Za vším hledej… peníze!
Dovolte mi reagovat na všechny články a reportáže týkající se nedostatků zdravotních sester. Naše zdravotnictví bylo odjakživa zvyklé na to, že sestra odvedla nejen práci odbornou, ale když bylo potřeba, zvládla práci ošetřovatelky, kuchařky, uklízečky i zřízence. Za jeden plat a bez zbytečných řečí. Dále přidejme požadavky vysokoškolského vzdělání a kontinuálního celoživotního vzdělávání. A nezapomínejme na to, že většina sester má také rodinu.
Lze určitě souhlasit s tím, že nedostatek sester není způsoben nezájmem o obor. Je způsoben systémem zdravotnictví. Prvopočátkem je dostatek peněz na zaplacení personálu. To znamená dostatek sanitárek, sanitářů a ošetřovatelek. Stále je nám vytýkáno, že si samy můžeme za to, že je toto povolání málo prestižní. Ale pokud pacient vidí, že jedna a táž sestra mu podá léky, infuze, vynese bažanta, převleče postel, ohřeje jídlo, nakrmí ho atd., můžeme se pak divit, že má dojem, že je sestra děvečka pro všechno, a také se tak k ní chová?
Dále dostatek sester na počet pacientů na oddělení. Pokud má jedna sestra na oddělení na starosti 20 pacientů, a z toho je jich několik po operačním výkonu, potom jí nepomůžou ani kolečkové brusle k tomu, aby pacienti i dokumentace byli v pořádku. Proto se dokumentace často doplňuje o nočních službách a celý systém úplně postrádá smysl.
Z nedostatku personálu následně plynou také častější směny za chybějící kolegyně, nedostatek volna a syndrom vyhoření.
Všechny tyto faktory mohou vést k profesním chybám, a ty mohou mít v tomto oboru katastrofické následky. To, co jsem jen ve stručnosti sepsala, nejsou žádné novinky a všechny mé kolegyně je jistě důvěrně znají.
Ne, v této situaci opravdu nepomůže vypracování personálních standardů. Ale jen a jen peníze. Peníze, za které dostatek veškerého personálu bude dělat opravdu jen práci pro něj určenou. A pak nebudou sestry odcházet do jiných oborů a určitě se dočkáme i té prestiže.
Jana Hromádková, Pardubice madko_j@mujbox.cz
—-
Nemáme dostatek informací
Přeji pěkný den, milá redakce časopisu Sestra. Chtěla bych reagovat na článek uvedený ve vašem časopise (12/2008) Máme dostatek zdravotnických pracovníků…?!
Jelikož jsem vystudovala střední zdravotnickou školu a zakončila ji maturitou v roce 2008, mám tu, pro mě bohužel, smůlu, že jsem již jedna z mnoha prvních vystudovaných zdravotnických asistentů v naší republice. Nyní studuji na univerzitě obor všeobecná sestra, abych si konečně mohla splnit svůj sen -být plnohodnotnou sestrou, která má své dané kompetence a určitou míru možností a zásahů do péče o pacienta a nemusí být pod někým, bez koho nehne, podle našeho právního systému, rukou.
Studium na střední zdravotnické škole doprovázel pouze a jen chaos a zmatek. Na přihlášce měl každý z nás napsán studijní obor, na který se hlásil -všeobecná sestra, ale ve skutečnosti jsme jako všeobecné sestry ani nezačali. Po pár měsících nám bylo sděleno, že jsme vlastně nový obor a budou z nás zdravotničtí asistenti, ale že v tom není žádná změna, pouze v názvu. Tak jsme jim věřili. Kde by si také sháněli informace holky a kluci v 15 nebo 16 letech. Toto tvrzení bylo na naší škole stále aktuální až do třetího ročníku mého studia, kdy už se dostávalo na povrch, že zdravotnický asistent má v podstatě kompetence hodně odlišné od kompetencí sester. A skutečnost, že nám nebyly poskytovány informace žádné nebo jen mylné, u kterých jsme nevěděli, zda jim máme věřit, či ne, jsme si nechtěli nechat líbit, ale už nám bohužel nic jiného nezbývalo, než školu dokončit, udělat si maturitu a zkusit si své sny splnit dalším studiem.
