Zatímco v resortu práce a sociálních věcí se pracovalo na věcném záměru zákona, tak sousední resort zdravotnictví uvedl definici dlouhodobé péče do zákona o zdravotních službách, a to v poněkud jiném znění, než se uvádí ve věcném záměru zákona o dlouhodobé péči. V době, kdy se připravuje nová legislativa v péči o seniory, kteří budou nejpočetnější skupinou klientů dlouhodobé péče, se problémy kupí. Ačkoli se ve všech strategických dokumentech v oblasti zdravotní i sociální hovoří o podpoře a rozvoji terénních zdravotních a sociálních služeb, o péči v domácnostech, ne vždy tomu tak je. Příkladem mohou být právě samotné definice dlouhodobé péče, kdy například definice v zákoně o zdravotních službách hovoří o „lůžkové dlouhodobé péči“, připravovaný zákon o dlouhodobé péči však předpokládá, že se dlouhodobá péče bude poskytovat i ve vlastním sociálním prostředí, tedy i v domácnostech.
V současné době určují rozsah hrazené péče v případě domácí ošetřovatelské péče a ošetřovatelské péče v pobytových zařízeních sociálních služeb především zdravotní pojišťovny. Rozvoj sociálních terénních služeb je předurčen množstvím finančních prostředků, které přicházejí z různých zdrojů. Nejsložitější je situace, když se najde poskytovatel, který chce poskytovat zdravotní, respektive ošetřovatelskou péči a sociální péči souběžně. Dosáhnout rozvoje terénních služeb nelze ještě z jednoho důvodu. Současný systém zdravotní a sociální péče je nastaven tak, že se uživatelům služeb a jejich rodinám nejvíce „vyplácí“ pobyt v lůžkovém zdravotnickém zařízení, ve kterém je finanční spoluúčast na poskytovaných službách a životních nákladech nejnižší, dalším v pořadí jsou pobytová zařízení sociálních služeb, ve kterých jsou náklady na ubytování a stravu regulovány, zatímco při pobytu doma rostou náklady na provoz domácností včetně stravování. Připravovaný zákon o dlouhodobé péči je tedy určitou nadějí, že část problémů výše uvedených bude řešena. Definice dlouhodobé péče ve věcném záměru zákona říká, že: „Dlouhodobá péče je koordinované poskytování zdravotních a sociálních služeb, které dlouhodobě potřebují osoby závislé na pomoci jiné fyzické osoby se zhoršujícím se zdravotním stavem.“ Z této definice je zřejmé, že se předpokládá souběžné poskytování zdravotní a sociální péče, zatímco definice dlouhodobé péče podle zákona o zdravotních službách se omezuje pouze na lůžkovou zdravotní péči.
Právě systém financování je nejen značně odlišný, nýbrž i předmětem dlouhotrvajících kritik, a to jak v oblasti sociální, tak v oblasti zdravotní. Před účinností zákona o sociálních službách zákonodárce předpokládal zavedení financování z fondů veřejného zdravotního pojištění do pobytových sociálních služeb a paralelně financování tzv. sociálních lůžek (podle § 52 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách) ve zdravotnických zařízeních ve stejné výši. Po pěti letech je skutečnost taková, že zatímco na financování tzv. sociálních lůžek proudí jen několik desítek milionů korun, do pobytových zařízení sociálních služeb jde již téměř 1,3 miliardy korun ročně. Co způsobuje tuto obrovskou asymetrii? Na straně zdravotnických zařízení je to příliš mnoho bariér k získání dotací na sociální lůžka (v porovnání se systémem úhrad zdravotní péče prostřednictvím zdravotních pojišťoven). Nárůst u pobytových služeb, oproti uvedené predikci, je způsoben jednak špatným původním odhadem, jednak neustále se proměňující strukturou uživatelů těchto služeb ve smyslu snižující se soběstačnosti a tím zvyšující se potřeby jak sociální, tak zdravotní péče.
Další rozdíl pak můžeme vidět v nákladovosti dnešní dlouhodobé péče. Zatímco průměrné náklady na lůžkoden v LDN se pohybují mezi 1200–1300 Kč, u domovů pro seniory jde o 700–900 Kč. Péče je však až na několik nuancí (intenzivnější zdravotní péče v LDN, kvalitnější sociální péče, ubytovací služby, terapeutické aktivity v domovech pro seniory apod.) totožná. Jiná je i participace různých státních zdrojů na zajištění těchto služeb a dále již zmiňovaná participace uživatelů, respektive pacientů.
Věcný záměr zákona o dlouhodobé péči a následně pak i samotný zákon o dlouhodobé péči a příslušné podzákonné normy jsou reakcí nejen na nesystémové a neefektivní financování sociálních a zdravotních služeb, nýbrž i reakcí na probíhající i očekávané změny poptávky po množství, struktuře a kvalitě zdravotně-sociálních služeb pro seniory (demografické změny, resp. stárnutí populace, zvyšující se počet osob trpících Alzheimerovou chorobou či jinými formy demence apod.). Zákon o dlouhodobé péči tak představuje mnoho příležitostí pro změnu, rozvoj a zkvalitňování sítě zdravotně sociálních služeb. Zároveň je, a to zejména v procesech jeho příprav, jistou hrozbou. Hrozbou, která spočívá v možné neschopnosti konsenzu zaangažovaných stran (především MPSV ČR a MZ ČR), anebo naopak stavu, kdy tyto konsenzy mohou pokřivit celý záměr a cíl tohoto zákona, který zejména poskytovatelé sociálních služeb vnímají v mnoha ohledech jako „světlo na konci tunelu“.
O autorovi: Ing. Jiří Horecký, MBA1, Ing. Iva Merhautová, MBA 2 prezident Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR1, ředitelka Profesního svazu zdravotnických pracovníků v sociálních službách 2