Sb. a řadu dalších navazujících předpisů, aniž by přejímal důležitá ustanovení obou zákonů.
Řada důležitých ustanovení tzv. střechového zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, není do nového zákona převzata a úplně vypadává z legislativy. Dosavadní komplexní pojetí péče o zdraví všech občanů se redukuje na zdravotní služby o nemocného jedince.
Ministerstvo zdravotnictví ČR se vzdává koordinační funkce ve zdravotnictví a zbavuje se zodpovědnosti za rozvoj zdravotnictví.
Ruší se účast profesních organizací a profesních občanských sdružení na:
a) zabezpečení odbornosti jejich členů k výkonu povolání,
b) tvorbě sazebníků, které souvisejí s výkony zdravotní péče, tvorbě cen léčiv a zdravotnických prostředků,
c) tvorbě obecně závazných právních předpisů z oblasti zdravotnictví,
d) udělování oprávnění k provozování nestátních zdravotnických zařízení,
e) výběrových řízeních na obsazování vedoucích funkcí ve zdravotnictví.
Ruší se účast organizace zdravotně postižených občanů na tvorbě obecně závazných předpisů.
Ruší se účast komory na kontrole požadavků na personální vybavení zdravotnického zařízení.
Ruší se tato důležitá ustanovení o zdravotnických zařízeních a pravomocích ministerstva:
(1) Zdravotnická zařízení se zřizují, spravují, provozují a ruší podle jednotných celostátních zásad stanovených ministerstvem zdravotnictví pro uspořádání a rozvoj sítě zdravotnických zařízení, pro organizaci a provoz těchto zařízení, pro jejich typy a označení, funkční náplň, členění, normativy a standardy jejich vybavení.
(2) Ministerstvo zdravotnictví je oprávněno zakázat zřízení, stavbu nebo provoz zdravotnického zařízení, jež by bylo v rozporu s těmito zásadami.
Ministerstvo zdravotnictví stanoví vyhláškou vedoucí funkce, které se ve zdravotnických organizacích a zařízeních v působnosti ministerstva zdravotnictví a obcí obsazují na základě výběrového řízení, dále podmínky jeho vyhlášení a průběh.
Orgány ustavené k podpoře a koordinaci rozvoje vědy a technologií i pracovníci všech oborů vědecko-výzkumné činnosti jsou povinni plnit své úkoly v souladu s dostupnými poznatky lékařské vědy a přispívat ke zvyšování úrovně péče o zdraví. Tyto orgány jsou rovněž povinny dbát, aby se jejich činnost soustřeďovala především na řešení naléhavých problémů vyplývajících z rozboru zdravotního stavu obyvatelstva se zaměřením na prevenci a léčení společensky nejzávažnějších nemocí, na získávání poznatků o vlivu prostředí na organismus člověka, na rozvíjení tělesných a duševních schopností člověka a na prodlužování aktivního věku.
2. Návrh zákona zásadním způsobem oproti dosavadnímu zákonu č. 20/1966 Sb. snižuje právo pacientů na kvalitní péči lege artis.
Nová definice, že pacient má právo na péči na náležité odborné úrovni, kterou se rozumí poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti, znamená, že pod konkrétní podmínky a objektivní možnosti je možno zahrnout cokoli a vymahatelnost nároku na kvalitní péči je téměř nulová.
Práva pacientů se dále výrazně omezují – ruší se svobodná volba lékaře, pacient se musí řídit vnitřním řádem zdravotnického zařízení, který může práva pacientů výrazně omezit sám o sobě. Navrhovaná „lepší možnost“ stěžovat si na lékaře prostřednictví ošetřujícího lékaře povede k tomu, že v procesu vyřizování stížnosti se nakonec promlčí lhůta k uplatnění nároku pacienta u soudu. Právo na tzv. druhý názor je k ničemu, když ke druhému názoru nelze udělat doplňková vyšetření.
3. Návrh zákona naprosto nepřípustným způsobem zasahuje do soukromí občanů v té nejcitlivější oblasti, kterou jsou informace o zdravotním stavu a o rodinné anamnéze.
Není možné, aby bez souhlasu občanů byla vytvářena obrovská databáze obsahující veškeré údaje související se zdravotním stavem a onemocněním, způsoby léčby, sociodemografické a diagnostické údaje, osobní, rodinnou a pracovní anamnézu pacienta, včetně posouzení jeho aktuálního zdravotního stavu, údaje o poskytovaných službách výkonu povolání nebo zaměstnání, případně o výkonu služebního poměru, veškeré identifikační údaje pacienta včetně rodného čísla a veškeré identifikační údaje všech lékařů, kteří péči poskytovali, včetně identifikačních údajů posledního zaměstnavatele pacienta.