Tím jsem chtěla říci, že informovanost veřejnosti je skoro na bodu mrazu. Zájemci o studium na středních zdravotnických školách v podstatě ani nevědí, do čeho jdou, a potom se nemůžeme divit, že tolik studentů z těchto škol se hlásí na další studium - vyšší nebo vysoké školy - a nejdou do praxe. A další věc, se kterou jsme nemohli nic udělat, bylo to, že spousta z nás chtěla jít do praxe, a přitom chtěla začít studovat školu dálkově. Bohužel jsme se dozvěděli, že k započetí kombinovaného studia na vysoké škole je potřeba minimální doba praxe 3 roky. Je samozřejmé, že většina se rozhodla pro studium denní hned po škole, než za pár let, kdy by se jim hůře začínalo a kdoví, jestli by měli šanci se na studium vůbec dostat. Určitě mi dá každý za pravdu, že po 3 letech v praxi by to byl těžký oříšek začít se studiem znovu.
Tímto jsem chtěla napsat pouze svůj názor na tuto problematiku, ale pouze z pohledu zdravotnického asistenta, protože z jiných pohledů mi nepřísluší problematiku hodnotit.
—-
Monika Svobodová, Frenštát pod Radhoštěm ajugana@seznam.cz
—-
Kredity, kredity…
Vím, že o vzdělávání a sbírání kreditů bylo na těchto stránkách napsáno již mnoho. Přesto si neodpustím vyjádřit svůj názor na to, co mi na celém systému vadí.
Registraci jsem si vyřizovala hned v počátku, kdy ještě ani nebyla povinná. Nasbírání příslušných kreditů pro mě nebyl velký problém. Bydlím v Praze a v té době jsem již nepracovala, protože jsem se chystala vyjet za manželem do ciziny, kam ho vyslala jeho firma. Takže jsem si jednoduše z webových stránek stáhla akce, které se mi líbily, a navštívila je, bez ohledu na to, jestli se týkají mého oboru.
A v tom právě vidím problém! Vybírala jsem si akce, které mi nejvíce vyhovovaly časově a místně. Málokdy se seminář týkal mé specializace. Na současném systému celoživotního vzdělávání mi vadí, že je to jen honění za kredity a nikoho nezajímá, jestli si účastník opravdu něco odnesl pro svou práci, a zda to opravdu zlepšilo jeho kvalifikaci!
Musím podotknout, že všechny semináře jsem vyslechla, nikdy jsem si nešla jen pro potvrzení. Většina přednášek byla velmi zajímavá a člověk se vždy dozví něco nového. Ale přesto si myslím, že to není úplně to pravé!
Samozřejmě v žádném případě nepodceňuji potřebu dalšího vzdělávání, naopak. Sama jsem maturovala v roce 1985 a je mi jasné, že pouze se znalostmi ze školy člověk nemůže vystačit! Ale ptám se, jestli je vynaložené finanční a časové úsilí opravdu úměrné získaným vědomostem.
V Praze to není problém, ale neumím si představit, jak sbírá kredity např. sestra zaměstnaná na plný úvazek ve třísměnném provozu, má třeba rodinu a bydlí někde na malém městě mimo velké metropole. Má opravdu šanci účastnit se jen kurzů ze svého oboru?
Je současný systém, tak jak je nastaven, opravdu to nejlepší? Neměl by se starat více např. zaměstnavatel? Případně to mít přímo v povinnostech?
V současné době žiji a pracuji ve Švýcarsku. I zde se člověk může zúčastnit veřejných seminářů a kurzů, organizovaných SBK (Švýcarský spolek sester). Tyto kurzy jsou většinou velmi drahé. Ale každý zaměstnavatel se aktivně stará o soustavné vzdělávání. Na mém pracovišti je to tak, že akce se konají v budově pracoviště a jsou gratis. Sestry, které ten den nemají službu a přijdou ve svém volnu, si mohou tento čas vykázat do odpracovaných hodin. Vedoucí sestra se vždy na začátku roku ptá na návrhy, o jaká témata by sestry měly zájem, nebo co by jim pomohlo v práci a podle toho kurzy objednává, a to vždy stejné téma ve dvou různých termínech, aby se ho mohli zúčastnit opravdu všichni (někdo musí být vždy na stanici).
Tento způsob vzdělávání mi přijde daleko smysluplnější a přínosnější pro zvýšení kvalifikace a není pro sestry stresující.
Je to můj názor a ráda bych znala mínění i někoho dalšího na tento problém.
—-
Zuzana Novotná novzuz@centrum.cz