Role Gustáva Husáka (1913–1991) v dějinách naší země je hodnocena jednoznačně záporně. Jeho osobnost i pohnutky k určitým politickým krokům ovšem ještě nejsou zcela zmapovány. Historický odstup je příliš malý, neexistuje kritický životopis a jeho paměti, vydané slovenským historikem Viliamem Plevzou, zůstaly nedokončeny.
V roce 2009 se objevil zajímavý filmový dokument „V hlavní roli Gustáv Husák“ autorů Roberta Sedláčka a Michala Kubaly (obsahující též scény ze hry Viliama Klimáčka „Doktor Husák“ s příznačným podtitulem „Vězeň prezidentů – prezident vězňů“), v němž se pokoušejí o charakteristiku jeho osoby například Michail Gorbačov, Václav Havel, Ján Čarnogurský, z historiků pak Vilém Prečan, ale třeba i Husákův syn Vladimír nebo přítelkyně jeho první ženy Magdy Husákové-Lokvencové Nataša Tánská. Snímek lze jistě považovat za důvěryhodný zdroj, i když závěr si musí divák udělat sám.
Bez zajímavosti nejsou ani memoáry Lubomíra Štrougala „Ještě pár odpovědí“, k nimž vytvořil internetový dodatek Zdeněk Jirků (Brejle.net) v podobě podrobného rozhovoru o autorově spolupráci s Gustávem Husákem. V loňském roce se rovněž k Husákově éře vrátila řada publicistů v souvislosti s dvacátým výročím jeho úmrtí (např. týdeník Respekt, portál iDnes aj.).
Jisté je jen to, že oněch 14 let Husákova úřadování ve funkci zjevně devalvovalo prestiž a úroveň prezidentského úřadu.
Neuvěřitelná paleta proměn
Diplomat Ladislav Šimovič, který znal Husáka od mládí, ve svých vzpomínkách napsal, že poznal dva Husáky: mladého Gustu („inteligentního, bystrého, ve své generaci uznávaného, váženého a v podstatě slušného člověka“) a starého „samolibého nadutce“, jenž toužil „jedině po osobní moci a slávě“ a byl „bezcitný, bezohledný a krutý, odcizený všemu a všem“. Psychicky byl Gustáv Husák zpočátku patrně zdráv (pomineme-li jeho vybičované ambice a stranickou oddanost, která neochladla ani po dlouholetém věznění, k němuž byl odsouzen „vlastní“ politickou stranou), deprese se dostavily teprve po letech a vrcholily pak zejména koncem 80. let, kdy se ocitl v naprosté izolaci. Známá je ale jeho náklonnost k alkoholu, silný nikotinismus, oční problémy a celkově nezdravý způsob života, který mu patrně později přivodil tři mozkové ikty.
I když už v žádosti o propuštění koncem 50. let prý Gustáv Husák napsal: „Dnes po tom všem jsem starý člověk, s podlomeným zdravím, se zchátralým a vyčerpaným tělesným organismem, duševně podlomený a ubitý,“ vrátil se po téměř deseti letech věznění údajně naprosto zdráv, s utkvělou představou, že mu „musí být vráceny vedoucí funkce ve straně“. Tím se také otevírá neuvěřitelně pestrá paleta Husákových „ideologických proměn“ – nejen pro historiky, ale jistě i pro psychology. Jak uvádí Vladimír Kadlec ve své knize „Podivné konce našich prezidentů“ (ze které jsme citovali i v předchozích dílech), „je ironií osudu, že Husák nepochybně patřil mezi našimi politickými činiteli v posledních desetiletích k nejschopnějším, a to i z hlediska machiavelistického pohledu, z hlediska mistrovství poměrně rychle získat politickou moc a dlouho si ji umět udržet. Kdyby se věnoval chemii, fyzice, astronomii apod., mohli jsme možná mít dalšího nositele Nobelovy ceny. Ale pro historický úspěch v politice jen inteligence a pracovní zdatnost nestačí. Něco dalšího, důležitého, co se pro Nobelovu cenu nevyžaduje, mu scházelo. Proto výsledky jeho normalizace jsou tak smutné.“
Levicový intelektuál
Gustáv (původním jménem Augustin) Husák, syn Nikodéma Husáka a jeho ženy Magdalény, se narodil v Bratislavě-Dúbravce. Obec založili uprchlíci z Jadranu, ze strany své matky (rozené Fratričové) má tedy chorvatský původ. Rodiče brzy zemřeli a o Augustina se starala jeho o 7 let starší sestra Štefánie. Gustáv se stal nadaným, pilným a ctižádostivým studentem gymnázia, poté i bratislavské právnické fakulty. V historii své rodné Dúbravky byl prvním, kdo po absolvování gymnázia dosáhl vysokoškolského titulu. JUDr. Gustáv Husák pak byl přijat v Bratislavě jako koncipient do advokátní kanceláře JUDr. Vladimíra Clementise (v roce 1952 odsouzeného k trestu smrti a popraveného v procesu s Rudolfem Slánským).