Tato databáze nemá na světě obdoby (snad s výjimkou Slovenska), znamená obrovský průlom do lékařského tajemství, obrovské nebezpečí zneužití, protože půjde o velmi cenná data pro všechny pojišťovny, farmaceutické firmy i zaměstnavatele. Databáze bude bez zvláštního zabezpečení na internetu, spravována nějakou ministerstvem pověřenou firmou a bude k ní mít přístup velké množství lidí. Může se stát nástrojem vydírání.
Občané mají ústavní právo na ochranu soukromí a toto je nepřípustný zásah do ochrany soukromí v té nejdrsnější podobě!
Stejně tak považuji za nepřípustný i zásah do soukromí zdravotníků v souvislosti s registrem zdravotnických pracovníků. Je třeba přezkoumat, zda účel všech navrhovaných registrů odpovídá rozsahu shromažďovaných dat o pacientech. Směrnice EU 95/46/ES o zpracování osobních údajů stanoví, že každé zpracování údajů musí být úměrné účelu takového zpracování, i když je umožněno zákonnou licencí. Proto vyslovuji vážné pochybnosti o ústavnosti tohoto zákona i pochybnosti o souladu s evropskou legislativou.
4. Návrh zákona neúnosně zvyšuje administrativu lékařů:
– povinné sepisování individuálního léčebného plánu pro pacienta,
– povinné zasílání údajů do národního informačního zdravotnického systému,
– povinné nové registrace zdravotnických zařízení, včetně výběrových řízení,
– povinné zveřejňování veškerých i citlivých údajů o zdravotnících na internetu,
– hodnocení kvality a bezpečí poskytovaných služeb,
– povinné nabízení sortimentu poskytovaných zdravotnických služeb.
Tyto všechny nové povinnosti povedou k tomu, že lékaři budou mít mnohem méně času na vlastní léčení pacientů (nejvíce to zatíží samostatně pracující lékaře). Za porušení i těchto administrativních povinností přitom hrozí lékařům statisícové likvidační pokuty a při opakovaném porušení odebrání licence, čímž jsou lékařské praxe zásadně ohroženy!
5. Zákon zcela jednoznačně a nepokrytě zvýhodňuje velké poskytovatele zdravotnických služeb, zejména zdravotnické řetězce (koncerny),
které praxe ochotně převezmou. Poskytovateli – zdravotnickému řetězci – postačí jeden odborný zástupce pro všechna zdravotnická zařízení, stejně jako té nejmenší praxi lékaře s jedním lékařem a jednou sestrou!
6. Povinné nové registrace všech zdravotnických zařízení
nemusí znamenat pouze administrativní zátěž, ale sekundárně i možnost opakovat výběrová řízení! Protože pojišťovna nemusí ze zákona navázat smlouvu s nově zaregistrovaným zařízením. Udělení licence není nárokové! A to jenom kvůli několika pochybením některých okresních úřadů v roce 1992.
7. Nová definice zdravotnického zařízení jako prostoru
k poskytování zdravotní péče povede k rozsáhlejšímu pronajímání prostor nemocnic k poskytování péče specialistům. Může vzniknout řada sporů z hlediska odpovědnosti za případné způsobené škody, zda půjde o škody způsobené lékařem-specialistou, případně škodu z infekce z pronajatých prostor, či chybu najatého personálu.
Tyto spory jsou běžné v USA. Zdravotnické zařízení by mělo zahrnovat i personální a technický aspekt, nejenom budovy. Abstraktní definice „prostor k poskytování zdravotní péče“ je špatná.
8. Sankce jsou nepřiměřené velikosti zdravotnických zařízení, pro malé praxe jsou naprosto likvidační.
Velmi široký prostor pro správní uvážení úředníka (rozsah pokuty v rozmezí 0–100 tisíc nebo 1 milion Kč) je prokorupční. V návrhu je možnost odebrání licence zdravotnickému zařízení za pochybení jednoho zaměstnance při požití alkoholu, která je naprosto likvidační a může být zneužita k likvidaci konkurenčního zařízení (nasazení člověka, který se úmyslně podnapije nebo poskytne péči mimo svou kvalifikaci, aby konkurenční nemocnice přišla o licenci).
9. Není zřejmé, co bude následovat po odmítnutí pacienta
z důvodu nedodržování léčebného režimu nebo plánu. Bude následovat sankce, nové přijetí, nebo co?
Pacient musí s poskytováním zdrav. služeb svobodně a informovaně souhlasit. Není zřejmé, co se stane, když souhlasit nebude…
10. V zákoně je zakotvena povinnost poskytovatele zajistit péči o pacienta, ale současně právo zdravotníka odmítnout poskytnutí péče v případě ohrožení života zdravotníka.
Tato povinnost a na druhé straně právo jdou proti sobě.
Alena Dernerová, senátorka za Severočechy.cz, členka představenstva ČLK
(článek vyšel v časopise Tempus Medicorum 10/2011)