Co (de)motivuje sestry?
Vážená redakce, čtenáři, mnohokrát jsem si pohrávala s myšlenkou napsat o svých pocitech, ale obávala jsem se, že budu označena za „vyhořelou a frustrovanou“ sestru. Po přečtení článku Co ministerstvo na nedostatek…? od paní Markéty Gruberové (Sestra 6/2008 sekce Fórum) se již nedalo odolat. Její článek bychom neměli číst my - zdravotníci, ale především veřejnost !!!!! Sestru čtu sporadicky, neboť článků o reálném světě zdravotních sester je zde málo. Reakce ministerstva na dotaz paní Gruberové mě nepřekvapuje. Pro lidi ve vládě, ve „vyšších“ sférách, jako by platila jiná pravidla morálky i jiné zákony…
Napadá mě perlička z praxe: regulační poplatky se dotkly všech - nemluvňat, starých, mladých, zdravých, nemocných i mrtvých (je navýsost trapné předávat s pozůstalostí také účet k platbě) - avšak někteří z politických řad jsou nedotknutelní… (jistě pochopíte, že nemohu jmenovat, porušila bych povinnou mlčenlivost). Při vší úctě, z řečí o snaze zlepšit pracovní podmínky pro sestry, zlepšit podmínky pro jejich vzdělávání, z řečí o registraci sester, akreditaci nemocnic a spoustě skvělých reforem je mi nevolno. Registraci sester pokládám za honbu za pokladem a nejsem vůbec přesvědčená o tom, zda přinese kýžený efekt kontinuálního vzdělávání.
Nedávno jsem také četla výsledky výzkumu snaživé studentky nebo kolegyně o spokojenosti sester s registrací - většina zúčastněných sestřiček byla náramně spokojená. Tento fakt mi vyrazil dech. Pracuji na špičkovém pracovišti a ve svém okolí neznám ani jednu sestru, která by byla z registrace nadšena, a neznám ani jednu sestru, která by byla v českých zdravotnických zařízeních spokojená. Naopak, znám spoustu sester (ať už na pracovišti nynějším, bývalém, či z řad spolužaček), které tuto práci dělat nechtějí.
Budu se opakovat, když začnu psát o všech „demotivačních jistotách“ v českém zdravotnictví - o finančním ohodnocení, neexistujících zaměstnaneckých benefitech, o fyzické a psychické zátěži, o syndromu vyhoření, fluktuaci… Všichni víme, proč se to děje, všichni víme, co by se mělo změnit a jak, ale nic se nemění. Hřeší se na to, že sestry mají více citu než rozumu a mnoho z nás zůstává ve své vysněné profesi tak jako já.
Bc. Romana Martinková
Sklízíme plody toho, co jsme zaseli
Vážená redakce, dovoluji si vám zaslat příspěvek do časopisu Sestra, ke kterému mě podnítil článek v květnovém vydání s názvem Nedostatek sester v České republice. Domnívám se, že přístup ke kvalifikovaným sestrám v našich zdravotnických zařízeních (nejistota, nároky na vzdělávání bez vazby na finanční ohodnocení, úsporná opatření - přeřazení, propouštění) je pravou příčinou jejich úbytku a nezájmu o profesi. Možná, že můj článek vyprovokuje nejen diskusi k tomuto tématu na stránkách vašeho časopisu, ale povede i k hlubšímu zkoumání příčin tohoto stavu.
V poslední době probleskují médii informace o nedostatku kvalifikovaných sester v českých nemocnicích. Příčiny se hledají v náročnosti profese, vysoké zodpovědnosti, směnném provozu, psychické náročnosti atd. Já si s těmito tvrzeními dovoluji nesouhlasit, protože k povolání sestry všechny tyto atributy historicky patřily, a přesto nebo právě proto bylo sesterské povolání zajímavé a lákavé. Domnívám se, že příčiny úbytku sester je potřeba hledat především v dlouhodobě nepromyšlených a nevhodných zásazích do koncepce vzdělávání sester, ať už v oblasti přípravy na profesi, nebo tzv. celoživotního vzdělávání, kdy politická objednávka byla důležitější než tradice a kvalita.