Do komunistické strany Husák vstoupil ještě během studií a přispíval i do revue DAV, kolem které se sdružovali slovenští levicoví intelektuálové. Svým vzděláním, obratností v získávání politických přátel i schopností reagovat na aktuální politické otázky – tedy tím, co většina intelektuálů beznadějně postrádá – se výrazně odlišoval od většiny komunistických funkcionářů. Patřil ke generaci, která do komunistické strany vstupovala s bezmeznou vírou v politiku SSSR a Komunistické internacionály, v době, kdy Československá republika byla pro Gottwaldovu stranu „versailleským zmetkem“. Zřejmě tehdy, v první polovině 30. let, si Husák vypěstoval přímo fobii k prvnímu československému státu a až patologickou nenávist k dr. Edvardu Benešovi. I jeho pozdější „Svedectvo o Slovenskom národnom povstaní“ bylo podle historika Viléma Prečana velmi zkreslené a Husákova interpretace byla založena na politické kalkulaci – nepřipustit vinu Sovětů a vše se snažit svést na Beneše, Ingra a další členy exilové vlády v Londýně. Lubomír Štrougal ovšem ve svých vzpomínkách uvádí, že: „…v roce 1944 se vedoucí činitelé odbojového hnutí ocitli v časově poměrně dlouhé izolaci. Ani z Londýna, ani z moskevské emigrace nepřicházely potřebné pokyny a informace. Cítili se jaksi odstrčeni… a tak reagovali emocionálně.“
Zaslepený stalinista
Těžko ovšem označit za pouhý „emocionální exces“ Husákův dopis odeslaný v létě 1944, kdy jako člen Slovenské národní rady (SNR) poslal (za jejími zády) do Sovětského svazu zprávu, která obsahovala návrh na připojení Slovenska k SSSR: „Je třeba, aby slovenský člověk považoval za svoji vlast území od Aše až po Vladivostok.“ Uvedl tehdy, že si to „přeje sedmdesát procent Slováků“ (Husák se k tomuto dopisu přiznal Vilému Prečanovi v roce 1964). Jak poznamenává Vladimír Kadlec: „Měli jsme štěstí. Husákův návrh – na rozdíl od situace v srpnu 1968 – tehdy nebyl v zájmu Sovětského svazu.“ Od roku 1946 vládl na Slovensku (jako předseda Zboru povereníkov, což byl výkonný orgán SNR) administrativně autoritářskými stalinskými metodami. Mnozí soudí, že se v následujících letech stal obětí utlačovatelské mašinerie, kterou sám do roku 1950 na Slovensku spoluřídil.
Vězeň, který se hájil sám
V květnu 1950 byl Husák na základě obvinění ze „slovenského buržoazního nacionalismu“ zbaven většiny funkcí a v únoru 1951 zatčen. Na jeho manželku Magdu byl vyvíjen nátlak, aby činnost svého manžela odsoudila a rozvedla se s ním. To odmítla, a musela se proto vzdát práce úspěšné divadelní režisérky. Husák byl vězněn téměř deset let, do dubna 1960. Z toho více než šest let strávil v samovazbě a přísné izolaci – na Pankráci, v Kolodějích, Ruzyni, Leopoldově a na Mírově. Zajímavé je, že právě on se na rozdíl od ostatních vězněných komunistů odmítl přes nelidské mučení přiznat k vykonstruovaným obviněním. I mezi vyšetřovateli si tak vysloužil přezdívku „Eiserne Gustáv“ (železný Gustáv). Jak (ve zmíněném rozhovoru se Zdeňkem Jirků) uvádí Lubomír Štrougal, který v roce 1961 (kdy se stal ministrem vnitra) osobně pročítal dokumentaci o procesu s Husákem: „Tehdy vůči němu byly použity neuvěřitelně kruté způsoby mučení. Za 500 dní vazby byl jen jediný den na vycházce, a to pouze na deset minut. Byl souzen v neveřejném procesu až v roce 1954, tři roky po svém zatčení. Odmítl obhájce a hájil se sám. Všechna obvinění vznesená prokurátorem vyvrátil. Předvedení svědků, které sám navrhoval, bylo odmítnuto. Dostal doživotní trest odnětí svobody. A přitom je známo, že pro něj byl původně připravován rozsudek smrti. Ale jeho postoj – odmítnout, vyvrátit všechna nepravdivá obvinění – znemožnil soudu podle tehdejších zvyklostí uspořádat nejen veřejné projednávání, ale i vynést absolutní trest. Život si tehdy zachránil jen a jen sám. Jeho morální integrita je slovně neocenitelná.