Tím byl zahájen proces dehonestace sesterské profese v rámci celé společnosti, jehož výsledkem je úbytek kvalitních a především motivovaných uchazečů o studium na SZŠ, což se pochopitelně projevuje současným úbytkem kvalifikovaných, ale především motivovaných sester. Pod líbivou záminkou přiblížení se Evropské unii, která nám vytýkala příliš nízký věk absolventů zdravotnických škol, došlo ke zrušení oboru všeobecná sestra (obor dětská sestra byl zrušen již dříve) a byl vytvořen podivný hybrid s názvem Zdravotnický asistent.
Absolventi tohoto oboru v letošním roce poprvé opustí brány SZŠ. Zdravotničtí asistenti jsou absolventy jediného oboru střední školy, které složení maturitní zkoušky neopravňuje k vykonávání odborné profese bez přímého dohledu výše vzdělaného pracovníka. Když se o vytvoření tohoto oboru začalo asi před 10 lety jednat, zvedla se vlna odporu především na zdravotnických školách, které prostřednictvím svých ředitelů a odborných komisí připomínkovaly tento obor jako ústup z evropsky proslulé úrovně českého středního zdravotnického školství.
Veškeré připomínky týkající se:
1. náplně oboru (v osnovách úplně chybí klinické obory, studenti jdou na praxi ve stejném věku jako zrušené všeobecné sestry, jenže mnohem hůře teoreticky připraveni),2. uplatnění (kde se vezmou příslušní výše vzdělaní odborníci, kolik jich bude, kdo je zaplatí?),3. jak bude probíhat onen odborný dohled (dohled na telefonu je hazard se životy klientů, začlenění vysokoškoláka do směny je ekonomická utopie) byly smeteny ze stolu s tím, že tento obor je jakýmsi mezistupněm a má vést absolventy k dalšímu studiu na vyšší odborné nebo vysoké škole. Což se v tuto chvíli děje - absolventi nejdou pracovat, ale studovat, a proto budou chybět v nemocnicích.
A troufám si tvrdit, že po absolvování VOŠ nebo vysoké školy budou hledat uplatnění mimo profesi, protože jejich vzdělání není finančně ohodnoceno. Nebo opravdu někdo věří, že po 7 letech studia (4 roky SZŠ a 3-5 let VOŠ nebo vysoké školy) bude pro absolventa lákavá vidina práce sestry s průměrným platem 15 000 Kč, většinou bez osobního ohodnocení a odměn a s nutností každých 6 let dokazovat svou kvalifikaci získáním 40 kreditních bodů? A tím se dostávám k druhé oblasti mého příspěvku, k systému celoživotního vzdělávání sester, který je nastaven tak tvrdě, že nesplnění jeho pravidel může vést ke znemožnění vykonávat profesi bez ohledu na dosažené vstupní vzdělání nebo praxi v oboru.
V žádném jiném oboru není povinnost vzdělávat se vázána na možnou ztrátu odbornosti. Toto vše se dělo a děje za tichého přihlížení ministerstva školství i zdravotnictví, managementu nemocnic i profesních sesterských organizací, neboť ty okouzlila vidina levnější pracovní síly, která ušetří mzdové náklady. Jenže stejně ekonomicky se začali chovat i potenciální zaměstnanci nelékařských profesí a pokud mají možnost, jdou buď mimo obor, nebo do zahraničí za vidinou perspektivy, prestiže a v neposlední řadě peněz. Neodbytně se mi dere na mysl výrok, který prý pronesl prof. Charvát: „Pokud budu mít na oddělení jednoho lékaře a 10 sester, bude oddělení fungovat bez problémů, ale pokud budu mít k dispozici 10 lékařů a jen jednu sestru, mohu oddělení zavřít.“ Pan profesor byl moudrý muž.
PhDr. Zlata Pražanová sestra, absolventka FF UK obor pedagogika-péče o nemocné, učitelka odborných předmětů VOŠ zdravotnické E. Pottinga Olomouc(ZlaPra@seznam.cz)