“ Prezident Novotný pak zdržoval Husákovo propuštění z vězení až do amnestie v roce 1960 (naplnění jeho politických ambicí mu navíc znemožnil až do roku 1968). Do roku 1963 (kdy byl právně, občansky i stranicky rehabilitován) pak Gustáv Husák pracoval jako skladník Pozemních staveb v Bratislavě, poté do roku 1968 jako vědecký pracovník Ústavu štátu a práva Slovenskej akadémie vied. Jaro roku 1968 pro něj znamenalo novou šanci, kterou dokonale využil, jeho další „proměny“ jsou pak srovnatelné snad jen s legendárními exhibicemi mága a eskapisty Harryho Houdiniho, autora iluze zvané „Metamorfóza“. Rozdíl však spočívá v tom, že první je prováděl v cirkuse pouze pro pobavení publika, zatímco druhý na politické scéně, k cílené manipulaci.
Demokrat a reformista
Jednak pochopitelná nenávist Gustáva Husáka k Antonínu Novotnému, jednak příznivá politická situace začátkem roku 1968 přispěly k tomu, že se Husák dočasně mohl stát velmi nadšeným a agilním dubčekovským reformátorem – stejně jako byl předtím velmi nadšeným a agilním stalinistou v období do roku 1951 a stejně jako se stal po odstranění Dubčeka v roce 1969 velmi nadšeným normalizátorem a brežněvovským neostalinistou.
Vladimír Kadlec v této souvislosti vznesl otázku: Kdo to tedy vlastně byl? „Byl Husák stalinistou, který jako odpůrce Novotného a jeho politiky z oportunismu (dočasně) opustí stalinský model? Nebo byl reformátorem, který pod maskou stalinského politika čeká na příležitost stát se (dočasně) reformátorem? Nebo z oportunismu opustí roli reformátora, aby se stal normalizátorem, neostalinským brežněvovcem, ale pak – po téměř 20 letech normalizátora – se ještě přihlásí ke gorbačovským reformistům, když v březnu 1987 vzal poprvé po 18 letech do úst slovo ‚reforma‘? A byl skutečným zastáncem Gorbačovovy perestrojky, nebo jím byl jen na papíře, aby se udržel u moci? Nebo snad na Husáka platí jeho vlastní slova, když v jednom svém článku v roce 1968 tvrdil: Vždy je dost lidí, kteří jsou k moci a výhodám přitahováni jako mušky ke světlu.“ Z dnešního pohledu je pro charakteristiku Gustáva Husáka asi nejvýstižnější poslední Kadlecova citace – nepochybně byl další obětí hybris syndromu. Přesto ho později spisovatel Milan Kundera pojmenuje „prezidentem zapomnění“ („Kniha smíchu a zapomnění“).
Husákovou největší předností byla nepochybně vytrvalost, typická i v jiných oblastech činnosti. V roce 1971 se postupně propracoval až na post generálního tajemníka ÚV KSČ, zprvu vystupoval velmi proreformně a produbčekovsky. Již jako místopředseda vlády také schválil „Akční program KSČ“ s jeho základními principy „socialismu s lidskou tváří“. Jestliže ale na jaře 1968 například horoval proti uzavření hranic, už na podzim téhož roku prohlašuje, že „státní hranice není korzo, aby si po něm každý chodil, jak chce“. Neučinil zkrátka nic z toho, co v roce 1969 sliboval.
Fascinace králíka před kobrou
Velmi brzy po srpnové okupaci tedy Husák „prozřel“ a hbitě se připojil k soudruhům, kteří vojenskou intervenci přivítali. Tak se z velkého reformátora stal velkým normalizátorem. „Názorový obrat nemusí mít vždy odpudivou tvář, ale má ji, když důvodem není především nové poznání, nýbrž strach.“ (Eva Kantůrková) Tedy i strach ztratit moc a vysokou politickou funkci. Lubomír Štrougal opět vystupuje jako obhájce Husáka, když ve svém osobním svědectví ze všeho viní „dogmatickou skupinu ve složení Biľak, Indra, Jakeš, Kempný, Hoffmann, Fojtík a často se přimknuvší Lenárt“. Ti údajně vypracovali materiál nazvaný „Poučení z krizového vývoje“ a přes Husákovu „tvrdou kritiku“ jej prezentovali v Moskvě. Také prý oslabovali a deformovali vládnoucí aktivitu v ČSSR po celé dvacetiletí… To ovšem musí posoudit právě objektivní práce historiků.
Co ale dodat k tomu, když se Husák jako nadšený produbčekovský reformátor, který ještě 28. 8. 1968 ve velmi emotivním projevu sděluje: „Když padne Dubček, půjdu i já“, se už v roce 1969 stává Dubčekovým nepřítelem a naopak Brežněvovým vedoucím normalizátorem. V projevu na ÚV KSČ 26. 9. 1969 pak národu sděluje: „Když zjistím, že věci stojí jinak, tak měním stanovisko. To není převlékání kabátů.“ Jak ale dodává Vladimír Kadlec, „nesmí to být často a ne v zásadních názorech. U vedoucího politika, který pak stejně důrazně hájí názory naprosto protichůdné těm, které zprvu zastával, vzniká nebezpečí, že ztratí důvěru lidí. Jestliže po takovém přemetu neodstoupí z vedoucího místa, bude podezříván i z nepoctivých motivů při své (třeba i logicky vysvětlitelné) piruetě… Jak krásný je to eufemismus, nazval-li Husák noční vpád asi 500 tisíc vojáků a 4 tisíc tanků do spojenecké země a únos ústavních činitelů ‚srpnové události‘.“
Neblahé dědictví Husákovy normalizace
V roce 1975 byl Gustáv Husák (po změně ústavy) zvolen prezidentem. Mnohé z toho, co kritizoval na vládnutí Antonína Novotného, se během jeho normalizační éry nejen opakovalo, ale dále zhoršovalo. Vůči politice Novotného byl přehnaně kritický, vůči svému normalizačnímu období zcela nesebekritický. Obdivuhodnou vytrvalost prokázal i v případě spojení obou nejvyšších funkcí (přesně to, co předtím plamenně kritizoval u Novotného) – shodou okolností oba v těchto „kumulovaných funkcích“ setrvali 12 let (odvolán z funkce generálního tajemníka ÚV KSČ byl až v prosinci 1987, právě v době, kdy se snažil přestrojit za reformátora a la Gorbačov). Kritiku svých osobních omylů a chyb hodnotil (stejně jako kdysi Novotný) jako zpochybňování socialismu. Rozdíl je však v tom, že Novotný na konci své éry v 60. letech autory kritik existenčně netrestal. Husák sice prohlašoval: „Jsme dobrovolná politická organizace… nikomu nebudeme ubližovat, jestliže naše řady opustí.“ Ve skutečnosti muselo podle Vladimíra Kadlece „po masových prověrkách mnoho odborníků odejít ze svých profesí, doslova zmizet z očí, vysokoškoláci byli přinuceni živit se mytím oken, jako skladníci nebo topit v kotelnách, jejich děti nesměly studovat ani na středních školách, byly jim odebrány pasy, telefony, řidičské průkazy a podobně“.
Neslavné dědictví Husákovy normalizační etapy zahrnuje hospodářský úpadek, krizové jevy, destabilizaci ekonomické základny celého společenského zřízení – včetně pracovní demoralizace a pokleslé disciplíny. Pokud se zaměříme na zdravotnictví, pak nejvýmluvněji charakterizuje tehdejší situaci článek uveřejněný v Rudém právu 28. 6. 1989: „Zatímco ještě v 50. letech zaujímala ČSSR ve zdravotnictví jedno z předních míst v Evropě, dosahuje v současné době jen podprůměrných hodnot. Například zatímco střední délka života mužů byla v roce 1986 u nás jen 67,4 roku, pohybovala se ve vyspělých kapitalistických státech od 70,4 (Belgie) do 73,8 roku (Švédsko), byla tedy u nás o 5 až 9,5 % kratší. Podle střední délky života zaujímala ČSSR ještě v polovině 60. let 13. místo na světě. V první polovině 80. let je již na posledním místě mezi 27 evropskými zeměmi. Některé ukazatele jsou dnes dokonce nepříznivější než v první republice. Celková nemocnost obyvatel nad 18 let se během normalizace (1970–1985) zvýšila u mužů o 30 % – též jako důsledek zhoršeného životního prostředí.“
Další neslavný odchod
Za Gorbačova moc už tak sladce nechutnala. Je s podivem, že Husák ani v této době nepožádal o odchod sovětských vojsk – možná se domníval, že jde opět jen o přechodnou „demokratickou úchylku“. Husákovy chyby nelze omlouvat ani tím, že nerozuměl ekonomice. Podle Vladimíra Kadlece měl k dispozici tým velmi kvalifikovaných ekonomů. Jenže se ve své pýše cítil povznesen nad jakoukoli odbornou kritiku. Gustáv Husák ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ působil plných 18 let (1969–1987), v délce prezidentské kariéry (1975–1989) ho sice (o tři roky) předstihl T. G. Masaryk, za určité prvenství však lze označit okolnosti, které předcházely Husákovu vstupu na Hrad (doplněk k ústavě). Vynucená abdikace Gustáva Husáka na funkci prezidenta v prosinci 1989 už nikoho nepřekvapila. Svůj úřad opouštěl jako nemocný člověk. Podle historika Jiřího Pernese také od 1. 1. 1990 zůstal bez příjmu a až od 1. 5. 1990 mu byl přiznán starobní důchod ve výši 3800 Kč.
Asketa podléhající emocím
Co se týče zdravotního stavu Gustáva Husáka, jeho sekretářka Josefína Darášová (pracovala u něj v letech 1969–1974) o něm tvrdila, že byl pracovitý a asketický solitér, který večeřel zásadně párky a kouřil jednu cigaretu za druhou. Prvním šokem (patrně větším než věznění) pro něj byl odchod jeho první ženy Magdy, která nečekaně zemřela v padesáti letech na mozkové aneurysma. Jak uvádí jeho syn Vladimír, „otec to nesl velmi těžce, říkal mi, že byla největší láskou jeho života“.
V roce 1973 se Husák podruhé oženil s novinářkou a tlumočnicí Vierou Millerovou (údajně na doporučení Brežněva, kterému se zalíbila při návštěvě v Kremlu). Jako „první dáma“ ale byla hodnocena velmi pozitivně, zejména pro svou skromnost. Čtyři roky po svatbě ovšem následovala další tragédie. Viera zahynula při převozu vrtulníkem z Bardejovských Kúpeľov do nemocnice – kvůli zlomené ruce. Pilot ignoroval špatné povětrnostní podmínky a zřítil se v kukuřičném poli… nepřežil nikdo. Trvalo tři měsíce, než se Gustáv Husák z tohoto otřesu vzpamatoval.
V roce 1978 se u něj dostavil první úder mozkové mrtvice (údajně byla zasažena pohyblivost levého ramene, doprovázená silnými bolestmi). Zdravotní stav byl na jeho pokyn přísně tajen. Kupodivu se ale velmi rychle zotavil. Druhý záchvat mozkového iktu není přesně datován. Po této příhodě se mu však rovněž zhoršil zrak a musel se podrobit oční operaci.
Do velkých depresí se zřejmě dostal poté, co jej soudruzi v roce 1987 sesadili z funkce generálního tajemníka. V té době byl zcela izolován, většinu času trávil v opuštěných prostorách Hradu nebo v Lánech. Jak uvádějí jeho současníci, „jen seděl v místnosti a ani nic nečetl“ (Štrougal) nebo „se jen tak koukal do zdi – patrně šlo o určitý druh simulace pobytu ve vězeňské cele, kterou si promítal“ (Havel). Prý dokonce nechal přede dveřmi pochodovat stráž, jako kdysi v leopoldovské věznici… Třetí úder nemoci nastal koncem března 1989, tedy v době, kdy se začal uchylovat do samoty. Byl tehdy sám v „zahradním domku“ na Hradě, kde jej našli až ráno nehybně ležícího pod otevřeným oknem. Léčení a rekonvalescenci ztěžovalo jeho silné prochlazení.
Gustáv Husák dožil ve své vilce v Bratislavě, kde o něj pečovala hospodyně Helena Kyselicová (pomáhala u Husáků od konce 30. let, kdy se oženil s bratislavskou intelektuálkou a herečkou Magdou Lokvencovou). Smrt hlavní tváře československé normalizace přišla 18. 11. 1991. Pochován byl v rodinném kruhu, bez státních poct.
O autorovi| PaedDr. Jaroslava Sladká, Článek převzat z časopisu Zdravotnictví a medicína, č. 5/2012
S první manželkou Magdou Lokvencovou, která nečekaně zemřela v padesáti letech na mozkové aneurysma. „Otec to nesl velmi těžce, říkal mi, že byla největší láskou jeho života,“ říká Husákův syn Vladimír.
Jeho novoroční projevy prokládané slovakismy ještě mnozí máme v živé paměti…